30 Cdo 3707/2020-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně FICOM,
v.o.s., IČO 00202002, se sídlem v Praze 10, Záběhlická 3156/65, zastoupené Mgr.
Ilonou Šimlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem
v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 97/2019, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 13
Co 45/2020-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne
6. 11. 2019, č. j. 25 C 97/2019-109, zamítl žalobu o zaplacení částky 140 000
Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované
náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé
potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit žalobkyni na jejich náhradu částku 10 228 Kč (výrok I
rozhodnutí odvolacího soudu), a současně rozhodl, že žalobkyně je povinna
zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozhodnutí
odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zadostiučinění v
penězích za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené
délky řízení vedeného u Okresního soudu v Ústní nad Labem pod sp. zn. 13 C
382/2010. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém jeho rozsahu dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. V otázce stanovení formy zadostiučinění (konstatování porušení práva namísto
finančního zadostiučinění) není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť
rozsudek odvolacího soudu odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod
číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012), jestliže odvolací soud
přihlédl k tomu, že prožívání intenzity újmy způsobené žalobkyni nepřiměřenou
délkou namítaného řízení bylo výrazně nižší v konkurenci s pilotním řízením,
jehož výsledek byl pro žalobkyni významný. K této otázce je třeba uvést, že
stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je v první řadě úkolem soudu prvního
stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud
posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro
stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 27. 4. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 4073/2011). V posuzovaném případě odvolací soud při rozhodování o formě přiznaného
zadostiučinění nevycházel z dovoláním kritizovaného závěru, že řízení vedená
žalobkyní před Okresním soudem v Ústí nad Labem měla povahu řízení souběžných,
popřípadě řízení hlavního a vedlejšího (srov. odst. 25 až 27 rozsudku
odvolacího soudu), a námitky žalobkyně, stejně jako její odkaz na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn.
30 Cdo 321/2015, se tak v uvedeném
rozsahu týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí
(odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil; srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod
číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně,
podle níž odvolací soud nesprávně právně posoudil okolnost, že žalobkyně vede
paralelně větší množství sporů, což odůvodňuje nepřiznání zadostiučinění v
penězích. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, měl-li za to, že iniciování většího
množství sporů staví žalobkyni při prožívání intenzity újmy způsobené
nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela
osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1098/2014, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3902/14, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/14). Namítala-li potom žalobkyně, že výše přiznané nemajetkové újmy má být totožná s
výší přiznanou v obdobných případech, pak ani v uvedeném rozsahu nemůže být
dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, když dovolatelka nepřípadně odkazovala
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011,
uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05. Uvedená
rozhodnutí se zaobírají zcela nesouměřitelným nárokem na náhradu nemajetkové
újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. V dané věci
bylo rozhodováno o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou
délkou řízení, na níž dopadají závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 4. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu