30 Cdo 3515/2017-187
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v
právní věci žalobce J. D., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 150 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 185/2013,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017,
č. j. 54 Co 77/2017-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že se konstatuje, že v řízení vedeném u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 3383/2010 a u soudního exekutora
JUDr. Milana Suchánka pod sp. zn. 085 EX 11945/10 bylo porušeno právo žalobce
na projednání věci bez zbytečných průtahů, garantované článkem 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, zamítl žalobu o zaplacení 15 000 Kč s
příslušenstvím (výrok I), potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně (výrok
II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně rozhodl ve věci již rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, v němž
konstatoval, že nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Milana
Suchánka a nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo
porušeno právo žalobce, a zároveň zamítl návrh, jímž se žalobce domáhal po
žalované zaplacení 150 000 Kč. K odvolání žalobce byl tento rozsudek rozsudkem
odvolacího soudu ze dne 2. 10. 2014 změněn tak, že se nekonstatuje, že
nesprávným úředním postupem bylo porušeno právo žalobce, jinak byl rozsudek
(pokud jde o požadavek na zaplacení částky 150 000 Kč) potvrzen. K dovolání
žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 562/2015,
rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Jednak uvedl, že ve stanovisku žalované ze
dne 24. 6. 2013 není obsažen žádný konkrétní kompenzační projev, a jednak že z
žaloby je zřejmé, že žalobce uplatnil nárok na zadostiučinění za více
nesprávných úředních postupů, aniž by specifikoval, jakého odškodnění se za
každý jednotlivý nesprávný úřední postup domáhá. Soudu prvního stupně proto
uložil, aby žalobce vyzval k odstranění vady žaloby, tedy aby žalobce
jednoznačně vymezil okruh tvrzených nesprávných úředních postupů, v jejichž
důsledku mu měla vzniknout nemajetková újma a v čem takto utrpěná nemajetková
újma spočívala. K výzvě soudu prvního stupně upřesnil žalobce svůj návrh tak, že požaduje
odškodění ve výši 75 000 Kč za průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro
Prahu 5, když nesprávný úřední postup tohoto soudu spočívá v nepřiměřené délce
řízení týkající se jak nařízení exekuce, tak i následného řízení o zastavení
exekuce. Stejnou částku pak požadoval za nesprávný úřední postup soudního
exekutora spočívající v tom, že exekutor nepostoupil zpětvzetí návrhu na
nařízení exekuce soudu a následně jej vyzval k zaplacení již zaniklého dluhu. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 26. 3. 2010
byla žalobci Městskou policí hlavního města Prahy udělena bloková pokuta ve
výši 1 000 Kč, která nebyla na místě zaplacena. Podáním ze dne 25. 10. 2010
podalo hlavní město Praha soudnímu exekutorovi JUDr. Milanu Suchánkovi exekuční
návrh k vymožení této blokové pokuty, dne 3. 11. 2010 požádal soudní exekutor
Obvodní soud pro Prahu 5 o pověření k provedení exekuce, návrhem ze dne 26. 11. 2010 vzal oprávněný návrh na nařízení exekuce zpět, protože žalobce dlužnou
částku 22. 11. 2010 uhradil.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 6. 2011 došlo k nařízení exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor
JUDr. Milan Suchánek. Dne 18. 7. 2011 doručil exekutor žalobci usnesení o
nařízení exekuce s výzvou k dobrovolnému splnění povinnosti včetně nákladů
exekuce (celkem 8 800 Kč). Návrhem ze dne 28. 7. 2011 podal právní zástupce
žalobce návrh na zastavení exekuce, protože dlužná částka byla uhrazena před
tím, než došlo k nařízení exekuce. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne
20. 12. 2012 exekuci zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dne 3. 1. 2013 byl žalované doručen požadavek žalobce na finanční zadostiučinění za
nepřiměřenou délku exekučního řízení ve výši 47 197 Kč a žalovaná dopisem ze
dne 24. 6. 2013 sdělila, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu
v nepřiměřené délce řízení a že za dostačující odškodnění považuje konstatování
porušení práva podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Po právní stránce soud prvního stupně posuzoval věc podle § 13 OdpŠk a § 31a
OdpŠk a dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu jak na straně
soudu, tak na straně soudního exekutora. Obvodní soudu pro Prahu 5 rozhodl o
nařízení exekuce po více jak 7 měsících, přičemž zákonná lhůta podle § 44 odst. 3 exekučního řádu platného v době podání návrhu byla 15 dnů. Soudní exekutor
pochybil, když nepostoupil návrh oprávněného na zastavení exekuce soudu, ale
vyčkával, až bude pověřen provedením exekuce. V důsledku postupu soudu i
soudního exekutora trvalo exekuční řízení více než dva roky. Za nepřiměřenou
délku řízení proto přiznal žalobci finanční odškodnění ve výši 15 000 Kč s tím,
že celková délka řízení představuje 60 % z této částky, složitost případu 20 %
a postup příslušných orgánů rovněž 20 %. Ohledně odškodnění ve výši 75 000 Kč za nesprávný úřední postup exekutora
poukázal soud prvního stupně na to, že žalobce i přes poučení nedostál své
povinnosti doplnit skutková tvrzení a doložit důkazy k prokázání toho, jaká
konkrétní újma mu tímto nesprávným úředním postupem vznikla. Řízení sice trvalo
2 roky, žalobce se však o jeho vedení dozvěděl až v červenci roku 2011, kdy byl
exekutorem vyzván k dobrovolnému splnění povinnosti. Jako povinné osoby se jej
tedy exekuční řízení fakticky dotklo až za 8 měsíců od jeho zahájení, když do
té doby byl přesvědčen, že uhrazením pokuty v listopadu 2010 byla celá
záležitost vyřešena. Ani poté, co byl exekutorem vyzván k úhradě dlužné částky,
a z tohoto důvodu se obrátil na svého právního zástupce, nedošlo do
pravomocného skončení exekučního řízení k podstatnému zásahu do jeho práv a
oprávněných zájmů, neboť mu nebyl soudním exekutorem zablokován účet, v místě
jeho bydliště nebyl proveden soupis movitých věcí a exekucí nebyl postižen ani
jeho nemovitý majetek. Tvrzení žalobce, že mu nařízení exekuce způsobilo
problémy, se jevilo jako účelové.
Je sice logické, že vzniklá situace nebyla
pro žalobce příjemná a mohla v něm vyvolat obavu o výsledek exekučního řízení,
avšak na druhou stranu měl právního zástupce, který s ohledem na to, že vlastní
dluh byl již před nařízením exekuce uhrazen, musel vědět, že exekuce nemůže být
úspěšná a v tomto směru také měl informovat svého klienta. Význam řízení byl
pro žalobce tedy malý, když vyjma toho, že obdržel výzvu k dobrovolné úhradě,
nebyl na svých právech podstatnou měrou dotčen. Z těchto důvodů nalézací soud
žalobci žádné odškodění za nesprávný úřední postup soudního exekutora nepřiznal. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní
stránce uvedl, že lze za správné označit úvahy soudu prvního stupně o tom, že
došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení
ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk jak před exekučním soudem, tak u soudního
exekutora. Odvolací soud se ale neshodl se soudem prvního stupně, pokud šlo o
formu odškodnění za nesprávný úřední postup. Odkázal přitom na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, podle kterého v
případě § 31a odst. 2 OdpŠk jde o ustanovení upravující určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky, který vyplývá z právního předpisu a v tomto
ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud
rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v tomto
ustanovení za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění
utrpěné nemajetkové újmě. Pokud takto soud shledá, že není namístě nahrazení v
penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení
práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje. Konstatování porušení práva je zároveň plnohodnotnou formou zadostiučinění
předpokládanou zákonem, kterou nelze žádným způsobem bagatelizovat a je třeba
respektovat pravidla zakotvená v právní úpravě, podle kterých musí soud při
stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost
zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do
úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy tehdy, když
nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení
práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. V určitých případech postačí
jako zadostiučinění například, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře
způsobena vlastním jednáním poškozeného, nebo pokud význam řízení byl pro
poškozeného pouze nepatrný a doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout
jeho psychickou sféru. Nepřiměřená délka řízení působila vůči žalobci od
července 2011 do ledna 2013. Význam řízení byl pro žalobce velmi malý, protože
řízení bylo vedeno o nízkou částku a zároveň si musel být vědom, že pokud v
exekučním řízení vymáhanou povinnost splnil, musí být exekuce zastavena. Odvolací soud proto uzavřel, že dostačujícím satisfakcí je konstatování
porušení práva na přiměřenou délku řízení.
Odvolací soud stejně jako soud
prvního stupně neshledal důvody pro poskytnutí odškodnění nemajetkové újmy za
nesprávný úřední postup soudního exekutora, který měl spočívat v samotném
nepostoupení zpětvzetí návrhu oprávněného exekučnímu soudu a v zaslání výzvy k
dobrovolnému splnění povinnosti, neboť vznik, případně rozsah takovéto
nemajetkové újmy musí být nejen tvrzen, ale i prokázán. Žalobce vznik této újmy
navrženými a provedenými důkazními prostředky neprokázal. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od stanoviska
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod
číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“),
a od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009,
při řešení otázky, zda postačuje konstatování porušení práva či zda je namístě
přiznat zadostiučinění v penězích. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí
nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu ohledně
neposkytnutí relutární náhrady je v rozporu se závěry vyslovenými ve
Stanovisku. Nemajetková újma se neprokazuje, protože vzniká samotným porušením
základních práv a svobod a že specificky v případě nepřiměřených délek řízení
se zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V daném případě
nenastala výjimka z obecných pravidel definovaných judikaturou. Odvolací soud
došel k nesprávnému právnímu závěru ohledně otázky přiměřenosti odškodnění
formou konstatování porušení práva.
Jestliže se veřejná osoba dopouští zavrženíhodného jednání v rozporu s výkonem
své funkce, pak je namístě, aby byla poskytnuta relutární náhrada, přičemž i
případné konstatování porušení práva je neproporcionální zásahu do práv
žalobce, který má mít v demokratickém zřízení víru, že justiční systém je
kvalitní a nedochází v něm ke zneužívání pravomoci, což je pravý opak toho, co
se dělo v posuzované věci.
Dovolatel má za to, že pokud nebude uložena peněžitá sankce odpovědnému
subjektu – žalovanému a ten nebude mít možnost v dané věci vymáhat nárok na
škůdci – exekutorovi (zjevně zaměřenému na získávání co největších finančních
prostředků), pak nedojde ani k budoucí nápravě, neboť takto zaměřený exekutor
bude v obdobných věcech postupovat stejným způsobem s vědomím, že jej žádná
penalizace nečeká.
V doplnění dovolání formuluje dovolatel následující právní otázky: 1) jaká jsou
kritéria pro hodnocení otázky „přiměřenosti odškodnění“ v případě zásahu
nesprávným úředním postupem do práv poškozeného a kdy je namístě odškodnění
nejnižší formou odškodnění – konstatování porušení práva a kdy nastávají
podmínky pro přiznání zadostiučinění v penězích a 2) zda odpovídá přiměřené
satisfakci konstatování porušení práva v případě kumulace vícero skutečností/
okolností vyvolaných nezákonným trestním stíháním a zasahujících do
osobnostních práv poškozeného.
Dále dovolatel namítá, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho základní
právo na spravedlivý proces, právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem
veřejné moci a právo na zákaz diskriminace. Poukazuje na judikaturu Ústavního
soudu, z níž vyplývá, že přípustnost dovolání zakládá také námitka dovolatele,
jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a
svobod.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či
formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem
podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou
(formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení
na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen
správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež
jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo
rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Náhrada imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl
poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak
udržován. Samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené
době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře
způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro
poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla
nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013). V nyní posuzované věci odvolací soud konkrétně vymezil důvody, pro které
považoval zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení ve formě
konstatování porušení práva za přiměřené. Z odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu je zřejmé, že vycházel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, podle
které se konstatování práva poskytuje velmi výjimečně, když odůvodnil, v čem
spatřuje tyto výjimečné okolnosti (nepřiměřená délka řízení na žalobce působila
od července 2011 do ledna 2013, předmětem řízení bylo vymožení peněžité
pohledávky ve výši 1 000 Kč, žalobce si byl vědom toho, že pohledávku uhradil a
že řízení musí být zastaveno). Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by
přiznané zadostiučinění v dané věci bylo zcela zjevně nepřiměřeným. Otázka
vztahující se k přiměřenému zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá. Smyslem poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk je kompenzace
nemajetkové újmy, která poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu
vznikla.
Účel zadostiučinění dovozovaný z dané úpravy žalobcem, který má mít ve
vztahu ke státu (resp. soudnímu exekutorovi) sankční charakter, jež by stát
motivoval k prevenci vzniku nesprávného úředního postupu, z ustanovení § 31a
OdpŠk ani dalších ustanovení nevyplývá a s daným závěrem žalobce proto nelze
souhlasit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2434/2010). Ostatně institut tzv. punitive nebo exemplary damages,
nekompenzačního odškodnění exemplární nebo represivní povahy, kterého se
žalobce svým požadavkem dovolává, nemá v českém právním řádu oporu. Přípustnost
dovolání tak nemůže založit ani námitka dovolatele, že by mu mělo být
poskytnuto zadostiučinění v penězích, aby následně mohl stát uplatnit regres
vůči exekutorovi. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázek, které dovolatel předestřel v
doplnění dovolání. Kritéria pro hodnocení otázky přiměřenosti odškodnění jsou
uvedena mimo jiné v bodě V. Stanoviska, když je tam zároveň vysvětleno, kdy je
namístě odškodnění formou konstatování porušení práva a kdy nastávají podmínky
pro přiznání zadostiučinění v penězích. Žádá-li dovolatel, aby Nejvyšší soud do
budoucna blíže stanovil, za jakých okolností je přiměřenou formou
zadostiučinění za nepřiměřenou délkou řízení konstatování porušení práva,
nemůže tato otázka založit přípustnost dovolání, neboť Nejvyšší soud již ve
Stanovisku vysvětlil, že je vždy nutné přihlížet ke konkrétním okolnostem
daného případu. Pokud jde o otázku, zda odpovídá přiměřené satisfakci konstatování porušení
práva v případě kumulace vícero skutečností/okolností vyvolaných nezákonným
trestním stíháním a zasahujících do osobnostních práv poškozeného, nemůže tato
otázka založit přípustnost dovolání, neboť na jejím vyřešení napadené
rozhodnutí nespočívá. V nyní posuzovaném případě dovolatel nebyl trestně
stíhán, nebylo mu tudíž přiznáno zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání,
neboť žádné trestní stíhání ani neproběhlo. Měl-li dovolatel na mysli kumulaci
zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce
řízení a za nesprávný úřední postup exekutora spočívající v nepostoupení návrhu
na zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce soudu a následné výzvy k zaplacení
zaniklého dluhu, pak je nutné uvést, že za nesprávný úřední postup uvedený na
druhém místě soudy nižších stupňů dovolateli žádné zadostiučinění nepřiznaly,
neboť dospěly k závěru, že dovolateli v souvislosti s tímto nesprávným úředním
postupem žádná újma nevznikla. Kumulace zadostiučinění tudíž v dané věci
nenastala. Ve vztahu k námitce dovolatele, že přípustnost dovolání zakládá tvrzený zásah
do ústavním pořádkem garantovaných základních práv dovolatele, dovolací soud
uvádí, že vzhledem k výše uvedenému neshledal, že by ze strany soudů nižších
stupňů došlo k takovému zásahu. Nadto ohledně dovolatelem citované judikatury
Ústavního soudu nutno uvést, že plénum Ústavního sudu ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16, dospělo k závěru, dle nějž neobstojí názor,
že vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
může být zcela nahrazenou pouhou námitkou, že dovoláním napadené rozhodnutí
porušilo ústavně zaručená práva dovolatele. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení
(srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.