30 Cdo 3466/2024-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Dopravní rozvojové středisko ČR a. s., identifikační číslo osoby 25710761, se sídlem v Praze 4, Na Kavčích horách 1103/4, zastoupené Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Miškovická 877/3, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 60/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2024, č. j. 69 Co 256/2024-209, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobkyně se po žalované původně žalobou domáhala zaplacení 844 200 Kč s příslušenstvím, přičemž částka 44 200 Kč představovala majetkovou újmu (není již předmětem řízení) a částka 800 000 Kč nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem, a to opakovaným, v řízení o zrušení části vlečky vedeném Drážním úřadem pod sp. zn. OU – ZDR0002/13 jako správním orgánem prvního stupně a Ministerstvem dopravy, odborem drážní dopravy, jako orgánem odvolacím. Žalobkyně neúspěšně uplatnila svůj požadavek na zadostiučinění za nemajetkovou újmu u žalované dne 1. 8. 2021 dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 16. 5. 2024, č. j. 30 C 60/2022-175, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 129 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z této částky od 25. 3. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), zamítl návrh žalobkyně, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí další částku 671 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z této částky od 25. 3. 2022 do zaplacení (výrok II), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 2 642 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 25. 9. 2024, č. j. 69 Co 256/2024-209, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II o věci samé (výrok I) a změnil jej ve výroku III o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 12 200 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Blanky Schneiderové, advokátky (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 10 200 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Blanky Schneiderové, advokátky (výrok III).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním směřujícím do výroku I v části, v níž odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu I. stupně, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku ve výši 129 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z této částky od 25. 3. 2022 do zaplacení. Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť není přípustné.
5. Přípustnost dovolání žalovaná shledává v tom, že se odvolací soud dle jejího názoru odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně vyřešil otázku hmotného práva, nevyslyšel-li obranu žalované ohledně toho, že nemajetková újma z nepřiměřené délky řízení v podobě nejistoty ohledně výsledku řízení, která se presumuje, byla v daném případě vyvrácena vědomostí žalobkyně z jiných soudních řízení o tom, že předmětná vlečka je samostatnou věcí, není součástí drážních pozemků, a vlastnické právo k drážním pozemkům tak neprokazuje vlastnické právo k vlečce; za takových okolností měl odvolací soud dle žalované vyjít z toho, že samotný nesprávný úřední postup se neodškodňuje, nedošlo-li jeho následkem ke způsobení újmy.
Žalovanou předestíraný skutkový závěr o vědomosti žalobkyně, že v řízení bude neúspěšná, však odvolací soud neučinil. Tato dovolací námitka je proto ve smyslu § 241a odst. 1, 3 o. s. ř. nepřípustná, neboť skutkové námitky samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání, protože správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1207/2022, ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1159/2022, či ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 158/2024).
6. Dle žalované se dále odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně vyřešil otázku hmotného práva v tom, že neposoudil nečinnost (otálení) žalobkyně s podáním soudní žaloby na určení vlastnického práva u civilního soudu, kterou podala až dne 1. 9. 2019, jako porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 2903 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), a nesprávně vyřešil s tím spojenou otázku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky řízení a vznikem újmy spočívající v odškodnění nepřeměřené délky řízení.
Žalovaná odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2308/2005, podle něhož je s odkazem na § 415 a 417 odst. 1 občanského zákoníku každému založena tzv. prevenční povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách, kdy nedodržení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku, a pokud je tedy v možnostech a schopnostech žalobce škodu odvrátit a ten tak neučiní, je závěr soudu o porušení prevenční povinnosti ze strany žalobce v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou vyšších soudů.
Stejně tak žalovaná odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1408/2009, podle něhož v rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá, jelikož chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a škodnou událostí, kdy způsobení škody poškozeným lze spatřovat i v porušení obecné prevenční povinnosti podle § 415 občanského zákoníku. Ze strany žalované se však jedná o nepřiléhavé odkazy, protože případnou procesní nečinnost účastníka v průběhu řízení, jež bylo shledáno nepřiměřeně dlouhým, je na místě zohlednit při využití § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk s tím, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, mj. i k jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení.
Z tohoto ustanovení, jakož i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom plyne, že orgán veřejné moci vedoucí správní řízení je z moci úřední povinen vést řízení tak, aby došlo k jeho ukončení v přiměřené době bez ohledu na případnou procesní pasivitu účastníků. Případná nečinnost účastníka může být zohledněna při úvaze o formě zadostiučinění, případně o výši odškodnění v penězích (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, a ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2716/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4728/2017).
Vyšel-li odvolací soud při vyhodnocení výše finančního odškodnění za nepřiměřeně dlouhé řízení z výše uvedeného, přičemž na základě zjištění, že se žalobkyně sama na délce řízení nijak nepodílela, výši zadostiučinění pro jednání poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk nijak nemodifikoval (viz odstavec 15 rozsudku odvolacího soudu), je dovoláním napadený rozsudkem nikoliv v rozporu, ale v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ani tato námitka žalované tedy nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., když není na místě ani přehlédnout okolnost uvedenou odvolacím soudem v bodu 18 jeho rozsudku, že pokud byla spornou otázka vlastnictví vlečky, měl správní orgán žalobkyni vyzvat k podání žaloby na určení vlastnického práva, což neučinil.
7. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 2. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu