30 Cdo 2899/2022-204
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně
PAZOIL TRADE LIMITED, se sídlem Savva Rotsidi 44, Mammari, Nicosia, Kyperská
republika, zastoupené Mgr. Júliem Csorbou, LL. M., advokátem se sídlem v Praze
2, Žitná 562/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu
ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o
zaplacení částky 9 173 386,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 170/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 17 Co 34/2022-176, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 17 Co
34/2022-176, v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2
ze dne 30. 8. 2021, č. j. 10 C 170/2020-139, potvrzen ve výroku o zamítnutí
žaloby ve vztahu k částce 7 673 386,85 Kč s příslušenstvím a ve výroku o
nákladech řízení, a dále ve výroku II o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2021, č. j. 10 C 170/2020-139, ve
výroku o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 7 673 386,85 Kč s příslušenstvím a
ve výroku o nákladech řízení se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. V části směřující proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 17. 3. 2022, č. j. 17 Co 34/2022-176, kterou byl rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2021, č. j. 10 C 170/2020-139, potvrzen ve výroku o
zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 1 000 000 Kč s příslušenstvím, se dovolání
zamítá.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 9 173
386,85 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy utrpěné v
souvislosti s rozhodnutím Policie České republiky ze dne 9. 9. 2016 o zajištění
jejích finančních prostředků ve výši 500 000 EUR odůvodněným podezřením, že se
jedná o výnos z trestné činnosti. Požadovaná částka konkrétně sestávala z
částky 3 524 870,05 Kč, na kterou žalobkyně vyčíslila úrok z prodlení ze
zajištěné částky za dobu od 9. 9. 2016 do 6. 12. 2019, kdy nabylo právní moci
rozhodnutí o zrušení zajištění, dále z částky 3 148 516,80 Kč připadající na
náklady vynaložené na právní služby související s odstraněním následků
nesprávného úředního postupu orgánů policie, a konečně z částky 2 500 000 Kč
odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou jednak tím, že k
zajištění předmětných prostředků žalobkyně vůbec nemělo dojít (za tuto újmu
žalobkyně požadovala částku 500 000 Kč), dále tím, že toto zajištění trvalo
nepřiměřeně dlouho (v souvislosti s tím žalobkyně požadovala zaplatit částku 1
000 000 Kč), a konečně tím, že nebylo rozhodováno o žádostech o zrušení
zajištění, s nimiž se žalobkyně v rámci své snahy získat zajištěnou částku zpět
obracela na policejní orgány (i v tomto případě žalobkyně žádala zaplacení
částky 1 000 000 Kč).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně o podané žalobě
rozhodl rozsudkem ze dne 30. 8. 2021, č. j. 10 C 170/2020-139, kterým ji v
celém rozsahu zamítl (výrok I) a současně žalobkyni uložil povinnost k náhradě
nákladů řízení (výrok II).
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po
provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento
soud předně uvedl, že na základě rámcové smlouvy uzavřené dne 17. 8. 2016 mezi
žalobkyní a společností AKCENTA CZ a.s. zaslala žalobkyně na svůj interní účet
vedený u jmenované společnosti ze svého bankovního účtu vedeného v Polské
republice finanční částku s tím, že po převodu těchto prostředků z polské měny
na euro mělo dle jejího příkazu ze dne 6. 9. 2016 dojít k odeslání této částky
zpět na polský bankovní účet žalobkyně. V této době však již Policie České
republiky prováděla úkony trestního řízení proti polským společnostem Grinpex
sp. z o. o. a Eko Portal sp. z o. o., a to v souvislosti s podezřením, že jsou
zapojeny do legalizace výnosů z trestné činnosti, které se dopouštěla
společnost KARES TRADE sp. z o. o., proti níž bylo v Polsku vedeno trestní
stíhání (podvody a krácení daně z přidané hodnoty). Obě tyto společnosti přitom
měly také své účty u společnosti AKCENTA CZ a.s., na nichž vedené finanční
prostředky byly od července 2016 z rozhodnutí orgánů Policie ČR podle § 79a
odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v tehdy účinném znění, zajištěny. Vzhledem k tomu, že v souvislosti s prokázáním původu zaslaného finančního
obnosu, k němuž žalobkyni vyzvala společnost AKCENTA CZ a.s., žalobkyně této
společnosti předložila smlouvu uzavřenou mimo jiné právě se společností KARES
TRADE sp. z o. o., podle níž měla předmětnou částku získat, pojala Policie ČR
na základě obdrženého trestního oznámení Ministerstva financí ze dne 8. 9. 2016, jež vycházelo z předchozího sdělení společnosti AKCENTA CZ a.s.,
podezření, že i tyto prostředky s řešenou trestnou činností souvisejí. Po
předchozím souhlasu státního zástupce proto usnesením ze dne 9. 9. 2016
zajistila podle § 79a odst. 1 trestního řádu i tyto prostředky žalobkyně,
přičemž stížnost, kterou žalobkyně proti tomuto rozhodnutí následně brojila,
byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 43 Nt
2888/2016, zamítnuta. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 poté, co
usnesením ze dne 8. 11. 2016 k žádosti žalobkyně o zrušení zajištění ze dne 4. 10. 2016 toto zajištění pouze omezilo právě na částku 500 000 EUR, a poté, co
se spis nacházel do 5. 12. 2016 u Městského státního zastupitelství v Praze za
účelem prošetření podnětu žalobkyně k výkonu dohledu nad postupem obvodního
státního zastupitelství, jenž byl vyhodnocen jako nedůvodný, další opakované
žádosti žalobkyně o zrušení zajištění ze dne 6. 1. 2017 a 7. 4. 2017 zamítlo
(usneseními ze dne 20. 2. 2017 a ze dne 28. 4. 2017, proti kterým podané
stížnosti byly usneseními Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2016 a 30. 5. 2017 rovněž zamítnuty). Ústavní stížnosti, které žalobkyně ve věci podala,
Ústavní soud svými usneseními ze dne 11. 4. 2017 a 10. 5. 2017 odmítl. Usnesením ze dne 17. 5. 2017 Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 rozhodlo
(k návrhu policejního orgánu ze dne 23. 11. 2016), že ve věci společnosti
Grinpex sp. z o. o. a žalobkyně se podle § 108 odst. 1 zákona č.
104/2013 Sb.,
o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, dočasně upouští od
některých úkonů trestního řízení, a to v souvislosti se žádostí o převzetí
tohoto trestního řízení polskou stranou, přičemž příslušnou žádost téhož dne
odeslalo Okresní prokuratuře ve Vratislavi, která ji obdržela dne 23. 5. 2017. V reakci na další žádosti žalobkyně o zrušení zajištění ze dne 4. 10. 2017 a 7. 11. 2017 obvodní státní zastupitelství žalobkyni informovalo ve dnech 1. 11. 2017 a 9. 11. 2017 o tom, že z důvodu předávání věci do Polské republiky nelze
o těchto žádostech rozhodnout, a současně ji na polské orgány odkázalo. S tímto
stanoviskem obvodního státního zastupitelství se následně ztotožnilo též
městské státní zastupitelství, které k podnětu žalobkyně postup obvodního
státního zastupitelství přezkoumalo a o svém závěru žalobkyni vyrozumělo dne
12. 4. 2018. Žalobkyně přesto ve dnech 30. 5. 2018, 14. 1. 2019 a 11. 6. 2019
podala další žádosti o zrušení zajištění. Dne 10. 7. 2018 bylo obvodnímu
státnímu zastupitelství doručeno rozhodnutí prokuratury v Bělostoku ze dne 26. 6. 2018 o spojení řízení týkajícího se žalobkyně s jiným řízením, načež dne 18. 1. 2019 státní zástupce požádal tuto prokuraturu o podání zprávy, jak byla
žádost o převzetí trestní věci žalobkyně vyřízena. Z odpovědí, které obvodní
státní zastupitelství obdrželo ve dnech 15. 4. 2019 a 3. 6. 2019, poté
vyplynulo, že trestní řízení, jež v Polsku probíhá, se žalobkyně netýká, načež
obvodní státní zastupitelství požádalo dne 20. 6. 2019 o doplnění obdrženého
sdělení o informaci, zda byla věc žalobkyně polskou stranou převzata. Na tuto
žádost nebylo reagováno, a proto obvodní státní zastupitelství zaslalo
příslušné prokuratuře v Polsku opakovanou žádost o sdělení požadovaných
informací, a to dne 26. 7. 2019, načež městské státní zastupitelství dne 12. 9. 2019 opět sdělilo žalobkyni, že její další podnět k výkonu dohledu nad postupem
obvodního státního zastupitelství není důvodný, neboť i nadále trvají
suspenzivní účinky usnesení ze dne 17. 5. 2017, a o jejích opakovaných
žádostech o zrušení zajištění proto nelze rozhodnout. O ukončení dočasného
upuštění od některých úkonů předmětného trestního řízení poté Obvodní státní
zastupitelství pro Prahu 1 rozhodlo usnesením ze dne 24. 10. 2019, č. j. 2 ZN
2673/2016-312, kterým tak reagovalo na skutečnost, že na poslední dotazy o
stavu vyřizování žádosti o převzetí věci polská strana stále neodpověděla, že
dle dříve obdržených sdělení polských orgánů se trestní řízení, které tyto
orgány vedou, žalobkyně netýká, a že předmětné zajištění trvá již déle než tři
roky. Jednoznačně vyznívající sdělení příslušné polské prokuratury o tom, že
polská strana věc žalobkyně převzít skutečně nehodlá, přitom obvodní státní
zastupitelství dodatečně obdrželo dne 27. 11. 2019. Věc vztahující se k
žalobkyni byla poté usnesením Policie ČR ze dne 13. 11. 2019 vyloučena k
samostatnému projednání a usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu
1 ze dne 28. 11. 2019, č. j. 2 ZN 2741/2019-8, které nabylo právní moci dne 6. 12.
2019, bylo zajištění finančních prostředků žalobkyně k její žádosti ze dne
14. 11. 2019 zrušeno, když žádné bližší poznatky o údajném kriminálním původu
těchto prostředků nebyly do té doby zjištěny. Dne 12. 3. 2020 pak Policie ČR
předmětnou trestní věc odložila.
4. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně svůj požadavek na
zaplacení zažalované částky předběžně uplatnila u žalované dne 17. 2. 2020,
avšak bez úspěchu.
5. Po právním posouzení uvedených skutečností, jež vycházelo z aplikace
ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), která soud prvního
stupně v rozsudku ocitoval, dospěl tento soud k závěru, že žaloba není důvodná.
Ve vztahu k vlastnímu zajištění finančních prostředků žalobkyně je dle soudu
prvního stupně odpovědnost žalované za tvrzenou škodu i újmu vyloučena tím, že
zde není dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7
a § 8 odst. 1 OdpŠk nebo nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1
OdpŠk. Vzhledem k tomu, že vyhodnocení podmínek, za nichž lze k realizaci
zajištění podle § 79a odst. 1 trestního řádu přistoupit, se odrazilo v obsahu
usnesení Policie ČR ze dne 9. 9. 2016, kterým bylo o zajištění rozhodnuto,
stejně jako v obsahu následného usnesení Obvodního státního zastupitelství pro
Prahu 1 ze dne 8. 11. 2016, jímž bylo toto zajištění omezeno na částku 500 000
EUR, nelze předně uvažovat o případné odpovědnosti žalované za nesprávný úřední
postup, jenž by měl spočívat v údajné nesprávnosti tohoto vyhodnocení, nýbrž by
zde v úvahu mohla přicházet toliko odpovědnost za škodu způsobenou těmito
rozhodnutími, pokud by se jednalo o rozhodnutí nezákonná. O taková rozhodnutí
se však podle soudu prvního stupně rovněž nejedná, neboť nebyla zrušena či
změněna pro svou nezákonnost, nýbrž proto, že důvody pro nařízené zajištění
finančních prostředků po třech letech jeho trvání odpadly. Za současného
poukazu na okolnosti, za nichž bylo o zajištění prostředků žalobkyně
rozhodnuto, a na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6.
2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, přitom soud prvního stupně dodal, že ani
skutečnost, že po vydání těchto rozhodnutí nenásledovalo vydání odsuzujícího
rozsudku, k závěru o nezákonnosti vydaných rozhodnutí o zajištění předmětných
prostředků žalobkyně nevede.
6. Nesprávný úřední postup nezakládá ani to, že příslušné orgány
nerozhodly o celkem pěti žádostech žalobkyně o zrušení předmětného zajištění,
které podala v době od 4. 10. 2017 do 11. 6. 2019. Po vydání usnesení ze dne
17. 5. 2017, vycházejícího z aplikace § 108 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb.,
totiž české orgány činné v trestním řízení nebyly oprávněny ve věci činit jiné
úkony, než úkony neodkladné či neopakovatelné (kterými žádost o zrušení
zajištění není), popř. úkony nezbytné k předání trestního řízení do cizího
státu. K ukončení tohoto stavu došlo až na základě usnesení Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 24. 10. 2019, po němž vzápětí následovalo
usnesení o zrušení předmětného zajištění. O žádostech podaných mimo vymezené
časové období přitom obvodní státní zastupitelství vždy řádně rozhodlo.
7. Soud prvního stupně konečně nepřisvědčil ani názoru žalobkyně, podle
kterého je nesprávný úřední postup v dané věci namístě spatřovat v nepřiměřeně
dlouhé době trvání předmětného zajištění. V době od 17. 5. 2017 do 24. 10. 2019
totiž bylo řízení vedeno v Polské republice, kam bylo v souladu se zjištěnou
situací vztahující se k prošetřované trestné činnosti předáno, pročež za jeho
délku v tomto časovém intervalu žalovaná neodpovídá. Délku trvání tohoto řízení
připadající na dobu mimo zmíněný interval, tj. na dobu od 9. 9. 2016 do 17. 5.
2017 a poté od 24. 10. 2019 do 6. 12. 2019, pak soud prvního stupně
konfrontoval s kritérii upravenými v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž dospěl k
závěru, že se jedná o délku přiměřenou, neboť přestože se jednalo o věc pro
žalobkyni významnou, v postupu orgánů činných v trestním řízení nedocházelo k
žádným průtahům a délku řízení prodloužila jeho vyšší složitost způsobená
nezbytností vyřídit všechny opravné prostředky a podněty, které žalobkyně v
jeho průběhu využila.
8. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze
jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního
stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
9. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými závěry soudu prvního
stupně, z nichž při svém rozhodování také vycházel, tak i se závěry, které
tento soud učinil na základě právního posouzení věci, uzavřel-li, že žalovaná
za tvrzenou škodu a nemajetkovou újmu žalobkyni neodpovídá, neboť v posuzovaném
případě není dána existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního
postupu. Důvodům, které soud prvního stupně k tomuto závěru vedly, přitom
odvolací soud rovněž zcela přisvědčil. Ve vztahu k otázce délky trvání
zajištění finančních prostředků žalobkyně v době po vydání rozhodnutí o
dočasném upuštění od některých úkonů v trestním řízení z důvodu předání věci
polským orgánům odvolací soud rovněž dodal, že nejenže nebylo v moci českých
orgánů činných v trestním řízení tuto délku ovlivnit, pročež žalovaná za tuto
délku neodpovídá, ale nadto ze zjištění prvostupňového soudu vyplynulo, že ani
v této době nebyly české orgány nečinné, nýbrž se o průběh řízení v Polsku
zajímaly, když činily příslušné dotazy o průběhu tohoto řízení a na obdržené
informace též přiměřeně reagovaly. Délka trvání zajištění tudíž ani z tohoto
pohledu nesprávný úřední postup českých orgánů činných v trestním řízení
nezakládá. Byla-li žalobkyně v této době odkazována na polské orgány, dělo se
tak výhradně za účelem možného získaní informací o průběhu řízení v Polsku,
nikoliv v souvislosti s případným zrušením zajištění. O tom mohly rozhodnout
pouze orgány České republiky, nikoliv však v době trvání účinků usnesení ze dne
17. 5. 2017. Dovolávala-li se žalobkyně analogické aplikace § 9 odst. 1 OdpŠk,
činila tak nedůvodně, neboť zmíněné ustanovení se týká náhrady škody
příslušející osobě, na které byla vykonána vazba, načež její trestní stíhání
bylo zastaveno, popř. tato osoba byla zproštěna obžaloby nebo její věc byla
postoupena jinému orgánu. Nyní řešený případ se však od uvedené situace značně
liší.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním.
11. V něm zformulovala následující právní otázky:
a) zda žalovaná odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřeně dlouho trvajícím zajištěním věci v trestním řízení v
případě, že po část této doby byly českými orgány činnými v trestním řízení
realizovány úkony směřující k předání trestního řízení do cizího státu,
b) zda je státní zástupce povinen ve smyslu § 79f odst. 2 trestního řádu
rozhodovat o žádostech osoby, jejíž věc byla v rámci trestního řízení
zajištěna, o zrušení tohoto zajištění i v případě, že české orgány činné v
trestním řízení učinily úkony směřující k předání trestního řízení do cizího
státu a bylo vydáno rozhodnutí o dočasném upuštění od některých úkonů trestního
řízení, a
c) zda lze spojovat vznik nároku na náhradu škody způsobené úkony či
rozhodnutími vydanými v trestním řízení před zahájením vlastního trestního
stíhání výhradně se zrušením rozhodnutí pro jeho nezákonnost nebo se zjištěným
nesprávným úředním postupem, aniž by byl daný případ hodnocen „individuálně a
konkrétně z hlediska všech jeho aspektů“.
12. K otázce ad a), která dle názoru žalobkyně dosud nebyla dovolacím
soudem řešena a kterou odvolací soud nesprávně právně posoudil (pročež by
dovolací soud měl tuto otázku posoudit odlišně od odvolacího soudu), žalobkyně
uvedla, že orgány činné v trestním řízení nedostály své povinnosti z moci
úřední průběžně samy, i bez podnětů žalobkyně, přezkoumávat potřebu trvání
zajištění jejích prostředků a následně provést kroky potřebné k jeho zrušení.
Žalovaná nese odpovědnost za škodu spočívající v nepřiměřeně dlouhé době trvání
tohoto zajištění, a to za celou dobu tohoto trvání, tj. i za dobu, kdy české
orgány provedly úkony směřující k předání trestního řízení do cizího státu. Z §
79a a násl. trestního řádu totiž plyne, že na území České republiky mohou
zmíněné zajištění provést, udržovat i zrušit pouze české orgány činné v
trestním řízení, a to i v případě, jedná-li se o mezinárodní právní pomoc.
Oproti tomu žádný orgán cizího státu touto pravomocí nedisponuje. Je to tedy
pouze žalovaná, kdo za toto zajištění po celou dobu jeho trvání odpovídá, neboť
i v době od 17. 5. 2017 do 24. 10. 2019 její orgány toto zajištění udržovaly,
přičemž provedené úkony v oblasti mezinárodní justiční spolupráce ji této
odpovědnosti nemohou zprostit. Přitom platí, že orgány žalované jsou povinny
podle § 2 odst. 4 trestního řádu postupovat v trestním řízení z úřední
povinnosti a projednávat věci urychleně a bez zbytečných průtahů, což platí
zejména tehdy, došlo-li k zajištění majetku a vyžaduje-li si to jeho hodnota a
povaha, a současně jsou povinny též postupovat s plným šetřením práv zaručených
Listinou základních práv a svobod. Takto však v případě žalobkyně postupováno
nebylo. Příslušným orgánům totiž nic nebránilo v tom, aby kdykoliv a bez
jakékoliv součinnosti orgánů jiného státu odstranily účinky rozhodnutí ze 17.
5. 2017 a příslušné pravomoci, jež by jim umožnily zajištění zrušit, získaly
zpět. V posuzovaném případě však nepřiměřeně dlouho vyčkávaly, než k tomuto
postupu na podzim 2019 nakonec přistoupily. Aniž zkoumaly, zda k převzetí věci
polskou stranou skutečně došlo, první relevantní reakci na žádost o převzetí od
polské strany získaly až dne 10. 7. 2018 a ani poté samy nevyvíjely dostatečnou
aktivitu k získání informací o stavu řízení v Polsku a rezignovaly i na svou
povinnost průběžně přezkoumávat potřebu dalšího trvání zajištění. Rozhodnutí
odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, podle kterých by v případě
realizace kroků směřujících k předání věci do zahraničí mohlo zajištění, které
v rámci této věci české orgány provedly, trvat prakticky neomezeně dlouho, se
svým závěrem o absenci odpovědnosti žalované ocitají též v rozporu s nálezy
Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, ze dne 30. 1.
2008, sp. zn. II. ÚS 642/07, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2952/16.
13. V souvislosti s otázkou ad b) žalobkyně odvolacímu soudu vytkla, že
ve shodě se soudem prvního stupně vyšel nekriticky z argumentace žalované,
uzavřel-li, že vzhledem k úpravě obsažené v zákoně č. 104/2013 Sb. byl postup
českých orgánů činných v trestním řízení správný, pokud o žádostech žalobkyně
požadujících zrušení zajištění a podaných po 17. 5. 2017 nerozhodovaly. Tento
závěr nezohledňuje zejména znění § 79f odst. 2 a 4 trestního řádu a skutečnost,
že uvedeným postupem byla žalobkyně v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod prakticky vyloučena z možnosti soudního přezkumu
zásahu do jejích ústavních práv, resp. jí byl odepřen přístup k soudu podle čl.
36 odst. 1 téhož předpisu. Ani tato otázka nebyla dle názoru žalobkyně v
rozhodování dovolacího soudu dosud řešena a dovolací soud by ji měl posoudit
jinak, než soud odvolací. Žalobkyně též znovu poukázala na závěry vyslovené v
již zmíněném nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2952/16.
14. Nesprávně měl odvolací soud posoudit také právní otázku ad c), pokud
dospěl k závěru, že ve vztahu k vlastnímu zajištění finančních prostředků
žalobkyně není dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí nebo
nesprávného úředního postupu. Toto řešení, které ignoruje individuální
okolnosti daného případu, jež vedly k neopodstatněnému a dlouhotrvajícímu
zásahu do ústavně zaručených práv žalobkyně, a které současně vychází ze
selektivního výběru judikatury, jež se však týká případů skutkově výrazně
odlišných, podle názoru žalobkyně neobstojí. Předmětná otázka, která již
„částečně“ dovolacím soudem řešena byla, by přitom měla být nadále vyřešena
odlišně, a to v duchu judikatury Ústavního soudu, na kterou dovolatelka
současně poukázala (nález ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, ze dne 13.
12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2952/16,
a ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21). Žalobkyně se rovněž domnívá, a to
v souvislosti se závěry vyslovenými v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1.
2009, sp. zn. I. ÚS 3074/08, že je v předmětné věci namístě analogicky
aplikovat § 9 odst. 1 OdpŠk upravující odškodnění osoby, na níž byla vykonána
vazba.
15. Závěrem proto žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
16. Žalovaná se ve svém stručném vyjádření k dovolání žalobkyně
vyslovila pro jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž
obsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto
zabýval otázkou, zda se jedná o dovolání přípustné.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Otázka, zda lze nárok na náhradu újmy způsobené vlastním zajištěním
finančních prostředků ve smyslu § 79a odst. 1 trestního řádu, k němuž došlo
před zahájením trestního stíhání, spojovat výhradně se zrušením rozhodnutí o
tomto zajištění pro jeho nezákonnost nebo se zjištěným nesprávným úředním
postupem, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Za
situace, kdy odvolací soud vyšel ze zjištění, podle kterého usnesení
policejního orgánu ze dne 9. 9. 2016, jímž byly finanční prostředky žalobkyně
zajištěny, nebylo zrušeno nebo změněno pro svou nezákonnost, když žalobkyně
neuspěla se svou stížností, kterou proti tomuto rozhodnutí podala, a toto
rozhodnutí následně obstálo i před Ústavním soudem (jak vyplynulo z jeho
usnesení ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3930/16), načež zrušení tohoto
rozhodnutí rozhodnutím Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 28.
11. 2019 bylo odůvodněno výhradně tím, že již tohoto zajištění není nadále
třeba, se totiž odvolací soud při řešení uvedené otázky neodchýlil od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že zde není dán odpovědnostní
titul v podobě nezákonného rozhodnutí, které je podmínkou vzniku odpovědnosti
žalované, z níž žalobkyně vznesené nároky (resp. jejich část) odvozuje.
22. Kromě toho, že se uvedený závěr odvolacího soudu neprotiví ustálené
judikatuře Nejvyššího soudu vycházející ze samozřejmého předpokladu, že vznik
odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. musí být v souladu
s § 5 tohoto zákona vždy podmíněn závěrem o existenci nezákonného rozhodnutí
nebo nesprávného úředního postupu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo
4677/2016), je tento závěr z pohledu řešeného zajištění vycházejícího z § 79a
odst. 1 trestního řádu, kterým může být postižen i majitel účtu odlišný od
osoby obviněného, rovněž v souladu se závěrem plynoucím zejména z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněného ve
Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2016, v souladu s nímž odpovědnost
státu za škodu z rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky (§
79a odst. 1 trestního řádu) ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
nezakládá bez dalšího skutečnost, že trestní řízení, v němž bylo rozhodnutí o
zajištění peněžních prostředků na účtu u banky vydáno, posléze neskončilo
odsuzujícím rozsudkem. Stejně tak se neodchyluje ani od závěru vysloveného v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 970/2020, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
27. 10. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2794/20, podle něhož výše uvedené závěry
nepochybně dopadají i na část trestního řízení před zahájením trestního stíhání
v případě, že trestní věc byla dle ustanovení § 159a odst. 1 trestního řádu
odložena (shodně viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020,
sp. zn. 30 Cdo 1243/2020, ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1575/2020, nebo ze
dne 10. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1337/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. IV. ÚS
2119/22, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS
1412/21).
23. Odklon od ustálené judikatury Nejvyššího soudu nezakládá ani závěr
odvolacího soudu, podle kterého bylo-li rozhodnutí zrušeno nikoliv pro
nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, nejsou dány
předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím
(srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3310/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo
4462/2007).
24. Za současného konstatování, že žalobkyní akcentované individuální
aspekty jejího případu spočívající v délce trvání předmětného zajištění a
způsobu, jakým orgány činné v trestním řízení v době po 17. 5. 2017
(ne)reagovaly na její žádosti o zrušení tohoto zajištění, již zasahují do
podstaty zbývajících dvou právních otázek, které ve svém dovolání zformulovala
(k nim v podrobnostech viz níže), pak dovolací soud v její dovolací argumentaci
nenalezl ani žádný přesvědčivý důvod, pro který by bylo namístě otázku
(ne)zákonnosti vlastního rozhodnutí o zajištění ve smyslu § 79a odst. 1
trestního řádu nadále řešit jinak, než jak plyne z uvedené judikatury.
25. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
ve vztahu k nároku, jenž byl dovozován pouze z vlastního rozhodnutí o zajištění
jejích finančních prostředků, tj. ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy ve výši
500 000 Kč, výrokem III tohoto rozhodnutí odmítl.
26. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání žalobkyně přípustné, neboť otázky,
zda žalovaná odpovídá za nepřiměřeně dlouho trvající zajištění věci v trestním
řízení spadající zčásti do doby, po kterou české orgány činné v trestním řízení
realizovaly úkony směřující k předání trestního řízení do cizího státu, a zda
se státní zástupce dopouští nesprávného úředního postupu, pokud nerozhodne o
žádosti osoby, jejíž věc byla v rámci trestního řízení zajištěna, o zrušení
tohoto zajištění podané v době, kdy trvají účinky rozhodnutí o dočasném
upuštění od některých úkonů trestního řízení vydaného podle § 108 odst. 1
zákona č. 104/2013 Sb., dosud nebyly v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny.
IV. Důvodnost dovolání
27. Dovolání je zčásti důvodné.
28. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
29. Podle § 79a odst. 1 věty první trestního řádu, ve znění účinném do
17. 3. 2017, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že peněžní prostředky na
účtu u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly
užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném
řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění peněžních
prostředků na účtu a případně též peněžních prostředků dodatečně došlých na
účet, vztahuje-li se důvod zajištění i na ně, včetně jejich příslušenství.
30. Podle § 79f trestního řádu, ve znění účinném od 18. 3. 2017 do 31.
1. 2019, zajištění věci se zruší nebo omezí, není-li jej již třeba nebo jej
není třeba ve stanoveném rozsahu. Bylo-li zrušeno zajištění věci, jež byla
ponechána na místě, kde se nachází, odvolá se též příkaz k zdržení se nakládání
s věcí (odstavec 1). Osoba, jíž byla věc zajištěna, má právo kdykoliv žádat o
zrušení nebo omezení zajištění. O takové žádosti je třeba neodkladně
rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji tato osoba, neuvede-li nové
důvody, opakovat až po uplynutí 30 dnů od právní moci rozhodnutí (odstavec 2).
O zrušení nebo omezení zajištění rozhoduje předseda senátu a v přípravném
řízení státní zástupce nebo s jeho předchozím souhlasem policejní orgán
(odstavec 3). Proti rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění je přípustná
stížnost, která má odkladný účinek (odstavec 4).
31. Podle § 105 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční
spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, trestní řízení je
možné předat do cizího státu, jestliže skutek, pro který je vedeno, je trestný
i podle práva tohoto státu a spadá do pravomoci jeho orgánů (odstavec 1).
Trestní řízení je možné předat do cizího státu, byly-li na území České
republiky shromážděny veškeré dostupné důkazy a lze-li důvodně předpokládat, že
účelu trestního řízení bude v tomto státu dosaženo lépe než na území České
republiky (odstavec 2).
32. Podle § 106 odst. 1 věty první zákona č. 104/2013 Sb. předání
trestního řízení do cizího státu je možné pouze na základě žádosti státního
zástupce a po podání obžaloby na základě žádosti soudu.
33. Podle § 107 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. žádost o převzetí
trestního řízení obsahuje zejména a) označení justičního orgánu, který o
převzetí trestního řízení žádá, a datum sepsání žádosti, b) údaje o osobě,
proti níž je vedeno trestní řízení, c) popis skutku, jeho právní kvalifikaci s
doslovným zněním ustanovení trestního zákona, včetně ustanovení o promlčení, a
popřípadě ustanovení jiných právních předpisů, d) důvody, pro které je žádáno o
převzetí trestního řízení, včetně důvodů, pro které lze předpokládat, že účelu
trestního řízení bude v cizím státu dosaženo lépe než na území České republiky,
e) údaje o trvání omezení osobní svobody a o zajištění věcí a majetku, f)
požadavek, aby cizí stát podal informaci o pravomocném rozhodnutí učiněném v
řízení, které převzal, a popřípadě předal originál nebo ověřenou kopii takového
rozhodnutí, g) požadavek na vrácení věcného důkazu, pokud je k žádosti připojen
a je zapotřebí v České republice.
34. Podle § 108 zákona č. 104/2013 Sb. justiční orgán před zasláním
žádosti o převzetí trestního řízení do cizího státu rozhodne o dočasném
upuštění od některých úkonů trestního řízení pro skutek, pro který se o
převzetí trestního řízení žádá (odstavec 1). Po dobu dočasného upuštění od
některých úkonů trestního řízení lze provádět pouze neodkladné nebo
neopakovatelné úkony, nebo úkony nezbytné k předání trestního řízení do cizího
státu; trest nebo ochranné opatření vykonat nelze (odstavec 2). Byly-li
provedeny neodkladné nebo neopakovatelné úkony, justiční orgán prostřednictvím
ústředního orgánu vyrozumí o této skutečnosti cizozemský orgán příslušný k
přijetí žádosti o převzetí trestního řízení a postoupí mu spisový materiál,
který byl při úkonu opatřen (odstavec 3). Justiční orgán rozhodne o ukončení
dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení, jestliže a) žádost o
převzetí trestního řízení byla vzata zpět, b) cizí stát oznámí, že ve věci
nebude konat řízení, c) cizí stát dodatečně odvolá své rozhodnutí o převzetí
trestního řízení, d) cizí stát oznámí, že v řízení nebude pokračovat, nebo
řízení ukončí, nebo e) cizí stát přes opakovaný dotaz a přes upozornění, že
orgány České republiky mohou v trestním řízení pokračovat nebo nařídit výkon
trestu, neoznámí své rozhodnutí, zda trestní řízení přebírá (odstavec 4).
35. Podle § 109 zákona č. 104/2013 Sb. žádost o převzetí trestního
řízení lze vzít zpět do doby, než o ní cizí stát rozhodne. Rozhodl-li již cizí
stát o převzetí trestního řízení, lze jej požádat, aby své rozhodnutí odvolal.
36. Zákon č. 104/2013 Sb., který v souladu se svým § 1 (ve znění účinném
do 31. 12. 2022) upravuje postupy justičních, ústředních a jiných orgánů v
oblasti mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních a postavení
některých subjektů působících v této oblasti a zapracovává příslušné předpisy
Evropské unie [tj. mimo jiné i rozhodnutí Rady 2003/577/SVV ze dne 22. 7. 2003
o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské unii,
nahrazené od 19. 12. 2020 nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805
ze dne 14. 11. 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke
konfiskaci], nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, kdy nahradil právní úpravu obsaženou do té
doby v části čtvrté, hlavě dvacáté páté trestního řádu (tj. v § 375 a násl.
trestního řádu). Důvodová zpráva k zákonu č. 104/2013 v části týkající se § 108
přitom uvádí, že „předání trestního řízení do cizího státu musí mít suspenzivní
účinek na trestní řízení v České republice. U trestních řízení předávaných ve
stádiu trestního stíhání je tento požadavek ve stávající právní úpravě
realizován v podobě rozhodování o přerušení trestního stíhání podle § 173 odst.
1 písm. d) trestního řádu. Režim přerušení trestního stíhání je však poněkud
nepružný v případě, že je třeba po předání trestního řízení do ciziny provést
neodkladný či neopakovatelný úkon, nebo v případě oprav nebo doplnění žádosti o
převzetí trestního řízení požadovaných ústředním orgánem. Zcela nevyhovujícím
je tento režim u tzv. vazebního předání trestního řízení do ciziny, kde
judikatura účelově (ve snaze odůvodnit trvání vazby i po přerušení trestního
stíhání) dovodila, že přerušení trestního stíhání podle § 173 odst. 1 písm. d)
trestního řádu je institutem, který se výrazně odlišuje od všech ostatních
případů zahrnutých do § 173 odst. 1 trestního řádu (viz R 3/2009). U trestních
řízení předávaných ve stádiu před zahájením trestního stíhání nebo ve stádiu
vykonávacího řízení podobný typ rozhodnutí zcela chybí a spoléhá se zde na
zákonnou povinnost nepokračovat v trestním řízení nebo nenařídit výkon trestu
upravenou v dosavadním § 448 odst. 5 trestního řádu, která je však vázána až k
okamžiku rozhodnutí orgánu dožádaného státu o převzetí trestního řízení. Proto
se zavádí nový typ rozhodnutí – dočasné upuštění od některých úkonů trestního
řízení, který se uplatní v případě předání trestního řízení do cizího státu v
kterémkoli stádiu. Rozhodováno bude před předložením žádosti o převzetí
trestního řízení Nejvyššímu státnímu zastupitelství nebo Ministerstvu
spravedlnosti k odeslání do cizího státu nebo v přímém styku před odesláním
takové žádosti do cizího státu“.
37. Na podkladě citované právní úpravy a důvodové zprávy tedy Nejvyšší
soud konstatuje, že zmíněný suspenzivní účinek usnesení vydaného podle § 108
odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. na trestní řízení probíhající v České republice
má za následek, že po dobu, po kterou toto rozhodnutí trvá, je tuzemským
orgánům činným v trestním řízení umožněno provádět pouze neodkladné nebo
neopakovatelné úkony, anebo úkony nezbytné k předání trestního řízení do cizího
státu, tedy úkony vyjmenované v § 108 odst. 2 tohoto zákona. To mimo jiné
znamená, že v řízeních, v nichž došlo k zajištění peněžních prostředků podle §
79a odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném do 17. 3. 2017 (tj. z důvodu, že
zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že jde o peněžní prostředky, které jsou
určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou
výnosem z trestné činnosti), tyto orgány nemohou po dobu trvání účinků
zmíněného rozhodnutí rozhodnout o zrušení tohoto zajištění, což platí i pro
rozhodnutí o žádosti osoby, jejíž prostředky byly zajištěny a která požaduje
přezkoumání podmínek trvání tohoto zajištění a domáhá se jeho zrušení.
38. Popsaný stav trvá do doby, než justiční orgán rozhodne o ukončení
dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení, a to pro naplnění
některého z důvodů upravených v § 108 odst. 4 zákona č. 104/2013 Sb. Nebylo-li
takové rozhodnutí vydáno, neboť žádný ze zmíněných důvodů nenastal a trestní
řízení se zajištěným majetkem bylo předáno do jiného členského státu Evropské
unie (tedy i do Polska), zajištění tohoto majetku v České republice [o němž
byly české orgány povinny příslušný orgán cizího státu v žádosti o převzetí
trestního řízení informovat, jak stanoví § 107 odst. 1 písm. e) zákona č.
104/2013 Sb.] nadále trvá, aniž by tento majetek přecházel do právní sféry
jiného státu s tím, že pro jeho další nakládání s ním je vyžadován postup
realizovaný v rámci pravidel mezinárodní justiční spolupráce ve věcech
trestních. To konkrétně znamená, že zajištění věci, která i nadále zůstává v
České republice, trvá až do doby výkonu rozhodnutí o uznání rozhodnutí
justičního orgánu jiného členského státu Evropské unie, kterým bylo vysloveno
propadnutí nebo zabrání zajištěné věci, nebo pokud v tomto státu došlo ke
zrušení anebo omezení zajištění věci, pak tuzemský justiční orgán následně
rozhodne o zrušení nebo omezení zajištění věci podle § 79f trestního řádu,
popřípadě postupuje podle § 80 až 81b trestního řádu (viz § 236 zákona č.
104/2013 Sb.). Tento závěr ostatně již v minulosti vyslovil Ústavní soud, a to
ve svém nálezu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1355/18 (viz zejména body 47,
49 až 51 a 59 odůvodnění tohoto nálezu).
39. Nejvyšší soud proto uzavírá, že nečinnost státního zastupitelství
spočívající v tom, že nebylo rozhodováno o žádostech žalobkyně požadujících
zrušení zajištění jejích finančních prostředků provedeného podle § 79a odst. 1
trestního řádu, které byly podány v době trvání účinků usnesení vydaného podle
§ 108 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., tj. v době od 17. 5. 2017 do 24. 10.
2019, nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk nezakládá. Odvolací
soud tedy tuto právní otázku posoudil správně, a správný je proto i jeho závěr
o nedůvodnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč, který
žalobkyně výhradně s touto nečinností státního zastupitelství spojila.
40. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243d odst. 1 písm. a)
o. s. ř. ve vztahu k tomuto nároku výrokem II tohoto rozsudku zamítl.
41. Pro účely posouzení odpovědnosti žalované za případnou nepřiměřenost
délky doby, po kterou zajištění prostředků žalobkyně trvalo, je nicméně
významné, zda orgány cizího státu, tj. v posuzovaném případě orgány Polské
republiky, předmětné trestní řízení převzaly či nikoliv. Došlo-li by k převzetí
trestního řízení, bylo by možné přisvědčit názoru, že za délku trvání
zajištění, jež by spadalo do období po převzetí trestního stíhání cizím státem,
žalovaná neodpovídá. Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nicméně plyne,
že taková situace v posuzovaném případě nenastala, neboť k převzetí trestního
stíhání polskými orgány nakonec nedošlo. Přestože i za tohoto stavu platí, že
po dobu trvání účinků usnesení o dočasném upuštění od některých úkonů trestního
řízení vydaného podle § 108 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. tuzemské orgány
činné v trestním řízení nemohou o zrušení zajištění rozhodnout, nelze pominout,
že jim i po tuto dobu zůstává zachována povinnost sledovat, zda a jak orgány
cizího státu se žádostí o převzetí trestního řízení naložily. Postup tuzemských
orgánů při tomto sledování, resp. zjišťování informací o tom, jak cizí stát s
předloženou žádostí naložil, by pak měl mimo jiné zohledňovat i nebezpečí
hrozby neodůvodnitelného zásahu do práva osoby, jež byla zajištěním majetku
postižena, na pokojné užívání tohoto majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, k němuž by mohlo dojít v důsledku neúměrně dlouhé
doby trvání tohoto zajištění, které by již nebylo proporcionální ve vztahu ke
smyslu a účelu tohoto dočasného opatření, jímž je náležité zjištění trestných
činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře
eliminovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. nálezy Ústavního soudu ze
dne 30. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 642/07, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS
2952/16, ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 1367/17, nebo ze dne 30. 8. 2021,
sp. zn. I. ÚS 1181/21). I když české orgány činné v trestním řízení nemohou do
činnosti orgánů cizího státu, kterým byla žádost o převzetí trestního stíhání
adresována, jakkoliv zasahovat nebo ji jinak ovlivňovat, zásahu do zmíněného
práva dotčené osoby mohou předejít tím, že na nevyřízení žádosti o převzetí
trestního řízení v přiměřené době budou reagovat způsobem předvídaným v § 108
odst. 4 písm. a) nebo e) zákona č. 104/2013 Sb., tedy tím, že tuto žádost
vezmou zpět, nebo že cizí stát požádají o sdělení, jak ve věci této žádosti
rozhodl, a pokud ani přes opakovaný dotaz a přes upozornění, že orgány České
republiky mohou v trestním řízení pokračovat nebo nařídit výkon trestu, toto
své rozhodnutí cizí stát neoznámí, rozhodnou o ukončení dočasného upuštění od
některých úkonů trestního řízení, v němž budou poté samy pokračovat.
42. Z uvedených skutečností tedy podle Nejvyššího soudu logicky vyplývá,
že do úvahy o tom, zda tuzemské orgány činné v trestním řízení postupovaly
nesprávně tím, že v řízení, jež polské orgány činné v trestním řízení nakonec
nepřevzaly, udržovaly zajištění finančních prostředků žalobkyně po nepřiměřeně
dlouhou dobu, je třeba zahrnout i délku doby, po kterou v řízení trvaly účinky
usnesení vydaného podle § 108 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. Neobstojí naopak
závěr soudů nižších stupňů, které s poukazem na absenci odpovědnosti žalované
za délku tohoto úseku řízení zmíněnou dobu z délky posuzovaného trvání
zajištění vyčlenily. Hodnotit je třeba celou délku doby, po kterou předmětné
zajištění trvalo, přičemž v rámci posouzení otázky její přiměřenosti je namístě
zohlednit jak skutečnost, že polské orgány byly o převzetí trestního řízení
požádány, pročež v tomto řízení muselo být vydáno rozhodnutí vycházející z §
108 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., tak i to, jaké informace a kdy české orgány
v souvislosti s vyřizováním této žádosti od polských orgánů následně získaly a
jak a kdy na tyto informace zareagovaly, popř. zda a kdy tyto informace též
samy aktivně vyžadovaly. Takto však odvolací soud nepostupoval, následkem čehož
jeho právní posouzení otázky přiměřenosti délky předmětného zajištění zůstalo
neúplné, a tudíž nesprávné.
43. V uvedené souvislosti je namístě rovněž připomenout, že v trestním
řízení se přiměřenost délky řízení poměřuje především ustanovením § 2 odst. 4
věta druhá a třetí trestního řádu, podle kterého trestní věci se musí
projednávat urychleně bez zbytečných průtahů; s největším urychlením se
projednávají zejména vazební věci a věci, ve kterých byl zajištěn majetek,
je-li to zapotřebí vzhledem k hodnotě a povaze zajištěného majetku. Trestní
věci se projednávají s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou
základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a
základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů
trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají,
zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro
zajištění účelu trestního řízení. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je
ve svém důsledku nesprávným úředním postupem, lze přitom považovat jen takový
postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a
právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách
vycházejících z působení soudu v projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013).
44. Zmínil-li pak odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, v
odůvodnění napadeného rozhodnutí nad rámec závěru o nezahrnutí doby trvání
účinků usnesení ze dne 17. 5. 2017 do posuzované celkové délky zajištění i to,
že po odeslání žádosti o převzetí trestního řízení do Polska příslušné tuzemské
orgány nezůstaly nečinné, nýbrž se o průběh řízení v Polsku zajímaly, neboť se
na stav tohoto řízení dotazovaly a na obdržené informace přiměřeně reagovaly
(viz závěr bodu 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a tedy že ve své podstatě
postupovaly v souladu se zmíněným § 2 odst. 4 trestního řádu, ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, podklad pro
takovýto závěr aktuálně neplyne. Ačkoliv k doručení žádosti o převzetí
trestního stíhání příslušnému orgánu Polské republiky došlo již dne 23. 5.
2017, měla být totiž dle zjištění soudu prvního stupně první informace
vztahující se k věci žalobkyně českým orgánům doručena až více než rok poté,
tj. dne 10. 7. 2018, přičemž se však současně o sdělení, zda došlo k převzetí
trestního řízení (popř. co rozhodnutí o převzetí věci komplikuje), nejednalo. O
podání zprávy o tom, zda polské orgány předmětné trestní řízení převzaly či
nikoliv, přitom české orgány měly poprvé žádat až dne 18. 1. 2019 a znovu dne
15. 4. 2019, a tento dotaz opět zopakovaly ve dnech 20. 6. 2019 a 26. 7. 2019,
když ani odpověď polského orgánu doručená dne 3. 6. 2019 potřebný údaj
neobsahovala, načež rozhodnutí o ukončení dočasného upuštění od některých úkonů
trestního řízení reagující na pasivitu polských orgánů pochází až ze dne 24.
10. 2019. Pouze tyto časové údaje však samy o sobě (tj. bez zohlednění
případných dalších významných okolností posuzované trestní věci, které délku
zaznamenaných časových intervalů ospravedlní) o postupu nejen polských, ale i
českých justičních orgánů v přiměřených lhůtách nesvědčí.
45. Vzhledem k tomu, že součástí vzneseného žalobního požadavku nejsou
jen nároky na náhradu nemajetkové újmy, nýbrž i nároky spočívající v náhradě
újmy majetkové (škody), považuje dovolací soud za nezbytné rovněž připomenout,
že judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že odpovědnost
státu za škodu způsobenou průtahy v řízení je dána tehdy, pokud nečinnost v
tomto řízení byla rozhodující příčinou, pro kterou tato škoda vznikla, tedy že
nebýt takového porušení povinnosti, ke škodě by podle obvyklého chodu věcí
nedošlo. Odpovědnost státu je přitom v této situaci nutno odlišit od
odpovědnosti za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve
smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Pro účely posuzování nároku na náhradu nemajetkové
újmy způsobené porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě se totiž
na řízení hledí jako na celek, tj. relevantní je celková délka řízení (§ 31a
odst. 3 písm. a/ OdpŠk), která se posuzuje optikou kritérií uvedených v § 31a
odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti,
aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená. Naproti
tomu v případě tvrzené škody je však dobu, ve které řízení mohlo a mělo
proběhnout, třeba určit. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit okamžik,
který je rozhodný pro vznik povinnosti státu nahradit škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Pro tyto účely se tudíž nevychází z délky řízení
jako celku, nýbrž z jakési – ex post určené – délky řízení bez průtahů.
46. V případě nároku na náhradu škody proto nesprávný úřední postup
spočívá nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, kterou by soud hodnotil
mj. i z pohledu kritéria postupu orgánů veřejné moci v jeho průběhu [§ 31a
odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb.], ale v průtazích v řízení ve smyslu
nečinnosti. Přitom nelze mechanicky (bez dalšího) přihlížet ke každému období,
v němž orgán veřejném moci nekonal, ale zohledňují se jen taková období
nečinnosti, která neodpovídají běžnému průběhu řízení a péči, jíž je orgán
veřejné moci povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat.
Poukázat lze v této souvislosti konkrétně za závěry vyslovené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2013, jakož i na judikaturu
reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30
Cdo 1943/2013, ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, ze dne 26. 9. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
5. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 3035/18, a dále usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16.
9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3393/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15,
ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3889/2016, ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1549/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 3631/13, nebo ze dne 20. 8.
2021, sp. zn. 30 Cdo 1726/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 3085/21.
Zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu přitom Ústavní soud aproboval též v nálezu
ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15, a ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II.
ÚS 570/20 (viz bod 59 jeho odůvodnění).
47. Pokud však žalobkyně jeden ze vznesených nároků na náhradu škody
ztotožňuje s úrokem z prodlení, nelze současně nad rámec řešeného nezmínit též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4676/2008 (jakož i
v něm uvedenou prejudikaturu), jenž na posouzení vztahu obou těchto nároků
dopadá.
48. Nejvyšší soud proto výrokem I tohoto rozsudku rozsudek odvolacího
soudu ve zbývajícím rozsahu týkajícím se nároků, které žalobkyně dovozovala z
nepřiměřené délky zajištění jejích prostředků (tj. ve vztahu k nárokům na
náhradu majetkové újmy ve výši 3 524 870,05 Kč a 3 148 516,80 Kč, jakož i ke
zbývajícímu nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč) podle
ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího výroku o
nákladech řízení. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo částečně zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud v souladu s § 243e odst. 2 o. s. ř. v tomu odpovídajícím
rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně v této části k
dalšímu řízení.
49. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty
za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem
dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným.
50. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 3. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu