30 Cdo 5884/2016-514
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobce J. O., narozeného XY, bytem v XY, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se
sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na
straně žalované České advokátní komory, se sídlem v Praze 1, Národní třída 16,
zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 15 C 262/2012,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, č.
j. 21 Co 183/2016-471, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, č. j. 21 Co 183/2016-471,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se na žalované původně domáhal zaplacení částky 18 500 000 Kč
s příslušenstvím jako náhrady škody a částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění
za nemajetkovou újmu, to vše v souvislosti s nezákonným rozhodnutím České
advokátní komory ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. K 115/03. V průběhu řízení vzal
žalobce žalobu zpět jednak co do nároku na přiměřené zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, jednak v částce 3 372 260 Kč s příslušenstvím co do nároku
na náhradu škody. Předmětem řízení tak zůstal žalobcem tvrzený nárok na náhradu
škody ve výši 15 127 740 Kč s příslušenstvím.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
28. 1. 2015, č. j. 15 C 262/2012-420, uložil žalované, aby žalobci zaplatila
částku ve výši 5 670 840 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně
zaplacení částky 9 456 900 Kč s příslušenstvím a ohledně části příslušenství z
částky 5 670 840 Kč (výrok II) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na
náhradě nákladů řízení žalované částku 1 200 Kč (výrok III) a vedlejšímu
účastníkovi na její straně částku 283 481,75 Kč (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel předně ze zjištění, že rozhodnutí
odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. K
115/03, které nabylo právní moci a na jehož základě byl žalobce vyškrtnut ze
seznamu advokátů, bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 7.
2009, sp. zn. 8 Ca 352/2007, a to pro nepřezkoumatelnost spočívající v
nedostatku důvodů rozhodnutí. Pro provedeném dokazování pak soud prvního stupně
uzavřel, že žalobci v důsledku uvedeného rozhodnutí odvolacího kárného senátu
České advokátní komory vznikla škoda (ve formě ušlého zisku) ve výši 5 670 840
Kč s příslušenstvím.
4. Na tomto skutkovém základě měl soud prvního stupně jednak za to, že
je dána existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“, a dále, že za vzniklou škodu odpovídá žalovaná. Námitku promlčení, již
za řízení žalovaná vznesla, posoudil soud prvního stupně jako nedůvodnou.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu o
zaplacení částky 5 670 840 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítajícím výroku II
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů jak mezi žalobcem a
žalovanou (výrok II rozsudku odvolacího soudu), tak mezi žalobcem a vedlejším
účastníkem na straně žalované (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z
hlediska právního posouzení měl ovšem za to, že rozhodnutí odvolacího kárného
senátu České advokátní komory ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. K 115/03, není
nezákonným rozhodnutím, neboť rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 7.
2009, č. j. 8 Ca 352/2007-55, bylo zrušeno pouze z důvodu procesních vad
spočívajících v nedostatku odůvodnění. Ve věci tak podle odvolacího soudu nebyl
naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, spočívající v
existenci nezákonného rozhodnutí, a žalobcem uplatněný nárok proto zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků I a II napadl žalobce
dovoláním. V něm předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury
Nejvyššího soudu, pokud zhodnotil, že bylo-li pravomocné rozhodnutí kárného
senátu zrušeno správním soudem pro existenci vad řízení, nejedná se o nezákonné
rozhodnutí. Dále žalobce rozhodnutí odvolacího soudu vytýká, že jde o
rozhodnutí překvapivé, neboť v něm odvolací soud posoudil existenci
odpovědnostního titulu odlišně od soudu prvního stupně, aniž by o tom žalobce
poučil, což rovněž neodpovídá judikatuře dovolacího soudu. Tím podle žalobce
zároveň došlo k porušení zásady nestrannosti soudu, která vyplývá z čl. 36
Listiny základních práv a svobod. Konečně je podle žalobce rozsudek odvolacího
soudu nepřezkoumatelný, neboť se nedostatečně vypořádal s odůvodněním námitek
žalované a vedlejšího účastníka, které vznášeli v odvolacím řízení. I při
řešení posledně uvedené otázky se odvolací soud podle žalobce odchýlil od
judikatury Nejvyššího soudu, kterou v dovolání specifikoval.
8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
9. Vedlejší účastník se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem
odvolacího soudu, že nebyl naplněn předpoklad vzniku odpovědnosti žalované za
škodu spočívající v existenci nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1
OdpŠk, neboť ke zrušení rozhodnutí kárného senátu České advokátní komory došlo
pouze z procesních důvodů.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval tím, zda
dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
12. Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl
porušen princip nestrannosti soudu, který vyplývá z čl. 36 Listiny základních
práv a svobod, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této
části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je
dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam
uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o.
s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních
práv a svobod (zde práva na ochranu majetku), neboť i v tomto případě není
přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti
dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se
odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39,
43-44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil.
13. Ani v rozsahu, v němž dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje
zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze
pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Námitka žalobce týkající se překvapivosti napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., když
podle ustálené judikatury dovolacího soudu je za překvapivé považováno takové
rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci,
postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak
je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval
skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř.
která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). O takový případ
se v projednávané věci ovšem nejedná, neboť otázkou pasivní věcné legitimace
žalované, jakož i otázkou existence odpovědnostního titulu se soudy nižších
stupňů v předchozím řízení opakovaně zabývaly.
17. Ani námitka žalobce týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
odvolacího soudu pro nedostatek odůvodnění odvolacích námitek přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť i když rozhodnutí
odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly.
18. Dovolání je však přípustné, neboť při posouzení otázky, zda zrušení
pravomocného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí naplňuje předpoklad existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8
odst. 1 OdpŠk, se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
21. Aby bylo možno rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk považovat za
nezákonné, je třeba v zásadě splnit dvě podmínky: rozhodnutí musí být
pravomocné (případně vykonatelné bez ohledu na právní moc), a rozhodnutí musí
být zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013).
22. Dle judikatury Nejvyššího soudu podmínka zrušení či změny rozhodnutí
pro nezákonnost v sobě zahrnuje dva dílčí aspekty: zrušení či změnu rozhodnutí
a nezákonnost původního rozhodnutí. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost
odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o
odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí
vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve
smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., a nemůže zákonnost rozhodnutí
posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010). V původním řízení by proto mělo být
vysloveno, z jakých důvodů se rozhodnutí zrušuje či mění, nebo by taková
skutečnost ze zrušovacího rozhodnutí měla alespoň jasně vyplývat.
23. Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo
2397/2006, uvedl, že vzhledem k objektivní povaze odpovědnosti státu za
nezákonné rozhodnutí je nerozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z
důvodů procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní
posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3940/2009). Mezi vady řízení řadí judikatura dovolacího soudu rovněž
nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v tom, že rozhodnutí neobsahuje
dostatek důvodů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30
Cdo 200/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo
5223/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo
1910/2016).
24. V posuzované věci byl předpoklad nezákonnosti rozhodnutí naplněn,
když pravomocné rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze
dne 4. 7. 2007, sp. zn. K 115/03, bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 7. 7. 2009, č. j. 8 Ca 352/2007-55, pro nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou
stupňů. Lze tedy v souladu s výše uvedeným uzavřít, že v posuzovaném řízení
bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu shora uvedené judikatury Nejvyššího
soudu. Pokud odvolací soud učinil závěr opačný, odchýlil se tím od judikatury
Nejvyššího soudu, což činí jím provedené posouzení věci nesprávným.
VI. Závěr
25. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu dle § 243e odst.
2 věta prvá o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
26. Nevyšší soud – jsa vázán dovolacími důvody vymezenými v dovolání (§
242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) – se v dovolacím řízení nemohl zabývat otázkou,
zda za vzniklou škodu v projednávané věci odpovídá podle § 3 OdpŠk stát. V
dalším řízení by však odvolací soud neměl přehlédnout závěry nálezu Ústavního
soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3638/15, jenž se závazně (srov. čl. 89
odst. 2 Ústavy) vyjadřuje k tomu, zda kárné řízení vedené Českou advokátní
komorou proti advokátovi podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, lze
považovat za výkon veřejné moci a dovozovat z pochybení, ke kterému v jeho
průběhu došlo, odpovědnost státu v režimu zákona č. 82/1998 Sb.
27. Soud je ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 části věty první za
středníkem o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 226 o. s. ř. vázán právním
názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu
rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu