USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) Z. V., nar. XY, b) V. V., nar. XY, c) M. V., nar. XY a d) S. V., nar. XY, všech bytem XY, všech zastoupených JUDr. Otto Hradilem, advokátem se sídlem v Uničově, Olomoucká 226, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3 a 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 129/2012, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2017, č. j. 20 Co 91/2017-325, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci a) a b) jsou ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 1) náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč. III. Žalované 1) se náhrada nákladů dovolacího řízení vůči žalobkyním c) a d) nepřiznává. IV. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 8. 2016, č. j. 23 C 129/2012-292, zamítl žalobu s návrhem, aby žalované 1) a 2) byly povinny zaplatit žalobci a) částku 2 000 000 Kč, žalobkyni b) částku 2 500 000 Kč, žalobkyni c) částku 2 000 000 Kč, žalobkyni d) částku 2 000 000 Kč, dále všem žalobcům částky 1 805 800 Kč a 19 200 Kč a žalobcům a) a b) částku 13 175
000 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II-IV). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 20 Co 91/2017-325, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). Zaplacení uvedených částek se žalobci domáhali coby náhrady škody a zadostiučinění nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem Policie České republiky, Okresního státního zastupitelství v Šumperku a Okresního soudu v Šumperku spočívajícím v tom, že uvedené státní orgány nezabránily vyklizení žalobců z bytu na adrese XY a přilehlých pozemků provedeného vlastníkem nemovitých věcí V.
H. dne 25. 6. 2009 [v případě žalobců b)-d)], respektive o osm dní později v případě žalobce a), který odmítl byt opustit. Konkrétně se žalobce a) domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč coby zadostiučinění nemajetkové újmy a částky 1 000 000 Kč coby náhrady škody na zdraví (100 000 Kč bolestné, 900 000 Kč ztížení společenského uplatnění), žalobkyně b) zaplacení částky 2 400 000 Kč coby zadostiučinění nemajetkové újmy a částky 100 000 Kč coby náhrady škody na zdraví, žalobkyně c) a d) zaplacení částky 2 000 000 Kč pro každou z nich coby náhrady nemajetkové újmy, všichni žalobci se dále domáhali zaplacení částky 1 805 800 Kč coby náhrady škody vzniklé při vyklizení zničením, popřípadě odnětím jejich movitých věcí a částky 19 200 Kč coby náhrady škody vzniklé „odnětím a nevydáním drobných šperků a zlatých předmětů“ a žalobci a) a b) se domáhali zaplacení částky 13 175 000 Kč coby náhrady škody vzniklé zničením „šlechtěných rostlin, stromků, keřů a cibulek rostlin“ na vyklizeném pozemku.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním směřujícím proti výroku I ve věci samé a proti výroku II o nákladech řízení, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26.
5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimo jiné o požadavku dovolatelů na náhradu škody ve výši 19 200 Kč a o povinnosti dovolatelů a) a b) zaplatit žalované 1) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč. V uvedeném rozsahu není dovolání přípustné, neboť ohledně těchto nároků bylo odvolacím soudem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím svou výší částku 50 000 Kč; z toho důvodu nemohl dovolací soud ani přihlédnout k dovolacím námitkám, které se k daným nárokům upínají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017). Otázka, zda je dán odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu (jenž dovolatelé spatřují v tom, že policisté nezabránili vyklizení nemovitostí pronajímatelem) podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s.
ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud přihlédl k tomu, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3013/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2262/2013), přičemž žalobci žádné takové porušení závazných pravidel neoznačili a neshledal je ani odvolací soud. Ani otázka, zda je dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí (jenž dovolatelé spatřují v tom, že veškeré jejich návrhy a podání byly státním zastupitelstvím a soudem zamítnuty) podle § 8 zákona OdpŠk, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ani ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud přihlédl k tomu, že soud rozhodující o žalobě na náhradu újmy není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 49/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4511/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 88/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2016). Otázka, zda byly splněny podmínky pro svépomoc ve smyslu § 6 zák. č. 60/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř.
založit nemůže, neboť na vyřešení této otázky napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001). Odvolací soud nezaložil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na posouzení, zda byly u pronajímatele při provedeném vyklizení nemovitostí splněny podmínky pro svépomoc podle § 6 obč. zák., nýbrž na tom, že není dán jeden z prvků nutných pro vznik odpovědnosti státu, a sice existence odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí.
Nadto odvolací soud ohledně nároku dovolatelů na náhradu škody týkající se věcí „vyklizovaných pronajímatelem bez soudního rozhodnutí“ dospěl k závěru, že dovolatelé se mají náhrady škody domáhat „vůči tomuto pronajímateli, případně osobám, které na tomto vyklizení participovaly“. Uvedený závěr, který sám o sobě vede k zamítnutí této části žaloby, dovolateli zpochybněn nebyl, a proto ani žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. v této části, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatelů nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K namítaným vadám řízení spočívajícím zejména v postupu soudů při provádění důkazů by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě, pokud by bylo dovolání posouzeno jako přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.