USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci
žalobce P. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 559/28, proti žalované České
republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, o zaplacení částky 406 050 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 106/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 11 Co 164/2017-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se proti žalované domáhal zaplacení částky 406 050 Kč s příslušenstvím
podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, a to jako odškodnění
nemateriální újmy ve výši 400 000 Kč v důsledku nesprávného úředního postupu,
který měl spočívat v tom, že byl trestně stíhán, avšak byl pravomocně zproštěn
obžaloby, následně podal u Krajského soudu v Brně žalobu na ochranu osobnosti,
věc byla postoupena Městskému soudu v Praze, u kterého řízení skončilo odkazem
na projednání podle speciálního předpisu - zákona č. 82/1998 Sb., přičemž po
tomto poučení uplatnil svůj nárok na odškodnění ve výši 400 000 Kč u Městského
soudu v Brně, jenž rozsudkem ze dne 4. 2. 2008, č. j. 14 C 259/2005-232, žalobu
zamítl s odkazem na vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku a jeho
odvolání nebylo shledáno Krajským soudem v Brně rozhodnutím ze dne 15. 6. 2009,
č. j. 44 Co 122/2008-265, důvodným, následně se pokusil neúspěšně o obnovu
tohoto řízení. Podle názoru žalobce soudy jednaly proti dobrým mravům, pokud
připustily a vzaly při svém rozhodování v úvahu nemravnou námitku promlčení,
neboť každé vznesení námitky promlčení ze strany žalované v jakémkoli případě
je nemravné a soudy jsou povinny z úřední povinnosti zkoumat dobré mravy
jakožto i vznášení námitky promlčení, což se však v jeho případě nestalo. Dále
žalobce uplatnil nárok na náhradu majetkové škody ve výši 6 050 Kč, a to za
náklady právního zastoupení, které vynaložil v souvislosti s řízením o obnovu
řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2016, č. j. 16 C 106/2013-115, žalobu, aby žalovaná byla povinna žalobci
zaplatit částku 400 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 4. 9. 2014 do zaplacení a částku 6 050 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od
4. 9. 2014 do zaplacení, zamítl (výrok I) a uložil žalobci, aby žalované na
náhradě nákladů řízení zaplatil 900 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2017,
č. j. 11 Co 164/2017-160, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a
ve výroku II změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 600 Kč, jinak jej v
tomto výroku potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl včasným dovoláním žalobce, který přípustnost
dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, respektive při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle žalobce je v projednávaném případě
otázkou zásadního právního významu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, otázka, zda lze odepřít odškodnění nesprávného úředního
postupu podle zákona č. 82/1998 Sb.
jen s odkazem na to, že meritorní
rozhodnutí vydaná v posuzované věci nebyla zrušena pro nezákonnost. Odvolací
soud se podle názoru žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu při řešení otázky, zda může soud změnu argumentace, založenou na změně
právního posouzení uplatněného nároku, považovat za změnu žaloby, a jako
takovou ji odmítnout připustit, k čemuž poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25
Cdo 2084/2003. V tomto ohledu namítal, že nesprávný úřední postup soudů
projednávajících věc vedenou u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 259/2005
spatřoval v tom, že příslušné soudy na věc aplikovaly nesprávný právní předpis,
když namísto přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“), popřípadě namísto aplikace právních
norem upravujících ochranu osobnosti, ve věci postupovaly podle tehdy účinného
znění zákona č. 82/1998 Sb., což vedlo k nesprávnému zamítnutí žaloby, přičemž
po změně judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ohledně závěru, že
stíhané osoby měly nárok na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněné trestní
stíhání i předtím, co bylo do zákona č. 82/1998 Sb. doplněno ustanovení § 31a,
a to na základě přímé aplikace článku 5 odst. 5 Úmluvy, podal zcela důvodnou
žalobu na obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C
259/2005, avšak této žalobě nebylo vyhověno s odkazem na promlčení práva. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že za daný nesprávný úřední postup mu přísluší
odškodnění bez ohledu na to, zda byla meritorní rozhodnutí soudů
pojednávajících věc vedenou u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 259/2005
pro nezákonnost zrušena či nikoliv. Podle žalobce by mělo být jeho žalobě na
náhradu nemajetkové újmy za popsaný nesprávný úřední postup vyhověno, a to s
odkazem na článek 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, která má
přednost před zákonem, a proto ji lze aplikovat přímo, v souladu se základními
principy spravedlnosti. Žalobce dále namítl, že se soud prvního stupně dopustil
pochybení, pokud na jednání konaném dne 19. 12. 2016 podle § 95 o. s. ř. nepřipustil změnu jeho skutkových tvrzení týkající se tvrzeného nesprávného
úředního postupu soudu v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14
C 259/2005 v tom směru, že soud nesprávně aplikoval ustanovení o nemajetkové
újmě namísto jím požadované ochrany osobnosti. Žalobce totiž u jednání pouze
doplňoval svá tvrzení ohledně právní kvalifikace a nejednalo se o změnu
skutkových tvrzení. Podle žalobce tak soud prvního stupně zatížil řízení vadou,
kterou nenapravil ani soud odvolací. Žalobce závěrem navrhl, aby byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen a aby byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II zákona odst. 1 a 7 č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Žalobce (dále také „dovolatel“) podal nejprve sám a následně prostřednictvím
svého advokáta včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud k
podání učiněnému samotným dovolatelem co do vymezení rozsahu a důvodů dovolání
nepřihlížel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn.
30 Cdo 5196/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, a rozhodnutí
Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz) a zabýval se
pouze dovoláním podaným prostřednictvím právního zástupce dovolatele.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení,
jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8.
2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v
posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimo jiné o požadavku dovolatele
na odškodnění nemateriální újmy ve výši 400 000 Kč v důsledku nesprávného
úředního postupu a na náhradu majetkové škody ve výši 6 050 Kč za vynaložené
náklady právního zastoupení v řízení o obnovu řízení.
Dovolání směřující proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo
potvrzeno zamítnutí nároku dovolatele na náhradu škody ve výši 6 050 Kč s
příslušenstvím, tak není přípustné, neboť v této části bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, aniž by šlo o vztah ze
spotřebitelské smlouvy nebo o pracovněprávní vztah.
Otázka, zda lze odepřít odškodnění nesprávného úředního postupu podle zákona č.
82/1998 Sb. jen s odkazem na to, že meritorní rozhodnutí vydaná v posuzované
věci nebyla zrušena pro nezákonnost zrušení nezákonného rozhodnutí, nemůže
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se
odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu,
pokud shledal, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím je zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5884/2016, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2238/2014).
Soudní praxe sice připustila, že v některých případech stát odpovídal za škodu
podle § 8 odst. 1 OdpŠk, aniž by bylo rozhodnutí pro nezákonnost změněno či
zrušeno. Jednalo se však o výjimečné situace, kdy později vydaným rozhodnutím
byly popřeny účinky rozhodnutí vydaného dříve, které pak bylo lze považovat za
nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Užití této výjimky ale bylo zásadně
podmíněno tím, že poškozený v původním řízení neměl k dispozici žádný opravný
prostředek proti rozhodnutí, jehož nezákonnost namítal, anebo jej k dispozici
měl, ale nešlo o opravný prostředek reálně účinný. Tak tomu bylo např. v
situaci, kdy nezákonnost rozhodnutí byla deklarována v rozsudku Nejvyššího
soudu vydaném na základě stížnosti pro porušení zákona, aniž došlo ke zrušení
takového rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp.
zn. 28 Cdo 4158/2009). Odpovědnost státu byla také dovozena v případě
rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu podle § 15 odst. 1 vyhlášky č. 87/1964
Sb., o řidičských průkazech, kdy bylo lze uvažovat o faktickém „odstranění“
tím, že k formálnímu zrušení správního rozhodnutí nedošlo jen proto, že dříve
zadržený řidičský průkaz byl navrácen coby přímý důsledek určitého výsledku
jiného řízení (zproštění obžaloby ze spáchání trestného činu ublížení na
zdraví) (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS
2201/10). Obdobně se Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS
1774/08, vyjádřil k odpovědnosti za škodu v případě, kdy nedošlo ke zrušení
protizákonného rozhodnutí státního orgánu, avšak jiným pozdějším rozhodnutím
byl s ohledem na tuto protizákonnost znemožněn výkon práv vyplývajících z
původního rozhodnutí. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30
Cdo 5631/2015, uzavřel, že exekuční příkaz může být pro rozpor se zásadou
přiměřenosti exekuce pokládán za nezákonné rozhodnutí i tehdy, nebyl-li
odklizen, přičemž však vycházel z podmínky uvedené již v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, podle které lze náhradu
škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, využil-li poškozený
možnosti podat návrh na zastavení exekuce, jakožto prostředku mu zákonem
poskytnutého k ochraně práva, ledaže by se jednalo o případ zvláštního zřetele
hodný. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009,
vyslovil závěr, že při splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova
smyslu je potřeba se vyvarovat takové formalistické interpretace § 8 odst. 1
OdpŠk, jež by odpovědnost státu fakticky (a neoprávněně) vyloučila, a to za
situace, kdy Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 4 Tz
153/2005, jenž představoval relevantní důvod pro obnovu řízení v posuzované
věci, byl konstatován nesprávný postup státní zástupkyně ohledně vrácení věci a
s tím spojené otázky vlastnictví k věci (vozidlu), kdy byla dovozena existence
příčinné souvislosti mezi nezákonným (a dosud nezhojeným) zásahem orgánu státu
a vznikem požadované materiální újmy, přičemž poškozený reálné prostředky své
obrany využil.
Shora citovaná judikatura však na daný případ nedopadá, neboť žalobce využil
svého práva podat odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 2.
2008, č. j. 14 C 259/2005-232, které však nebylo shledáno Krajským soudem v
Brně důvodným, a navíc, byť neúspěšně, využil i možnosti mimořádného opravného
prostředku, a to podání žaloby o obnovu řízení.
Odvolací soud tak nedospěl k jinému závěru, než jaký již byl přijat v
rozhodovací praxi dovolacího soudu, pokud přihlédl k tomu, že soud rozhodující
o žalobě na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím není oprávněn
posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 49/2011, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4511/2014, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 88/2015, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2016). Splnění požadavku změny či
zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk nelze obecně
nahradit předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím
řízení ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný
opravný prostředek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn.
30 Cdo 4286/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 35/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30
Cdo 4855/2015).
Nejvyšší soud v projednávané věci navázal na shora citovanou judikaturu a
setrval na závěru, že základní podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škody
podle § 8 odst. 1 OdpŠk je zrušení či změna nezákonného rozhodnutí.
Nejvyšší soud tedy postupem podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání v
rozsahu nároku na odškodnění nemateriální újmy ve výši 400 000 Kč s
příslušenstvím v důsledku nesprávného úředního postupu odmítl, neboť nejsou
splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Vada řízení namítaná žalobcem, spočívající v tom, že soud prvního stupně při
jednání konaném dne 19. 12. 2016 nesprávně postupoval podle § 95 o. s. ř. a
odvolací soud toto pochybení nenapravil, nemůže založit přípustnost dovolání,
neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3
o. s. ř. jen tehdy, je-li odvolání přípustné.
Dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž rozhodl o
náhradě nákladů řízení, není objektivně přípustné. Takové rozhodnutí má povahu
usnesení a nejedná se o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež
jsou vyjmenovány v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované v
této fázi řízení (dle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 5. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu