30 Cdo 5170/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha, ve věci žalobce Ing. R. N.,
zastoupeného Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 7,
proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze
2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 73/2013, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, č. j. 35 Co
225/2014-107, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, č. j. 35 Co
225/2014-107, v části výroku I., jíž byl potvrzen výrok I. a výrok III.
rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II., a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2, č. j. 12 C 73/2013-80, ve výroku I. a III., se zrušují a věc se vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 1. 2014, č. j. 12 C 73/2013-80,
ve výroku I. zamítl žalobu co do částky 52 574 Kč, jíž se žalobce domáhal z
titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u
Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 244/2008 (dále jen posuzované
řízení) a v exekučním řízení Exekutorského úřadu Nymburk pod sp. zn. Ex
1570/2008, dále zamítl žalobu co do částky 57 750 Kč s přísl., jíž se žalobce
domáhal z titulu náhrady nemajetkové újmy (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce v
posuzovaném řízení vystupoval v pozici žalovaného. Jednalo se o řízení o
vyloučení věcí ze soupisu movitých věcí pod sp. zn. Ex 1570/2008. Soudem
pověřený exekutor při sestavování soupisu movitých věcí, v exekučním řízení
zahájeném na návrh žalobce (v posuzovaném řízení žalovaného), zařadil do
soupisu i majetek třetí osoby, společnosti KOMETA GASTRO, s. r. o. (v
posuzovaném řízení žalobkyně), která následně podala excindační žalobu. Posuzované řízení bylo u Okresního soudu v Kutné Hoře zahájeno dne 25. 9. 2008. Dne 31. 10. 2011 byl okresním soudem vyhlášen rozsudek. Žalobkyně podala
odvolání, které později vzala zpět, a to s ohledem na rozhodnutí soudního
exekutora ze dne 3. 5. 2012, č. j. 070 Ex 1570/08-117, ohledně vyloučení
movitých věcí. Dne 10. 7. 2012 nabyl rozsudek okresního soudu právní moci. Žalobce (v tomto řízení) následně po žalované (v tomto řízení) požadoval částku
52 574 Kč jakožto součet svých nákladů a nákladů zaplacených žalobkyni v
posuzovaném řízení (dále jen „škoda“) a částku 57 750 Kč s přísl. jakožto
náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v
nepřiměřené délce posuzovaného řízení (dále jen „nemajetková újma“). Po právní stránce ohledně nároku na náhradu škody soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobci tento nárok nesvědčí. Poukázal na ustanovení § 31 odst. 1 a
2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Uvedl, že se nelze domáhat nového
rozhodnutí o nákladech řízení, a to cestou žaloby o náhradu škody proti státu,
pokud bylo již jednou rozhodnuto o nákladech řízení v posuzovaném řízení. Podle
citovaného ustanovení se může poškozený domáhat náhrady nákladů řízení v
odškodňovacím řízení pouze tehdy, pokud neměl možnost svůj procesní nárok
uplatnit v posuzovaném řízení, což není případ žalobce, neboť ten svůj nárok na
náhradu nákladů řízení uplatnit mohl, přičemž je zcela nepodstatné, že mu
nebylo vyhověno. Náklady řízení se odrazily v nákladových výrocích vydaných
konečných rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, která nadto nebyla pro
nezákonnost zrušena. Žalobci tudíž nelze škodu přiznat, a to i z důvodu absence
nezákonného rozhodnutí. Svoji povahou procesní nárok či procesní povinnost na
náhradu, resp. na zaplacení nákladů řízení může být změněn do podoby
hmotněprávního nároku na náhradu škody pouze tehdy, pokud dané řízení s
procesním vypořádáním takového nároku nepočítá. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy soud prvního stupně dospěl k závěru,
že ani tento nárok žalobci nesvědčí. Posuzované řízení trvalo 3 roky a 9
měsíců. Objevily se v něm dva průtahy v celkové délce 7 a ? měsíce.
Soud dospěl
k závěru, že dané průtahy jsou v souhrnu v ještě tolerovatelné době a celková
doba řízení nebyla výrazně dlouhá vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Proto věc uzavřel tak, že nedošlo k porušení práva žalobce na projednání věci v
přiměřené lhůtě a žalobu zamítl. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. K nároku na náhradu škody dodal, že žalobce požaduje náhradu nákladů
posuzovaného řízení, jež však nesouviselo s nápravou nesprávného úředního
postupu či se zrušením nebo změnou nezákonného rozhodnutí. V rámci posuzovaného
řízení bylo právo na náhradu nákladů řízení procesním nárokem, o takovém bylo
pravomocně rozhodnuto (rozhodnutí nebylo zrušeno), a proto jej nelze
transformovat do nároku hmotněprávního. Při soupisu věcí povinného podle § 326
odst. 1 o. s. ř. vykonavatel sepisuje všechny věci, které by mohly být prodány,
a pokud s tím oprávněný souhlasí, exekutor je vyškrtne (§ 68 odst. 3 ex. ř.). Takový postup žalobce nezvolil, a proto postup exekutora nelze mít za
nesprávný. Žalobce mohl vzniku nákladů v posuzovaném řízení zabránit, resp. je
redukovat, uznáním žalovaného nároku, což neučinil. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v celém rozsahu, přičemž
splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k nároku na náhradu škody
spatřuje v tom, že otázka nastolená napadanými rozhodnutími v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně je daná otázka dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo by měla být vyřešena jinak. Dovolatel
vymezuje následující otázky:
1) Je nesprávným úředním postupem, jestliže soudní exekutor sepíše
movité věci povinného, které se nacházejí na jiném místě, bez existence
relevantních důvodů pro závěr, že věci na tomto místě jsou věcmi povinného? 2) Je stát odpovědný za škodu tvořenou náhradou nákladů řízení
protistraně a úhradou vlastního právního zastoupení účastníka na straně
žalované v excindačním řízení v případě, že soudní spor byl vyvolán v důsledku
nesprávného úředního postupu exekutora, kde si vlastník vylučovaných věcí
(protistrana) hájí svá vlastnická práva a žalovaným musí být podle procesních
pravidel oprávněný v exekučním řízení? 3) Je soupis věcí movitých pořízený v exekučním řízení rozhodnutím ve
smyslu zákona č. 82/1998 Sb.? 4) Pokud ano, je rozhodnutím nezákonným, pokud jsou do něj pojaty věci
patřící třetí osobě
a. jakékoli věci,
b. jen ty, které byly sepsány bez existence relevantních důvodů? 5) Pokud soudní exekutor sám vyloučí dotčené věci ze soupisu, lze právo
na náhradu škody uplatnit podle § 7 a § 8 odst. 1 OdpŠk? 6) Je vyloučení věcí ze soupisu věcí movitých v rámci exekučního řízení
rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb.?
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci, jež
dovolatel spatřuje v závěrech, že:
a) zde absentuje nesprávný úřední postup na straně exekutora;
b) požadovaná náhrada škody spočívající v nákladech řízení neodpovídá
definici § 31 odst. 1 OdpŠk.
Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy dovolatel spatřuje přípustnost
dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Za nesprávné právní posouzení považuje závěr, že nebylo
porušeno právo dovolatele na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dovolatel
uvádí, že délka posuzovaného řízení neodpovídala složitosti, skutkové a právní
náročnosti projednávané věci a zároveň tkvěla v příčinách vycházejících z
působení soudu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení,
případně aby napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř. dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy Nejvyšší soud ve své judikatuře
opakovaně uvádí, že učinit závěr o tom, zda orgán veřejné moci porušil
povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, je především
úkolem soudu prvního stupně a soudu odvolacího, přičemž předmětem dovolacího
přezkumu mohou být pouze právní otázky spojené s výkladem pojmu přiměřenosti
délky řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 381/2011). Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto
závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže
sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve
smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k
porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě
posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Dovolatel však v dovolání žádnou otázku ve
výše uvedeném smyslu nevymezil. Z toho důvodu dovolací soud dovolání v této
části jako nepřípustné odmítl. Ohledně nároku na náhradu škody dovolací soud neshledal dovolání přípustným pro
řešení právní otázky výše uvedené pod č. 1, neboť dovolací soud nepostavil své
rozhodnutí na závěru v otázce uvedeném. K závěru, že ze strany exekutora
nemohlo jít o nesprávný úřední postup, dospěl pouze na základě toho, že
dovolatel měl postupovat dle § 68 odst. 3 ex. ř. a požádat o vyškrtnutí
dotčených věcí ze soupisu. Jinak se odvolací soud správností postupu soudního
exekutora, resp. vykonavatele, nezabýval. Nejde tudíž o právní otázku, na
jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro posouzení dalších
dovolatelem vymezených otázek, neboť tyto otázky doposud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal. Dovolání je důvodné. Nejdříve se dovolací soud zabýval otázkou, zda soupis podle § 326 o. s. ř. lze
považovat za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Dle § 324 o. s.
ř.: „V nařízení výkonu rozhodnutí zakáže soud povinnému, aby
nakládal s věcmi pojatými do soupisu…“
Dle § 326 odst. 1 o. s. ř.: „Soud v bytě (sídle) povinného nebo na jiném místě,
kde má povinný své věci umístěny, sepíše věci, které by mohly být prodány,…“
Podle § 49 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a
krajské soudy, se o soupisu pořídí záznam nebo vyhotoví protokol. Soupisem se rozumí pojetí věcí povinného, které by mohly být prodány nebo jinak
zpeněženy, do listiny k tomu oprávněnou soudní osobou (srov. Drápal, L., Bureš,
J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009,
1776 s. ISBN 978-80-7400-107-9. S. 2449.). Z výše uvedeného vyplývá, že o
soupisu movitých věcí je rozhodováno v nařízení výkonu rozhodnutí, o němž soud
rozhoduje před provedením soupisu. Soupis je následně proveden před právní mocí
tohoto usnesení, neboť povinnému se usnesení doručuje nejdříve při soupisu. Samotný soupis tak není rozhodnutím dle procesních předpisů a nelze jej
považovat ani za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Uvedenému závěru
rovněž nasvědčuje ta okolnost, že případná pochybení při provedení soupisu
nelze napravit v rámci řádných či mimořádných opravných prostředků. Naopak
procesní právo upravuje zvláštní prostředky nápravy, jimiž je jednak návrh dle
§ 68 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. ř.“), jednak
excindační žaloba dle § 267 o. s. ř. Nelze však vyloučit, že při provádění
soupisu bude soudní exekutor, případně jiná oprávněná osoba, postupovat v
rozporu s právními předpisy. Takováto pochybení by bylo nutné posoudit jako
nesprávný úřední postup dle § 13 OdpŠk. Na druhou stranu, pokud v řízení je věc ze soupisu vyloučena, děje se tak na
základě rozhodnutí soudu, případně soudního exekutora (srov. § 68 odst. 2 ex. ř. nebo § 330 odst. 4 in fine o. s. ř.). Nejde však o rozhodnutí měnící, či
rušící ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, neboť nedochází ke změně ani zrušení
předcházejícího pravomocného rozhodnutí. Odpovědnost státu za škodu tak bude
posuzována pouze ve spojitosti s případným nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními
normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 8. 2002, sp.zn. 25 Cdo 2120/2000). Případné porušení zákonných
pravidel musí být v řízení skutečně prokázáno, včetně příčinné souvislosti s
tvrzenou škodou. Vyškrtnutí věci ze soupisu dle uvedených ustanovení ani
případný neúspěch žalované strany ve vylučovacím řízení bez dalšího samy o sobě
ještě nemusí vést k závěru, že při soupisu došlo k nesprávnému úřednímu postupu
dle § 13 OdpŠk, neboť při provádění soupisu není povinností soudního exekutora
zjišťovat vlastnické právo povinného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 11. 2008, sp. zn. 20 Cdo 76/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 901/2010). Z čehož ovšem neplyne, že k nesprávnému
úřednímu postupu při provádění soupisu dojít nemohlo (např.
zahrnutím do
soupisu věci navzdory tomu, že o této věci bylo na místě nepochybně prokázáno,
že nepatří povinnému, srov. § 51 odst. 1 věta druhá vyhlášky č. 37/1992 Sb.). Vzhledem k výše uvedenému jsou bezpředmětné otázky výše vymezené pod č. 4 a 5,
neboť tyto otázky vycházejí z kladného posouzení otázky č. 3. Dále se dovolací soud zabýval otázkou, zda náklady vzniklé účastníkům
vylučovacího řízení mohou představovat škodu nahraditelnou podle § 31 OdpŠk
(otázka č. 2). Na specifika vylučovacího řízení při rozhodování o nákladech tohoto řízení již
poukázal Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07, v
němž dospěl k závěru, že v těchto řízeních lze aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl: „Základní zásadou, která ovládá
rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve
věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že
ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by
měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně
vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů
vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném
procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v
rámci nějž účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v
řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň
neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných
civilním řádem soudním snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního
vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její
odpůrce nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo v
rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces
neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím,
že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Takové
pojetí civilního procesu by bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní
ochrany, a tedy i v rozporu s čl. 90 Ústavy.“
Výše uvedené se vztahuje rovněž na řízení o vylučovací žalobě. Také v tomto
řízení může nastat situace, kdy žalobcův návrh na vyloučení majetku z výkonu
rozhodnutí je nedůvodný, tudíž bude povinen žalovanému nahradit náklady řízení. Stejně tak žalovaný v tomto řízení může žalobě bránit bezdůvodně, a tak bude
povinen k náhradě nákladů on. Specifikum vylučovacího řízení však spočívá v
tom, že může nastat i třetí situace, a to právě v případě nesprávného úředního
postupu soudního exekutora. I v tomto případě je však vylučovací žaloba podána
přímo vůči oprávněnému, nikoliv vůči soudnímu exekutorovi. Je na oprávněném,
aby v souladu se zásadou prevence předcházel vzniku škody.
Pokud osoba, jež
tvrdí, že má právo k majetku nepřipouštějící výkon rozhodnutí, poskytne před
zahájením vylučovacího řízení oprávněnému důkazy, jimiž podpírá své tvrzení, je
na oprávněném, aby se aktivně domáhal poskytnutí informací od soudního
exekutora a případně mu přikázal věc ze soupisu vyloučit. Může však nastat
situace, kdy exekutor oprávněnému neposkytne dostatek informací, případně jej
ubezpečí o správnosti svého postupu. Za těchto okolností nelze po oprávněném
spravedlivě požadovat, aby vždy, v případě možného sporu s třetí osobou,
souhlasil s vyškrtnutím věci ze soupisu podle § 68 odst. 3 ex. ř., neboť má
právo se domnívat, že exekutor jedná svědomitě a s náležitou odbornou péčí. Také z právě uvedených důvodů Ústavní soud ve výše citovaném nálezu dospěl k
závěru o možné aplikaci § 150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech vylučovacího
řízení, když uvedl: „Citované ustanovení o. s. ř. v rámci rozhodování o náhradě
nákladů řízení ve sporech o tzv. excindačních (vylučovacích) žalobách podle §
267 o. s. ř. proto může nabýt i toho významu, že jím lze řešit situace, v nichž
je nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel), který v předchozích řízeních
osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem
chráněné zájmy, a který nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byl povinován k
zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná. Tento závěr platí však pouze za předpokladu, že
věřitel vznik nákladů řízení úspěšné straně nezavinil.“ Dále uvedl:
„Stěžovatelé však bránili svá práva nikoli z příčiny ležící na straně
oprávněného, nýbrž v důsledku jednání soudního exekutora. Soudy v řízení o tzv. excindační žalobě nemají dostatečný prostor ke zkoumání, zda postup soudního
exekutora byl s právem souladný, anebo zda v důsledku jeho porušení došlo ke
vzniku nějakých škod; k tomu slouží jiná řízení. V jejich rámci pak lze jako
škodu uplatnit i ty náklady, které vznikly osobám v řízeních, v nichž úspěšně
tvrdily, že mají k majetku taková práva, která výkon rozhodnutí nepřipouští.“ Z
povahy věci se může jednat o dva typy řízení, na které cílí tento nález. Poškozený může svůj nárok uplatnit jak vůči státu, tak vůči soudnímu
exekutorovi současně, což je v souladu s požadavkem na zvýšenou ochranu
poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo
970/2006, publikovaný pod č. 44/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1361/2012). Dovolací soud se tudíž neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že náklady
vylučovacího řízení nemohou představovat škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.,
neboť jde o procesní nárok, který již byl vypořádán v rámci vylučovacího
řízení. V případě, kdy došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora,
je sice možné v tomto řízení aplikovat § 150 o. s. ř., nicméně i při aplikaci
tohoto ustanovení náklady řízení ponese strana, která vznik řízení nezavinila. I v případě, kdy soud k aplikaci § 150 o. s. ř.
ve vylučovacím řízení
nepřistoupil, mohl být příčinou vzniku (případně bezdůvodného pokračování)
řízení nesprávný úřední postup soudního exekutora spočívající v tom, že
pojal do soupisu věci zjevně nepatřící povinnému a oprávněného ujistil o
správnosti svého postupu, popř. mu neposkytl informace, ze kterých by mohl
oprávněný dospět k závěru o nesprávnosti postupu exekutora, přičemž tyto
informace si nemohl oprávněný zajistit od osoby, která si na sepsané věci činí
nárok. Nutno připomenout, že ve vylučovacím řízení se soud nesprávným úředním
postupem soudního exekutora nezabývá. Závěr vyjádřený v dovoláním napadeném
rozhodnutí by tudíž znamenal, že pokud došlo k nesprávnému úřednímu postupu
soudního exekutora, náklady vylučovacího řízení tak jako tak ponese účastník
řízení, jenž vznik řízení nezapříčinil. Naopak proti skutečnému škůdci
(soudnímu exekutorovi, resp. státu) by se náhrady škody nebylo možno domáhat,
čímž by se za svůj případný nesprávný úřední postup stává neodpovědným. Takové
uspořádání právních vztahů nelze považovat za spravedlivé. Nadto je daný závěr
zjevně v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V intencích § 31 OdpŠk je nutné vycházet z toho, že pokud vylučovací řízení
bylo zapříčiněno nesprávným úředním postupem soudního exekutora, pak toto
řízení jako celek je řízením, které slouží k nápravě tohoto nesprávného
úředního postupu (§ 31 odst. 1 OdpŠk). Rozhodnutí o náhradě nákladů tohoto
řízení s možnou aplikací § 150 o. s. ř. se v daném případě omezuje na úvahu, po
které z procesních stran lze spravedlivě požadovat, aby se náhrady nákladů
řízení v podobě nároku na náhradu škody domáhala po soudním exekutorovi, resp. státu. Nelze tak vycházet ve smyslu § 31 odst. 2 OdpŠk ze závěru, že poškozený
měl možnost na základě procesních předpisů uplatnit náhradu nákladů řízení v
rámci vylučovacího řízení, neboť procesní předpisy neumožňují v tomto řízení
uplatnit náhradu nákladů řízení přímo proti soudnímu exekutorovi, resp. státu. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolatelem účelně vynaložené náklady v
rámci vylučovacího řízení, jakož i náklady, které musel dovolatel zaplatit
protistraně, mohou být podřazeny pod pojem škody tak, jak je vnímán v rámci
soukromého práva. Soudy nižších stupňů se proto měly zabývat tvrzeným
nesprávným postupem exekutora a příčinnou souvislostí mezi škodou a tímto
postupem. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
této části za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu
vymezeném ve výroku I. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu také tento rozsudek a věc
vrátil soudu prvního stupně ve stejném rozsahu k dalšímu řízení. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.