30 Cdo 4968/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyň a) J. P., a b) R.
Z., právně zastoupených Mgr. Ivou Dvořákovou, LL.M., advokátkou se sídlem v
Teplicích, Baarova 1594/16, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, zastoupené Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zaplacení peněžitého zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2, pod sp. zn. 14 C 32/2014, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23. 7. 2015, č. j. 25 Co 194/2015-101, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2015, č. j. 25 Co 194/2015-101,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 2. 2015, č. j. 14 C
32/2014-73, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
příslušenstvím každé z žalobkyň, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací
soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
věci samé potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil. Žalovaných
částek se žalobkyně domáhaly z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené
nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 118/92 (dále jen
„posuzované řízení“). Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně dne 30. 3. 1992 podaly žalobu, jíž se domáhaly nahrazení vůle
žalovaného (státního podniku Velkochov laboratorních zvířat, s. p.) k uzavření
dohody o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. Dne 20. 10. 1998 Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu rozsudkem č. j. 13 C 118/92-111 zamítl. Po odvolání žalobkyň Městský soud v Praze rozsudek
soudu prvního stupně dne 23. 6. 1999 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Od uvedeného data do dne 28. 2. 2012, kdy byla po předchozí telefonické žádosti
Obvodnímu soudu pro Prahu 6 doručena žádost právní zástupkyně žalovaného
(Balmed Praha, státní podnik, právního nástupce původního žalovaného) o zaslání
pravomocného meritorního rozhodnutí ve věci, úkony soudu nelze zjistit, neboť
se spis nedohledal. Předmětný spis byl naposledy zachycen v rejstříku z roku
2001, kde bylo uvedeno, že řízení bylo dne 30. 7. 1999 zastaveno, avšak bez
vyznačení právní moci a informace, že by spis byl předán na spisovnu. Dne 4. 9. 2012 byla zahájena rekonstrukce spisu. Bývalý právní zástupce žalobkyň v
mezidobí zemřel. Jeho nástupkyně Mgr. Kateřina Mayerová Bitterová dne 8. 8. 2013 vzala žalobu zpět. Dne 19. 9. 2013 byl soudu doručen přípis žalobkyně a),
že zpětvzetí žaloby neodpovídá její vůli. Dne 24. 9. 2013 bylo řízení
zastaveno. Vzhledem k uvedeným okolnostem nelze jednoznačně určit, zda řízení
skutečně skončilo až dne 24. 9. 2013, když z rejstříků plyne datum skončení
řízení dne 30. 7. 1999, kdy řízení bylo zastaveno. Avšak nic jiného než tento
údaj uvedený výsledek nepotvrzuje. Je tudíž pochybné tvrzení žalobkyň, že
řízení trvalo 22 let. Odvolací soud se ztotožnil rovněž s právními závěry soudu prvního stupně. Žalobu shledal nedůvodnou s ohledem na nepatrný význam posuzovaného řízení pro
žalobkyně. Závěr o nepatrném významu řízení pro žalobkyně dovodil z jejich
procesního chování od doby zrušujícího usnesení odvolacího soudu do doby, kdy
byly osloveny soudem v souvislosti s rekonstrukcí spisu iniciovanou podnětem
žalovaného. V dané době žalobkyně celou věc ztratily ze zřetele. Hodnocení
významu řízení pro žalobkyně je dále potvrzeno i jejich dalším procesním
postupem, a to zpětvzetím žaloby. Odvolací soud přisvědčil námitce žalobkyň, že
není povinností účastníků řízení urgovat správný chod soudnictví. Nicméně
poukázal na zásadu, dle níž si má každý hlídat a chránit svá práva, přičemž v
soudním řízení, v němž má procesní postavení žalobce, má v zahájeném řízení
řádně pokračovat a svá žalobou uplatněná práva bránit a prosazovat.
Bylo proto
na místě, aby se žalobkyně v posuzovaném řízení domáhaly aktivity svého
advokáta, jinak se podílely na délce i výsledku posuzovaného řízení. Odvolací
soud tak dospěl k závěru, že domněnka vzniku nemajetkové újmy v příčinné
souvislosti s délkou posuzovaného řízení byla vyvrácena. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadly žalobkyně dovoláním,
jehož přípustnost spatřují v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení právní
otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, konkrétně od stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011
(dále jen „Stanovisko“). Odklon od Stanoviska dovolatelky spatřují v tom, že
1) odvolací soud ignoroval metodu výpočtu výše přiměřeného
zadostiučinění, neboť správně měl nejprve dojít k základní částce vycházející z
celkové délky řízení a až posléze tuto částku upravit podle kritérií dle § 31 a
odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
Přípustnost dovolání dovolatelky dále spatřují v tom, že napadané rozhodnutí
závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny. Dovolatelky formulují následující otázky:
2) Jakou konkrétní měrou má být účastník řízení aktivní a případně
urgovat soudní orgán, aby nebyl posuzován za neaktivního, a to za situace, kdy
soud ztratil spis a nelze tak dohledat procesní úkony o případné aktivitě
účastnic řízení.
3) Zda z úkonu zpětvzetí žaloby lze vždy vyložit a prokázat skutečnost,
že pro účastníka řízení mělo původní řízení nepatrný význam, a to za situace,
kdy je účastník ve značně pokročilém věku, řízení trvá dvaadvacet let a
účastník s ohledem na svůj věk není schopen hledat kvalifikovaného právního
zástupce pro zcela specifické řízení o restitučním nároku.
4) Zda má být přiznána náhrada jako přiměřené zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu alespoň za část řízení, ve kterém byl účastník v řízení zcela
prokazatelně aktivní (zde po dobu 7 let, tj. do roku 1999, kdy bylo rozhodnuto
k odvolání žalobkyň o zrušení rozsudku prvoinstančního soudu).
Jako dovolací důvod dovolatelky uvádějí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelky namítají, že odvolací soud jim nesprávně přikládal k tíži, že
neprovedly zjistitelný úkon dle § 174a zákona č. 6/2000 Sb., o soudech a
soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Dovolatelky poukazují na zvýšený význam
předmětu restitučního řízení, přičemž poukazují na nález Ústavního soudu ze dne
11. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 234/98. Dále namítají, že odvolací soud nezohlednil
vyšší věk dovolatelek. Dovolatelky navrhují, aby dovolací soud změnil napadený
rozsudek tak, že dovolatelkám plně vyhoví. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas,
osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.,
dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. První dovolatelkami vymezená otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť
odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od závěrů dosažených ve Stanovisku
ani závěrů na něj navazující judikatury. Dovolatelky pomíjejí, že pro aplikaci
metody výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění dle bodu VI Stanoviska je předně
nutný závěr, dle nějž je stát v daném konkrétním případě povinen nahradit újmu
způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Pro tento závěr je nezbytné naplnění tří podmínek, a to 1) existence
nepřiměřené délky řízení, 2) vznik újmy na straně účastníka řízení, 3) vznik
újmy v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení. Ve vztahu k druhé a
třetí podmínce Nejvyšší soud vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že
nepřiměřená délka řízení znamená pro účastníka morální újmu. V daném případě
odvolací soud dospěl k závěru o vyvrácení této domněnky s poukazem na
marginální význam předmětu řízení pro dovolatelky. Jelikož již z toho důvodu
dospěl k závěru, že dovolatelkám újma nevznikla, a tudíž není dána povinnost
žalované k náhradě újmy, nemohl se zabývat výpočtem výše přiměřeného
zadostiučinění. Ani druhá dovolatelkami vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť
na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Ze skutkových zjištění soudů
nižších stupňů, jež jsou pro Nejvyšší soud závazná, plyne, že po roce 1999
dovolatelky v posuzovaném řízení neučinily žádný úkon. Otázka, jakou měrou měly
být dovolatelky v řízení aktivní a urgovat soud, aby následně nebyly posuzovány
jako neaktivní, je tudíž, za situace, kdy dovolatelky o řízení neprojevily
žádný zájem, otázkou hypotetickou. Nezájmem účastníka o průběh řízení se
Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3694/2014: „Lze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že tato okolnost svědčí
o marginálním významu řízení pro dovolatele, a rovněž závěru odvolacího soudu,
že přiznání finančního zadostiučinění by za těchto okolností bylo v rozporu se
zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Jak Nejvyšší soud vyjádřil v části V.
Stanoviska, náhrada imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty,
do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden, a v
níž byl tak udržován. Takový stav přitom vyplývá z nejistoty ohledně výsledku
sporu. Za situace, kdy účastník řízení po řadu let neprojevuje o řízení žádný
zájem lze o existenci stavu nejistoty ohledně výsledku řízení u tohoto
účastníka zcela relevantně pochybovat. Nevede-li tato okolnost k závěru o
vyvrácení domněnky vzniku újmy, je nezbytné ji zohlednit při posouzení kritéria
významu řízení pro účastníka.“
Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení posledních dvou
dovolatekami vymezených otázek, neboť při jejich řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal. Dovolání je důvodné. Předně nutno uvést, že ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3694/2014
Nejvyšší soud pouze nad rámec svého rozhodnutí uvedl, že nezájem účastníka o
průběh řízení může vést k vyvrácení domněnky o vzniku újmy. Danou otázkou se v
citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud blíže nezabýval, neboť soudy nižších stupňů
nezájem účastníka o průběh řízení zohlednily až při hodnocení přiměřené formy
zadostiučinění. Naopak v nyní posuzované věci soudy nižších stupňů svá rozhodnutí postavily
právě na závěru, jenž Nejvyšší soud vyslovil pouze jako obiter dictum, tedy že
z důvodu dlouhotrvajícího nezájmu účastnic řízení o jeho průběh je vyloučen
vznik újmy na jejich straně. Danou otázku však nelze hodnotit zcela izolovaně. Naopak i tuto otázku je třeba
posoudit v souladu s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k
posuzování významu řízení pro účastníka. Pro posuzované řízení je významné, že šlo o řízení restituční, jež dle
konstantní judikatury Nejvyššího soudu „nelze stavět naroveň běžnému
majetkoprávnímu sporu, neboť výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň
částečné zmírnění křivd. Primární účelem tzv. restitučních předpisů, a tedy i
na jejich základě vedených řízení, je zmírnit následky některých majetkových
křivd, které se udály v letech 1948 až 1989.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, Nejvyšší soud uvedl:
„Význam předmětu řízení pro poškozeného jako kritérium pro určení výše náhrady
za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení není neměnnou
veličinou, nýbrž v průběhu řízení může dojít k jeho snížení či zvýšení.“
Právě možnou změnu významu řízení pro účastníka je nutné zohlednit také při
řešení otázky, zda nezájem účastníka o průběh řízení vede k vyvrácení domněnky
vzniku nemajetkové újmy na jeho straně.
Z nezájmu účastníka o průběh řízení
totiž jednoznačně plyne nižší (až žádný) význam posuzovaného řízení pouze v té
části, po níž již ze strany daného účastníka zájem projevován nebyl. Nelze však
bez dalšího dovodit nižší význam řízení pro účastníka rovněž v té části, kdy z
jeho strany zájem o průběh řízení projevován byl. Je tudíž nezbytné se zvláště
zabývat možnou změnou významu předmětu řízení pro účastníka a také okamžikem,
kdy k takové změně došlo. K vyvrácení domněnky vzniku újmy by pak mohlo dojít
pouze tehdy, pokud by část řízení, kdy účastník zájem o průběh řízení
projevoval, byla ve vztahu k té části, kdy již zájem účastníka projevován
nebyl, pouze marginální. V nyní projednávané věci bylo řízení zahájeno v roce 1992, přičemž až do roku
1999 dovolatelky zájem o řízení projevovaly, což plyne ze zjištění soudu
prvního stupně, dle nějž proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně
brojily odvoláním. Ze zřetele dovolatelky posuzované řízení ztratily až po roce
1999. Část řízení trvající cca 7 let tak nelze označit za marginální. Z výše uvedeného také plyne nesprávný závěr odvolacího soudu ohledně vlivu
zpětvzetí žaloby na posouzení významu předmětu řízení pro dovolatelky. Důvodem
zpětvzetí žaloby totiž mohla být právě změna významu předmětu řízení pro
dovolatelky. Nelze však z tohoto procesního úkonu účastníka řízení bez dalšího
dovodit, že řízení pro něj nemělo význam od samého počátku. Takový závěr by byl
rovněž v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, dle níž význam předmětu řízení
pro účastníka nelze odvíjet od výsledku posuzovaného řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008). Ve vztahu k námitce dovolatelek, že odvolací soud v rozporu se Stanoviskem
nezohlednil jejich vyšší věk, dovolací soud uvádí, že v rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, a tam citované judikatuře vymezil, že osobami v
pokročilejším věku nejsou myšleny osoby starší 60 let. Období věku od 60 do 74
let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku jsou tedy myšleny osoby starší minimálně 75 let,
vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav
konkrétního člověka. V rozmezí, kdy řízení fakticky probíhalo a kdy také
dovolatelky o jeho průběh jevily zájem, byly dovolatelky ve věku od 58 do 66
let. Po roce 1999, kdy soudy již (byť nesprávně) považovaly řízení za skončené
a kdy ani dovolatelky o jeho průběh nejevily zájem, nelze soudům přikládat k
tíži, že v daném období dovolatelky dosáhly věku vyššího 75 let a rychlost
řízení, jejž považovaly za ukončené, tomu nepřizpůsobily. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení kritéria významu řízení
pro dovolatelky nesprávné, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř.
také tento rozsudek a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.