30 Cdo 554/2024

30 Cdo 554/2024-124

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce E. R., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 50 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 211/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, č. j. 20 Co 203/2023-105, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, č. j. 20 Co 203/2023-105, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 2. 2023, č. j. 45 C 211/2020-76, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 250 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 2. 12. 2020 do zaplacení (výrok I), přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce na zaplacení částky 50 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku svého nezákonného trestního stíhání pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 a § 255a odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a pro trestný čin pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona, jež bylo proti němu vedeno u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 49/2014 (dále též jen „předmětné trestní stíhání“ nebo „předmětné trestní řízení“).

3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud uvedl, že trestní řízení pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona bylo proti žalobci, jenž od února 2007 působil jako generální ředitel obchodní společnosti Krajská zdravotní, a. s. (která vznikla sdružením pěti největších nemocnic Ústeckého kraje), a proti dalším čtyřem spoluobviněným (členům představenstva zmíněné společnosti) zahájeno dne 23.

5. 2013. Dne 21. 6. 2013 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání proti všem spoluobviněným také pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 trestního zákona a pro trestný čin pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona, spáchaných ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Obvinění byla obviněným sdělena v průběhu jednání představenstva společnosti Krajská zdravotní, a. s., a to způsobem, který v prostorách této společnosti vyvolal pro žalobce nežádoucí pozornost osob, jež se zde nacházely.

V průběhu července 2013 obvinění podávali proti usnesení o zahájení jejich trestního stíhání stížnosti, jež však okresní státní zástupce dne 26. 7. 2013 zamítl. Vyšetřování žalobce bylo ukončeno dne 24. 1. 2014 a dne 14. 2. 2014 byl proti všem spoluobviněným podán návrh na podání obžaloby. Samotná obžaloba byla podána dne 27. 2. 2014. Žalobce byl následně z funkce generálního ředitele zmíněné obchodní společnosti odvolán. Ode dne 17. 9. 2015 probíhala ve věci jednotlivá hlavní líčení, přičemž poslední hlavní líčení se konalo dne 2.

3. 2017. V jeho závěru soud vyhlásil rozsudek, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby, a to podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1962 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Proti tomuto rozsudku podal okresní státní zástupce dne 5. 12. 2017 odvolání, doplněné dne 22. 12. 2017. Spis byl poté předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který usnesením ze dne 2. 12. 2019 osvobozující rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě škody. Toto rozhodnutí nabylo téhož dne právní moci.

4. Soud prvního stupně dále zjistil, že do průběhu předmětného trestního řízení, a to v jeho počáteční fázi a v souvislosti se zpracováním znaleckého posudku znaleckým ústavem American Appraisal, zasahovaly osoby stojící mimo orgány činné v trestním řízení, přičemž se konkrétně jednalo o senátorku Parlamentu České republiky, náměstka ministra spravedlnosti a náměstka ministra financí. Stran obsahu zmíněného znaleckého posudku probíhala též nestandardní komunikace mezi uvedeným znaleckým ústavem a policejním orgánem. Přestože první znalecký posudek zpracovaný zmíněným znaleckým ústavem vyzníval ve prospěch žalobce i dalších spoluobviněných, orgány činné v trestním řízení dále pokračovaly ve vyšetřování. Žalobce proto nabyl dojmu, že blíže neurčené vlivné osoby, které zasahují do postupu policejních orgánů, mají zájem na jeho odsouzení, bez ohledu na to, že se trestné činnosti nedopustil. Ztratil proto víru v nestrannost orgánů Policie ČR a státního zastupitelství, žil ve strachu, trpěl stresem, nespavostí, úzkostí z nejistého výsledku trestního řízení a depresí, pročež užíval lékařem předepsanou medikaci (antidepresiva). O žalobcově trestním stíhání informovala řada regionálních i celostátních médií, což se též stalo příčinou žalobcova rozchodu s jeho tehdejší partnerkou.

5. Žalobce svůj požadavek na zaplacení zažalované částky z titulu náhrady nemajetkové újmy (společně s nárokem na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení, jenž byl následně řešen v samostatném řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 213/2020 – pozn. dovolacího soudu) předběžně uplatnil u žalované dne 29. 5. 2020. Žalovaná poté dne 19. 2. 2021 žalobci poskytla zadostiučinění ve formě omluvy a konstatování, že v řízení došlo k vydání nezákonných rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, v důsledku čehož žalobci vznikla nemajetková újma. Důvody pro vyplacení finanční náhrady však žalovaná neshledala.

6. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace v rozsudku citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci svědčí vůči žalované právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou nezákonným trestním stíháním utrpěl. Zadostiučinění, které již žalobce od žalované obdržel, přitom zhodnotil jako nedostatečné, a to s ohledem na povahu zjištěného zásahu do osobní, rodinné a pracovní sféry žalobcova života, jakož i na délku doby, po kterou žalobci hrozil trest odnětí svobody v délce dvou až osmi let, a která odpovídala šesti letům a šesti měsícům. Přiměřeným zadostiučiněním za utrpěnou nemajetkovou újmu je tak dle soudu prvního stupně v daném případě finanční plnění.

7. Při stanovení konkrétní výše peněžitého zadostiučinění soud prvního stupně vyšel z porovnání žalobcova případu s případy dvou jeho spoluobviněných, a to P. F. a M. Ř., kteří již sami byli rovněž za předmětné trestní stíhání finančně odškodněni (v prvním případě se tak stalo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2022, č. j 43 C 128/2020-139, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j 58 Co 126/2022-150, a ve druhém případě pak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 11. 2021, č. j 46 C 217/2020-142, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2022, č. j 15 Co 91/2022-170). Tyto osoby totiž byly stíhány za totožné trestné činy, hrozil jim stejný trest, jako žalobci, a i ony byly nuceny vyhledat lékařskou pomoc v souvislosti s dopady trestního stíhání na jejich psychické zdraví. Těmto žalobcovým spoluobviněným přitom bylo přiznáno odškodnění ve výši 150 000 Kč, respektive 200 000 Kč. Oproti uvedeným případům byl však v žalobcově případě zjištěn závažnější zásah do jeho profesního života, neboť zastával funkci generálního ředitele, z níž byl odvolán, přičemž možnost znovudosažení srovnatelné pracovní pozice se u něj, vzhledem k jeho vyššímu věku, jeví jako velmi nepravděpodobná. Od srovnávaných případů se žalobcův případ lišil také v tom, že žalobce byl pro svou pracovní pozici ve společnosti Krajská zdravotní, a. s., vnímán jako hlavní podezřelý, jakož i v tom, že v důsledku předmětného trestního stíhání skončil žalobcův dlouholetý vztah s jeho tehdejší družkou. Výši adekvátního zadostiučinění proto soud prvního stupně stanovil na částku 250 000 Kč, ohledně níž žalobě vyhověl.

8. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

9. Odvolací soud zhodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako postačující a správná a následně přisvědčil i právnímu závěru, který na jejich základě prvostupňový soud vyslovil. Ve shodě s ním tak i odvolací soud uvedl, že žalobci je namístě za nemajetkovou újmu, kterou v důsledku svého nezákonného trestního stíhání utrpěl, přiznat zadostiučinění v penězích. Také při stanovení výše přiznaného zadostiučinění soud prvního stupně dle odvolacího soudu postupoval správně, pokud přihlédl k délce žalobcova trestního stíhání, k trestní sankci, kterou byl ohrožen, jakož i k následkům trestního stíhání v jeho osobnostní sféře, z nichž nejvýznamnější následky souvisely se stresem, úzkostí, a s obavou z výsledku trestního řízení, jakož i s frustrací ze společenské dehonestace způsobené medializací věci. Samotnou medializaci však podle odvolacího soudu zásadně nelze přičítat k tíži státu, neboť je důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, byť v posuzovaném případě mohl být větší zájem médií ovlivněn i nestandardním způsobem doručení usnesení o zahájení trestního stíhání v prostorách společnosti Krajská zdravotní, a. s., během jednání jejího představenstva. Odvolací soud dále uvedl, že výše přiznaného odškodnění správně vychází i z jejího porovnání se zadostiučiněním přisouzeným poškozeným stíhaným v témže trestním řízení, neboť objektivní rysy porovnávaných případů jsou se žalobcovou věcí zcela shodné, přičemž zohledněny byly i odlišnosti týkající se následků, jež se u žalobce projevily v pracovní oblasti. Za situace, kdy se odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, jež neskončilo odsuzujícím rozsudkem, posuzuje jako odpovědnost za újmu vyvolanou nezákonným rozhodnutím, kterým bylo toto trestní stíhání zahájeno, a kdy se proto nejedná o případ odpovědnosti za nesprávný úřední postup, nelze dle odvolacího soudu při stanovení formy a výše zadostiučinění hodnotit správnost postupu orgánů činných v trestním řízení, jenž se váže k jeho zahájení, ale rozhodující je pouze konečný výsledek příslušného trestního stíhání. Za nevýznamná pro posouzení věci proto odvolací soud označil žalobcova tvrzení o tom, že jeho trestní stíhání nemělo být vůbec zahájeno, že orgány činné v trestním řízení podléhaly nátlaku politiků nebo že toto trestní řízení bylo vykonstruované. Přestože v souvislosti se znaleckým zkoumáním byl zjištěn pokus o zásah do předmětného trestního řízení ze strany osob „z politické sféry“, podle odvolacího soudu tuto okolnost nelze vytýkat orgánům činným v trestním řízení. Finanční kompenzace, jež byla žalobci rozsudkem soudu prvního stupně přiznána, je proto podle závěru odvolacího soudu ve vztahu k odškodňované nemajetkové újmě odpovídající, a to i s přihlédnutím ke konstatování nezákonnosti předmětného trestního stíhání a omluvě, kterých se již žalobci od žalované dostalo.

II. Dovolání a vyjádření k němu

10. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadl žalobce dovoláním.

11. Po obsáhlé rekapitulaci průběhu předmětného trestního stíhání i probíhajícího kompenzačního řízení žalobce v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž odvolací soud se „při řešení otázek procesního a hmotného práva v mnoha směrech vyjádřil zákonu nepřiléhavě, a tak rozhodl v otázkách, které ještě nebyly dovolacím soudem řešeny, a současně se dále v řešení některých otázek odchýlil od předchozích závěrů Nejvyššího soudu“.

12. Následně se žalobce vymezil proti závěru odvolacího soudu dopadajícímu na otázku medializace předmětného trestního stíhání, neboť je toho názoru, že medializace věci má být při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění rovněž zkoumána a zvažována, což však odvolací soud neučinil. Vedle zájmu veřejnosti o probíhající řízení je totiž nutné zohlednit i ústavně zaručené právo dovolatele na spravedlivý proces a zásadu presumpce neviny. Nelze přitom odhlédnout ani od skutečnosti, že trestní řízení je ve fázi přípravného řízení neveřejné. Žalobce v této souvislosti konkrétně poukázal na dle jeho názoru účelové doručování usnesení o zahájení předmětného trestního stíhání během jednání představenstva společnosti Krajská zdravotní, a. s., jež tak vedlo k informování široké veřejnosti o jinak neveřejné části řízení.

13. Pochybení odvolacího soudu žalobce spatřuje i v jeho závěru, podle kterého soudu při rozhodování o výši zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí o zahájení jeho trestního stíhání nepřísluší jakkoliv hodnotit, jak orgány činné v trestním řízení vůči poškozenému postupovaly. V této souvislosti žalobce poukázal na § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, z něhož dovodil, že postup těchto orgánů představuje jedno z kritérií významných jak pro stanovení míry zásahu do práv poškozeného, tak i pro určení výše přiměřeného zadostiučinění. Soudy nižších stupňů však při posouzení konkrétních okolností daného případu postup orgánů veřejné moci během řízení vůbec nehodnotily, v důsledku čehož se v rozporu se závěrem plynoucím z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, nevypořádaly se všemi okolnostmi, jež byly pro jejich rozhodnutí významné.

14. Závěrem pak žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

15. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

17. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za

splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.

18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

21. Požadavkům vyplývajícím z naposledy citovaného § 241a odst. 2 o. s. ř. žalobcovo dovolání zčásti nevyhovělo. V případě otázky medializace trestního stíhání a jejího promítnutí do výše zadostiučinění za nyní řešenou nemajetkovou újmu se totiž žalobce omezil pouze na kritiku právního závěru odvolacího soudu, aniž však specifikoval, jaký konkrétní důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., jež označil v úvodu svého dovolání, je dle jeho názoru ve vztahu k této otázce naplněn, tj. zda se jedná o otázku v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou, nebo zda se odvolací soud při jejím řešení od judikatury Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu, odchýlil, a v takovém případě od jaké judikatury konkrétně.

22. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17), se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o.

s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť s tím, že způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nepředstavuje alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení uvádí, pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.

11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).

23. Namístě je v uvedené souvislosti poukázat také na judikaturu Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12.

2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.

2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o.

s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).

24. Dovolání tedy v dotčené části nelze za popsané situace věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

25. Ve vztahu ke zbývající části, v níž již podané dovolání uvedenými vadami postiženo není, neboť v ní žalobce nad rámec výše uvedeného nejasného vymezení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ve vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu poukázal též na údajný rozpor řešení přijatého v napadeném rozhodnutí s konkrétně označenou judikaturou Ústavního soudu, se dále Nejvyšší soud zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.

26. Dovolání není přípustné v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).

27. Ve zbývajícím rozsahu však žalobcovo dovolání je přípustné, a to podle § 237 o. s. ř. Při řešení otázky, zda postup orgánů činných v trestím řízení představuje skutečnost, která je pro účely stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou poškozenému jeho nezákonným trestním stíháním rovněž významná, se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

28. Dovolání je důvodné.

29. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

30. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

31. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

32. Dovolací soud předesílá, že je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).

33. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud v návaznosti na závěry formulované v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, uvedl, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního stíhání, a 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Posledně zmíněné kritérium spočívající v posouzení následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby přitom umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1) a 2). Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) toto zjišťovaly.

34. Nejvyšší soud se ve zmíněném rozsudku rovněž vyjádřil k tomu, k jakým dalším okolnostem, vedle shora uvedených kritérií, je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout (jedná se např. o okolnosti vztahující se k vlastnímu zahájení trestního stíhání či k jeho průběhu nebo o požadavek na to, aby forma a případná výše zadostiučinění nebyly v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti). Stejný závěr byl vysloven i v pozdějším rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaném pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Také v další své judikatuře dovolací soud uvedl, že při stanovení formy a výše zadostiučinění je na místě přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo; těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit. V takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2235/2017).

35. Přestože žalobci nelze přisvědčit v jeho argumentaci opírající se o § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, neboť již ze samotného znění tohoto ustanovení je patrné, že jeho aplikace přichází do úvahy pouze v případech odškodňování nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, tj. v případech kdy nesprávný úřední postup spočívá v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, popř. ve lhůtě přiměřené, z výše citovaných judikatorní závěrů Nejvyššího soudu plyne, že vlastní postup orgánů činných v trestním řízení vůči stíhané osobě nemusí být vždy zcela bez významu ani při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež byla této osobě způsobena jejím nezákonným trestním stíháním, tedy při rozhodování vycházejícího z právní úpravy obsažené v § 31a odst. 2 OdpŠk.

36. Tvrdil-li žalobce od počátku tohoto kompenzačního řízení (viz str. 3, 4 a 6 žaloby), že jeho trestní stíhání bylo vykonstruované, zinscenované, bylo vedeno „na objednávku zvenčí“, a že postup orgánů činných v trestním řízení měl být v jeho počáteční fázi nepřípustně ovlivněn zásahy členky Senátu Parlamentu České republiky jakož i dvou náměstků ministra (uskutečnění uvedených zásahů ostatně soudy nižších stupňů považovaly též za zjištěné), bylo tedy namístě se i těmito jeho tvrzeními zabývat, neboť se týkají skutečností, jež mohou být z pohledu posouzení následků způsobených nezákonným trestním stíháním v osobnostní sféře poškozeného významné. V případě jejich prokázání totiž mohou vést k závěru o žalobcově intenzívnějším prožívání odškodňované nemajetkové újmy. Pakliže se však odvolací soud těmito tvrzeními nezabýval, neboť je považoval za zcela irelevantní, a do svých úvah vedoucích ke stanovení přiměřeného zadostiučinění za odškodňovanou nemajetkovou újmu je proto nepromítl, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.

37. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu řízení však Nejvyšší soud nezjistil.

38. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1

o. s. ř. zrušil, a to jak ve výroku o věci samé, tak i v závislém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 39. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu, jež byly v tomto rozsudku vysloveny. V dalším řízení se tudíž zaměří na posouzení žalobcova tvrzení o zjevně bezdůvodném zahájení jeho trestního stíhání, avšak s tím, že danou okolnost lze zohlednit jen tehdy, bylo-li toto trestní stíhání skutečně zahájeno bezdůvodně prima facie, tj. od počátku zjevně. 40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 4. 2024

Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu