USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně O. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 149/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2020, č. j. 14 Co 277/2020-145, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla žalobkyni vzniknout nepřiměřenou délkou a průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 244/2016. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2020, č. j. 20 C 149/2019-98, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve výroku I v rozsahu požadovaného zadostiučinění co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázky, zda se při rozhodování o přiměřenosti délky kompenzačního řízení použijí tatáž kritéria, jaká jsou stanovena pro posouzení délky řízení původního, zda je v těchto řízeních od státu vyžadována zvláštní péče, a zda je kompenzační řízení ze své podstaty pro poškozeného významné a je tedy vyloučena možnost dospět ke sníženému významu takového řízení pro poškozeného, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť z žalobkyní odkazované judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) závěr o použití jiných kritérií přímo nevyplývá.
Nicméně pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, odst. 50), nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem.
Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15). Stejně tak nelze učinit závěr, že se délka kompenzačního řízení posuzuje jinými kritérii, než jaká jsou uvedena v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“).
Od těchto závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se přitom odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda existence negativního rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci jiných účastníků, o jiné skutkové kauze, ale o obdobné právní otázce, je důvodem pro závěr o sníženém významu věci pro účastníka řízení. Dovolací soud sice obecně zastává názor, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není zásadně rozhodný pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, a není tak zásadně rozhodný ani pro stanovení případné formy či výše odškodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009), zároveň však uvádí, že tento závěr nemůže být bezbřehý, a že při posuzování přiměřenosti délky řízení, resp. formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění pro poškozeného je možno přihlédnout k tomu, že poškozený podal zjevně bezdůvodnou žalobu. Je totiž zřejmé, že žalobce, který takovou zřejmě bezúspěšnou žalobu podal, nemohl být po dobu řízení ve stavu nejistoty ohledně toho, jak řízení dopadne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, či ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, uveřejněný pod číslem 126/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poukazuje-li dovolatelka co do důsledků vyslovení nepříznivého právního názoru v jiné (skutkově obdobné) věci na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3909/2018, pak kromě podstatných skutkových odlišností pomíjí, že v její věci odvolací soud nedospěl k závěru, že jí žádná nemajetková újma nevznikla. Přihlédl-li tedy odvolací soud při hodnocení kritéria významu předmětu řízení k okolnosti, že žalobkyni musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám, nikterak se tím neodchýlil od výše uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka porušení principu právní jistoty spočívající v pouhém konstatování porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, kterého se žalobkyni dostalo ve stanovisku žalované ze dne 29. 8. 2019, č. j. MSP-636/2019-ODSK-ODSK/7, neboť ani v tomto případě se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích.
Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Rovněž ve stanovisku pléna Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (část V.), Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu ESLP uvedl, že ESLP „jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ V usnesení ze dne 23.
3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, pak Nejvyšší soud uzavřel, že „samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.“ K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o.
s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2022
Mgr. Vít Bičák předseda senátu