Judikát 30 Cdo 3218/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:14.04.2026
Spisová značka:30 Cdo 3218/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.3218.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání (vady)
Přípustnost dovolání
Náhrada škody
Ušlý zisk
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 2953 o. z. Kategorie rozhodnutí:E 30 Cdo 3218/2025-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo nám. 257/7, proti žalované České televizi, IČO 00027383, se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1132/4, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o zaplacení 821 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 187/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2025, č. j. 58 Co 213/2025-252, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované (dále též „první žalovaná“) a vůči České republice – Ministerstvu financí (dále jen „druhá žalovaná“) zaplacení částky 821 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené mu usnesením Rady České televize (dále jen „Rada ČT“) ze dne 11. 11. 2020, č. 225/18/20, jímž byl žalobce odvolán z funkce člena Dozorčí komise Rady ČT (dále též jen „Dozorčí komise“) a které bylo pro svou nezákonnost zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2020, č. j. 4 As 422/2021-73. Požadovaná částka představovala ušlý zisk odpovídající odměně za výkon funkce, z níž byl žalobce zrušeným rozhodnutím odvolán, a to za období od listopadu 2020 do července 2022.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2025, č. j. 16 C 187/2023-211, žalobu vůči druhé žalované zamítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou (výrok II), první žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 786 582,33 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 3. 8. 2023 do zaplacení (výrok III), žalobu ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou zamítl co do částky 14 336,67 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 3. 8. 2023 do zaplacení (výrok IV), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a první žalovanou (výrok V) a řízení zastavil ohledně 20 181 Kč s 15 % úrokem z této částky od 3. 8. 2023 do zaplacení (výrok VI).
3. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) k odvolání první žalované výrokem I v záhlaví identifikovaného rozsudku rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III potvrdil a ve výroku V jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 144 922,63 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil. Ve výroku II pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a první žalovanou.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém jeho rozsahu (nyní již jediná) žalovaná dovoláním.
5. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje žalovaná především v tom, že Nejvyšší soud dosud neřešil otázku povahy moci, kterou vykonává Rada ČT, resp.
otázku, zda za škodu způsobenou odvoláním členů Dozorčí komise odpovídá stát či žalovaná. Dovolatelka oproti soudu odvolacímu a potažmo i soudu prvního stupně zastává názor, že Rada ČT není orgánem České televize, resp. že vykonává státní správu, přičemž odpovědnost za škodu by se v takovém případě řídila zákonem č. 82/1998 Sb. (dále jen „otázka č. 1“).
6. Dále by pak podle dovolatelky měla být posouzena jinak otázka již dovolacím soudem vyřešená, a to rozsah působnosti zákona č. 82/1998 Sb., neboť v současnosti je tento zákon vykládán tak, že do jeho rozsahu nespadá škoda způsobená při výkonu jiné než státní správy a územní samosprávy. Tento přístup je podle žalované nespravedlivý (dále jen „otázka č. 2“).
7. Za dosud (v judikatuře Nejvyššího soudu) nevyřešenou pokládá žalovaná otázku existence zavinění v případě právního omylu ve složité právní otázce v situaci, kdy orgán nadaný veřejnou mocí uplatňuje pravomoc v dobré víře s ohledem na předchozí praxi s tím, že jeho právní názor je potvrzen specializovanými soudci správního úseku a teprve na základě mimořádného opravného prostředku dojde po zásahu Nejvyššího soudu (zřejmě Nejvyššího správního soudu – poznámka Nejvyššího soudu) k radikální změně právního výkladu. Jinými slovy se podle žalované jedná o otázku, zda v případě extrémně náročné právní problematiky lze dovodit zavinění členů Rady ČT, a tudíž i České televize (dále též jen „otázka č. 3“).
8. Dovolatelka se rovněž domnívá, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe, jde-li o povinnost řádně přezkoumávat existenci důvodů ke snížení náhrady škody podle § 2953 o. z. (dále též jen „otázka č. 4“).
9. Rovněž tak má dovolatelka dovolání za přípustné proto, že se soudy nižších stupňů nesprávně vypořádaly s otázkou důkazního břemene v kontextu pravděpodobnosti setrvání žalobce ve funkci předsedy Dozorčí komise i po zbytek funkčního období, a tedy nesprávného vyčíslení žalobcem tvrzeného ušlého zisku (dále též jen „otázka č. 5“).
10. Dovolatelka míní, že dovolání je přípustné též z procesního hlediska proto, že soudy nižších stupňů zatížily své rozsudky vadou nepřezkoumatelnosti, nevypořádaly-li se se všemi tvrzeními, která žalovaná uplatnila (dále též jen „otázka č. 6“). V tomto kontextu uvedla, že v rozhodnutí nižších soudů nejsou odpovídajícím způsobem vypořádány podstatné argumenty žalované, a to k absenci pasivní žalobní legitimace, absence zavinění a důvodu pro moderaci ušlého zisku.
11. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a V a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., přičemž dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (zčásti pro vady dovolání, zčásti z důvodů objektivní nepřípustnosti a zčásti z důvodu nenaplnění předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř.), a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14.
Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.
15. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II napadeného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i proti té části jeho výroku I, kterou bylo rozhodnuto o odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně v nákladovém výroku V, je podané dovolání objektivně nepřípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
16. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. platí, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
17. V části, v níž se týká způsobu vypořádání se s otázkou důkazního břemene (otázka č. 5 a k tomu se vztahující argumentace na straně 20 dovolání), postrádá dovolání zákonem vyžadovanou náležitost, a to uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání. Platí totiž, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu zde uvedená jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách www.nsoud.cz). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolatelka ve vztahu k výše uvedené otázce pouze uvádí, že „dovolání je důvodné též s ohledem na skutečnost, že se soudy nižších stupňů nesprávně vypořádaly s otázkou důkazního břemene v kontextu pravděpodobnosti setrvání žalobce ve funkci předsedy DK i po zbytek funkčního období…“ a že „v tomto ohledu je tak nesprávně vyřešenou právní otázkou rozdělení důkazního břemene výše ušlého zisku a na to případně navazující otázka zákonnosti rozhodnutí pro případ, že nebyla Česká televize řádně poučena o své povinnosti doplnit tvrzení a důkazy ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 o.
s. ř.“ V dovolání tak ve vztahu k této otázce není uvedeno (a nepodává se to ani z celkového kontextu dovolání), ze kterého předpokladu vymezeného v § 237 o. s. ř. dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání. Jestliže se snad dovolatelka domnívala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musela by pro splnění požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013), což však rovněž neučinila.
Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. 18.
Ve zbylém rozsahu dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalované, že se soudy nižších stupňů odpovídajícím způsobem nevypořádaly s jejími argumenty stran absence její pasivní věcné legitimace, stran absence jejího zavinění a dále stran důvodů k moderaci ušlého zisku, a že tudíž jejich rozhodnutí jsou v tomto směru nepřezkoumatelná (otázka č. 6).
22. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky, podle obsahu odvolání, nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele.
Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele. Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozsudku velmi podrobně zabýval otázkou pasivní věcné legitimace na straně žalované, a to v odstavcích 34 až 45 (ostatně k této otázce se již v mezidobí se stejným závěrem podrobně vyjádřil Nejvyšší soud – viz níže), dále vysvětlil své úvahy stran zavinění žalované (odstavec 46), z čehož lze nepochybně dovodit, že argumenty vyložené žalovanou nepovažoval za dostačující pro vyloučení zavinění na její straně, a rovněž tak se zřetelně vyjádřil k otázce případné moderace výše náhrady škody (odstavce 47 a 48), když vysvětlil, proč odvolací soud nepovažoval za relevantní argumentaci žalované, a to i v té části, v níž argumentovala zněním zákoníku práce.
I když se tak odvolací soud nevyjádřil zvlášť ke každému jednotlivému bodu argumentace žalované, je zřetelné, na jakých závěrech je jeho rozhodnutí v tomto ohledu založeno, a dovolatelce tedy nebylo nijak znemožněno uvést dovolací důvody a předestřít svou vlastní právní argumentaci.
23. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka č. 1 týkající se povahy moci, kterou vykonává Rada České televize, resp.
otázka, zda Rada České televize je orgánem České televize, neboť obě tyto otázky již byly (v mezidobí od podání předmětného dovolání) v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešeny tak, že Rada České televize je orgánem České televize a že rozhodnutí Rady České televize o odvolání člena Dozorčí komise z funkce podle § 8a odst. 2 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, není výkonem státní moci (správy) – srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. 30 Cdo 735/2025 (dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2025, sp. zn. 30 Cdo 791/2025). Rozsudek odvolacího soudu je pak s těmito judikaturními závěry v souladu.
24. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není možné dovodit ani pro řešení otázky č. 2 týkající se působnosti zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatelka v tomto ohledu míní, že výklad, podle něhož uvedený zákon nedopadá na škodu způsobenou při výkonu jiné než státní správy a územní samosprávy je nespravedlivý, a měl by být proto změněn.
25. I k této otázce se již dovolací soud vyjádřil ve výše uvedených rozhodnutích (sp. zn. 30 Cdo 735/2025 a sp. zn. 30 Cdo 791/2025), v nichž uzavřel, že svým závěrem, podle kterého stát v intencích uvedeného zákonného předpisu neodpovídá za škodu, jež nebyla způsobena při výkonu státní moci, a to státními orgány nebo právnickými a fyzickými osobami při výkonu státní správy a nebo orgány územních samosprávných celků při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona, a tudíž jej nelze činit odpovědným za škodu způsobenou i při výkonu veřejné moci, jež pod výkon státní moci nespadá, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované též judikaturou uváděnou dovolatelkou, a dále představované rozsudkem ze dne 31.
7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2301/2017 (viz zejména body 31 a 32 jeho odůvodnění), publikovaným pod č. 46/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesením ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2897/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 639/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nalus.usoud.cz), tedy judikaturou, kterou Nejvyšší soud navázal na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 28.
2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3638/15, a dále též např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2945/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 3026/21, nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1740/2018. Žalovaná současně v podaném dovolání nepřichází s argumentací, která by mohla úvahu o možné změně uvedené judikatury odůvodnit, vychází-li z nepřesvědčivého zpochybnění zákonodárcovy vůle spočívající v důsledném rozlišování pojmů veřejná správa a státní správa.
Toto její tvrzení totiž nekoresponduje s tím, že v době, z níž zákon č. 82/1998 Sb.
pochází, již po několik let neplatilo, že by veškerou veřejnou správu monopolně vykonával stát, nýbrž běžně docházelo k jejímu delegování na jiné její nositele, což v dotčeném zákoně nalezlo svého odrazu právě v rozlišování pojmů státní moc (správa) a veřejná moc (správa), jakožto pojmů s nestejnou obsahovou náplní, které je patrné ze znění § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 a § 4 odst. 1 OdpŠk na straně jedné a z § 1 odst. 2 a § 19 OdpŠk na straně druhé.
26. Dovolací soud neshledal dovolání přípustným ani pro otázku č. 4 (snížení náhrady škody podle § 2953 o. z.) především proto, že žalovaná v tomto ohledu staví svoji právní argumentaci na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel odvolací soud, pročež jde ve skutečnosti o v dovolacím řízení nepřípustnou námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoliv proti jím učiněnému právnímu posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). V této souvislosti žalovaná znovu tvrdí, že mělo být v rámci úvah o moderaci výše náhrady škody přihlédnuto k tomu, že žalobce by byl z funkce člena Dozorčí komise (jejího předsedy) později tak jako tak odvolán, což sám odvolací soud označil za spekulaci, která z ničeho nevyplývá (viz odstavec 47 rozsudku odvolacího soudu).
Rovněž tak nebylo předmětem skutkového zjištění odvolacího soudu, že by žalobce v souvislosti s výkonem funkce člena Dozorčí komise vynakládal nějaké výdaje, které v případě nevykonávání této funkce vynakládat nemusel či že by žalobce v době od odvolání z funkce předsedy Dozorčí komise vykonával jinou výdělečnou činnost, a že by tak bylo možno náhradu škody přiměřeně snížit s poukazem na obdobnou aplikaci § 69 odst. 2 zákoníku práce.
27. K tomu považuje dovolací soud za důležité uvést, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 19/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014).
28. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky existence zavinění na straně žalované z důvodu omluvitelného právního omylu (otázka č.
3), neboť řešení přijaté odvolacím soudem v dovoláním napadeném rozsudku není v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jestliže je založeno na odmítnutí argumentace žalované spočívající v tom, že se na její straně jednalo o omluvitelný právní omyl, jestliže relevantní právní úprava obsažená v zákoně o České televizi (týkající se podmínek pro možnost odvolání členů Dozorčí komise) byla „nesmírně složitá“, že k této otázce neexistovala judikatura ani odborná literatura a ani správní soudy tuto otázku nepovažovaly za jednoduchou.
29. Judikatura Nejvyššího soudu již dospěla k závěru, že v případě výkladu právního předpisu, k němuž dosud neexistuje relevantní ustálená judikatura, musí každý počítat s tím, že tato bude teprve vytvářena či že se bude vyvíjet. I v případě, že se dotčený subjekt v soudním řízení brání na základě jím zastávaného výkladu konkrétního právního předpisu (ustanovení), který nakonec nebude soudy přijat jako správný, musí být s takto negativním výsledkem srozuměn, musí počítat s možností neúspěchu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2340/2024).
30. Ještě pregnantněji se k omluvitelnosti právního omylu (v poměrech výkladu § 19 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1319/2015, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/2016, a to ve vztahu k obdobné argumentaci, jakou uplatnila žalovaná v předmětném dovolání. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „je třeba odmítnout úvahy odvolacího soudu o tom, že v daném případě nebylo možno aplikovat zásadu neznalost zákona neomlouvá z toho důvodu, že výklad relevantního znaku o důsledku uložených avšak nepravomocných opatření podle občanského soudního řádu je z hlediska trestněprávního natolik složitý, že je podle závazného názoru Nejvyššího soudu […] ani zkušený samosoudce okresního soudu, ani tři soudci jednoho z nejzkušenějších odvolacích senátů krajského soudu nedokázali napoprvé správně aplikovat, a proto nelze ani po obviněné požadovat, aby si uvědomovala trestněprávní důsledky svého jednání.
Nejenže takové úvahy kolidují s úpravou § 265s odst. 1 trestního řádu, ale i se smyslem mimořádných a v konečném důsledku i řádných opravných prostředků jako takových. Jakékoliv kasační rozhodnutí soudu vyššího stupně učiněné z důvodu nesprávné interpretace či aplikace hmotného práva soudem nižšího stupně by totiž odůvodňovalo (s odkazem, že daná právní otázka byla mezi soudy sporná) u obviněného dovození absence zavinění z důvodu jeho právního omylu.“
31. Dovolací soud tedy na podkladě právě uvedených rozhodnutí uzavírá, že ani právní posouzení učiněné soudem odvolacím stran omluvitelnosti právního omylu na straně žalované se neodchýlilo od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. 32. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. 4. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu