30 Cdo 2588/2024

30 Cdo 2588/2024-94

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Martinem Křížem, advokátem se sídlem v Praze 9, Davidovičova 1675/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, o zaplacení částky 275 732 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 30/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2024, č. j. 38 Co 63/2023-79, t a k t o:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2024, č. j. 38 Co 63/2023-79, se v části výroku I, v níž byl potvrzen výrok III rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022, č. j. 63 C 30/2021-54, v rozsahu částky 200 000 Kč, jakož i nákladový výrok IV a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022, č. j. 63 C 30/2021-54, ve výroku III v rozsahu částky 200 000 Kč a ve výroku IV o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 275 732 Kč s úrokem z prodlení od 3. 12. 2020 do zaplacení, jako náhrady újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, sestávající z částky ve výši 55 060 Kč coby náhrady nákladů za poskytnuté právní služby, částky 672 Kč jakožto náhrady cestovného, částky 20 000 Kč jako náhrady za nepřiměřenou délku trestního stíhání a částky ve výši 200 000 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou samotným trestním stíháním. Tvrdil, že usnesením ze dne 11.

3. 2019, č. j. KRPB-263045-15/TČ-2018-060273-HK, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce s tím, že jako referent na úseku přestupků Městské části Brno-střed měl svou nečinností způsobit promlčení odpovědnosti u jednoho obviněného za jednání vykazující znaky přestupku. Namítal, že cílem trestního stíhání bylo poškodit žalobce a odstranit jej z pozice referenta na úseku přestupků. Trestní řízení skončilo rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 2.2020, č. j. 4 T 179/2019-175, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť skutek kladený žalobci za vinu není trestným činem.

Jelikož dne 19. 5. 2021 zaplatila žalovaná žalobci částku ve výši 448 Kč jakožto náhrady cestovného a dne 27. 5. 2021 částku ve výši 21 327,17 Kč, coby náhradu za uhrazené právní služby, vzal žalobce v tomto rozsahu žalobu zpět.

2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 63 C 30/2021-54, řízení ohledně částky 448 Kč s úrokem z prodlení od 20. 5. 2021 do budoucna a ohledně částky 21 327,17 Kč, zastavil (výrok I), rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,25 % z částky 448 Kč za dobu od 3. 12. 2020 do 19. 5. 2021 a částky 21 327,17 Kč za dobu od 3. 12. 2020 do 26. 5. 2021 (výrok II), zamítl žalobu o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 253 956,83 Kč (výrok III) a rozhodl

3. V rámci skutkových zjištění vzal soud prvního stupně za prokázané, že usnesením ze dne 11. 3. 2019 (žalobci doručeného dne 26. 3. 2019), č. j. KRPB 263045-15/TČ-2018-060273-HK, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného z přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti. Proti tomuto usnesení podal žalobce stížnost a usnesením Městského státního zástupce ze dne 15. 4. 2019, č. j. 6 Zt 36/2019–34, bylo napadené usnesení zrušeno a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Následně bylo usnesením ze dne 6. 6. 2019 (žalobci doručeného dne 21. 6. 2019), č. j. KRPB-263045-28/TČ-2018-060273-HK, znovu zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného z přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti, přičemž žalobci bylo kladeno za vinu totožné jednání, jež bylo popsáno v předchozím zrušeném usnesení. Trestní řízení skončilo dne 21. 3. 2020 (den nabytí právní mocí rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2020, č. j. 4 T 179/2019-175), celkem tedy řízení trvalo 1 rok a 10 dnů.

Dále měl za prokázané, že z výpovědi svědků D. M., P. Š., a A. K. nebylo zjištěno, že by probíhající trestní stíhání bylo důvodem pro ukončení pracovního poměru s žalobcem nebo že by na jeho trvání mělo vliv. Z těchto výpovědí však bylo zřejmé, že atmosféra na pracovišti nebyla mezi žalobcem a jeho nadřízenou – D. M. harmonická, nicméně nebylo prokázáno, že by tato skutečnost byla důvodem pro zahájení trestního řízení.

4. Soud prvního stupně nárok žalobce posoudil podle § 1 odst. 1, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“). Dospěl k závěru, že žaloba v části, jíž se žalobce domáhal náhrady nákladů obhajoby v částce 33 956,83 Kč, paušální částky ve výši 20 000 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč, není důvodná. Uvedl, že žalobce v průběhu trestního stíhání brojil proti stíhání své osoby, podával stížnosti a domáhal se zastavení trestního stíhání, a to jak svými podáními, tak i v zastoupení advokátem na základě plné moci udělené žalobcem M. K. dne 20. 9. 2019. Nedůvodnými pak soud prvního stupně shledal náhrady nákladů za právní zastoupení za dobu předcházející dni 20. 9. 2019, neboť zmocnění advokáta k zastupování žalobce bylo doloženo až ode dne 20. 9. 2019, rovněž jako nedůvodné bylo shledáno žalobcem požadované navýšení odměny advokáta. Stran nároku na zaplacení 20 000 Kč, dospěl soud prvního stupně k závěru, že postup orgánů činných v trestním řízení i postup soudu byl prost zbytečných prodlev. Konstatoval, že průběh řízení svou délkou nepřekračoval běžné standardy trvání takového řízení a z toho důvodu nebyla naplněna podmínka odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Co se týče nároku na zaplacení částky 200 000 Kč, jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, soud prvního stupně dovodil, že trestní řízení znamenalo pro žalobce určitou psychickou zátěž, avšak vycházeje ze skutečnosti, že žalobce sám byl v minulosti policistou (jak vypověděl svědek A. K.), pracoval jako referent na úseku přestupků, byl žalobce vybaven schopností lépe se vyrovnat s doručovanými předvoláními na příslušná policejní oddělení či k soudu než občan bez jeho zkušeností. Dle názoru soudu prvního stupně nebylo v řízení prokázáno – a to ani z výpovědi svědků S. M. V. a M. V., že by trestní řízení vedené ve věci žalobce tak výrazně zasáhlo do jeho pracovního a osobního života, resp. mělo na jeho kvalitu života zjevné negativní dopady v takové míře, jež by měly za následek naplnění předpokladů pro přiznání žalobcem požadovaného zadostiučinění.

5. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

6. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že ve zde projednávané věci správně nebyla žalobci přiznána náhrada nákladů za jeho právní zastoupení za dobu před datem 20. 9. 2019 a rovněž stran nenavýšení odměny právního zastoupení z důvodu složitosti. Dále neshledal porušení žalobcova práva spočívajícího v nepřiměřeně dlouhém soudním řízení, za nějž se domáhal zaplacení částky 20 000 Kč. Uvedl, že pokud bylo trestní řízení zahájeno usnesením Policie České republiky dne 11.

3. 2019, č. j. KRPB – 263045 – 15/TČ – 218 – 060273 – HK, a ukončeno nabytím právní moci rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2020, č. j. 4 T 179/2019 – 175, dne 21. 3. 2020, trvalo 1 rok a 10 dnů, tuto dobu nelze považovat za nepřiměřenou, jež by překračovala běžnou délku trvání trestního řízení. Za této situace pak nebyla splněna podmínka spočívající v odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, který by spočíval v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 OdpŠk.

Požadavek žalobce na zaplacení částky 20 000 Kč a 33 956,83 Kč jakožto náhrady nákladů právního zastoupení, tedy neshledal důvodným.

7. Stran nároku žalobce týkajícího se zaplacení částky 200 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy, odvolací soud konstatoval, že v daném řízení byla prokázána existence odpovědnostního titulu – nezákonného rozhodnutí v trestním řízení, které skončilo zprošťujícím rozsudkem. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4342/2014 a Ústavního soudu představovanou nálezem ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1138/16, dle níž se na prvním místě považuje za vhodnou a účinnou formu zadostiučinění konstatování porušení práva, případně poskytnutí omluvy. Pokud tyto formy morální satisfakce stěžovateli nepostačují a požaduje i zadostiučinění v penězích, je na zvážení individuálních okolností každého případu, zda je taková forma odškodnění namístě. V kladném případě pak musí výše přiznaného zadostiučinění v penězích odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných rysech shodují, a není-li takových případů, pak musí odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé. Ve zde posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že trestní stíhání žalobce nemělo dopad na jeho profesní uplatnění, nebylo důvodem zrušení jeho pracovního místa, kdy z obsahu spisového materiálu vyplynulo, že vztahy mezi ním a jeho nadřízenou D. M. nebyly dobré, ovšem nebylo prokázáno, že tyto vztahy byly důvodem pro zahájení trestního stíhání žalobce. Žalobce rovněž neprokázal, že by zásah do jeho osobního života (zhoršení vztahu jeho manželky k němu) byl takové intenzity, která by splňovala požadavek na poskytnutí finančního odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu. Po zvážení všech kritérií podstatných pro stanovení formy zadostiučinění vycházel odvolací soud z povahy trestní věci, kdy žalobci hrozil podle § 330 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody nejvýše na 1 rok nebo zákaz činnosti, kdy státní zástupce sám ve věci navrhoval zproštění obžaloby, délka trestního stíhání nebyla nepřiměřená a dopad do osobní sféry žalobce nebyl takové intenzity, jež by splňovala požadavek na poskytnutí finančního odškodnění. Odvolací soud pak s ohledem na shora uvedené považoval za dostatečné poskytnuté odškodnění v podobě omluvy a již poskytnuté finanční náhrady za náklady obhajoby a cestovné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“), v plném rozsahu, včasným dovoláním a navrhl, aby jej dovolací soud zrušil.

9. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v otázce nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, přičemž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, v rámci jejíhož řešení se odvolací soud odchýlil od v dovolání blíže uvedené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

10. Odvolacímu soudu vytýká, že ohledně zadostiučinění konkrétně nerozvedl, jaké konkrétní individuální okolnosti stanovuje judikatura a proč žalobcem poukazovaná judikatura je údajně nepoužitelná v dané věci a proč se jí soud vůbec nezabýval, v důsledku čehož popřel povinnost posuzovat ostatní případy. Za nesprávný považuje závěr, že žalobci postačuje omluva, aniž by se odvolací soud zaobíral tím, proč žalobce nemá nárok na odškodnění a v čem jsou dány odlišnosti. Odvolací soud toliko konstatoval teoretická a obecná východiska, ani těchto se ale nedržel, když neodůvodnil, přestože žalobce poukazoval na obdobnou judikaturu a domáhal se stejného rozhodnutí, proč zrovna v případě žalobce je situace odlišná a čím konkrétně. Nedodržel tak povinnost určit přiměřené zadostiučinění v penězích, a to poměřením i jiných případů s posouzením individuálních okolností případu a životní situace poškozeného. Odvolací soud neprovedl srovnání s jinými případy, natož důkladně a pečlivě. Pokud by i odvolací soud důsledně vyhodnotil všechny okolnosti, nikdy nemohl dojít k závěru, že žalobci postačí omluva a musel by žalobci přiznat zadostiučinění blížící se požadované částce, ačkoliv i podle označené judikatury Ústavního soudu výše přiznané peněžité náhrady za nezákonné trestní stíhání nesmí být nepřiměřeně nízká nebo dokonce jen symbolická.

11. Odvolací soud nerozvedl, z jakých konkrétních důkazů dospěl ke svým skutkovým závěrům, které žalobce považuje za zjevně nesprávné, čímž se odvolací soud protiví povinnostem kladeným na kvalitu odůvodnění rozhodnutí a jeho odůvodnění tak dosahuje intenzity porušení práva na spravedlivý proces. Dále dovolatel polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu o vzniklé újmě a uvádí, jak on sám celé trestní stíhání vnímal a jak zasahovalo do jeho cti, dobré pověsti a rodinného a profesního života.

12. Ve vztahu k nepřiznané náhradě za úkony právní služby se odvolací soud nevypořádal s požadavkem na navýšení úkonů právní služby pro novost případu. Dále předkládá otázku, zda „je podmínkou náhrady újmy spočívající ve vynaložených nákladech za právní zastoupení až udělení plné moci advokátovi a oznámení o převzetí zastupování“, již považuje za dosud neřešenou v judikatuře Nejvyššího soudu.

13. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

15. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.

16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením odvolacího soudu, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

17. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26.

5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Tak je tomu i ve zde posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o obsahově samostatném nároku na náhradu škody spojenou s úhradu nákladů na právní zastoupení, které po částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení činily 33 956,83 Kč, jakož i v rozsahu částky 20 000 Kč jako náhrady za nepřiměřenou délku trestního stíhání, neboť i důvody zamítnutí žaloby ohledně těchto nároků byly u odvolacího soudu odlišné od důvodů zamítnutí nároku na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8.

11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 74/2024).

18. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV, jakož i v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení. To samozřejmě nebrání Nejvyššímu soudu takový výrok odklidit z důvodu jeho akcesority, pokud je současně k důvodně podanému dovolání rušen některý z výroků o věci samé. 18.

Dovolání je však přípustné v rozsahu částky 200 000 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v důsledku samotného trestního stíhání co do otázky způsobu stanovení formy a výše zadostiučinění, neboť se odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

19. Dovolání je důvodné.

20. Podle § 5 písm. a) OdpŠk odpovídá stát za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

21. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

22. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

23. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).

24. Podle ustálené soudní praxe odpovídá stát za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon č. 82/1998 Sb. tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).

25. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, Nejvyšší soud v návaznosti na závěry formulované v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, uvedl, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního stíhání a 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Posledně zmíněné kritérium spočívající v posouzení následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby přitom umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1 a 2.

Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) toto zjišťovaly.

26. Nejvyšší soud se ve zmíněném rozsudku rovněž vyjádřil k tomu, k jakým dalším okolnostem, vedle shora uvedených kritérií, je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout (jedná se např. o okolnosti vztahující se k vlastnímu zahájení trestního stíhání či k jeho průběhu nebo o požadavek na to, aby forma a případná výše zadostiučinění nebyly v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti), a uzavřel, že „v konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují.

Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna“. K obdobnému závěru dospěl i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012.

27. Stejný závěr byl vysloven i v pozdějším rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaném pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž doplnil, že neshledá-li soud takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými druhy náhrad (odlišné) nemajetkové újmy a uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění.

Nebude-li pak možné postupovat ani podle jiného typu náhrady nemajetkové újmy, bude třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). Nejvyšší soud pak v citovaném rozhodnutí zdůraznil, že je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, neboť bez něj zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, s tím, že byť požadavek srovnání výše žalované částky s jinými případy odškodnění primárně tíží žalobce, je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce.

Z těchto závěrů vychází i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, jenž navíc zdůraznil, že kromě povinnosti žalobce přesvědčivé srovnání provést a vhodnosti, aby tímto způsobem své argumenty o nedůvodnosti požadavku žalobce podpořila i žalovaná, je vhodné, aby i soud provedl srovnání s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí.

28. Z judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že trestní stíhání vždy představuje vážný zásah do práv stíhané osoby, a pokud nevyústí v odsouzení pachatele, je způsobilé vyvolat vedle vzniku škody i vznik nemajetkové újmy, jíž lze reparovat buď konstatováním porušení práva, a pokud by se tato forma nejevila jako dostatečná, v peněžité formě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4818/2015). Konstatování porušení práva pak je možno považovat za dostatečnou formu satisfakce pouze ve výjimečných případech, kdy je způsobená újma nepatrná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016).

29. Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že za situace, kdy je mezi účastníky řízení spor nejen o výši přiměřeného zadostiučinění, ale i o jeho formě, je nezbytné na základě srovnání posuzované věci se stranami označenými případy, které se dle jejich názoru v podstatných znacích shodují s projednávanou věcí, či případy známými soudu z jeho úřední činnosti, s nimiž účastníky seznámil, určit nejen případnou výši peněžitého zadostiučinění, ale eventuálně i jeho formu, neboť bez takového srovnání nelze přezkoumatelným způsobem dospět k závěru, že újma způsobená poškozenému je natolik nízká, že postačuje její odškodnění nepeněžitou formou (tj. konstatováním porušení práva či omluvou).

30. Takto však odvolací soud nepostupoval, neboť uzavřel, že intenzita zásahu do osobnostní sféry žalobce nebyla způsobilá zapříčinit vznik nemajetkové újmy, jež by (přes subjektivní vnímání žalobce) objektivně odůvodňovala přiznání peněžité satisfakce, a za adekvátní považoval odškodnění v podobě omluvy a poskytnuté finanční náhrady za náklady právního zastoupení a cestovné. 31.

Odvolací soud, přestože si byl (soudě podle obsahu bodu 6 odůvodnění jeho rozhodnutí) zmíněného požadavku na srovnání žalobcova případu s jinými obdobnými případy zjevně vědom, stejně jako si byl vědom i toho, jaká kritéria jsou pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za daný typ nemajetkové újmy významná, požadavkům vyplývajícím z citované judikatury Nejvyššího soudu nedostál, když tato srovnání neprovedl a pouze obecně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Srovnání, jež má na mysli výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu, v sobě zahrnuje zejména posouzení, v čem konkrétně jsou srovnávané případy shodné z pohledu každého ze tří výše uvedených základních kritérií, která je třeba při odškodňování újmy způsobené poškozenému jeho nezákonným trestním stíháním zohlednit, kdy hledisko dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby je hlediskem nejvýznamnějším, jakož i z pohledu dalších významných okolností, jež trestní stíhání poškozeného případně provázely, stejně jako posouzení, v čem se z téhož pohledu porovnávané případy od sebe naopak liší.

Z takto provedeného komplexního porovnání srovnávaných případů pak musí následně vyplynout, proč se soud od formy odškodnění nebo finančních částek, které byly ve srovnávaných případech poškozeným přiznány, odchýlil a v jakém směru, nebo proč poškozenému přiznal stejné odškodnění jako v případě, který s řešenou kauzou porovnával. Žádné takové konkrétní úvahy však odvolací soud při určování výše přiměřeného zadostiučinění za odškodňovanou nemajetkovou újmu do svého rozhodování nyní

nezahrnul. Právní posouzení předmětné právní otázky odvolacím soudem je proto neúplné a tudíž nesprávné. 32. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 33. Žalobce v dovolání namítal, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností kvůli nedostatku řádného odůvodnění postupu, jakým odvolací dospěl k výši přiznaného zadostiučinění. Dovolací soud však ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 106/2013, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. 34. V poměrech projednávané věci je jednoznačné, že způsob odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu ohledně formy přiznaného peněžitého zadostiučinění žalobci nijak neznemožnil uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci. Skutečnost, že odvolací soud neprovedl patřičné srovnání výše přiznaného zadostiučinění s jinými obdobnými případy, je důsledkem jeho nesprávného právního názoru a absence takového srovnání tak nemůže být brána jako vada spočívající v nedostatku odůvodnění napadeného rozsudku. 35. Z odůvodnění napadeného rozsudku současně vyplývá, že odvolací soud řadu tvrzení žalobce o konkrétních dopadech v jeho osobním i pracovním životě či o jejich intenzitě měl za neprokázané, případně měl za neprokázané, že by tyto byly následkem trestního stíhání, aniž by ovšem z protokolu o jednání před soudem prvního stupně či odvolacím soudem vyplývalo, že se žalobci po provedeném dokazování dostalo ze strany soudu odpovídajícího poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., ačkoliv poučení o důkazní povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 115/2012). Nedostatkem tohoto poučení soudy ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 36. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve výroku I, jímž byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 200 000 Kč, jakož i nákladový výrok IV a v závislém výroku II o nákladech řízení, zrušil. Protože důvody, pro které bylo v uvedeném rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve výroku III v rozsahu částky 200 000 Kč, jakož i v závislém nákladovém výroku IV i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 37. V rozsahu náhrady nákladů právního zastoupení ve výši 33 956,83 Kč a náhrady za nepřiměřenou délku řízení ve výši 20 000 Kč, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné odmítl. 38. V dalším řízení soud prvního stupně opětovně právně posoudí shora uvedená kritéria a okolnosti případu při úvaze o adekvátní formě, případně výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním a provede komplexní porovnání s podobnými případy s akcentem na hledisko dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. 39. V rámci nového projednání odvolací soud neopomene přihlédnout k podstatným společným a rozdílným znakům projednávané věci s jinými případy peněžitého zadostiučinění nemajetkových újem (včetně případů, jež jsou zveřejněny Ministerstvem spravedlnosti na webové stránce: https://justice.cz/web/msp/odskodnovani2/-/clanek/penezni-zadostiucineni-za-ujmu -zpusobenou-trestnim-stihanim) a v odůvodnění svého nového rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným v jiných případech nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného trestního stíhání (popřípadě i újmy z jiného právního důvodu). Shledá-li některá tvrzení žalobce co do následků trestního stíhání za neúplná či neprokázaná, neopomene postupovat podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. 40. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným. 41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 12. 2024

Mgr. Vít Bičák předseda senátu