30 Cdo 3812/2017-320
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla
Simona, ve věci žalobce M. Š., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr.
Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo
osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C
14/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2.
2017, č. j. 69 Co 7/2017-267, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017, č. j. 69 Co 7/2017-267, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 9. 2016, č. j. 43 C
14/2016-217, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
1. Žalobce se žalobou domáhá po žalované omluvy a zaplacení částky 100
000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout
nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze spočívajícím v nepřiměřené
délce řízení o žádosti o poskytnutí informace vedeného u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. Spr 4231/2010. Žalobce uvedl, že se žádostí domáhal informace
o obsahu celého spisu správy soudu sp. zn. Spr 2443/2009, přičemž se v uvedeném
spise nacházel dopis předsedy Městského soudu v Praze JUDr. Sváčka adresovaný
Městské části Praha 2, jímž JUDr. Sváček zasahoval do průběhu správního řízení,
ve kterém byl žalobce navrhovatelem. Městský soud v Praze uvedenou žádost
nevyřídil v zákonné 15 denní lhůtě, ale vyřízení účelově oddaloval po dobu
delší než čtyři roky. Pravděpodobně tak jednal ve snaze utajit korupční jednání
JUDr. Sváčka. Neposkytnutím informace bylo porušeno žalobcovo právo na svobodu
projevu a na vyhledávání a šíření informací. Průtahy a nečinnost v řízení o
žádosti o poskytnutí informace byly opakovaně předmětem žaloby u správních
soudů, které ve věci rozhodovaly o zrušení nezákonných rozhodnutí správních
orgánů. Požadované informace byly žalobci zaslány až 5. 1. 2015, t. j. po téměř
čtyřech letech a dvou měsících. Správní řízení však v době podání žaloby nebylo
skončeno, neboť ve věci nadále probíhalo odvolací řízení. Nezákonným postupem
bylo žalobci bráněno v jeho základním právu podílet se na kontrole činnosti
orgánů veřejné moci. Žalobce uplatnil u žalované požadavek na náhradu újmy v
žalované částce, žádost však nebyla do okamžiku podání žaloby projednána.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, č. j. 43 C
14/2016-217, rozhodl tak, že žalované uložil povinnost ve lhůtě patnácti dnů od
právní moci rozsudku písemně se žalobci omluvit doporučeným, datovaným,
oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným
dopisem ve výroku rozsudku blíže specifikovaného znění (výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně), že je žalovaná povinna zaplatit žalobci do patnácti dnů od
právní moci rozsudku částku ve výši 32 375 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve
výši 8,05 % ročně z této částky od 31. 12. 2015 do zaplacení (výrok II.
rozsudku soudu prvního stupně), že se žaloba v části, ve které se žalobce
domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 67
625 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 31. 12. 2015 do
zaplacení, zamítá (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 20 570 Kč,
a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku soudu prvního
stupně).
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobce a žalované rozhodl usnesením
ze dne 8. 2. 2017, č. j. 69 Co 7/2017-267, který byl v písemném vyhotovení
nadepsán jako usnesení, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok
I. rozsudku odvolacího soudu) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na
náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 200 Kč do patnácti dnů od právní
moci rozsudku k rukám Mgr. Jana Boučka, advokáta (výrok II. rozsudku odvolacího
soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujícího skutkového stavu věci. Žalobce dne 25. 11. 2010 požádal Městský soud v Praze o poskytnutí informace
podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále též jako
zákon č. 106/1999 Sb.), a to konkrétně o sdělení celého obsahu spisu správy
Městského soudu v Praze sp. zn. Spr 2443/2009, zejména o obsahu všech
písemností předsedy uvedeného soudu včetně příloh adresovaných Městské části
Praha 2, jimiž bylo komentováno probíhající přestupkové řízení proti obviněnému
soudci XY. V uvedených písemnostech bylo předsedou uvedeného soudu
předestíráno, jak by měla Městská část Praha 2 ve věci postupovat a rozhodnout. Dále žalobce požádal o sdělení obsahu všech písemností, z nichž vyplývá, kterým
úředním osobám a na jakou adresu elektronické pošty byly takové písemnosti
předsedy Městského soudu v Praze adresované Městské části Praha 2 odesílány. Žalobce žádal, aby byl seznámen s obsahem celého spisu, zejména pak s obsahem
příkladmo vyjmenovaných písemností, a aby obdržel jejich kopie, které lze
zaslat na jeho adresu. Žalobce byl dne 29. 11. 2010 Městským soudem v Praze
vyzván k upřesnění žádosti ve lhůtě 30 dní tak, aby bylo patrné, jaké informace
se žalobce domáhá, a zároveň byl poučen, že pokud nebude žádost ve stanovené
lhůtě upřesněna, bude rozhodnuto o jejím odmítnutí. Žalobce se k výzvě vyjádřil
podáním ze dne 16. 12. 2010 tak, že s tvrzením Městského soudu v Praze o
nesrozumitelnosti jeho žádosti nesouhlasí, neboť obsah a smysl jeho žádosti je
zřejmý, ale přesto uvedl, že žádá o poskytnutí informací o obsahu celého spisu
správy Městského soudu sp. zn. Spr 2443/2009, a to ve formě kopie celého spisu,
z níž bude zřejmá celistvost a úplnost spisu. V uvedeném vyjádření žalobce
rovněž vznesl námitku podjatosti předsedy Městského soudu v Praze a navrhl, aby
byl vyloučen ze všech úkonů v řízení o jeho žádosti, při jejichž provádění by
mohl ovlivnit výsledek řízení. Z uvedeného důvodu žalobce podal na postup při
vyřizování žádosti stížnost a navrhl, aby nadřízený orgán věc převzal a poskytl
informaci sám. Spis byl předložen nadřízenému orgánu k rozhodnutí o námitce podjatosti
předsedy Městského soudu v Praze dne 27. 12. 2010 s tím, že soud v předkládací
zprávě uvedl, že podmínky pro žalobcem navrhovaný postup (tj. převzetí věci
nadřízeným orgánem) nejsou dány. Rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti, jako
nadřízeného orgánu, ze dne 30. 3. 2012 bylo Městskému soudu v Praze uloženo,
aby do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí vyřídil žalobcovu žádost o informace
ze dne 25. 11. 2010. Nadřízený orgán shledal, že stížnost žalobce na postup
Městského soudu v Praze je důvodná, neboť ačkoliv žalobce v doplnění žádosti
svůj dotaz na poskytnutí informací zpřehlednil, přesto byla jeho žádost o
informace dostatečně srozumitelná a bylo zřejmé, jaké informace požadoval. Zároveň v uvedeném rozhodnutí dospěl nadřízený orgán k závěru o nedůvodnosti
vznesené námitky podjatosti. Spis byl Městskému soudu v Praze vrácen dne 2. 4. 2012. K pokynu ze dne 6. 4.
2012 bylo žalobci zasláno oznámení, v němž Městský soud v Praze požadoval za
poskytnutí informace úhradu 599 Kč, a to do 60 dnů. Oznámení bylo žalobci
doručeno dne 19. 4. 2012. K pokynu ze dne 16. 5. 2012 byl učiněn dotaz na
účtárnu, zda byla úhrada za poskytnutí informace uhrazena. Dne 21. 5. 2012
podal žalobce proti oznámení stížnost s odůvodněním, že s výší úhrady
nesouhlasí, a navrhl, aby nadřízený orgán úhradu snížil. Stížnost byla žalobcem
doplněna dne 25. 5. 2012. Spis byl dne 29. 5. 2012 předložen nadřízenému orgánu. Rozhodnutím Městského
soudu v Praze ze dne 29. 3. 2013 bylo rozhodnuto o odložení žádosti o
poskytnutí informace, neboť žalobce úhradu za požadované informace neuhradil.
Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce dne 17. 4. 2013 odvolání. Rozhodnutí o
odložení žádosti bylo opraveno rozhodnutím ze dne 22. 1. 2014. Ke stížnosti
žalobce rozhodl nadřízený orgán rozhodnutím ze dne 17. 10. 2014, kterým snížil
výši úhrady za požadovanou informaci a zároveň zamítl odvolání ze dne 17. 4.
2013 pro nepřípustnost.
Městský soud v Praze rozhodnutím ze dne 18. 12. 2014 zrušil svoje rozhodnutí ze
dne 29. 3. 2013, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 22. 1. 2014, jímž byla
žalobcova žádost odložena. K pokynu ze dne 22. 12. 2014 byla prověřena platba
úhrady za poskytnutí informace. Úhrada byla provedena dne 24. 11. 2014. Kopie
celého požadovaného spisu byla žalobci zaslána dne 5. 1. 2015 a byla doručena
8. 1. 2015. Žalobce podal dne 13. 1. 2015 odvolání proti rozhodnutí, jímž
Městský soud v Praze zrušil svoje rozhodnutí ze dne 29. 3. 2013, ve znění
opravného rozhodnutí ze dne 22. 1. 2014, jímž byla žádost žalobce odložena.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 3. 3. 2011, č. j. 25 C 376/2008-116,
rozhodl o nároku žalobce na zaplacení 1 888 Kč s příslušenstvím a nároku na
zaplacení částky 100 000 Kč (jako náhrady za nepřiměřenou délku řízení o
žádosti o poskytnutí informace) tak, že zcela vyhověl nároku na zaplacení
částky 1 888 Kč a nároku na zaplacení částky ve výši 100 000 Kč vyhověl co do
částky 51 250 Kč. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2012, č. j. 13
Co 406/2011-170, změnil uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci dále ještě částku 31 000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. 5. 2013, č. j. 7 C 497/2009-382,
rozhodl o nárocích žalobce tak, že konstatoval porušení práva žalobce na
projednání věci v přiměřené lhůtě v řízeních o poskytnutí informace zahájených
u Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5 dne 23. 12. 2003, dne 22. 12. 2003 a
u Městského ředitelství Policie ČR Brno dne 14. 11. 2005, a nároky žalobce na
poskytnutí zadostiučinění (pozn. zjevně myšleno na zadostiučinění v penězích)
za nemajetkovou újmu jako nedůvodné zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 11. 6. 2014, č. j. 18 Co 463/2013-475, uvedený rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 5 potvrdil jako věcně správný.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, č. j. 24 C
34/2010-139, o nároku žalobce na zaplacení částky 50 000 Kč jako náhrady za
nepřiměřenou délku řízení o jeho žádosti o poskytnutí informace, tak, že nároku
zcela vyhověl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2012, č. j. 51 Co
317/2012, uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 jako věcně správný
potvrdil.
Dne 30. 6. 2015 uplatnil žalobce u žalované nárok na poskytnutí omluvy a
zadostiučinění ve výši 100 000 Kč za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným
úředním postupem Městského soudu v Praze při vyřizování jeho žádosti o
poskytnutí informace. Ve stanovisku ze dne 22. 3. 2016 žalovaná konstatovala,
že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a žalobci se
omluvila.
5. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že délka řízení je ve
smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jako „ESLP“)
nepřiměřená, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti
projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu
(tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele příp. od něj odlišných
účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na
řízení, přičemž jej posuzuje s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek a
průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že
celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naopak i v řízení, v němž soud činil
úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke
všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou. Kritéria §
31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) (dále též jako „Odpšk“) se použijí i na zjištění, zda byla délka
řízení přiměřená. V projednávaném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu
mu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu Městského soudu v Praze a
Ministerstva spravedlnosti jako správních orgánů ve správním řízení. Nemajetková újma měla být žalobci způsobena nepřiměřenou délkou řízení o
žádosti žalobce o poskytnutí informace. Celková délka řízení činila čtyři roky
a jeden měsíc (neboť žádost byla podaná 25. 11. 2010 a informace byla
poskytnuta 5. 1. 2015), ačkoliv na vyřízení žádosti je stanovena patnáctidenní
lhůta podle § 14 odst. 5 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb. Řízení není dosud
skončeno. Ve věci dosud dvakrát rozhodoval nadřízený správní orgán. S ohledem
na předmět správního řízení (tj. žádost žalobce o poskytnutí informace) nebylo
řízení po skutkové ani právní stránce složité a soud jej zhodnotil jako
jednoduché až banální. Žalobce se na délce řízení nepodílel. Dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení,
jež mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako např. věci trestní, péče o
nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu aj. Nejde-li o vyjmenované
případy domněnky vyššího významu předmětu pro poškozeného, je pro něj význam
předmětu řízení standardní. Žalobce tvrdil, že řízení pro něj mělo význam,
neboť podanou žádostí o informace realizoval své právo podílet se na kontrole
činnosti orgánů veřejné moci, zvýšený význam předmětu řízení ze subjektivních
důvodů netvrdil. S ohledem na předmět posuzovaného řízení a množství obdobných
řízení vedených žalobcem, což vyplývá z jím předložených a k důkazu soudem
provedených rozsudků a je soudu známo též z jeho úřední činnosti, je význam
předmětu řízení pro žalobce nižší. Postup správních orgánů měl na celkovou délku řízení významný podíl. Nelze
přehlédnout období od 27. 12.
2010, kdy byl spis předložen nadřízenému
správnímu orgánu k rozhodnutí o podané stížnosti a vznesené námitce podjatosti,
do 30. 3. 2012, kdy nadřízený správní orgán o stížnosti žalobce a o námitce
podjatosti rozhodl, v období od 29. 5. 2012, kdy byl spis předložen nadřízenému
správnímu orgánu k rozhodnutí o stížnosti žalobce proti oznámení o výši úhrady,
do 29. 3. 2013, kdy bylo rozhodnuto o odložení žádosti žalobce o poskytnutí
informace, jakož i v období od 17. 4. 2013, kdy žalobce podal odvolání proti
rozhodnutí Městského soudu v Praze o odložení žádosti, do 17. 10. 2014, kdy
nadřízený správní orgán rozhodl o snížení výše úhrady za požadovanou informaci
a zároveň pro nepřípustnost zamítl odvolání žalobce ze dne 17. 4. 2013. Ve
zbytku byl postup správních orgánů v zásadě plynulý a příslušné procesní úkony,
adekvátní průběhu řízení, na sebe navazovaly v přiměřených lhůtách. Žalobce podal dvakrát opravný prostředek, a byť mu nemůže být vytýkáno
uplatňování procesních prostředků, které mu k ochraně jejich práv poskytuje
vnitrostátní právní řád, nemůže být na stranu druhou stát činěn odpovědným za
tu část řízení, které bylo prodlouženo v důsledku nutnosti vypořádat se s
procesními návrhy účastníků. V posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v
přiměřené lhůtě, neboť celková délka řízení nebyla vzhledem k popsaným
okolnostem případu přiměřená. V důsledku uvedeného porušení žalobci vznikla
újma, a to minimálně vzhledem k právní nejistotě vyplývající z nepřiměřeně
dlouhé doby řízení. Se žalobcem bylo možno souhlasit v tom názoru, že pokud
nebyla informace poskytnuta včas, pak objektivně ztrácela význam a hodnotu. Zdlouhavý postup správních orgánu nadto mohl vést ke vzniku žalobcem tvrzené
újmy spočívající v jeho frustraci a ztrátě důvěry v činnost veřejných
institucí. Žalovaná sporovala pouze intenzitu žalobcem tvrzené újmy, nikoliv
její vznik. Soud však uzavřel, že za dostatečnou formu kompenzace nelze
považovat pouhé konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v
přiměřené lhůtě, jelikož okolnosti takové formě zadostiučinění nesvědčí. Žalobce kumulativně uplatnil nárok na peněžní i morální zadostiučinění. Soud
pak dospěl k závěru, že nárok na poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy je
důvodný, leč sám o sobě nedostatečný, a přistoupil tedy k výpočtu
zadostiučinění v penězích. S odkazem na stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010,
uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též
jako „stanovisko Cpjn 206/2010“) soud stanovil základní částku ve výši 46 250
Kč (přičemž vyšel z částek 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 Kč za
následující roky) a uvedenou základní částku zvýšil o 20 % za postup správních
orgánů a jednoduchost řízení a snížil o 50 % za nízký význam řízení pro
žalobce.
6. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl
dokazování v potřebném rozsahu, na jeho základě správně zjistil skutkový stav
věci a správně jej posoudil i po stránce právní. Posuzované řízení trvalo šest
let a jeden měsíc, neboť bylo skončeno dne 23. 12. 2016 doručením druhé kopie
správního spisu Městského soudu v Praze. Spornou zůstala pouze otázka formy a
výše odškodnění za újmu, která žalobci nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení
vznikla. Soud prvního stupně správně vycházel ze skutečnosti, že žalobce vede
řadu řízení, v nichž se domáhá informace podle zákona č. 106/1999 Sb., a
následně vede řadu soudních řízení, v nichž se domáhá náhrady nemajetkové újmy,
jestliže mu nebyly informace poskytnuty v zákonem stanovených lhůtách. Náhrada
nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl
poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl
udržován. Jde o psychickou kategorii, jejíž hloubka a rozsah jsou obtížně
prokazatelné. To platí jen pro stav nejistoty účastníka nepřiměřeně dlouze
vedeného řízení. Byla-li by újma spojována s jiným následkem, uplatní se plně
procesní povinnosti a břemena (včetně důkazního). Popření tvrzení o nemajetkové
újmě v uvedeném obecném smyslu vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného
řízení je na žalovaném škůdci, jenž má ke své obraně a ve svém zájmu povinnost
uvést skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení takového škodního předpokladu. Žalobce nemajetkovou újmu především dovozuje z nepřiměřené délky řízení a z
šikanozního postupu Městského soudu v Praze a jemu nadřízeného orgánu, o němž
má svědčit neochota orgánů vyhovět jeho žádosti o informace, což dokládal
správním spisem týkajícím se jeho žádosti. Tvrzení žalované, že žalobce vznik
nemajetkové újmy neprokázal, není důvodné. Bylo na žalované, aby tvrdila a
předložila důkazy, kterými by vyvrátila tvrzení žalobce. Žalovaná však pouze
odkázala na množství sporů vedených žalobcem v obdobných věcech, z čehož
dovozovala, že žalobci újma v tomto konkrétním případě vzniknout nemohla. S
ohledem na charakter posuzovaného řízení a jeho délku je správný závěr soudu
prvního stupně, podle nějž je na místě žalobci poskytnout zadostiučinění jak ve
formě omluvy, tak i ve formě peněžní. Forma satisfakce by měla plnit sankční a
zároveň prevenční funkci, aby správní orgán do budoucna dbal dodržování
úředního postupu a rozhodoval ve stanovených lhůtách. Při stanovení výše
odškodnění vyšel soud prvního stupně správně z částky 15 000 Kč za každý rok
trvání řízení, kterou nekrátil za první dva roky řízení, neboť ve správním
řízení jsou dány lhůty k vyřízení věci. Jestliže tyto lhůty nejsou dodrženy a
řízení trvá léta, pak není důvod pro krácení základní částky za první dva roky
trvání řízení. Odvolací soud konstatoval, že jednotlivá kritéria byla soudem
prvního stupně rovněž posouzena správně. Základní částka měla být zvýšena o 20
% a snížena o 50 %, to ovšem s rozdílem, že menšímu významu řízení odpovídá
snížení o 30 %, přičemž ovšem základní částka měla být snížena též o 20 % z
důvodu, že řízení proběhlo ve dvou stupních.
Tvrzení, že v posuzovaném řízení
bylo postupováno šikanozně, soud neshledal důvodným. Žalobce v průběhu řízení
před soudem prvního stupně netvrdil, že požadované informace potřeboval pro
řízení, v němž byl účastníkem, ale uvedl tak až v rámci svého vyjádření k
odvolání žalované. Jakýkoliv důkaz k prokázání uvedeného nebyl navržen. K
porušení práva na poskytnutí informací nedošlo, neboť je žalobce obdržel, byť s
podstatným zpožděním. Odvolací soud neshledal důvod přihlížet k dalším dvěma
rokům trvání řízení, neboť požadované informace byly žalobci poskytnuty již 5. 1. 2015 a další trvání řízení pro žalobce neměly žádný, resp. jen velmi malý,
význam, neboť již jen došlo k napravení procesního pochybení Městského soudu v
Praze. II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Žalobce (dále též jako „dovolatel“) podal dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku výroku III. Dovolatel shledává přípustnost dovolání v
tom, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na soudní a
jinou právní ochranu a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem
(k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS
3324/2015, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS
772/2013, nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016).
Odvolací soud též postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu při posouzení otázky stanovení celkové délky řízení, otázky, zda
nepřiměřenou délkou řízení (průtahy a nečinností v něm) došlo k porušení více
práv žalobce, konkrétně k porušení základního práva žalobce na informace (v
jeho časové dimenzi), a tedy i ke zvýšení újmy žalobce, otázky krácení základní
částky odškodnění o 30 % z důvodu menšího významu předmětu řízení pro žalobce,
a stejně tak otázky krácení základní částky o 20 % z důvodu, že řízení
probíhalo na dvou stupních. Dovolatel též namítl, že otázka významu řízení o
žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. nebyla dovolacím
soudem řešena, a že celková výše přiznaného zadostiučinění není ani přiměřená,
ani spravedlivá (v této souvislosti dovolatel poukázal na rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 29. 11. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 384/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30
Cdo 3378/2013).
8. Dovolatel konkrétně poukázal na rozhodovací praxi dovolacího soudu, z
níž plyne, že na správní řízení mající veřejnoprávní povahu (a stejně tak na
řízení podle zákona č. 106/1999 Sb.) nedopadá článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, a pokud v rámci správního řízení probíhalo
také řízení před správním soudem, nelze posuzovat řízení a jeho délku jako
jeden celek, ale je třeba zohlednit jednotlivé fáze řízení a rozlišovat, kdy
došlo k průtahům ve správním řízení a kdy k nepřiměřené délce soudního řízení. V zápětí ovšem žalobce dodává, že v posuzovaném správním řízení požadoval
informace vztahující se k řízení o přestupku, jehož byl žalobce (jako
navrhovatel) účastníkem, a požadovaná informace měla tedy dopad do jeho právní
sféry. Z další argumentace dovolatele je zřejmý jeho názor, že judikaturu, na
kterou poukázal, na daný případ vztáhnout nelze. Za konečný okamžik řízení se podle stanoviska Cpjn 206/2010 a další judikatury
Nejvyššího soudu považuje okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí,
které bylo v daném řízení vydáno. Zákon č. 106/1999 Sb. předpokládá vydání
rozhodnutí jen v záporném případě (při odmítnutí nebo odložení žádosti),
zatímco v kladném případě se rozhodnutí nevydává a informace se poskytne. Vydání rozhodnutí tak nahrazuje fakticky úkon povinného subjektu. Posuzované
řízení proto bylo nutné považovat za skončené teprve 23. 12. 2016, kdy byla
žalobci poskytnuta celistvá kopie požadovaného správního spisu Městského soudu
v Praze, která se od kopie poskytnuté dne 5. 1. 2015 odlišovala větším počtem
listů, a jednalo se tedy o úplnou požadovanou informaci. Pokud odvolací soud do
celkové délky řízení nezapočítal dobu od 5. 1. 2015 do 23. 12. 2016, pak tuto
otázku hmotného práva posoudil v rozporu s tím, jak je vyřešena v ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu. Další část dovolání je věnována významu práva na informace, zakotvenému v
článku 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, potřebě rychlého
poskytování informací a citacím z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která
se k dané problematice vyjadřují. Podle názoru dovolatele vzhledem k
důležitosti práva na informace nelze dovodit nižší význam předmětu posuzovaného
řízení a krátit z tohoto důvodu odškodnění za nepřiměřenou délku řízení. Odvolací soud zaujal nesprávný právní názor, jestliže nesouhlasil s tvrzením
žalobce o vyšším významu řízení. V posuzovaném řízení nedošlo pouze k porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale též k porušení práva na
poskytnutí informací. Žalobce v průběhu řízení podrobně vysvětlil, že v
důsledku opoždění při poskytování informací se význam těchto informací
znehodnocoval a že veškeré spory o jejich poskytnutí mají pouze akademickou
(historickou) hodnotu, nikoliv praktický přínos. Skutečnost, že bylo porušeno
základní právo na informace v jeho časové dimenzi, ostatně odvolací soud
vyjádřil, pakliže potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jím byla
žalované uložena povinnost k omluvě. Na danou situaci dopadají závěry vyjádřené
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn.
30 Cdo 4091/2011,
uveřejněného pod č. 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle
kterého jiné okolnosti, zdůrazňující intenzitu poškozeným utrpěné újmy, mohou
spočívat i v tom, že je nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené
délce řízení, porušeno nejen právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale i
jiné základní právo. V této věci bylo porušeno dovolatelovo právo na informace. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, plyne, že by
zadostiučinění za nemajetkovou újmu mělo plnit také preventivně-sankční funkci. Klíčovou otázku, která by měla být zkoumána, je míra zavinění, tedy subjektivní
stránka jednání (opomenutí) na straně škůdce. Závěr odvolacího soudu, podle
nějž nebylo prokázáno, že by byl postup správních orgánů vůči dovolateli
šikanozním, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, z nichž vyplývá, že se
jednalo o postup velmi sofistikovaný a zlovolný, proti kterému se dovolatel
musel opakovaně bránit žalobami u správního soudu. Nesprávné je proto i
posouzení kritéria složitosti řízení a krácení základní částky o 20 % z důvodu,
že řízení probíhalo na dvou stupních. Opravné prostředky podávané žalobcem byly
důvodné a směřovaly k odstranění obstrukcí správních orgánů. Krácení základní
částky odškodnění ve prospěch žalované je proto v rozporu se zásadou vyjádřenou
v § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle níž nikdo nesmí
těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, resp. z porušení vlastní
povinnosti, jakožto i v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
konkrétně s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo
2301/2009, a ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009. Z těch plyne, že
pokud v důsledku důvodných opravných prostředků došlo k prodloužení celkové
délky řízení, které by proběhlo v mnohem kratší době, pokud by orgán veřejné
moci postupoval procesně správně, je třeba tento nesprávný postup zhodnotit v
rámci kritéria podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Pokud odvolací soud krátil
základní částku odškodnění o 20 %, učinil tak nedůvodně, neboť šlo zcela zjevně
o důsledek vadného (šikanozního) postupu orgánu veřejné moci, nikoliv o
důsledek složitosti řízení. Přiznané zadostiučinění nebylo přiměřené a spravedlivé a neodpovídá kritériím,
které Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zdůraznil. Dovolatel též namítá, že některé závěry odvolacího soudu nemají podklad v
obsahu spisu, a rozhodnutí odvolacího soudu tedy porušuje jeho základní právo
na soudní a jinou právní ochranu. Skutečnost, že žalobcem požadované informace
se týkali jiného správního (přestupkového) řízení, kterého byl dovolatel (v
postavení navrhovatele) účastníkem, byla ze strany dovolatele uvedena již v
žalobě a poté i v podání ze dne 14. 6. 2016, tj. před nastoupením účinků
koncentrace řízení. III. Formální náležitosti dovolání
9. Dovolací soud v dovolacím řízení postupoval podle občanského soudního
řádu [rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9.
2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony].
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
13. Dovolání bylo shledáno přípustným pro řešení otázky, zda lze řízení
o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. posoudit jako celkově
nepřiměřeně dlouhé ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho
záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým
a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech
nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu.
15. Článek 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)
stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i
soudce stanoví zákon (odst. 1). Každý má právo, aby jeho věc byla projednána
veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke
všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech
stanovených zákonem (odst. 2).
16. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
17. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
344/2014, uveřejněném pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dospěl k závěru, že články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny,
garantující mimo jiné právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci
Listiny „bez zbytečných průtahů“), se v rozsahu garance tohoto práva vztahují
nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány
rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků. Občanskými
právy nebo závazky účastníků takových (správních) řízení se míní jen ta práva a
závazky, jež mají civilní (soukromoprávní) povahu. Rozhodnutí správního orgánu
o takovém právu či závazku musí mít současně na existenci, rozsah nebo způsob
výkonu takového práva či závazku přímý vliv. Na správní řízení, jejichž předmět
takovou (civilní) povahu nevykazuje, články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2
Listiny nedopadají, pročež se ve vztahu k těmto řízením nelze otázkou
přiměřenosti (celkové) délky řízení zabývat, a nelze na ně tudíž ani bez
dalšího aplikovat závěry vyjádřené ve Stanovisku, včetně (a zejména) tam na
podkladě judikatury Evropského soudu pro lidská práva dovozené vyvratitelné
právní domněnky vzniku nemajetkové újmy.
18. V rozsudku ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1307/2017, dovolací
soud uzavřel, že se řízení o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb.
přímo netýká majetkových ani jiných soukromých práv a nemá ani přímý dopad do
majetkové sféry účastníka. U tohoto řízení tedy převažuje veřejnoprávní povaha
nad přítomností soukromoprávního prvku a je možné konstatovat, že se nejedná o
řízení civilní povahy. (…) Předmětné správní řízení tedy není řízením, na které
dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a na daný případ tak nelze aplikovat ani
Stanovisko. Nelze se tak dovolávat porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, ale do úvahy zde připadá
nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízení podle § 13 odst. 1
věty druhé OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30
Cdo 2205/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30
Cdo 3282/2015). Rozdílná povaha nesprávného úředního postupu, který může být
příčinou vzniku nemajetkové újmy žalobce a odpovědnosti žalované za ni, činí
hodnocení posuzovaného řízení jakožto jediného řízení, zahrnujícího soudní a
správní fázi, nesprávným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 968/2014).
19. Jestliže bylo v dovolání poukázáno na rozhodovací praxi dovolacího
soudu, podle níž se na řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999
Sb., nevztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, nelze
tuto součást dovolání pominout, a to navzdory skutečnosti, že dovolatel zastává
názor, že by se dané právní závěry v konkrétních okolnostech nyní projednávané
věci uplatnit neměly.
20. V dovolání zmíněná okolnost, že se požadovaná informace vztahovala k
řízení před správním orgánem o přestupku, jehož byl žalobce navrhovatelem a
účastníkem, nevede k závěru (ale naopak vylučuje), že by řízení o žádosti o
poskytnutí informace v konkrétním případě bylo možné pokládat za řízení o
občanských právech nebo závazcích (k tomu srovnej např. rozhodnutí ESLP ve věci
G. K. P. A. proti Arménii, č. 11721/04, ze dne 14. 4. 2009).
21. Z výše uvedeného plyne, že pokud soudy v dosavadním průběhu řízení
posuzovaly dovolatelův nárok jako nárok na odškodnění za celkovou délku řízení
[ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (nevydání rozhodnutí v přiměřené
lhůtě)], přičemž při posuzování vycházely ze stanoviska Cpjn 206/2010,
posoudily právní otázku odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Dovolání je důvodné.
22. Žalobcem uplatněný nárok na odškodnění nemajetkové újmy za
nepřiměřenou délku (jediného) řízení nelze právně hodnotit jinak než jako
sestávající z dílčích nároků majících již pro odlišnost odpovědnostního titulu
samostatný skutkový základ. V řízení o poskytnutí informací podle zákona č.
106/1999 Sb. mohly vzniknout různé nároky, které je nutné posuzovat samostatně.
V prvém případě se může jednat o nároky na odškodnění nemajetkových újem,
jejichž vznik lze spojit s porušením povinnosti učinit jednotlivé úkony v
zákonem stanovené (nebo přiměřené) lhůtě ve správním řízení před správními
orgány (ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk). Dále může jít o nárok
na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva žalobce na přiměřenou
délku soudního řízení (dle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk).
23. Jak plyne z výše uváděné judikatury, v dalším průběhu řízení nebude
možné na věc aplikovat ani vyvratitelnou domněnku vzniku újmy, a bude tedy na
žalobci, aby vznik újmy prokazoval. Zabývat se otázkami vztahujícími se zejména
ke stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je v tuto chvíli předčasné, neboť
ty (v důsledku uvedeného) spočívají na hypotetickém základě.
24. Jelikož je dovolací soud již na základě výše uvedených skutečností
nucen rozhodnutí odvolacího soudu odklidit, přičemž není vázán rozsahem, ve
kterém dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadl (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem
37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), není třeba se zvláště zabývat
skutečností, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo v písemném vyhotovení označeno
jako usnesení, ačkoliv bylo správně (podle § 223 o. s. ř.) vyhlášeno jako
rozsudek.
VI. Závěr
25. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro
zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně a
ve věci bude nadto potřeba provést další dokazování, zrušil Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v
uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
26. V rámci nového projednání věci bude na soudu prvního stupně, aby
postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k odstranění výše naznačené
vady žaloby. Soud prvního stupně se tak postará předně o to, aby žalobce uvedl,
jakého zadostiučinění se domáhá z důvodu průtahů ve správním řízení, a pakliže
nesprávný úřední postup žalobce shledává též v nepřiměřené délce soudního
řízení, jaké zadostiučinění požaduje z tohoto důvodu.
27. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu