30 Cdo 336/2021

30 Cdo 336/2021-168

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. H., bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 2300/75, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 322 276 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 216/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2020, č. j. 14 Co 282/2020-145, takto:

I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. V projednávané věci se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 322 276 Kč s příslušenstvím způsobené mu nesouladným názorem soudů v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 66/2011 a sp. zn. 23 C 280/2013 ohledně promlčení nároku žalobce na náhradu ušlé mzdy za dobu výkonu vazby a ušlého zisku z výkonu činnosti v souvislosti s trestní věcí vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 T 423/97.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 42 C 216/2018-125, zamítl žalobu o zaplacení částky 322 276 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 900 Kč (výrok II.).

3. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně ke skutkovému závěru, podle něhož na základě stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze dne 19. 11. 2010 nebyl k žádosti žalobce o poskytnutí náhrady škody způsobené mu v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 T 423/97 nárok žalobce jako promlčený odškodněn. S ohledem na právní názor vyslovený žalovanou, podal žalobce žalobu proti svému advokátovi ustanovenému ex offo v trestní věci JUDr. Tomáši Máchovi, který jeho jménem na základě plné moci předběžně uplatnil nárok na odškodnění u žalované. Žaloba však byla Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 66/2011 pravomocně zamítnuta s tím, že nárok proti České republice promlčen není. Odpovědnost JUDr. Máchy tedy podle názoru soudu dána nebyla. Žalobce veden shora uvedenou argumentací Obvodního soudu pro Prahu 2 se tedy domáhal svého nároku opakovaně proti České republice. Věc byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 280/2013, přičemž žaloba byla zamítnuta s tím, že nárok proti České republice promlčen je. Tedy týž soud posoudil stejnou otázku jinak. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 66/2011 byl žalobce proti jeho obhájci JUDr. Tomáši Máchovi neúspěšný s tím, že nárok proti České republice promlčen není a odpovědnost žalobcova obhájce za škodu tedy dána není. V navazujícím řízení o náhradu škody uplatněné podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) proti žalované vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 280/2013 byl žalobce taktéž neúspěšný s odůvodněním, že jeho nárok proti státu vyplývající z nezákonně vedeného trestního řízení u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 T 423/97 je promlčen.

4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně aplikoval § 5, § 8 a § 13 OdpŠk s tím, že není dán ani jeden ze dvou zákonem předpokládaných odpovědnostních titulů. Z tvrzení žalobce i z provedeného dokazování vyplynulo, že v obou napadaných řízeních rozhodly soudy meritorními rozhodnutími, nelze proto za odpovědnostní titul považovat nesprávný úřední postup, neboť tento se projevil právě ve vydání meritorních rozhodnutí. Obě řízení byla ukončena pravomocnými rozsudky, aniž by byla rozhodnutí soudů odvolacím či dovolacím soudem zrušena. Nelze proto hovořit o nezákonných rozhodnutích.

5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně

6. Odvolací soud po doplněném dokazování dospěl k závěru, že otázka existence odpovědnostního titulu (nesprávného úředního postupu) nebyla soudem prvního stupně posouzena správně, když podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu může být nesprávným úředním postupem i postup orgánů veřejné moci, který v rozporu se zásadou právní jistoty vyvolá v účastníkovi řízení důvodné očekávání, že jeho věc bude posouzena obdobně jako již rozhodnutý případ, který se shoduje s tím jeho v podstatných znacích. Odvolací soud však odkázal na zásadu vigilantibus iura scripta sunt (každý si musí střežit svá práva) a vytkl žalobci, že nepodal odvolání proti rozsudku ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 66/2011 (proti svému bývalému zástupci). Uzavřel, že procesní liknavost žalobce nemůže být přičítána k tíži státu, když nepříznivý výsledek si žalobce způsobil sám svým chováním. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I, pokud jím byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, včasným dovoláním. V dovolání namítal, že považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, který, aniž by to bylo kýmkoli namítáno, mu odepřel právo na náhradu škody jen proto, že žalobce nedostatečně dbal svých práv. Podle názoru žalobce pro aplikaci úvahy o nutnosti být bdělý ve vztahu ke státu není místo, neboť zákon 82/1998 Sb. aplikaci těchto obecných zužujících principů nepřipouští. Žalobce rovněž považoval napadené rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, neboť mu nebyla dána příležitost se k odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu, než jaký zaujal soud prvního stupně, vyjádřit. Uvedeným postupem odvolací soud navíc vyloučil toto nové právní hodnocení z instančního přezkumu. Napadený rozsudek proto žalobce považoval za rozporný i s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 122/05. Závěrem žalobce navrhoval, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 odst. 1 o. s. ř., resp. za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.

11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Namítá-li žalobce překvapivost rozhodnutí, čímž se měl odvolací soud odchýlit např. od nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 122/05 (druhá dovolací otázka), je třeba uvést, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dokazování dále podle § 212a o. s. ř. doplnil, a poté při odvolacím jednání konaném dne 18. 9. 2020 žalobci předestřel svůj právní názor tak, aby se k němu žalobce mohl vyjádřit. Skutečnost, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, s nímž žalobce nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces a rozhodnutí nelze z uvedeného důvodu považovat za překvapivé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2477/2018, nebo ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5076/2017).

14. K dovolatelem tvrzenému porušení zásady dvojinstančnosti řízení ze strany odvolacího soudu nutno uvést, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na „zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení“, jestliže mu ustanovení § 213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, vyplývá-li taková povinnost z postupu podle § 220 odst. 3 o. s. ř., nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“, (oproti představě dovolatele) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, Série A, stížnost č. 2689/65, č. 11, odst. 25, nebo rozsudek ESLP ze dne 26. 3. 2002 ve věci Butkevičius proti Litvě, stížnost č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43; dále je možno odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, a ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11,nebo usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 299/2005, a ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3417/2014). Tato námitka dovolatele proto nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

15. Dovolaní je však přípustné pro řešení otázky aplikovatelnosti obecné zásady vigilantibus iura scripta sunt (nechť si každý střeží svá práva) i ve vztahu k nároku vůči státu uplatňovaného z titulu jeho odpovědnosti za nesprávný úřední postup. Tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Dovolání je tak přípustné.

IV. Důvodnost dovolání

16. Dovolání není důvodné.

17. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

18. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

19. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).

20. Podle § 135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odst. 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odst. 2).

21. Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odst. 1). Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení (odst. 2). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odst. 3). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odst. 4).

22. V rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, Nejvyšší soud uvedl, že podmínka zakotvená v ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím řádných a mimořádných opravných prostředků a docílila tak jeho zrušení.

23. V projednávané věci se žalobce domáhá náhrady škody z tvrzeného nesprávného úředního postupu, kdy Obvodní soud pro Prahu 2 v rozsudku ze dne 14. 5. 2012, č. j. 41 C 66/2011-41, vyslovil právní názor, že nárok na náhradu škody proti obhájci žalobce (JUDr. Tomáši Máchovi) byl promlčen. V navazujícím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 280/2013 se žalobce domáhal proti státu náhrady škody za nezákonnou vazbu mimo jiné s odůvodněním, že ve věci vedené pod sp. zn. 41 C 66/2011 soud dovodil, že nárok proti státu není promlčen. Byl však neúspěšný z důvodu, že nárok proti státu je promlčen.

24. Nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí jsou dva pojmy, které vymezují příčinu vzniku újmy výkonem veřejné moci. Jde o samostatné skutkové podstaty odpovědnosti státu za takovou újmu, z čehož plyne zásada, že co je nezákonným rozhodnutím, nemůže být nesprávným úředním postupem a naopak. Rozhodnutí je individuální právní akt orgánu veřejné moci, kterým se zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo kterým se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá.

Úřední postup je podle konkrétních okolností jakákoli činnost spojená s výkonem pravomocí orgánu veřejné moci, která není rozhodnutím. V případě, kdy úřední postup nalezne svůj odraz ve výroku rozhodnutí, nebude stát za způsobenou újmu odpovídat z titulu nesprávného úředního postupu, ale výlučně z titulu nezákonného rozhodnutí. Odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu proto nezakládají vady řízení (například při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a právním posouzení), jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.

6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97).

25. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, byť v poměrech výkladu § 18 tehdy účinného zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jenž shodně s § 13 OdpŠk neobsahoval zákonnou definici pojmu nesprávný úřední postup, již tehdy při výkladu takového pojmu dovolací soud vycházel z toho, že podle právní teorie i soudní praxe jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Z tohoto hlediska za nesprávný postup, vedoucí k odpovědnosti státu, je vedle nevydání či opožděného vydání rozhodnutí (mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě), případně jiné nečinnosti státního orgánu, třeba považovat zejména jiné vady ve způsobu vedení řízení, to vše samozřejmě za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem, tedy je-li nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Zvažuje-li orgán státu naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí, za tím účelem shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí. Takový výklad nedoznal změn ani za účinnosti pozdější právní úpravy představované zákonem č. 82/1998 Sb. a je doktrinálním a judikatorním východiskem i pro jeho § 13, tedy k nesprávnému úřednímu postupu kteréhokoliv orgánu veřejné moci ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) a § 5 písm. b) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2903/2017).

26. Stát v případě jedné příčiny nemůže zároveň odpovídat z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu. Jde o dva odlišné tituly, které nemohou stát zároveň vedle sebe. Zatímco nezákonné rozhodnutí nemůže být nikdy nesprávným úředním postupem, bude v některých případech odpovídat stát z titulu nezákonného rozhodnutí i v případě újmy, která má svůj původ v úředním postupu. Judikatura Nejvyššího soudu totiž dovodila, že odpovědnost za újmu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládá úřední postup, který se následně projevil ve výroku rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Uvedené rozhodnutí vymezuje odpovědnost za nesprávný úřední postup oproti odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí s ohledem na skutečnost, že nesprávný úřední postup není v zákoně č. 82/1998 Sb. nijak definován (oproti nezákonnému rozhodnutí v § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk).

27. Zcela výjimečně dovozuje judikatura Nejvyššího soudu odpovědnost státu za porušení legitimního očekávání, spočívající v nevydání určitého rozhodnutí. Jak plyne z výše uvedeného, odpovídá stát jen za újmu způsobenou rozhodnutím, které lze považovat za nezákonné, a to za podmínek § 8 odst. 1 až 3 OdpŠk. Vedle toho však může stát z titulu nesprávného úředního postupu odpovídat za újmu způsobenou tím, že nevydal rozhodnutí v zákonné nebo přiměřené lhůtě. Konečně však stát odpovídá rovněž za to, že nevydal konkrétní rozhodnutí, ačkoliv v účastníkovi řízení vyvolal legitimní očekávání, že takové rozhodnutí bude vydáno.

Může se jednat o případy, kdy došlo k projednání a rozhodnutí o právech účastníka správního řízení, které v něm vytvoří pocit právní jistoty, na základě níž se podle výsledku takového řízení chová, a následně v navazujícím správním řízení však další předpokládané rozhodnutí není vydáno, v důsledku čehož mu může vzniknout škoda, za kterou odpovídá stát z titulu nesprávného úředního postupu (srov. např. rozsudek ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2903/2017).

28. V nyní posuzované věci však výše uvedená právní úvaha o odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup spočívající v porušení legitimního očekávání aplikovatelná není. Odvolací soud vycházel ze skutkové situace, kdy žalobce podal žalobu proti svému zástupci na náhradu škody ve výši ušlého zisku za dobu výkonu vazby, která byla soudem zamítnuta s odůvodněním, že nárok žalobce vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb. nebyl promlčen. V navazujícím řízení o obdobném nároku proti státu byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že nárok žalobce vůči státu promlčen naopak je.

Závaznost rozhodnutí (a otázek v nich řešených) upravuje ustanovení § 159a o. s. ř. a § 135 o. s. ř. Výkladem ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí, či ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, nebo usnesení ze dne 19.

10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod číslem 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat (tzv. předběžné otázky), tak není pro soud v jiném řízení vedeném mezi týmiž účastníky podle zákona závazné.

Nyní projednávaná věc se navíc podstatně odlišuje i v tom, že v obou řízeních byla předběžná otázka vážící se k závěru o promlčení nároku posuzována nikoliv mezi týmiž účastníky, nýbrž, co do vymezení dlužníků žalobce, mezi subjekty zcela odlišnými. Problematika tzv. materiálních účinků právní moci je zákonem upravena v již zmiňovaném § 159a odst. 2 až 4 o. s. ř., z něhož vyplývá, že není-li pravomocný výrok rozsudku subjektivně závazný pro každého, vztahují se účinky právní moci jen na osoby, které byly účastníky řízení a na osoby, na něž byla zákonem rozšířena závaznost rozsudku.

Pro soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné moci je výrok pravomocného rozsudku v jiných věcech, než ve kterých se rozhoduje o osobním stavu (statusových věcech), závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě mezi osobami, na něž byla subjektivní závaznost rozsudku rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení a ani podle zákona vůči němu není rozhodnutí závazné, může uplatňovat svá práva k věci nebo právu, o nichž bylo rozhodnuto, v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný orgán veřejné moci při posuzování věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že a jak o ní bylo v jiném řízení již pravomocně rozhodnuto (srov. např.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2429/2013). Uvedené závěry, vztahující se k závaznosti výroku soudního rozhodnutí musí tím více (argumentum a maiori ad minus) platit za situace, kdy se řešení předběžné otázky v řízeních vedených mezi různými účastníky projevilo nikoliv ve výroku, ale navíc jen v odůvodnění rozhodnutí.

29. Z výše uvedeného výkladu je tedy zřejmé, že pokud soud vyslovil v řízení o žalobě na náhradu škody proti zástupci žalobce tvrzeně nesprávný právní závěr o tom, že nárok žalobce na náhradu škody proti státu není promlčen, a v navazujícím řízení o náhradu škody proti státu byla žaloba z důvodu promlčení zamítnuta, nejedená se o nesprávný úřední postup státního orgánu ve smyslu citované judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4226/2016, nebo ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2903/2017).

Názor o „nepromlčení“ nároku žalobce proti státu totiž nebyl poučením žalobce, jak má dále k vymožení svého nároku postupovat, ale pouze právní úvahou, která nalezla svůj odraz v konečném rozhodnutí soudu. Jako odpovědnostní titul tedy v projednávané věci přichází – jak správně dovodil soud prvního stupně - v úvahu pouze nezákonné rozhodnutí (rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2012, sp. zn. 41 C 66/2011), proti němuž však žalobce nepodal odvolání a tudíž nebylo pro nezákonnost zrušeno (§ 8 odst. 1 OdpŠk).

Zrušení či změna rozhodnutí pro nezákonnost je conditio sine qua non, bez jejíhož splnění jsou bez významu důvody, pro které poškozený opravné prostředky nepodal. Lze tedy uzavřít, že úvaha odvolacího soudu, že odpovědnostním titulem je v posuzované věci nesprávný úřední postup a nikoli nezákonné rozhodnutí, není správná. Judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu naznačující, že nesprávným úředním postupem může být i výjimečná souvislost takového projednání a rozhodnutí o právech účastníka řízení, které v účastníkovi vytvoří pocit právní jistoty, na základě níž se podle výsledku takového řízení chová, a následně v navazujícím řízení další předpokládané rozhodnutí není vydáno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.

3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2903/2017), jak na ni podrobně odkazoval odvolací soud, vychází vesměs z podstatně odlišné skutkové situace, kdy účastníku bylo rozhodnutím orgánu veřejné moci (jeho výrokem) vyhověno, a proto se proti takovému rozhodnutí nebránil, aby poté, v navazujícím řízení (o související problematice) však předpokládané a pro žadatele příznivé rozhodnutí již vydáno nebylo. V důsledku tohoto postupu může účastníku vzniknout škoda, za kterou odpovídá stát. V posuzovaném případě však žaloba proti zástupci žalobce JUDr.

Tomáši Máchovi byla zamítnuta, proti čemuž se však žalobce nebránil. Právní úvaha o nepromlčení nároku žalobce proti státu nalezla svůj odraz v konečném rozhodnutí soudu a v úvahu tedy připadá jako odpovědnostní titul pouze nezákonné rozhodnutí. Žalobce proto nemohl, i s ohledem na vydání zamítavého rozhodnutí, nabýt legitimní očekávání, že v novém řízení proti zcela jinému subjektu (stát) soud nutně zaujme k otázce promlčení jeho nároku totožné stanovisko. K nesprávnému úřednímu postupu tak v projednávané věci v posuzovaných řízeních nedošlo.

30. Odvolací soud, přes dílčí nesprávnou úvahu o povaze odpovědnostního titulu, dospěl nakonec ke správnému rozhodnutí – jestliže potvrdil žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně. Ze shora uvedeného výkladu vyplývá, že ani odlišné posouzení povahy odpovědnostního titulu ze strany Nejvyššího soudu (tedy že přichází v úvahu jen odpovědnost z titulu nezákonného rozhodnutí, avšak v posuzovaných řízeních k vydání rozhodnutí, jež by byla pro nezákonnost v předepsaném řízení zrušena, nedošlo), jímž by byly soudy nižších stupňů v navazujícím řízení vázány, by nemohlo pro žalobce v dalším řízení přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud proto podané dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5752/2016).

31. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 3. 2022

JUDr. Pavel Simon předseda senátu