30 Cdo 896/2025-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce L. D., zastoupeného JUDr. Milanem Zemanem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1179/20, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 54/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2023, č. j. 14 Co 258/2023-126, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 8. 2023, č. j. 15 C 54/2023-82, zamítl žalobu o zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 2. 1. 2023 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 14 Co 258/2023-126, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Vězeňské služby České republiky spočívajícího (1) ve vystavení žalobce vlivu kouření v době od 19. do 29. 12. 2020 a od 8. do 26. 1. 2021, kdy došlo ke změně v umístění žalobce z nekuřáckého oddílu G do oddílu F ve Věznici Ostrov, v němž byli umístěni kuřáci a kde byl žalobce v těchto dvou obdobích vystaven kouři a zápachu z kouření, a (2) v tom, že byl z důvodu nedodržení protiepidemických a karanténních opatření Věznicí Ostrov vystaven onemocnění Covid-19, neboť v čekárně u lékaře nakažení odsouzení nebyli odděleni od ostatních odsouzených, a v prosinci 2020 žalobce touto nemocí onemocněl. Za každý z takto vymezených nesprávných úředních postupů požadoval žalobce částku ve výši 50 000 Kč.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, při jehož sepsání nebyl zastoupen advokátem, který mu však byl následně ustanoven usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 3. 2024, č. j. 15 C 54/2023-166, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 21. 8. 2024, č. j. 15 C 54/2023-187, a dovolání žalobce doplnil svým podáním ze dne 9. 4. 2024, které dle svého obsahu směřuje jen do rozhodnutí o věci samé, tedy do výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Nejvyšší soud nejprve uvádí, že pokud advokát žalobce ve svém doplnění dovolání ze dne 10. 4. 2025 odkazoval i na dovolání sepsané přímo žalobcem, resp. ho učinil přílohou doplnění dovolání, není takový postup dle § 241a odst. 5 o. s. ř. přípustný, neboť následně zvolený advokát je povinen již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu, poněvadž k podání učiněnému samotným účastníkem řízení Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5196/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2565/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 818/2014, proti němuž podané ústavní stížnosti byly odmítnuty usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3395/15, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 3779/15). Navíc dovolání sepsané žalobcem žádné dovolací důvody, ani vymezení přípustnosti dovolání nad rámec dovolání sepsaného jeho advokátem neobsahuje a v převážném rozsahu se jedná jen o prostou (v dovolacím řízení nepřípustnou) polemiku s rozsudky soudů nižších stupňů.
6. Pokud pak jde o doplnění dovolání advokátem žalobce (dále jen „dovolání“) tak z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že
dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
7. V části IV žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro vymezený dovolací důvod (určení počátku běhu promlčecí doby). Z dovolání je pouze patrné, že žalobce nesouhlasí s odvolacím soudem, který se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jeho nárok je promlčen, neboť se dle něj soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly zjištěním, od kterého okamžiku započala běžet promlčecí doba pro uplatnění nároku žalobce u soudu, tedy nesprávně vyhodnotily, kdy se žalobce skutečně dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy.
V části VI dovolání pak žalobce pouze upozorňuje na to, že soudy nehodnotily skutečnost (což však neodpovídá odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž se této otázce věnoval v odstavci 4 odůvodnění svého rozsudku), že mu byl pro zastupování v řízení ustanoven zástupcem advokát, nejedná se tudíž o svévolné, ani zřejmě bezúspěšné bránění práva, aniž by však v této souvislosti formuloval nějakou právní otázku, jejíhož vyřešení by se dovoláním domáhal, a předpoklady přípustnosti ve vztahu k ní. V těchto částech je tedy podané dovolání pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky s právními závěry soudů obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, a je tak v tomto rozsahu vadné.
8. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. pak nezakládá jediná v dovolání řádně formulovaná otázka týkající se posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy uvedená v části V dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud závěr o promlčení nároku žalobce potvrdil a uzavřel, že žalobce nebyl svým pobytem ve výkonu trestu odnětí svobody omezen v možnosti se svého nároku aktivně domáhat (tj. v přístupu k informacím a k možnosti zajistit si kvalifikovanou pomoc), neboť s ohledem na opakované stížnosti sepsané žalobcem bylo zřejmé, že měl možnost se státními orgány komunikovat a využíval ji a na pochybení věznice si stěžoval od počátku, nic mu tedy nebránilo obrátit se na Ministerstvo spravedlnosti s žádostí o náhradu nemajetkové újmy.
Dle ustálené judikatury jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu může být vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného státu výjimečně hodnoceno jako odporující dobrým mravům nejen, pokud je hlavním a přímým úmyslem státu při uplatnění této námitky žalobce poškodit, jako tomu je u vznesení takové námitky jinými subjekty než státem, ale i v případě, že tomu tak není, avšak jsou zde dány mimořádné a zvláštního zřetele hodné okolnosti, které na straně poškozeného (žalobce) vytvořily závažnou překážku, jež mu ve včasném uplatnění jeho nároku zabránila a pro kterou by závěr o promlčení uplatněného nároku byl pro něj nepřiměřeně tvrdý (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Takové mimořádné okolnosti shledal Nejvyšší soud například v případě zvláště nepříznivého zdravotního stavu poškozeného (polymorbidní pacient s podstatnou ztrátou zraku i sluchu, trpící i řadou dalších vážných a život ohrožujících onemocnění), který se v rozhodné době neúspěšně snažil potřebnou právní pomoc zajistit, avšak narážel na svou ztíženou možnost plnohodnotné komunikace s úřady (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2616/2022) a Ústavní pak u poškozeného, který v souvislosti s nezákonným trestním řízením musel řešit nejen majetkové záležitosti, týkající se jeho do té doby úspěšného podnikání, ale rovněž se vypořádávat s úmrtím manželky a matky jeho nezletilé dcery, která zemřela za tragických okolností (sebevražda), což se nutně projevilo i na jeho zdravotním a duševním stavu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15), nebo v případě zmeškání promlčecí doby z důvodu, že se poškození řídili starší judikaturou o nepromlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v jiné než peněžité formě, přičemž opačný právní názor byl nastolen až poté, co nárok soudně uplatnili (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3.
4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17).
9. Při řešení této otázky se tedy odvolací soud od judikatury Nejvyššího (ani Ústavního) soudu neodchýlil, pokud posuzoval konkrétní okolnosti, za kterých žalovaná námitku promlčení uplatnila, a neshledal je tak výjimečné, aby závěr o rozporu námitky s dobrými mravy odůvodňovaly, zejména neshledal, že by měla vznesená námitka zneužívající charakter na újmu účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil (toto se ze skutkových zjištění obou soudů nijak nepodává a žalobce to v řízení ani netvrdil), a současně nedospěl ani k tomu, že by žalobci v uplatnění nároku v promlčecí době nějaké výjimečné okolnosti bránily, neboť pobyt žalobce ve výkonu trestu jej v možnosti svůj nárok včas uplatnit (a to i bez právního zastoupení) neomezoval. Výše uvedeným závěrem se pak odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010, které z výše uvedené judikatury rovněž vychází a odkazuje na ni.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 7. 5. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu