USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce
J. G., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se
sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1c , proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových, Územní pracoviště Hradec Králové, se sídlem v Hradci
Králové, Horova 180, o zaplacení částky 306 523 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 59/2016, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2019, č. j. 20
Co 265/2016-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 306 523 Kč s příslušenstvím
jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku
nepřiměřené délky trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové
pod sp. zn. 3 T 3/2005, v němž žalobce vystupoval jako poškozený a které trvalo
16 let a 4 měsíce. Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2016, č. j. 17 C 59/2016-64, uložil žalované zaplatit žalobci částku 39 848 Kč
spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 39 848 Kč za období od
18. 6. 2015 do zaplacení (výrok I). Dále zamítl žalobu v části, v níž se
žalobce po žalované domáhal zaplacení dalších 266 675 Kč spolu s úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % ročně za období od 18. 6. 2015 do zaplacení (výrok II),
a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku
20 054 Kč (výrok III). Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 10. 2019,
č. j. 20 Co 265/2016-164, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I
změnil tak, že se žaloba zamítá i co do částky 21 457 Kč s příslušenstvím
(výrok I rozsudku odvolacího soudu). Jinak rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud také rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší
soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. K
námitce žalobce směřující do výroku III napadeného rozsudku proto nelze
přihlédnout. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž
výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto
ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací
soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např.
to, zdali byly splněny
podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování
účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy
přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) - srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. S ohledem na
uvedené není proto možné obecně říci, zda 6 % ze základní částky zadostiučinění
je či není přiměřeným zadostiučiněním. Na otázce, zda má přiznané zadostiučinění zohledňovat i náklady vynaložené na
jejich získání, rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, a proto daná otázka
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Je tomu tak už proto, že
jde o dva zcela odlišné a na sobě vzájemně nezávislé nároky, kdy nárok na
zadostiučinění za nemajetkovou újmu se odvíjí od porušení práva žalobce v
posuzovaném řízení, zatímco nárok na náhradu nákladů řízení se odvíjí od
výsledku odškodňovacího řízení. Také na otázce, zda je možné pod § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk podřadit
okolnosti selhání státního dohledu nad finančním/bankovním trhem, rozhodnutí
odvolacího soudu rovněž nespočívá, a proto daná otázka přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. nemůže založit. Okolnost, že dotyčná společnost neměla
potřebné licence a povolení s postupem soudu v trestním řízení nijak nesouvisí. Předkládá-li žalobce otázku, zda je možné pod § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk při
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podřadit i skutečnost, že k
nepřiznání odškodného v rámci adhezního řízení vedla dílem i amnestie
prezidenta republiky obžalovanému udělená z důvodu nepřiměřené délky soudního
řízení, pak tato nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit,
neboť výsledek posuzovaného řízení pro zhodnocení nároku žalobce na náhradu
nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je nerozhodný (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008, nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Otázka, zda je možné ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk hodnotit, do jaké
míry si žalobce za tuto svoji pozici v rámci trestního řízení může sám,
respektive, zda lze žalobce považovat za lehkovážného investora, nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací
soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud
přihlédl k tomu, že žalobce musel mít pochybnost o vymahatelnosti svého nároku
již v okamžiku jeho uplatnění u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 1/13). Namítá-li žalobce, zda odvolací soud provedl řádné porovnání s jinými obdobnými
kauzami, když na tyto odkázal, aniž by uvedl konkrétní částky kompenzací,
zdroje jejich získání a podrobností případů, pak tato otázka přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje
rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře
Nejvyššího soudu, když odvolací soud nevycházel při svém rozhodování ze
srovnání částek zadostiučinění poskytnutých poškozeným v kauze H-systém, ale
pouze z toho, že i jim se dostalo výrazně nižšího odškodnění v porovnání s
částkou, o kterou v důsledku trestné činnosti přišli, což je skutečnost obecně
známá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo
3315/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 11 Tdo
408/2012).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu