U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou,
JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce L. D.,
zastoupeného JUDr. Františkem Šafárikem, advokátem se sídlem v Ratboři,
Sedlovská 51, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 618.300 Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 164/2010, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2016, č. j. 19 Co
49/2015-376, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení odškodnění ve výši
19.776.219,80 Kč s příslušenstvím, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a
o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), za majetkovou
újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním. Žalobce opíral svůj nárok o
tvrzení, že dne 30. března 2005 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, když
téhož dne byl vzat do vazby, která trvala do 3. července 2006. Dne 5. prosince
2006 byl zproštěn obžaloby. Žalobce uplatnil v souvislosti s nezákonným
trestním stíháním nároky, a to na náhradu nákladů obhajoby ve výši 360.785,50
Kč, na náhradu nákladů za cestovné ve výši 258.432,30 Kč a za ubytování ve výši
318.240 Kč, na náhradu škody na zdraví ve výši 180.000 Kč, na náhradu za
nezákonnou vazbu ve výši 78.370 Kč, na náhradu za ušlý výdělek z manažerské
smlouvy ve výši 7,331.250 Kč, na náhradu za ušlý zisk - z obchodního kontraktu
na vybavení kuchyní ve výši 1,500.000 Kč, z nedokončeného obchodního případu
pro řetězec Carrefour ve výši 1,836.000 Kč, z nedokončeného obchodního případu
dodávek prášku na praní ve výši 6,905.792 Kč - a konečně na náhradu za
zaplacenou smluvní pokutu ve výši 1,000.000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12.
srpna 2014, čj. 19 C 164/2010-275, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne
24. října č. j. 19 C 164/2010-287, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku ve výši 4.510.875 Kč s příslušenstvím (výrok I., týkající se náhrady
ušlého výdělku z manažerské smlouvy), zamítl žalobu ohledně částky ve výši
15.187.019,80 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky III., IV. a V.).
K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v
rozsudku ze dne 11. března 2015, č. j. 19 Co 49/2015-326, ve výroku I. co do
částky 4.310.475 Kč s příslušenstvím, výrok I. soudu prvního stupně (týkající
se náhrady ušlého výdělku z manažerské smlouvy), kterým byla žalované uložena
povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 4.510.875 Kč s příslušenstvím,
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání směřující proti výroku I., jímž
odvolací soud rozhodl o náhradě za ušlý výdělek z manažerské smlouvy co do
částky 4.303.125 Kč se zákonným příslušenstvím. Nejvyšší soud České republiky
(dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 21. října 2015,
č. j. 30 Cdo 3394/2015-359, rozsudek odvolacího soudu ze dne 11. března 2015,
č. j. 19 Co 49/2015-326, co do částky 4.303.125 Kč s příslušenstvím v
potvrzujícím výroku I., kterým byla soudem prvního stupně žalované uložena ve
výroku I. povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 4.510.875 Kč s
příslušenstvím, jakož i v akcesorických výrocích III. až V., zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud ve svém zrušujícím rozsudku odkázal na svoji konstantní
rozhodovací praxi podle které se ušlým ziskem nepovažuje automaticky ztráta
předpokládaného výdělku, jenž byl sice sjednán, avšak činnost pro jeho dosažení
se bez souvislosti se škodnou událostí nezačala ani naplňovat, neboť poškozený
předpokládanou činnost nezačal ve sjednané době provozovat a ani v době před
škodnou událostí ji nevykonával. Dále dovolací soud vyložil, že „ke skutkově
podloženému závěru, že ke ztrátě zisku došlo, nestačí jen sjednání určité
výdělečné činnosti, byť písemně, nýbrž nezbytné je zjištění, že k dosažení
sjednaného výdělku nedošlo jen z důvodu škodné události, a že nebýt jí,
poškozený by takovou činnost skutečně vykonal a sjednanou odměnu za ni by
obdržel“. V této souvislosti dovolací soud odkázal např. na své rozsudky ze dne
28. ledna 2009, sp., zn. 25 Cdo 3586/2006, a ze dne 31. října 2007, sp. zn. 25
Cdo 2857/2005, nebo na své usnesení ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo
818/2005 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
přístupná na internetových Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Dále dovolací
soud vyložil: „Jestliže žalobce sjednanou práci ve výši úvazku 40 hodin týdně
od 15. března 2005 fakticky nevykonával a nebyla mu vyplacena alespoň poměrná
část jednorázové odměny na započetí sjednané práce, nelze považovat za správné
posouzení uplatněného nároku odvolacím soudem, který dovodil, že žalobci ušel
výdělek za sjednanou práci v příčinné souvislosti s nezákonnou vazbou. Neobstojí ani argument odvolacího soudu, že doba od sjednaného počátku výkonu
práce do okamžiku vzetí žalobce do vazby byla natolik krátká, že faktická
činnost žalobce podle smlouvy by byla problematická. Měl-li totiž žalobce
vykonávat sjednanou práci ve výši týdenního úvazku 40 hodin, bylo by naopak
oprávněné reálně očekávat, že žalobce práci začne vykonávat sjednaným dnem 15. března 2005 bez ohledu na to, že byl vzat do vazby dnem 30. března 2005. Důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že při pravidelném běhu okolností by
žalobce (poškozený) získal určitý prospěch, tíží žalobce, neboť ten je povinen
prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu spočívající v ušlém
výdělku dle OdpŠk (srov. obdobně již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005).
Žalobce neprokázal, že
činnost pro dosažení předpokládaného výdělku, třebaže byl písemně sjednán,
nezačal ve sjednané době naplňovat a při pravidelném běhu okolností vykonávat,
jen nebýt souvislosti se škodnou událostí – nezákonnou vazbou.“ Ve smyslu shora
citované judikatury dospěl dovolací soud, s přihlédnutím ke skutkovým
zjištěním, z nichž vycházel odvolací soud a jež v dovolacím řízení nelze
revidovat, k závěru, že ušlý výdělek žalobce sjednaný dotčenou smlouvou není v
příčinné souvislosti s nezákonnou vazbou. Nedostatek příčinné souvislosti mezi
škodou a škodnou událostí má za následek, že nejsou splněny zákonné předpoklady
pro přiznání žalobci uplatněného nároku na náhradu sjednaného výdělku v
souvislosti s nezákonným trestním stíháním. Dovolací soud předmětný rozsudek
odvolacího soudu zrušil, načež mu věc se závazným právním názorem vrátil k
dalšímu řízení. Odvolací soud následně (v záhlaví označeným) rozsudkem ze dne 27. dubna 2016,
č. j. 19 Co 49/2015-376, změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho
vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žaloba v rozsahu částky 4.303.125 Kč s
příslušenstvím zamítl, a dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud v
předmětném řízení vyzval žalobce, aby doplnil svá skutková tvrzení týkající se
manažerské činnosti, kterou měl žalobce vykonávat, k dalšímu (žalobcem
navrhovanému) dokazování (navržené žalobcem) nepřistoupil, přičemž v odůvodnění
svého rozhodnutí vyložil, proč takto postupoval. Dále se odvolací soud zabýval
vzneseným nárokem žalobce v podobě ušlého zisku z manažerské smlouvy za dobu
výkonu vazby. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2015, sp. zn. 30 Cdo 3394/2015, ze dne 31. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, a ze dne
28. ledna 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, dospěl k „závěru, že nárok žalobce na
ušlý zisk z manažerské smlouvy sjednané mezi žalobcem a firmou Robaan Zeewolsw
B. V. zastoupenou panem K., ve výši 4.303.125 Kč není po právu. Žalobci se
nepodařilo prokázat, že by začal vykonávat práci dle této smlouvy a že by mu
byla vyplacena, byť částečně, sjednaná odměna nebo její poměrná část. Nepodařilo se mu prokázat, že jím tvrzená škoda je v příčinné souvislosti s
nezákonným rozhodnutím o vazbě.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
včasné dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení. Dovolatel shrnuje,
že odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku dospěl k závěru, že dovolatel
neusnesl důkazní břemeno. Dovolatel k výzvě odvolacího soudu předložil přípis
ze dne 25. února 2016, z něhož má vyplývat konkrétní náplň manažerské práce,
kterou měl dovolatel vykonávat, a dále i to, že první měsíční odměna dovolatele
měla být splatná dne 15. dubna 2016 (zřejmě míněn rok 2005). Dovolatel tvrdí,
že prokázal, že byl se svým zaměstnavatelem „ve styku“, přičemž zaměstnavatel
měl potvrdit i to, že spolupráce byla zahájena. K výplatě první odměny pak
údajně nedošlo proto, že dovolatel byl vzat do vazby, v důsledku čehož nemohl v
činnosti pokračovat ani podávat pravidelné zprávy a „nemohlo dojít ani k
výplatě manažerské odměny, neboť žalobce se odmlčel.“ Zaměstnavatel dle tvrzení
dovolatele nevěděl, kam mu má odměnu zaslat. Zahájení manažerské činnosti
dovolatele má vyplývat „již ze samotného příjezdu do České republiky, zejména
však byla potvrzena prohlášením ze dne 17. května 2013 pana A. K.,
zaměstnavatele …“
Dovolatel má za to, že příčinná souvislost mezi škodnou událostí (vzetím do
vazby) a „nemožností pokračovat v započaté manažerské činnosti“ je dána. Podle
dovolatele platí, že byla-li pracovní činnost započata, není možno na tento
případ použít citovanou judikaturu s odůvodněním, že ani nebyla vyplacena první
odměna, neboť takto nemohla být vyplacena v příčinné souvislosti s nezákonným
stíháním. Citovaná judikatura se tak podle dovolatele neuplatní, k čemuž
dodává, že „žalující zastává právní názor, že potvrzená započatá spolupráce
byla, což samo o sobě svědčí o skutečnosti, že práce byly zahájeny…“ Dovolatel
dodává, že dovolací soud neurčoval, jak mají být hodnoceny důkazy, požadoval
prokázání, že spolupráce byla započata a rozhodnutím dovolacího soudu „nebyl
dán závazný pokyn ke změně právního názoru, tím méně ke změně hodnocení důkazů,
k čemuž v napadeném rozsudku došlo, aniž by bylo blíže a logicky odůvodněno.“
Dovolatel se dále přiklání k právnímu názoru obsaženému ve zrušeném rozhodnutí
soudu prvního stupně. Závěrem dovolatel dodává, že „napadený rozsudek nevzal v
úvahu doplněné vyjádření žalobce, nesprávně se vypořádal s citovanou
judikaturou např. rozsudky NS CDO 3586/2006 (na tomto místě měl zřejmě
dovolatel na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 25
Cdo 3586/2006), nebo Cdo 25 2857/2005 (na tomto místě měl zřejmě dovolatel na
mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 25 Cdo
2857/2005), případně 25 Cdo 8178/2005 (opět se jedná o nepřesné označení -
rozsudek s touto sp. zn. dovolací soud nevydal), kde v rozsudku Nejvyššího
soudu č. j.
30 Cdo 3394/2015 vyplývá, že …ke skutkově podloženému závěru, že ke
ztrátě zisku došlo, nestačí jen sjednání určité výdělečné činnosti, byť
písemně, nýbrž je nutné zjištění, že k dosažení sjednaného výdělku nedošlo jen
z důvodu škodné události, a, že nebýt jí, poškozený by takovou činnosti
skutečně vykonal a sjednanou odměnu obdržel.“ Dovolatel dále předkládá vlastní
skutkové hodnocení, že zaměstnavatel potvrzuje, že práce byla započata, a že v
ní bylo zabráněno nezákonným trestním stíháním dovolatele, že z prohlášení
zaměstnavatele plyne, že by práce pokračovala i v dalších letech, z čehož
dovozuje, že byly splněny veškeré předpoklady pro náhradu škody dle související
judikatury. Dovolatel se tak domáhá toho, aby dovolací soud „usnesení Vrchního
soudu v Praze“ (zjevně míněn dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v
Praze) dovolací soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání podle
237 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Dovolatel předkládá zejména argumentaci týkající se hodnocení důkazů, resp. skutkových závěrů, které učinil odvolací soud. Namítá-li dovolatel, že
prokázal, že byl se svým zaměstnavatelem „ve styku“, přičemž zaměstnavatel měl
potvrdit i to, že spolupráce začala probíhat, jedná se toliko o polemiku se
skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem, které v dovolacím řízení
nelze revidovat.
Ani vlastní skutkové závěry, které dovolatel předkládá,
nepředstavují nic než pouhou polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího
soudu. Otázka příčinné souvislosti, kterou rovněž podle názoru dovolatele odvolací
soud posoudil chybně, je otázkou skutkovou (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. června 2008, sp. zn. 25 Cdo 2491/2006); kromě toho i v této
části dovolání postrádá právně relevantní vymezení přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř., přičemž pouhý nesouhlas se skutkovým základem, z nějž
odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel, a z toho plynoucí právní
polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem přirozeně přípustnost takto
pojatého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Tvrdí-li dovolatel, že dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí (v rozsudku
ze dne 21. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3394/2015) nestanovil, jak mají být
hodnoceny důkazy, ale toliko požadoval prokázání, že spolupráce byla započata,
pak takové tvrzení nejen, že pro účely dovolacího řízení není relevantní, ale
je třeba jej odmítnout i po obsahové stránce. Nejvyšší soud ve svém předchozím
kasačním rozhodnutí totiž odvolacímu soudu vytkl, že se odchýlil od rozhodovací
praxe dovolacího soudu týkající se mimo jiné problematiky unesení důkazního
břemene. Pokud dovolatel „zastává právní názor, že potvrzená započatá
spolupráce byla, což samo o sobě svědčí o skutečnosti, že práce byly zahájeny“,
pak opět toliko předkládá vlastní skutkovou verzi, jejímž prostřednictvím ovšem
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze založit. Z vyloženého vyplývá, že dovolatel přehlíží, že dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech
a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud
při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval
sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných
skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval
při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy
skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části
vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již
ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi
některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem
o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl
být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014]. Nejvyšší
soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn.
30 Cdo 3025/2009,
vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z
podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve
vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi
některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem
o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového
závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně
kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub
správnosti právního posouzení věci. O takový případ se však v posuzované věci
nejedná. Odvolací soud jasně vyložil úvahy, které jej vedly ke skutkovým
závěrům, které učinil, a na které aplikoval příslušnou právní normu. Argumentace dovolatele týkající se skutkových otázek tak nemůže založit
přípustnost dovolání. V závěru svého dovolání dovolatel zmiňuje několik rozhodnutí dovolacího soudu s
tím, že se odvolací soud s „citovanou judikaturou“ nesprávně vypořádal. Odhlédneme-li od skutečnosti, že ze čtyř citovaných rozhodnutí Nejvyššího
soudu, tři rozhodnutí dovolatel nesprávně (nepřesně) označil, pak stále
dovolatel jasně nevymezil, které hledisko přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) měl na mysli. Přitom vymezení hlediska přípustnosti dovolání je
obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, nebo ze dne 1. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 3891/2016). I kdyby snad
měl dovolatel na mysli, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu, jeho argumentace je opět toliko skutkovou polemikou;
dovolatel nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale jeho skutková
hodnocení (tj. námitky, že bylo potvrzeno, že práce byla započata, že by
pokračovala, že k vyplacení nemohlo dojít jen z důvodu vazby, atd.) Ani tato
argumentace dovolatele tak nemohla založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl; k namítaným „dalším vadám
řízení“ by Nejvyšší soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což ovšem není. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.