USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce L.
N., zastoupeného JUDr. Klárou Schneiderovou, advokátkou se sídlem v
Těchařovicích 7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu
ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 23 C 144/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 31. 10. 2023, č. j. 12 Co 8/2021-470, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 28. 8. 2020, č. j. 23 C 144/2018-281, řízení co do požadavku žalobce na
zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 500 000 Kč od 16. 7.
2018 do 20. 7. 2018 zastavil (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky
od 21. 7. 2018 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 75
000 Kč od 21. 7. 2018 do 2. 10. 2018 (výrok II), zamítl žalobu co do zaplacení
částky 415 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21.
7. 2018 do zaplacení (výrok III) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení částku 36 464,76 Kč (výrok IV).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v
pořadí již třetím rozsudkem (neboť jeho předchozí rozsudky byly Nejvyšším
soudem zrušeny) ze dne 31. 10. 2023, č. j. 12 Co 8/2021-470, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku III o věci samé potvrdil a ve výroku IV o nákladech
řízení jej změnil tak, že výše nákladů řízení činí 36 446,30 Kč, jinak jej i ve
zbytku tohoto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil
žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před odvolacím a
dovolacím soudem částku 3 000 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Částky 425 000 Kč s příslušenstvím (poté, co bylo řízení co do částky
75 000 Kč, kterou žalovaná žalobci uhradila, a ohledně písemné omluvy, kterou
mu poskytla, zastaveno) se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou
újmu vzniklou mu v souvislosti s trestním stíháním vedeným u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 56 T 9/2012, které skončilo zproštěním žalobce obžaloby (dále
jen „posuzované trestní stíhání“).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to ve
výroku I. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz
čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to zčásti
pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3
o. s. ř.).
5. Dovolání není přípustné proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v
části, kterou byl částečně změněn a částečně potvrzen výrok IV rozsudku soudu
prvního stupně, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem
bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením
odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe
dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením
založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp.
zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Ohledně dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v
části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně, se
Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny zákonné náležitosti
dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
7. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo
z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23
Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1.
2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba
vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
8. Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze
dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb.,
kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje
srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není
tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“), pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší
soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
9. Žalobce v dovolání vymezil dvě právní otázky, při jejichž řešení se
měl odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. U
druhé předložené otázky vztahující se k posouzení existence příčinné
souvislosti však žalobce neuvedl, od jaké konkrétní judikatury Nejvyššího soudu
se měl odvolací soud při jejím posouzení odchýlit, řádně tedy nevymezil
předpoklady přípustnosti dovolání a jeho dovolání je v této části jen prostou
(v dovolacím řízení nepřípustnou) polemikou se soudy obou stupňů a nevystihuje
formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. V tomto
rozsahu tedy dovolání žalobce neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2
o. s. ř., a je tudíž vadné.
10. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže
založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí
od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat
otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek
obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“),
přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci
tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě
žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení,
jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah
soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov.
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn.
30 Cdo 577/2017).
11. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka
postupu při stanovení přiměřené výše zadostiučinění, neboť při jejím řešení se
odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil,
pokud (v souladu se soudem prvního stupně) jej určil po zhodnocení povahy
trestní věci, délky trestního řízení (v rámci čehož zohlednil, že nepřiměřená
délka trestního řízení byla odškodněna samostatně) a následků v osobní sféře
žalobce, a na jejich podkladě provedl srovnání s výší zadostiučinění přiznaného
v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodovaly
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011,
publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014,
publikovaný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z výše
uvedených důvodů se tedy odvolací soud neodchýlil ani od v dovolání uvedených
nálezů Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, a ze dne 27.
9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, neboť se v souladu se závěry předchozího
zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo
3804/2022, zabýval tím, zda byla újma spočívající v nejmenování (resp.
pozdějším jmenování) žalobce profesorem v příčinné souvislosti s posuzovaným
trestním stíháním, a dospěl k (tímto dovolání řádně nezpochybněnému) závěru, že
nikoliv. Z těchto důvodů tudíž tento zásah do osobního života žalobce nebylo
možno při stanovování přiměřené výše zadostiučinění hodnotit a žalobcem
prosazovaný případ odškodnění nemajetkové újmy tak nebyl odvolacím soudem (mimo
jiné i z tohoto důvodu) shledán jako shodný v podstatných znacích (viz odstavec
101 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
12. Jestliže v této souvislosti žalobce rovněž namítal, že se odvolací
soud ve vztahu k zásahům do jeho osobního života zabýval pouze jeho
nejmenováním profesorem, míjí se tato námitka s právním posouzením věci
odvolacím soudem, jenž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který se
všemi žalobcem tvrzenými zásahy do osobní sféry žalobce podrobně zabýval, a
újmou spočívající v nejmenování žalobce profesorem (resp. existencí příčinné
souvislosti mezi touto újmou a posuzovaným trestním stíháním zahájeným v roce
2007) se pak podrobněji zabýval z důvodu, že právě v tomto směru byly jeho
předchozí úvahy (odlišné od soudu prvního stupně) předchozím zrušujícím
rozsudkem Nejvyššího soudu shledány neúplnými, tedy nesprávnými (viz odstavce
50 až 53 rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 74 až 95 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu). Tato námitka žalobce tudíž nemůže přípustnost dovolání
založit, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné
pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Obdobná situace je i ve vztahu k námitce, že odvolací soud (při
posouzení zásahů do osobní sféry žalobce a stanovení výše zadostiučinění)
nezohlednil existenci předchozího (samostatného) trestního stíhání žalobce
zahájeného v roce 2003 (a ukončeného zastavením trestního stíhání; poznámka
Nejvyššího soudu), neboť oba soudy existenci tohoto předchozího trestního
stíhání konstatovaly. Vzhledem k tomu, že však žalobce v tomto řízení žádal
odškodnit újmu způsobenou trestním řízením vedeným u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 56 T 9/2012, které vyústilo ve zproštění obžaloby a jež bylo
zahájeno až usnesením Policie České republiky ze dne 27. 12. 2007 (které
žalobce označil v žalobě za nezákonné rozhodnutí, od něhož tedy odvozoval
vznik újmy; poznámka Nejvyššího soudu), nikoliv trestní stíhání zahájené v roce
2003, uzavřely, že žalobcem tvrzené újmy vzniklé před zahájením posuzovaného
trestního stíhání s ním v příčinné souvislosti nejsou (viz odstavec 50 rozsudku
soudu prvního stupně a odstavce 99 a 105 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu),
což je opět závěr odvolacího soudu dovoláním řádně nenapadený.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §
243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů
dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím
řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované
tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s.
ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb.
ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 4. 2024
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu