30 Cdo 2975/2020-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Holman
Business Partner, s.r.o., identifikační číslo 46354549, sídlem v Praze 4,
Baarova 395/1, zastoupené Mgr. Petrou Hruškovou, advokátkou se sídlem v Praze
1, Hybernská 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 58/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2020, č. j. 14 Co 102/2020-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne
22. 10. 2019, č. j. 17 C 58/2018-106, zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení
částky 1 812 693,45 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost
nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I
rozhodnutí odvolacího soudu) a vyslovil, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II
rozhodnutí odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody,
která jí měla být způsobena vydáním tvrzeně nezákonných rozhodnutí v podobě
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 17 Co 422/2007, a
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 22 Co 238/2008. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Nejvyšší soud především předesílá, že podané dovolání je co do vymezení důvodu
přípustnosti dovolání na samé hranici jeho projednatelnosti, neboť zákon nezná
výslovně uplatněný důvod přípustnosti dovolání tkvící v tom, že „otázka
hmotného práva má být posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.)“. Návrh žalobkyně, aby „otázka hmotného práva byla posouzena jinak“, významově
neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) zákonnému předpokladu, aby dovolacím
soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena
jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 988/2015). Zmíněný předpoklad přípustnosti dovolání (tj. dovolacím
soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak) míří totiž výlučně na
situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání
odchýlit od (svého) vlastního právního názoru již vyjádřeného v jeho
(dřívějším) rozhodnutí [prostřednictvím aktivace velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle § 20
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a
o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění
pozdějších předpisů], a nikoli od právního názoru odvolacího soudu vysloveného
v napadeném rozhodnutí, jak se snad mylně v dovolání domnívala žalobkyně (srov. kupř. již citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo
465/2016, či ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2427/2016), která nadto sama
žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by mělo být judikatorně překonáno,
neoznačuje. Z obsahu dovolání (§ 243b a § 41 odst. 2 o. s. ř.) a s přihlédnutím k závěrům
nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV.
ÚS 410/20 (podle něhož
dovolání musí být důsledně posouzeno ve všech jeho částech a jejich vzájemných
souvislostech, a vyloženo tak, aby právo na přístup k soudu mohlo být
realizováno v souladu s procesními předpisy, kterými je konkretizováno), je
zřejmé, že žalobkyně považuje právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem za
rozporné se závěry rozhodnutí Ústavního soudu, pokud uzavřel, že nebyla-li
rozhodnutí, od nichž žalobkyně odvozuje vznik škody, v předepsaném řízení pro
nezákonnost zrušena, nemůže být dán ani odpovědnostní titul. Konkrétně
žalobkyně označila nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (podle něhož
soud není vázán doslovným zněním zákona) a dále nález ze dne 13. 3. 2012, sp.
zn. I. ÚS 529/09 (podle něhož tam, kde jednotlivec jedná s důvěrou ve věcnou
správnost aktů státu či jeho postupů, a rovněž s důvěrou v jejich soulad s
právem, musí být současně zajištěno právo na náhradu škody, pokud se ukáže, že
presumpce správnosti či zákonnosti byla klamná). Dodává se, že podle nálezu
Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, lze přípustnost
dovolání založit i odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu, třebaže dovolatel
explicitně necituje judikaturu Nejvyššího soudu.
Otázka existence odpovědnostního titulu za situace, kdy rozhodnutí, jež
žalobkyně považuje za nezákonná, nebyla v předepsaném řízení zrušena (jejich
tvrzená nezákonnost byla žalobkyní dovozována toliko z pozdějšího rozhodnutí
Ústavního soudu přijatého ovšem v jiném řízení), nemůže založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud
neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud výslovně
přihlédl k rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, ze dne 7. 6.
2016, sp. zn. 30 Cdo 2238/2014, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2015 nebo
ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 49/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2016]. K danému závěru se Nejvyšší soud
přihlásil i v usnesení ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2411/2018, v němž
znovu zopakoval, že základní podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škody podle
§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), je zrušení či změna nezákonného rozhodnutí.
Dovolává-li se v té souvislosti žalobkyně potřeby tzv. incidentní retrospektivy
nových právních názorů, možno ve stručnosti dodat, že při výkladu časových
účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z potřeby jejich aplikace na
všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí. Judikatorní vývoj samotný
však nemže mít, s respektem k ústavnímu principu právních jistot, vliv na
právní poměry nastolené pravomocnými a v rámci daného řízení nezměnitelnými
rozhodnutími (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS
3221/11 popř. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21.
10. 2008, č. j. 8 As 47/2005-86, v odborné literatuře pak KÜHN, Zdeněk.
Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In: Právní rozhledy,
č. 6/2011, s. 191–197).
Žalobkyní odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS
21/96, řeší obsahově jinou problematiku a zaujímá toliko obecné závěry týkající
se interpretace právních norem; ve vztahu k nálezu téhož soudu ze dne 13. 3.
2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, možno dodat, že v poměrech nyní projednávané věci
nešlo o případ, kdy by se ukázalo, že „presumpce správnosti či zákonnosti aktů
státu či jeho postupů, byla klamná“.
Nejvyšší soud uzavírá, že není přepjatým formalismem trvat na tom, že podmínka
nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto rozhodnutí
skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno, neboť tento závěr je ústavně
konformní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn.
III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS
541/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS
1015/10), jak ostatně podrobně uvedl již v důvodech napadeného rozhodnutí
odvolací soud. Nejvyšší soud rovněž poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze
dne 17. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1132/19, které se rovněž danou problematikou s
týmž výsledkem podrobně zabývalo.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu