30 Cdo 513/2023-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně CASPER UNION s. r. o., IČO 24830801, se sídlem v Praze 6, náměstí Borise Němcova 510/3, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 52 863,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 16/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2022, č. j. 29 Co 175/2022-157, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 259,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 1. 2022, č. j. 37 C 16/2021-130, zamítl žalobu o zaplacení částky 52 863,50 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 900 Kč (výrok II). K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 10. 2022, č. j. 29 Co 175/2022-157, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 52 863,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 10.
7. 2021 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a dále jí uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 36 547,10 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Částky 52 863,50 Kč s příslušenstvím (po částečném zastavení řízení pro zpětvzetí části žaloby usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. 1. 2022, č. j. 37 C 16/2021-128) se žalobkyně domáhala jako náhrady škody, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem bývalého soudního exekutora I.
N., Exekutorský úřad XY, v exekuci vedené pod sp. zn. 053 EX 3750/05, v níž se jako oprávněná domáhala proti povinnému T. H. vymožení přisouzené pohledávky ve výši 224 417,70 Kč s příslušenstvím a ačkoliv jmenovaný soudní exekutor z uvedené pohledávky vymohl v době od 23. 8. 2007 do 18. 3. 2014 částku 86 982 Kč, žalobkyni po stržení nákladů soudního exekutora ve výši 12 554,50 Kč vyplatil pouze částku 21 564 Kč a částku 52 863,50 Kč jí nikdy nevyplatil, čímž žalobkyni způsobil zmíněnou škodu. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, a to ve výroku I.
Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Otázka, zda v posuzovaném případě došlo na straně žalobkyně ke vzniku tvrzené škody jakožto jednoho ze zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem soudního exekutora ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru žalované odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezakládá. Z napadeného rozsudku je totiž patrné nejen to, že odvolací soud nezbytnost kumulativního naplnění všech tří předpokladů odpovědnosti státu za tvrzenou škodu (představovaných nesprávným úředním postupem soudního exekutora, vznikem škody a vztahem příčinné souvislosti mezi zmíněným postupem soudního exekutora a touto škodou) plně respektoval, čímž postupoval v souladu se závěry vyslovenými např. v žalovanou zmiňovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5087/2015, ze dne 23.
10. 2014, sp. zn.
30
Cdo 1249/2014, nebo ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2101/2012, nebo ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004, ale i to, že se při řešení otázky vzniku a existence škody, kterou žalobkyně utrpěla, neodchýlil od závěrů, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, publikovaném pod č. 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále v rozsudcích ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5087/2015, ze dne 20.
12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4389/2016, a ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022. Ve shodě s nimi totiž odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy soudní exekutor v rozporu s § 46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (ve znění účinném po 1. 11. 2009; pozn. Nejvyššího soudu), žalobkyni nevyplatit částečné plnění, které na povinném v exekuci vymohl a jež převyšovalo částku 1 000 Kč, a to do 30 dnů od doby, kdy toto plnění obdržel, způsobil jí tím bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo, škodu, za níž žalovaná žalobkyni odpovídá.
Při řešení otázky vzniku škody se odvolací soud neodchýlil ani od závěrů, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, publikovaném pod č. 6/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudku ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 349/2010, ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 996/2021, a ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1302/2018, či v usnesení ze dne 4. 11.
2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, nebo ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4418/2013, na něž žalovaná v dovolání také poukazuje, neboť tyto závěry na řešený případ nedopadají. Na rozdíl od situace, z níž tato judikatura vychází a při které odpovědnost státu za škodu nevzniká, pokud v souvislosti s výkonem veřejné moci sice došlo k odčerpání peněžních prostředků poškozeného, avšak poškozenému současně jako věřiteli vzniklo právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit (neboť stát zde odpovídá teprve tehdy, nemůže- li poškozený z právního vztahu vůči svému dlužníkovi dosáhnout plnění), v případě, jedná-li se o škodu způsobenou soudním exekutorem při výkonu exekuční činnosti, odpovídají stát i soudní exekutor vedle sebe, resp. v případě exekucí zahájených po 1.
1. 2013 (kdy nabyla účinnosti novela exekučního řádu provedená zákonem č. 396/2012 Sb.) již za tuto škodu odpovídá pouze stát. Judikatura obsahující závěr o subsidiaritě uplatňování nároku na náhradu škody vůči státu se tedy v těchto případech vůbec neuplatní, neboť třetí osobou zde není dlužník žalobkyně, ale soudní exekutor (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2135/2013, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 825/2014, ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5870/2017, nebo ze dne 17.
1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022). V této souvislosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2023, sp. zn.
30 Cdo 3359/2022, doplnil, že v případě škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora spočívajícím v nevyplacení vymožené částky včas, vzniká škoda již prodlením soudního exekutora s vyplacením vymoženého plnění. Případná následná nevymahatelnost dluhu vůči exekučnímu dlužníku, kterou v dovolání žalovaná rovněž akcentovala, tudíž nemá na vznik škody žalobkyně žádný vliv, jak uzavřel i odvolací soud, který akcentoval, že se žalobkyně nedomáhá náhrady škody za ztrátu či ztížení vymahatelnosti pohledávky vůči T.
H. (jak věc chybně posuzoval soud prvního stupně), ale skutečné škody vzniklé nevyplacením vymoženého plnění soudním exekutorem. V souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je i závěr odvolacího soudu, že na odpovědnosti státu za škodu, která činností bývalého soudního exekutora poškozené vznikla, nic nemění ani skutečnost, že se žalobkyně náhrady škody po dotčeném soudním exekutorovi nedomáhala, a to ani poté, co tento soudní exekutor v roce 2015 pozbyl svého úřadu a co proti němu bylo zahájeno insolvenční řízení, v němž byl zjištěn jeho úpadek (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, publikovaný pod č. 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2712/2019). Tato skutečnost (nepřihlášení nároku na náhradu škody do insolvenčního řízení bývalého soudního exekutora) pak s ohledem na naposledy zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu nemohla ani přerušit příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem bývalého soudního exekutora a vznikem škody, jak žalovaná také namítala.
Pokud žalovaná v této souvislosti odkazovala na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 2829/11, a ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1363/22, jedná se v obou případech o usnesení, kterými byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť Ústavní soud v daných případech neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a současně zdůraznil, že není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů; výkladem podústavního práva (tedy i podmínkami existence či přerušení příčinné souvislosti), který je svěřen obecným soudům, se tak vůbec nezabýval.
Ani otázka příčinné souvislosti tudíž přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Dovolání není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky vzájemného vztahu § 46 odst. 4 a § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v nyní účinném znění, a z toho vyplývající otázky okamžiku zániku dluhu v případě plnění dlužníka exekutorovi, pokud do zahájení insolvenčního řízení dlužníka není plnění vydáno oprávněnému, která neměla být dosud dovolacím soudem řešena.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně, jehož skutková zjištění odvolací soud zcela převzal, totiž z provedeného dokazování zjistil, že si bývalý soudní exekutor I. N.
předmětnou částku, kterou pro žalobkyni vymohl, ponechal a svému zástupci, jímž byl ustanoven soudní exekutor J. K. ji nikdy nepředal, načež veškeré finanční prostředky vedené na jeho bankovním účtu (dotčený soudní exekutor nevedl oddělený účet pro exekučně vymožená peněžitá plnění) jsou od 13. 11. 2015 součástí jeho majetkové podstaty v probíhajícím insolvenčním řízení, s nimiž nakládá příslušná insolvenční správkyně. Zastupující soudní exekutor, který předmětnou exekuci nyní provádí, tedy dle těchto skutkových zjištění žádné plnění vymožené pro žalobkyni, které by v souvislosti s úpadkem povinného T. H., k němuž došlo až v roce 2019, mohl (dle názoru žalované) vydat podle § 46 odst. 7 exekučního řádu insolvenčnímu správci
tohoto dlužníka, k dispozici nemá. Dovolatelka tedy své odlišné právní posouzení věci vycházející z akcentace povinnosti soudního exekutora dle zmíněného § 46 odst. 7 exekučního zakládá na jiné konstrukci skutkového stavu věci, než jakou učinil odvolací soud. Její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která nelze dovoláním zpochybňovat (srov. a contrario § 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Pokud žalobkyně namítala, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1302/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3597/2011, v otázce určení rozhodného okamžiku pro posouzení věci dle § 154 o. s. ř., neboť rozhodl napadeným rozsudkem, ačkoliv „žalovaná označila insolvenční řízení T. H., ze kterého bylo prokázáno, že je uspokojována pohledávka zdejší žalobkyně“, tak na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž neuzavřel, že by k existenci insolvenčního řízení T. H., do kterého žalobkyně přihlásila pohledávku původně vymáhanou v exekučním řízení, a to včetně exekutorem nevyplacené částky 52 863,50 Kč, na kterou jí ale nebylo nic vyplaceno (což bylo mezi účastníky nesporné již před soudem prvního stupně), nemohl přihlédnout, nýbrž dospěl k závěru, že v rozsahu nevyplacené částky 52 863,50 Kč pohledávka žalobkyně vůči T.
H. zanikla jejím vymožením v exekučním řízení a zdůraznil, že v posuzovaném řízení se žalobkyně nedomáhala náhrady škody za ztrátu či ztížení vymahatelnosti pohledávky vůči T. H. (jak věc chybně posuzoval soud prvního stupně), ale skutečné škody vzniklé nevyplacením vymoženého plnění soudním exekutorem.
Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, ani námitka nerespektování zásady předvídatelnosti, právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, pokud odvolací soud nerozhodl stejně, jak učinil v obdobné věci stejné žalobkyně rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 55 Co 19/2022-123, vůči němuž byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1363/22, a vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1931/2021, vydaného rovněž v obdobné věci stejné žalobkyně, ačkoliv žalovanou namítaný rozsudek odvolacího soudu byl vydán později a prošel testem ústavnosti.
Odvolací soud se totiž v daném případě od žalovanou namítané judikatury Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 1768/22, a ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1898/21) neodchýlil, neboť se s rozhodnutím ve věci sp. zn. 55 Co 19/2022 v odůvodnění napadeného rozsudku řádně vypořádal a rozebral, z jakého důvodu se s jeho závěry neztotožňuje. Navíc, jak je uvedeno výše, usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1363/22, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná a Ústavní soud se v tomto usnesení výkladem podústavního práva nijak nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 3 220 Kč určené podle § 1 odst. 2 věty první, § 7 bodu 5 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, z paušální náhrady hotových výdajů za tento jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a z náhrady za DPH ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť advokátka žalobkyně je plátcem této daně. Žalovaná tedy je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 259,20 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 6. 2023
JUDr. Pavel Simon předseda senátu