ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a)
Z. S., a b) J. S., zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v
Praze 8, Křižíkova 56, proti žalované CODAN AGENTURA, spol. s r. o., se sídlem
v Praze 1, Provaznická 399/11, identifikační číslo osoby: 251 08 051,
zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M. , advokátem se sídlem v Praze 1,
Jáchymova 26/2, o určení vlastnického práva k nemovitostem a jejich vyklizení,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 603/2004, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č. j. 58
Co 46/2012-431, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žalované se vůči žalobcům právo na náhradu nákladů odvolacího (po vydání
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č. j. 58 Co
46/2012-431) a dovolacího řízení nepřiznává.
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) předesílá, že s ohledem na níže zreferované rozhodnutí (nález) Ústavního
soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) a v něm zaujaté právní závěry,
je nezbytné v první části tohoto rozhodnutí vyložit procesní genezi tohoto
případu s tím, že všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách tohoto soudu http://nsoud.cz,
zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28.
listopadu 2006, č. j. 21 C 603/2004-115, určil, že v rozsudku specifikované
nemovitosti jsou ve společném jmění žalobců, dále uložil žalovaným povinnost
vyklidit a vyklizené předat žalobcům uvedené nemovitosti do 15 dnů od právní
moci tohoto rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení
skutkově a právně uzavřel, že účastníci dne 23. října 2002 uzavřeli smlouvu
označenou jako kupní smlouva, a to na základě ujednání (tzv.) rámcové dohody
„mezi žalobcem a žalovanou“. Podle soudu prvního stupně uvedená „kupní smlouva
jen simulovaným právním úkonem, jímž má být zastřen její skutečný účel,
sjednání tzv. propadné zástavy, které je dle § 169 písm. e) o. z. (roz. obč. zák., tj. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění) neplatné,
je proto kupní smlouva pro rozpor se zákonem a jeho obcházení absolutně
neplatným právním úkonem dle § 39 o. z. a pro nedostatek vůle účastníků uzavřít
kupní smlouvu dle § 37 odst. 1 o. z.“ Z odůvodnění písemného vyhotovení
rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento soud činil skutková zjištění
nejen z listinných důkazů, ale též z výslechů svědků. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“), který v
odvolacím řízení - jak plyne z protokolu o jednání ze dne 19. září 2007 (viz
č.l. 187 a násl.) - žádné dokazování neprováděl, rozsudkem ze dne 19. září
2007, č. j. 58 Co 163/2007-198, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu o určení vlastnického práva, jakož i žalobu o vyklizení žalované z
předmětných nemovitostí zamítl. I když odvolací soud v odůvodnění písemného
vyhotovení svého rozsudku konstatoval, že „v tomto případě mohl...vyjít z
podstaty skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně po dokazování provedeném
v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci“ a že „neměl přitom důvod
odchylovat se od zjištění zachycených v napadeném rozsudku“, přesto některá
skutková zjištění, jež učinil soud prvního stupně, skutkově (bez provedeného
dokazování) modifikoval, respektive jinak hodnotil některé soudem prvního
stupně provedené důkazy (arg.: „Při vyslovení právních závěrů o neplatnosti
kupní smlouvy soud I. stupně dostatečně nevzal v úvahu zjištění o okolnostech,
za kterých byla, společně se smlouvou rámcovou, uzavřena...“, „tvrzení žalobců
a jejich dcery jako svědkyně...tak ani nemělo oporu v zákonných ustanovení“, „z
provedených důkazů vyplynula vůle účastníků uzavřít kupní smlouvu“). Odvolací
soud uzavřel, že „žalovaný pouze na základě smlouvy o postoupení pohledávek
zaujal místo věřitele po Komerční bance, a.s., přičemž tato pohledávka
zajištěna již byla, a to zástavním právem k oběma domům penzionu. Nemohlo se
tak jednat o propadné zástavy ve smyslu ust. § 169 písm. e) o.z... .Žalobce
kupoval hotel a nic jiného (například později vymahatelnou pohledávku), zejména
žalobce jako podnikatel pak s tímto řešením své neschopnosti dostát platebním
povinnostem v rámci podnikání souhlasil.“ Mezi účastníky nebyla uzavřena
smlouva o půjčce, přičemž z provedených důkazů - dovodil odvolací soud na
rozdíl od soudu prvního stupně - vyplynula vůle účastníků uzavřít kupní smlouvu
(dále též „předmětná kupní smlouva“).
Odvolací soud se jinak ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně o neprokázání tvrzení žalobců, že předmětná kupní
smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, nebo že by
byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy. K dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. dubna 2010, č. j. 30 Cdo
1177/2008-249, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Důvodem zrušení napadeného rozsudku bylo, že byl zatížen vadou řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. Tuto vadu řízení dovolací soud shledal v porušení § 213 odst. 2 o. s. ř., když odvolací soud nezopakoval důkazy provedené soudem prvního
stupně, pokud se odchýlil od jeho skutkových zjištění, případně zákonu
odpovídajícím způsobem nevyložil (157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů nebylo
zapotřebí ten který důkaz provedený před soudem prvního stupně zopakovat (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, resp. neúčelnost atd.). V následujícím řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. prosince 2010,
č. j. 58 Co 163/2007-298, zrušil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. V souladu s pokyny dovolacího soudu nejdříve
zdůvodnil, že provedení důkazů výpověďmi účastníků a svědků považuje za
nadbytečné, neboť vzhledem k jejich rozdílnému výkladu projevu vůle, považoval
za účelné vycházet z textu smluv, tj. z jazykového vyjádření jejich vůle. Z
tohoto důvodu zopakoval dokazování v unesení označenými listinami, jejichž
obsah považoval pro posouzení věci za rozhodující ve spojení s nespornými
tvrzeními účastníků. Dále učinil právní závěr, že mezi účastníky se jedná o
obchodně závazkový vztah, předmětná kupní smlouva byla uzavřena platně, předmět
kupní smlouvy byl dostatečně určitě formulován, sjednání práva zpětné koupě
umožňuje ustanovení § 610 obč. zák. Neplatnost předmětné kupní smlouvy odvolací
soud neshledal ani ve způsobu sjednání kupní ceny, ani z důvodu omylu na straně
žalobců, nebo coby zastřeného úkonu jako ujednání o půjčce s tzv. propadnou
zástavou. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval otázkou
odstoupení žalobců od předmětné smlouvy. V dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 20. května 2011, č. j. 21 C 603/2004-356, žalobu na určení vlastnického práva žalobců k
specifikovaným nemovitostem v rozsudečném výroku a žalobu na vyklizení těchto
nemovitostí zamítl (výroky I. a II.) a současně rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky III. a IV). Soud prvního stupně, vycházeje z právních závěrů
odvolacího soudu, dospěl k závěru, že odstoupení žalobců od předmětné kupní
smlouvy nebylo platné ve smyslu § 344, § 345 a § 346 odst. 1 obč. zák. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března 2012, č. j. 58 Co 46/2012-431, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
K odvolacím námitkám žalobců opětovně zdůraznil, že
se v daném případě jednalo o obchodně právní vztah, že předmětná kupní smlouva
nebyla neplatná jako ujednání o propadné zástavě, případně ujednání o
zajišťovacím převodu práva, a odkázal na argumentaci svého usnesení ze dne 8. prosince 2010, č. j. 58 Co 163/2007-298. Odvolací soud přitom vycházel ze
skutkových okolností, které byly mezi účastníky nesporné, tj. že předmětná
smlouva byla uzavřena v době, kdy pohledávka ze smlouvy o úvěru byla minimálně
částečně splatná, žalobce se již v té době nacházel v prodlení minimálně s
částí této pohledávky, přičemž nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem
nebylo vázáno na plnění žalobce ze smlouvy o úvěru. Odvolací soud vyložil, že
nikterak nezpochybňuje závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutích, na něž
poukazovali žalobci, je si rovněž vědom toho, že některé skutkové okolnosti, z
nichž tato rozhodnutí vycházejí, jsou obdobná skutkovým okolnostem v této věci. Nicméně zastává názor, že specifika dané věci umožňují se od těchto závěrů
odchýlit. V tomto směru v prvé řadě poukazuje na to, že se jednalo o vztah mezi
podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, přičemž v obchodně závazkových
vztazích se zvlášť klade důraz na smluvní volnost stran. Jednalo se o dva
rovnocenné partnery, u nichž by měl být samozřejmý zodpovědný přístup k
uzavírání závazků a stejně zodpovědný přístup při jejich naplňování. Navíc v
předmětné věci se žalovaná dostala do postavení zástavního věřitele z vůle
žalobců coby dlužníků za účelem zabránění likvidace jejich podnikatelské
činnosti a prodeji nemovitostí třetím osobám. Kupní cena neodpovídala výši
pohledávky, nýbrž úplatě za postoupenou pohledávku. Předmětná kupní smlouva a s
ní spojená další ujednání účastníků souvisela s jejich předchozí spoluprací při
podnikání, koupí nebylo zamýšleno jen zajištění pohledávky, což vyplývá právě z
úmyslu společného podnikání, polovičního podílu na nákladech spojených s
provozem penzionu a spoluprací při zajištění jeho obsazenosti. Odvolací soud
rovněž poukázal na závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle
nichž je třeba smluvní ujednání prioritně vykládat ve prospěch jejich platnosti
(např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2531/2005, nebo
rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 625/03). Pokud žalobci
namítali neplatnost předmětné smlouvy z důvodu omylu o platnosti rámcové
smlouvy, která uzavření kupní smlouvy předcházela, ani tuto námitku odvolací
soud neshledal důvodnou. Odvolací soud tuto námitku v prvé řadě hodnotí jako
nepřípustnou novotu ve smyslu § 250a odst. 1 o. s. ř., neboť tyto skutečnosti
nebyly tvrzeny a namítány před soudem prvního stupně. I kdyby rámcová smlouva
byla shledána neplatnou, nelze z této skutečnosti dovodit neplatnost předmětné
kupní smlouvy, neboť se jedná o smlouvy na sobě nezávislé, byť obsahově
související. Otázku platnosti odstoupení žalobců od předmětné smlouvy odvolací
soud posoudil podle § 340 odst. 1, § 345 odst. 1, § 345 odst. 3, § 346 odst. 1
a § 365 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že čl.
2 bodu
2.2 předmětné kupní smlouvy stanoví, že splatnost kupní ceny nastává po
uplynutí 6 měsíců od právní moci vkladu vlastnického práva žalované k
předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí za předpokladu, že žalobci
doloží žalované potvrzení příslušného soudu o tom, že k tomuto dni nebyl
evidován návrh na prohlášení konkursu, ani nebyl prohlášen konkurs proti
žalobcům a předmět koupě není dotčen jinými právními vadami. Odvolací soud
nepovažuje toto ujednání za podmínku odkládací, nýbrž za sjednání předpokladu
splatnosti kupní ceny s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002. Dokud tedy tento předpoklad nebyl
naplněn, nebyla žalovaná povinna uhradit kupní cenu (provést zápočet). Pokud
jde o druhý předpoklad – nedostatek jiných právních vad předmětu koupě – není v
tomto směru žalobcům uložena žádná povinnost, bylo naopak na žalované, aby
nějakou jinou právní vadu tvrdila, pokud by chtěla splatnost kupní ceny
odvrátit. Žádné takové vady nebyly ani žalovanou namítány. I v případě, že by
ujednání o splatnosti kupní ceny bylo považováno za neplatné, nezpůsobilo by to
neplatnost celé předmětné smlouvy, jak žalobci namítali, nýbrž pouze neplatnost
této části předmětné smlouvy. Pokud žalobci poukazovali na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 780/2001, závěr Nejvyššího soudu v
tomto rozhodnutí směřuje k neplatnosti ujednání o splatnosti závazku, nikoliv
celé smlouvy. V případě neplatného nebo neexistujícího ujednání o splatnosti
kupní ceny by nastala splatnost na výzvu věřitele v souladu s ustanovením § 340
odst. 2 obch. zák. Žalobci však takovou výzvu neučinili. I pokud by za takovou
výzvu byl považován dopis ze dne 14. září 2005, nemohlo by současně dojít k
odstoupení od smlouvy, neboť splatnost by nastala teprve doručením této výzvy
žalovanému. Před splatností kupní ceny by tak nemohlo platně dojít k odstoupení
od smlouvy pro její nezaplacení. V době odstoupení od smlouvy by totiž žalovaná
dosud nebyla v prodlení s jejím zaplacením. Pokud se žalobci dovolávají dobrých
mravů, jejich jednání o poctivém přístupu nesvědčí (na jedné straně žalované
vytýkají nezaplacení kupní ceny a na druhé straně po celou dobu řízení tvrdí
neplatnost celé předmětné smlouvy), naopak z něj vyplývá snaha vyhnout se
jakýmkoli způsobem plnění obchodních závazků, k nimž se sami smluvně zavázali. Žalobci nemohli platně odstoupit od kupní smlouvy ani z důvodu jednání v tísni
za nápadně nevýhodných podmínek. V daném případě se jedná se o vztah mezi
podnikateli v režimu obchodního zákoníku. Ustanovení § 267 odst. 2 obch. zák. užití § 49 obč. zák., které umožňuje odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni za
nápadně nevýhodných podmínek, výslovně vylučuje.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání. Jeho
přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podávají je z důvodů,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., a že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelé namítají, že napadený rozsudek je v rozporu se zrušujícím
usnesením (správně rozsudkem) Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, č. j. 30
Cdo 1177/2008-249, i v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod a § 157 odst. 2 o. s. ř., když je neúplný ve vlastních skutkových
zjištěních a nesprávný v právním posouzení, což vyvolává jeho
nepřezkoumatelnost. Dovolatelé především shledávají nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku v tom, že postrádá nezbytná skutková zjištění o tom, zda ke
dni uzavření kupní smlouvy mezi zástavním věřitelem jako kupujícím a zástavním
dlužníkem jako prodávajícím již vzniklo právo na uspokojení ze zástavy, tj. zda
zajištěná pohledávka již byla splatná včetně výpovědi smlouvy o úvěru. Napadený
rozsudek je tak v rozporu s aplikací zákona v souladu s ustálenou judikaturou. Neúplnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku dovolatelé spatřují též v
tom, že i přes jejich návrh na provedení důkazu o tržní ceně zastavených
nemovitostí se napadený rozsudek nijak nevypořádává se znaleckým posudkem Ing. Miroslava Kotašky ze dne 28. února 2006, 1310-50/2006, o obvyklé ceně
zastavených nemovitostí ve výši 14,500.000 Kč, i s písemnou zprávou realitní
kanceláře RÁJ NEMOVITOSTÍ s. r. o. ze dne 16. listopadu 2006. Žalobci dále
uvádějí rozhodující námitky v zásadě shodně jako v odvolacím řízení. Namítají
absolutní neplatnost předmětné smlouvy, neboť byla uzavřena před vznikem práva
žalovaného jako zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy (před splatností
celého dluhu), dále z důvodu omylu na straně žalobců a uzavření v tísni za
nápadně nevýhodných podmínek. Pokud jde o neplatnost předmětné kupní smlouvy z
důvodu ujednání o propadné zástavě, poukazují na časovou souslednost, stejnou
výši kupní ceny a pohledávky, výši kupní ceny neodpovídající tržní ceně, způsob
zaplacení kupní ceny započtením a uzavření smlouvy před vznikem práva na
uspokojení věřitele ze zástavy. Ujednání o závislosti splatnosti kupní ceny na
budoucích nejistých podmínkách nezávislých na vůli účastníků (neexistence
konkursního řízení, předmět uvedené kupní smlouvy nebude dotčen právními vadami
způsobenými třetími osobami) považují žalobci za nemožné plnění, splatnost
kupní ceny tak nastala 6 měsíců od právní moci vkladu do katastru nemovitostí,
tj. 2. října 2003. Pokud nebyl v této době zápočet realizován, žalobci platně
odstoupili od předmětné smlouvy dopisem ze dne 14. září 2005, doručeným
žalované prostřednictvím soudu dne 20.
ledna 2006, po uplynutí přiměřené lhůty
k zaplacení až po cca 2,5 letech od splatnosti, když projev vůle k zaplacení
žalobcům došel až po důvodném odstoupení od předmětné smlouvy, tj. započtení
žalovaného je nedůvodné. Žalobci dále namítli neplatnost kupní smlouvy z důvodu
omylu v platnost rámcové dohody a pro rozpor s dobrými mravy. Závěrem Žalobci
na závěr dovolání uvedli: „Započítáváme z opatrnosti náš závazek na úhradu
kupní ceny ve výši EUR 176.702 PROTI Vaší pohledávce na úhradu částky ve výši
EUR 188.732,15, a to až do výše Vašeho závazku.“ Žalobci navrhli zrušení
napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání žalobců ztotožnila s právním
posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců
zamítl. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. února 2013, č. j. 30 Cdo 3765/2012-503,
zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č. j. 58 Co
46/2012-431, a věc vrátil tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a to s
následujícím odůvodněním:
„Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, z nějž při rozhodování
vycházel i odvolací soud, žalobce a) před uzavřením kupní smlouvy ze dne 23. října 2002 ohledně převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem (z
vlastnictví žalujících do vlastnictví žalované), (týž den) uzavřel rámcovou
dohodu, ve které ‚žádá CODAN, aby uzavřel s Komerční bankou, a. s…smlouvu o
postoupení pohledávky o úvěru reg. č. ze dne 12. 11. 1997 ve znění dodatků
číslo 1 – 4 v celkové výši 188.732,15 EUR ke dni 21. 10. 2002 (skládající se z
jistiny ve výši 179.345,26 EUR, úroku ve výši 9.142,05 EUR a poplatků z
prodlení ve výši 244,87 EUR…, a to za úplatu ve výši 176.702 EUR..‘. V této
smlouvě se uvedené smluvní strany mj. zavazují, ‚že ke dni uzavření smlouvy o
postoupení pohledávek uzavřou, přičemž S. zajistí, aby také jeho manželka, J. S. uzavřela, kupní smlouvu, na jejímž základě bude CODANu převedeno vlastnické
právo k pozemku …budovy na pozemku...v katastrálním území V., obec P., městská
část P.…a veškeré příslušenství a movité vybavení této nemovitosti sloužící k
provozu hotelu, a to za souhrnnou kupní cenu ve výši 176.702 EUR s tím, že
kupní cena bude za podmínek stanovených kupní smlouvou uhrazena CODANem
zápočtem proti Pohledávce.‘ Soud prvního stupně rovněž učinil skutkové
zjištění, že ‚žalovaná 23. 10. 2002 uzavřela s bankou smlouvu o postoupení
pohledávky, jíž se zavázala zaplatit za postoupené pohledávky za žalobcem
celkovou úplatu 176.702 eur (smlouva o postoupení pohledávky z 23. 10. 2002).‘
Z výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví pro obec P. a katastrální
území V., ze dne 18. března 2003 se pak podává, že ohledně uvedených
nemovitostí došlo na základě souhlasného prohlášení ze dne 1. listopadu 2002 ke
změně zástavního věřitele pro zástavním právem zajištěnou pohledávku ve výši
16.390.000,- Kč ve prospěch žalované, přičemž z výpisu z katastru nemovitostí k
týmž nemovitostem ze dne 12. října 2010, je zřejmé, že právní účinky vkladu dle
shora cit. kupní smlouvy ze dne 23.
října 2002 ve prospěch žalované nastaly
(až) ke dni 7. listopadu 2002 (z čehož vyplývá, že návrh na vklad vlastnického
práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalované byl katastrálnímu úřadu
podán až dne 7. listopadu 2002, tedy poté, co bylo předmětnými subjekty
podepsáno souhlasné prohlášení o změně zástavního věřitele, jak již uvedeno
shora). Za popsané situace Nejvyšší soud plně sdílí tu část dovolací argumentace
dovolatelů na str. 5 a násl. jejich dovolání, ve které s odkazem na citovanou
judikaturu dovolacího soudu pečlivě a přesvědčivě argumentují ve prospěch
právního závěru o absolutní neplatnosti uvedené kupní smlouvy z důvodu, že má
charakter tzv. propadné zástavy. Účastníky učiněné právní úkony v daných
časových souvislostech totiž zcela jednoznačně musí každý subjekt interpretace
vést k závěru, že tímto způsobem byla de facto obcházena realizace zástavního
práva, neboť ve skutkových poměrech posuzované věci byly vytvořeny
prostřednictvím učiněných právních úkonů takové podmínky, které přivodily stav
odpovídají tzv. propadné zástavě. Došlo totiž ke změně zástavního věřitele,
který namísto realizace zástavního práva přistoupil se zástavními dlužníky k
uzavření kupní smlouvy, jejímž skutečným smyslem nebyl prodej předmětných
nemovitostí za oboustranně sjednanou kupní cenu, nýbrž uspokojení pohledávky
zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví. Takové jednání
je ovšem – jak již bylo opakovaně Nejvyšším soudem zdůrazněno s ohledem na
různé skutkově odlišné, leč co do účelu jednání účastníků stejně motivované
případy – vždy v rozporu s účelem zástavního práva (srov. § 152 a násl. obč. zák.) a za těchto okolností uzavřené právní úkony jsou podle § 39 obč. zák. pro
rozpor s účelem zákona neplatné.“
Poté Městský soud v Praze - s ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu
o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy - rozsudkem ze dne 20. června
2013, č. j. 58 Co 185/2013-542, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
určil, že označené nemovitosti jsou ve společném jmění žalobců, že žalovaný je
povinen tyto nemovitosti vyklidit a vyklizené je předat žalobcům do 15 dnů od
právní moci tohoto rozsudku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
všech stupňů. Dovolání žalované proti posledně označenému rozsudku odvolacího soudu bylo
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, č. j. 30 Cdo 2769/2013-594,
pro nepřípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. odmítnuto. V usnesení dovolací soud
také vyložil, že již při vydání svého předchozího rozhodnutí vycházel a i při
posuzování přípustnosti o tomto dovolání nadále vychází mj. ze skutkového
zjištění odvolacího soudu (obou soudů), že „kupní smlouva (ze dne 23. října
2002) byla uzavřena v době, kdy pohledávka ze smlouvy o úvěru byla minimálně
částečně splatná“, z čehož vyplývá, že pouze v případě dlužníkem neuhrazené
celé pohledávky po lhůtě splatnosti by se mohl uplatnit v dovolatelkou
připomínaném rozhodnutí dovolacího soudu např. ve věci sp. zn.
29 Odo 728/2003
ustálený právní názor, že v takovém případě není vyloučeno ani to, aby se
zástavní dlužník, povinný splnit závazek zajištěný zástavním právem, dohodl se
zástavním věřitelem, že na něj převede vlastnické právo k zástavě a že
dohodnutá kupní cena či (dle výše pohledávky zajištěné zástavním právem) její
část bude použita (započtena) jako plnění zástavního dlužníka z titulu jeho
závazku uspokojit dluh osobního dlužníka z výtěžku zpeněžení zástavy. Dovolací
soud dále uvedl, že jelikož v posuzovaném případě splatnost (celé) předmětné
pohledávky nenastala, což ostatně v dovolání potvrdila i sama dovolatelka, tak
na daný skutkový stav nebyl použitelný posledně judikovaný právní závěr. Na základě ústavní stížnosti podané žalovanou Ústavní soud nálezem ze dne 3. ledna 2017, sp. zn. II. ÚS 3464/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září
2013, č. j. 30 Cdo 2769/2013-594, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2013, č. j. 58 Co 185/2013-542, jako i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. února 2013, č. j. 30 Cdo 3765/2012-503, zrušil. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu pak vyplývají následující konstatování a
právní závěry, které byl dovolací soud povinen při dalším rozhodování o
dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. března 2012, č. j. 58 Co 46/2012-431, respektovat:
- „Ústavní soud v žádném případě nezpochybňuje závěry prvními dvěma vedlejšími
účastníky uváděných nálezů (sub 23) [sp. zn. II. ÚS 119/01 a sp. zn. IV. ÚS
383/05], ve kterých zdůraznil význam existence zákazu tzv. propadné zástavy
(pactum commissorium) v kontextu ochrany práva vlastnit majetek. Má ovšem
současně za to, že tento zákaz nelze používat bez dalšího tak, že na jeho
základě soudní moc může (musí) konstatovat neplatnost každého právního
jednání...“;
- „Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nepřehlédl skutečnost, že dluh prvních
dvou vedlejších účastníků byl již v době uzavření předmětné kupní smlouvy
splatný, pročež stěžovatelka mohla přikročit k realizaci jí svědčícího
zástavního práva“;
- „...adresáti práva mají v zásadě legitimní očekávání, že jejich případ, jenž
vykazuje stejné či obdobné (podstatné) rysy, bude posuzujícím orgánem vyřešen
shodně, jako předchozí typově obdobné případy [v podrobnostech viz nález
Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05 (N 170/42 SbNU 455)]. Této skutečnosti si byl ostatně rozhodující senát Nejvyššího soudu patrně
vědom, když v odůvodnění usnesení, jímž odmítl stěžovatelčino dovolání – ex
post – interpretoval citované rozsudky senátu 29 Odo v tom smyslu, že
pohledávka, zajištěná zástavním právem, musí být v okamžiku uzavření kupní
smlouvy splatná v plném rozsahu.“;
- „Nejvyšším soudem v napadeném rozsudku přijatý právní závěr se odvíjí od
skutkového zjištění, jež v dané věci učiněno nebylo (byť jej lze dovodit), tedy
že předmětná pohledávka v době uzavření předmětné kupní smlouvy nebyla celá
splatná. Současně je třeba přisvědčit stěžovatelce v tom, že se otázka, zda
pohledávka byla splatná v plném rozsahu, nejeví být jakkoli relevantní. Pokud
by totiž dle Nejvyššího soudu (resp.
dle jeho senátu 30 Cdo) – v případě, že by
byla stěžovatelčina pohledávka za prvními dvěma vedlejšími účastníky celá
splatná – byl vskutku namístě závěr, že by uzavření předmětné kupní smlouvy (s
právem zpětné koupě) již obcházení zákazu tzv. propadné zástavy nezpůsobovalo,
přičemž jinak závěr uvedený v napadeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 nelze interpretovat, pak je nevyhnutelně namístě se ptát, jaký je
(materiálně vzato) rozdíl mezi ‚obcházením‘ zákazu tzv. propadné zástavy v
případě částečné a v případě celkové splatnosti (zástavním právem zajištěné)
pohledávky; jinými slovy by byla namístě otázka, proč – z hlediska účelu zákazu
tzv. propadné zástavy – hraje roli, zda je pohledávka splatná pouze částečně či
v plném rozsahu, pokud v obou případech má zástavní věřitel již v danou dobu
právo na zpeněžení předmětu zástavy.“;
- „Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ve věci rozhodující senát Nejvyššího
soudu (30 Cdo) zcela mechanicky aplikoval závěry ustálené rozhodovací praxe v
případech obcházení zákazu tzv. propadné zástavy (s tím, že na některé
předchozí judikáty výslovně odkázal), aniž vzal do úvahy některé specifické
skutkové okolnosti projednávané věci a to i přes to, že se právě městský soud v
rozsudku, jejž Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil, těmito okolnostmi
pečlivě zabýval, hodnotil je ve vzájemných souvislostech a rovněž věnoval
potřebnou pozornost právního hodnocení skutkového stavu, a to včetně
odůvodnění, proč inkriminovaná smluvní ujednání nelze (v souladu se závěry
rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo
495/2006) kvalifikovat jako zajišťovací převod práva...“;
- „ze skutkových zjištění nalézacího soudu jasně vyplynulo, že inkriminovanou
transakci v žádném případě neiniciovala stěžovatelka, nýbrž první dva vedlejší
účastníci, kterým reálně hrozila ztráta předmětného hotelového zařízení, neboť
banka měla v úmyslu (po změně v jejím vedení) přistoupit k realizaci zástavního
práva...“;
- „právní vztah stěžovatelky a prvních dvou vedlejších účastníků byl zjevně
vztahem obchodněprávním, tedy vztahem, na nějž je třeba z povahy věci hledět
poněkud odlišně, než na čistě občanskoprávní vztah...prvními dvěma vedlejšími
účastníky po podstatnou dobu řízení akcentovaná tíseň a pro ně údajně nevýhodné
podmínky předmětné kupní smlouvy (resp.
rámcové dohody) jsou proto zcela
irelevantní“;
- „Stěžovatelka v rozhodné době měla zájem na pokračování obchodní spolupráce s
prvními dvěma vedlejšími účastníky, pročež netřeba (nutně) spatřovat v jejím
jednání nekalé či spekulativní aspekty, nýbrž je naopak vhodné inkriminovaná
smluvní ujednání hodnotit čistě v obchodním a ekonomickém kontextu“;
- „není možné přehlížet ekonomickou podstatu inkriminovaných ujednání (ve
smyslu ‚quid pro quo‘), tedy že stěžovatelka sice nejspíše získala možnost
nabýt do svého vlastnictví nemovitost za výhodných podmínek, současně však (i
na základě jí poskytnutého bankovního úvěru) umožnila vedlejším účastníkům dále
podnikat, a konsekventně tak i splatit své dluhy“;
- „První dva vedlejší účastníci totiž přistoupili k podání žaloby, jíž se
domáhali určení neplatnosti kupní smlouvy až po dvou letech od jejího uzavření,
tedy (patrně až) v době, kdy jim muselo být zřejmé, že jim svědčící právo
zpětné koupě již nebudou schopni realizovat...Vnucuje se proto otázka, proč
první dva vedlejší účastníci namísto podání určovací žaloby raději
prostřednictvím uváděné realitní kanceláře nerealizovali právo zpětné koupě, s
jehož pomocí by minimalizovali jím opakovaně zdůrazňovanou finanční ztrátu. Obecné soudy by proto měly učinit i úvahu, zda samotné dovolání se neplatnosti
(roz. absolutní neplatnosti, poznámka Nejvyššího soudu) předmětné kupní smlouvy
nepředstavuje případ zneužití práva, kterému nemůže být poskytnuta právní
ochrana.“;
- „Pokud by...obecné soudy po vrácení věci dospěly z nějakého – ústavně
souladného – důvodu k závěru, že žaloba prvních dvou vedlejších účastníků je
přes výše uvedené skutečnosti důvodná, je namístě trvat na tom, aby právě tyto
Ústavním soudem rekapitulované skutečnosti byly vzaty do úvahy v rámci
rozhodování o nákladech řízení.“
Žalobci poté zaslali Nejvyššímu soudu (podáním ze dne 11. dubna 2017, doručeným
téhož dne dovolacímu soudu) „vyjádření po zrušujícím nálezu ÚS ČR“, v němž
předně zdůraznili, že předmětný nález „předem nevyjadřuje svůj absolutní právní
názor na platnost kupní smlouvy ze dne 23. 10. 2002, neboť připouští i její
výklad jako neplatné, když pro takový případ naopak vyslovuje jednoznačný
názor, že žalobcům v takovém případě nemá být přiznána náhrada nákladů řízení.“
Dále pak velmi podrobně argumentují ve prospěch jimi učiněného právního závěru,
že předmětná kupní smlouva má charakter tzv. propadné zástavy a je tudíž ve
smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná. Opakovaně připomínají, že „neexistuje
jediný judikát dovolacího soudu ani Ústavního soudu ČR, který by umožňoval
uzavření dohody o koupi zástavy zástavním věřitelem již při částečné splatnosti
dluhu.“ Vyjadřují se také k dalším okolnostem případu v přesvědčení, že jejich
žaloba na určení vlastnictví je důvodná. Žalobci dále (podáním datovaným dnem 28. dubna 2017 a doručeným téhož
dne dovolacímu soudu) zaslali „doplnění vyjádření žalobců po zrušujícím nálezu
ÚS ČR“, v němž mj.
uvedli, že „nález je založen na zjevně nesprávném
rozhodujícím skutkovém zjištění, že dluh zajištěný zástavním právem měl být ke
dni uzavření kupní smlouvy ze dne 23. 10. 2002 i ke dni podání návrhu na vklad
7. 11. 2002 splatný“, ačkoliv „ve skutečnosti byl zástavou zajištěný dluh
prokazatelně splatný až 11/2001.“ Žalobci odkazují na přechodná ustanovení
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („o. z.“), připomínají stěžejní judikaturu dovolacího soudu k dané právní materii,
vytýkají kasační účinky nálezu i ve vztahu k předcházejícímu rozsudku
dovolacího soudu, znovu referují (v časové posloupnosti) skutkové okolnosti
případu, připomínají základní východiska institutu propadné zástavy ve vazbě na
změny v právní úpravě, činí interpretaci § 1315 o. z. a závěrem zdůrazňují, že
„z ustanovení § 1315 odst. 3 o. z. vyplývá, že v případě spotřebitele nebo
fyzických osob v postavení malých a středních podnikatelů není relevantní, zda
k ujednání o případné zástavě došlo před dospělostí či po dospělosti
zajištěného dluhu, když takové ujednání je výslovně po celou dobu trvání práva
výslovně zakázané a nepřihlíží se k němu.“
Poněvadž Nejvyšší soud naznal, že s ohledem na důsledky plynoucí z kasačního
nálezu Ústavního soudu posledně zreferovaná podání žalobců nepřinášejí
relevantní informace, pro které by dovolací soud měl, respektive mohl změnit
svůj pohled na rozsouzení této věci, nebylo zapotřebí tato podání zaslat k
vyjádření žalované. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II., bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., jímž byl změně občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.); dospěl k závěru, že dovolání žalobců je ve smyslu § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, není však – jak bude vyloženo níže –
důvodné. Do vydání shora uvedené (kasačního) nálezu Ústavního soudu Nejvyšší soud
vycházel ze své ustálené judikatury, že (ve stručnosti shrnuto z výše
vyloženého) uhrazovací (realizační) funkce zástavního práva se může uplatnit
(až) po splatnosti zajištěné pohledávky za předpokladu, že pohledávka není
řádně a včas splněna. Dále vycházel ze závěru, že pro splatnost celé pohledávky není významné, kdy
zástavní věřitel mohl (nejdříve) z důvodu podstatného porušení smlouvy od
smlouvy odstoupit nebo smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět a současně
požadovat vrácení úvěru, ale zda a kdy se rozhodl svého oprávnění využít a zda,
popřípadě kdy ho skutečně využil, neboť by jinak měl vůči dlužníku nadále nárok
jen na sjednané splátky (srov. již opakovaně cit. R 5/2007).
Jelikož žalobci v jimi argumentačně precizovaném dovolání (a na něm v dalších
svých navazujících podáních) zcela obsáhli bohatou judikatorní výseč k dané
právní materii, dovolací soud ve svém posledně vydaném (kasačním a posléze
uvedeným nálezem Ústavního soudu zrušeném) rozsudku na tyto rozhodovací
konsekvence zcela odkázal, maje za to, že v situaci, kdy pohledávka ze smlouvy
o úvěru nebyla zcela splatná (z takového skutkového závěru vycházel jak soud
prvního stupně, tak i odvolací soud), a kdy původní věřitel (banka) ani (před
postoupením pohledávky na žalovanou) nepřistoupil k právnímu jednání, v jehož
důsledku by nastala splatnost celé pohledávky (tzv. „zesplatnění celého úvěru“)
a byl by tak dán průchod pro případné řešení, jež bylo aprobováno např. v
rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 728/2003, není – s ohledem
na kogentní úpravu zástavního práva a dosud ustálený názor (též s přihlédnutím
ke smyslu a účelu právní úpravy zástavního práva, jak lze vyvodit též z
důvodových zpráv zákonodárce, vztahujících se k postupným novelám v této právní
materii) – možné vytěsnit závěry o absolutní neplatnosti převodní smlouvy, jež
ve svém důsledku takovou právní úpravu obchází (byť by její účastníci sledovali
pro sebe navzájem „sebelepší“ cíle), cestou výkladu o prioritě autonomie
smluvní volnosti etc. Nejvyšší soud v tomto směru poukazuje např. na usnesení Ústavního soudu ze dne
28. února 2017, sp. zn. II. ÚS 2082/16, v němž (k problematice tzv. propadné
zástavy) se mj. uvádí: „Co se týče námitky despektu, resp. absence respektu
obecných soudů k zásadě autonomie vůle, vyvěrající z podle názoru stěžovatelky
nesprávného posouzení neplatnosti ujednání o propadné zástavě ve smlouvě o
zajišťovacím převodu práva, Ústavní soud připomíná, že respekt a ochranu
autonomie vůle přirozeně považoval ve své předchozí judikatuře a stále považuje
za zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu [srov. např. nález ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06 (N 235/55 SbNU
267], přesto však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje
jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný
veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06 (N 185/47
SbNU 429)]. A právě takový případ, kdy nelze na autonomii vůle nahlížet
absolutně, nýbrž je třeba ji podrobit určitému omezení, představuje i nyní
projednávaná věc. Samozřejmě, pokud by se na autonomii vůle nahlíželo
absolutně, bylo by třeba respektovat ujednání smluvních stran i ve vztahu k
případné existenci propadné zástavy, avšak je zřejmé, že na druhé straně
působící ochrana vlastnického práva původního vlastníka autonomii vůle do
značné míry relativizuje. Podstatné pro stávající věc je ...že hlavním smyslem
vzájemných ujednání mezi smluvními stranami v situaci, kdy závazek H. m., a. s., byl již splatný, bylo uspokojení věřitele tím, že mu připadne předmět
zajištění do vlastnictví (tedy jinak řečeno, že se jedná svým obsahem a účelem
o propadnou zástavu).
Za daného stavu, kdy má věřitel za dlužníkem neuhrazenou
pohledávku po lhůtě splatnosti a dlužník se s věřitelem dohodne, že na něj
převed vlastnické právo a že dohodnutá kupní cena nebo její část bude použita
jako plnění dlužníka, nelze mít výhrady proti závěru o absolutní neplatnosti
takového ujednání.“
Ústavní soud v uvedeném kasačním nálezu zcela jasně vyložil, že již v případě
částečné splatnosti má věřitel právo na zpeněžení předmětu zástavy, čímž ovšem
byl vytěsněn stěžejní argument dovolacího soudu, který jej vedl k závěru o
absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy pro obcházení kogentní právní
úpravy zástavního práva, respektive realizace zástavního práva prostřednictvím
uzavřené převodní smlouvy, která ve svém důsledku má charakter tzv. „propadné
zástavy.“
Podle čl. 89 Ústavy České republiky (dále již „Ústava“) vykonatelná rozhodnutí
Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má
přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke
zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem
vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. Jde o případy, kdy soudní případ se ocitne
až na půdě Ústavního soudu, který svým nálezem zruší stížností napadené
rozhodnutí (třeba i Nejvyššího) soudu. V takovém případě se úvaha obsažená v
rozhodnutí Ústavního soudu uplatní beze zbytku. Jak totiž opakovaně zdůraznil
ve své judikatuře Ústavní soud, právní spory a soudní řízení musejí být někdy
dokončeny a nesmějí pokračovat jako věčný pin-pong mezi soudními orgány, které
trvají na svém. Ústavní soud prohlásil již ve svém nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 425/97, že nebezpečí takové patové situace nehrozí, protože z § 89 odst. 2
Ústavy vyplývá řešení. Pravidlo, že proti nálezu Ústavního soudu se nelze
odvolat, má za následek, že nález Ústavního soudu představuje definitivní
řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a proto musí být dotyčným
obecným soudem věrně proveden a ústavněprávní výklad vyložený v nálezu
Ústavního soudu jím musí být respektován bez ohledu na eventuální pochybnosti
obecného soudu, zda je správný či fundovaný. Ústavní soud v tomto ohledu také uvedl, že netvrdí, že je neomylný, ale trvá na
tom, že v jednotlivých případech je konečnost sporu nepostradatelným znakem
spravedlivého procesu, a proto jako orgán s posledním slovem musí být jeho
právní názor v konkrétní věci nepodmíněně respektován, neboť opačný názor by
odporoval samotnému principu kasačního rozhodování. Ve druhém případě jde o
závaznost judikatury Ústavního soudu precedenční, kdy je třeba právní názor
vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech,
přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem
rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu. Obecný soud v konkrétní (a
jinak skutkově s předmětným nálezem Ústavního soudu obdobné) věci nemusí s již
judikovaným právním názorem souhlasit a konkrétní nález Ústavního soudu
reflektovat, jestliže přednese konkurující úvahy.
Tyto úvahy musejí vycházet z
objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s ústavněprávními výklady
Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ
aplikovat nemůže, anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení
principů a pravidel v právním řádu jako celku přesvědčen o tom, že Ústavní soud
může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Přitom
nerespektují-li soudy nosné důvody nálezů Ústavního soudu k nastolené
problematice, aniž by ve svém rozhodnutí předložily dostatečně odůvodněnou
(konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury
odchylují, porušují tím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2
odst. 3 Ústavy, jenž soudům ukládá především postupovat v souladu s pravidly
spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jakož
i čl. 89 odst. 2 Ústavy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. února
2013, sp. zn. IV. ÚS 3465/12). Ústavní soud sice v předmětném kasačním nálezu vyložil, v jakém směru by soudy
měly přihlížet k dalším okolnostem případu, pakliže by „po vrácení věci dospěly
z nějakého – ústavně souladného – důvodu k závěru, že žaloba prvních dvou
vedlejších účastníků je přes výše uvedené skutečnosti důvodná“, avšak v tomto
nálezu (v rámci bodu č. 34) vyjádřený právní názor k otázce tzv. propadné
zástavy ve vztahu ke shora učiněnému skutkovému zjištění soudů, Nejvyššímu
soudu prakticky již neumožňuje jiné právní posouzení, než ztotožnění se s
dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu (jako – z pohledu výsledku –
věcně správným rozhodnutím), jakkoliv odůvodnění jeho písemného vyhotovení se s
právní argumentací dovolatelů, odkazujících na stěžejní judikaturu dovolacího
soudu, zákonu odpovídajícím způsobem (ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř.)
nevypořádá (srov. str. 6, druhý odstavec předmětného odůvodnění), leč – a to je
v dané situaci stěžejní – z pohledu Ústavního soudu i v této části nebylo
shledáno vadným (ba naopak).
Nejvyššímu soudu proto ani v tomto směru nepřísluší vyvozovat další závěry,
neboť podstatné je, že Ústavní soud v daném případě zcela jasně vyložil své
právní závěry a dovolací soud je pochopitelně respektuje. Z tohoto důvodu proto
již nemá smysl reagovat na v zásadě se opakující právní argumentaci dovolatelů,
kteří i přes rozhodnutí Ústavního soudu v této věci dospívají k závěru, že
pokud není splatná celá pohledávka zajištěná zástavním právem, pak jediným
důsledkem při postoupení pohledávky původním věřitelem na nového věřitele,
který se zástavními dlužníky uzavře smlouvu o převodu nemovitostí za již shora
podrobně popsaných okolností, je absolutní neplatnost převodní smlouvy ve
smyslu § 39 obč. zák., neboť naplňuje znaky tzv. propadné zástavy. V dané
procesní situaci ovšem tato argumentace je de facto nepřípustnou polemikou s
právním názorem Ústavního soudu, jak byl vyjádřen v jeho kasačním nálezu,
přičemž dovolací soud s ohledem na právní závaznost plynoucí z kasačního nálezu
nemá žádného prostoru pro jiné rozhodnutí.
Z dalších významných skutečností tohoto případu, jak je vyložil Ústavní soud ve
svém nálezu v rámci bodů 36. až 39., přitom podle názoru dovolacího soudu nelze
ani dovodit, že by k tíži žalované svědčily jiné (než shora původně dovolacím
soudem posuzované) okolnosti, které by měly vést k úvaze o absolutní
neplatnosti předmětné smlouvy.
Protože je tedy v dovoláním napadeném výroku ve věci samé rozsudek odvolacího
soudu správný, Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243b odst. 2 o. s. ř.
části věty před středníkem zamítl.
O náhradě nákladů odvolacího (tj. po vydání rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 28. března 2012, č. j. 58 Co 46/2012-431) a dovolacího řízení bylo
rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř.,
když dovolací soud v daném případě shledal důvody zvláštního zřetele hodné
odůvodňující, aby procesně úspěšné žalované nebyla výjimečně náhrada nákladů
dovolacího řízení přiznána. Důvody, jež vedly dovolací soud k aplikaci § 150 o.
s. ř., podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud
výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, jsou spatřovány v
okolnostech případu.
Je nepochybné, že žalobci do vydání kasačního nálezu vycházeli z judikatury
Nejvyššího soudu, podle které o sjednání propadné zástavy se jedná tehdy,
jestliže je smlouva o převodu zástavy do vlastnictví zástavního věřitele
uzavřena dříve, než vzniklo právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy
způsoby uvedenými v zákoně. Za této procesní situace proto dovolací soud dospěl
k závěru, že jsou splněny podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. za užití § 243b
o. s. ř., a tedy k nepřiznání práva jinak procesně úspěšné žalované na náhradu
(zbylých, tj. po vydání nyní dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu)
nákladů odvolacího a dovolacího řízení vůči žalobcům. Jinými slovy řečeno,
žalobci až do vydání uvedeného kasačního nálezu Ústavního soudu nemohli dost
dobře předvídat judikatorní vývoj v řešení otázky tzv. „propadné zástavy“, když
dosavadní judikatura Nejvyššího soudu v této právní materii byla zcela
jednoznačná a souznící s právním názorem žalobců. Dovolací soud pak v těchto
okolnostech, s ohledem na tíživé majetkové poměry na straně žalobců, spatřuje
důvod hodný zvláštního zřetele, též s přihlédnutím k tomu, že na straně
žalované (právnické osoby) uvedeným rozhodnutím nevznikne žádná závažná újma
(takový důsledek z obsahu spisu vyvodit nelze).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu