30 Cdo 2584/2024-93
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce K. B., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mackem, advokátem, se sídlem v Jeseníku, nám. Svobody 829/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě - Radvanicích, Lihovarská 1335/9), o zaplacení 305 832,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 120/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. 5. 2024, č. j. 75 Co 35/2024-78, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované poskytnutí částky 305 832,50 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku (zcela) nepřiměřené délky trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 5/2014, a dále u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 68 To 226/2016, 68 To 287/2019, 68 To 253/2021. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 28. 5. 2014, tj. v den doručení návrhu na potrestání žalobce a skončeno dne 1.
11. 2022, tj. dne, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí dovolacího soudu. Žalobce byl trestně stíhán pro přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, byl třikrát Okresním soudem v Jeseníku odsouzen a uznán vinným přečinem pojistného podvodu. Nakonec mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen se stanovením zkušební doby dvou let. Žalobce předběžně uplatnil nárok u žalované dne 13.
7. 2022, ta nárok žalobce odmítla. Okresní soud v Jeseníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 4 C 120/2023-48, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 185 689 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 185 689 Kč od 14. 1. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, kterou se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky 120 143,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 120 143,50 Kč od 14. 1. 2023 do
zaplacení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (ad a/) změnil, co do částky 37 138 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 37 138 Kč od 14. 1. 2023 do zaplacení tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 37 138 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 37 138 Kč od 14. 1. 2023 do zaplacení, a (ad b/) potvrdil, co do částky 148 551 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 148 551 Kč od 14.
1. 2023 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 302 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, v rozsahu jeho vyhovujícího výroku I ad b), kterým rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 148 551 Kč s příslušenstvím potvrdil, a dále ve výroku III o nákladech odvolacího řízení, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl jako nepřípustné. Dovolání žalované především není objektivně přípustné v části směřující proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K rozhodnutí ve věci samé Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy či výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Otázka posouzení intenzity působení nepřiměřeně dlouhého trestního řízení na poškozeného, který je pachatelem úmyslného trestného činu, pro nějž byl odsouzen, resp. zda může být pachatel úmyslného trestného činu odškodněn také v penězích, byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., pokud odvolací soud přihlédl při hodnocení významu předmětu řízení ke skutečnosti, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu a že trestní řízení je logickým důsledkem trestné činnosti pachatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2278/2023, bod 30) a uzavřel, že s ohledem na délku posuzovaného řízení a opakované nečinnosti v postupu soudů náleží žalobci finanční zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, bod 38, a ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 497/2022, bod 33, ve kterých Nejvyšší soud dospěl k závěru, že protiprávní jednání není samo o sobě okolností, jež by vylučovala právo na zadostiučinění v penězích, a i osoby pravomocně odsouzené pro spáchání úmyslného trestného činu se s přihlédnutím k dalším okolnostem případu mohou domoci finančního zadostiučinění, bylo-li trestní řízení, v němž byli odsouzeni, nepřiměřeně dlouhé).
S ohledem na výše uvedené se tudíž odvolací soud neodchýlil ani od žalovanou citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, týkajících se odškodňování nepřiměřeně délky trestního stíhání následně odsouzeného pachatele úmyslného trestného činu, ani od závěrů stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, věnujících se stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku (trestního) řízení. Žalovanou poukazovanému rozpětí 15 000 – 20 000 Kč za jeden rok posuzovaného řízení odpovídá i částka stanovená odvolacím soudem, přičemž jak bylo uvedeno shora, nesouhlas se stanovením konkrétní částky přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. založit nemůže. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.