30 Cdo 698/2025-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně E. V., zastoupené JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 30 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 94/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 10. 2024, č. j. 18 C 94/2024-7, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2024, č. j. 35 Co 415/2024-12, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 10. 2024, č. j. 18 C 94/2024-7, se zastavuje. II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2024, č. j. 35 Co 415/2024-12, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 30 000 000 Kč s příslušenstvím, přičemž tvrdila, že titulem žaloby je usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 13 Co 148/2022, kterým došlo k porušení jejích práv, a tím ji vznikla majetková újma, jejíž náhrady se dožaduje. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 10. 2024, č. j. 18 C 94/2024-7, odmítl podání žalobkyně ze dne 1. 9. 2024, včetně doplnění ze dne 1. 10. 2024 (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Usnesení jak soudu prvního stupně, tak i odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním. Dovolání Nejvyšší soud coby soud dovolací projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“ V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadá nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně také rozhodnutí soudu prvního stupně, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle právě citovaného ustanovení lze dovoláním napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští; podle ustanovení § 201 o. s. ř. je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje.
Jelikož funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání. Nejvyšší soud dovolací řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4. 6. 2024, č. j. 65 C 58/2019-371, podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobkyně není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v usnesení soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení. Dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítl. Procesněprávní otázka aplikace § 42 a § 79 o. s. ř., při jejímž řešení měl odvolací soud dle názoru žalobkyně pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že je namístě tuto žalobu odmítnout, čímž se měl současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované usnesením ze dne 28.
1. 2015, sp. zn.
30 Cdo 3527/2014, nebo ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud ve zde posuzované věci dospěl k závěru, že žaloba nebyla způsobilá k projednání, kdy žalobkyně sice vyčíslila částku, jíž se domáhá, nebylo však zřejmé, o jakou konkrétní škodu se má jednat, žalobkyně žádným způsobem nekonkretizovala mechanismus jejího vzniku ve vztahu k údajnému nezákonnému rozhodnutí. Žalobkyně dále dostatečně nevymezila předmět řízení po skutkové stránce tak, aby bylo zřejmé, o jakém konkrétním skutku má soud jednat.
Nebylo ani postaveno najisto, zda na straně žalobkyně mělo dojít ke vzniku skutečné škody a v čem by tato škoda měla spočívat, případně, zda žalobkyni měla vzniknout škoda v podobě ušlého zisku. Pouhé vyčíslení konkrétní částky nebylo možné považovat za dostatečnou specifikaci vzniklé škody bez uvedení alespoň rámcového vymezení toho, v čem konkrétně měla tato škoda spočívat. Dle odvolacího soudu tak žaloba postrádala základní náležitosti, jejichž absence bránila dalšímu pokračování v řízení. Takovému závěru přitom nelze ničeho vytknout a je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, včetně judikatury, na kterou odkazuje žalobkyně v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, a ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, nebo ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud v té souvislosti jen pro úplnost doplňuje, že povinnost doručit žalobu žalovanému nastupuje jen v případě, že se jedná o žalobu projednatelnou, z níž žalovaný může seznat, co konkrétně je předmětem proti němu uplatněného nároku a následně posoudit zda vůbec, popř. v jakém rozsahu se žalobě bude bránit.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu