USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobce P. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem,
advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská 13, proti žalovaným 1) České
republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, a 2)
České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15,
za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných Vinařského fondu,
identifikační číslo osoby 71233717, se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 3,
zastoupeného JUDr. Janem Streličkou, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 163/12,
o náhradu škody a o zproštění dluhu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 65 C 36/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 31. 8. 2020, č. j. 25 Co 199/2020-152, takto:
Dovolání se zamítá.
1. Žalobce se žalobou podanou dne 5. 2. 2019 u Obvodního soudu pro Prahu
1 domáhá vůči žalovaným zaplacení částky 85 462 480 Kč s příslušenstvím,
přičemž současně požaduje, aby jej žalované zprostily jeho v žalobě
specifikovaného dluhu vůči věřiteli Z. M., narozenému XY, bytem XY. Pouze vůči
první žalované se pak žalobce dále domáhá též zaplacení částky 904 760 Kč a 1
100 EUR s příslušenstvím. Svůj nárok žalobce dovozuje z odpovědnosti žalovaných
za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jehož se dopustil vedlejší
účastník nerespektováním zákonných omezení při nakládání s finančními
prostředky, které vynaložil na vývoj a provoz aplikace pro mobilní telefony
„Víno na dotek“, vinou které neuspěl projekt založený na obdobné konkurenční
aplikaci ShirazCode, na němž se žalobce podílel, resp. se tohoto nesprávného
úředního postupu dopustila Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky,
pokud vedlejšího účastníka nevyzvala k předložení výroční zprávy za roky 2013
až 2015 a k nápravě jeho pochybení.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 65 C
36/2019-105, žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení
vzniklých jednak na straně první i druhé žalované, z nichž každé je žalobce
povinen zaplatit částku 900 Kč, jednak na straně vedlejšího účastníka, kterému
soud prvního stupně z tohoto titulu přiznal vůči žalobci právo na náhradu
částky 492 580 Kč. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dovodil, že
mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a údajnou škodou není dán vztah
příčinné souvislosti, přičemž nadto zde zmíněný nesprávný úřední postup zcela
chybí a zažalovaný nárok je též promlčen.
3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání
směřující proti všem jeho výrokům. V průběhu odvolacího řízení pak podáním, jež
bylo odvolacímu soudu doručeno dne 9. 7. 2020, navrhl, aby na jeho místo do
řízení vstoupil pobočný spolek E. t. S. C., identifikační číslo osoby XY, se
sídlem XY (dále též jen „pobočný spolek“). Návrh odůvodnil tím, že pohledávku,
jež je předmětem tohoto řízení, postoupil smlouvou ze dne 17. 2. 2020 na
uvedenou právnickou osobu.
4. Poté, co obě žalované, stejně jako vedlejší účastník, vyjádřili svůj
nesouhlas s návrhem žalobce, přičemž vedlejší účastník tento nesouhlas
odůvodnil též obavou, že se žalobce, který zmíněný pobočný spolek právně i
fakticky sám ovládá, tímto návrhem uchyluje ke zjevnému zneužití procesního
práva, neboť jeho motivace vychází pouze ze snahy o minimalizaci ztrát, které
by jej v případě procesního neúspěchu ve věci mohly postihnout v podobě vzniku
jeho povinnosti k náhradě nákladů řízení, Městský soud v Praze v záhlaví
označeným usnesením tento návrh zamítl. Odvolací soud, který předtím žalobce
neúspěšně vyzval k doložení solventnosti pobočného spolku, totiž dospěl k
závěru, že žalobce sice splnil formální předpoklady pro to, aby bylo jeho
návrhu vyhověno, neboť v souladu s § 107a občanského soudního řádu doložil, že
v průběhu odvolacího řízena nastala skutečnost, s níž právní předpis spojuje
přechod žalobcových práv, o které v řízení jde, svým návrhem však sleduje
zneužití této procesní úpravy. Jak odvolací soud zjistil, žalobce totiž
předmětnou pohledávku postoupil na právnickou osobu, která vznikla dne 10. 4.
2019 a kterou žalobce sám plně ovládá, přičemž vedle zřetelného důvodu
vedoucího k tomuto postoupení zde chybí též jakýkoliv doklad svědčící o
majetkových poměrech tohoto subjektu, zejména pak o jeho schopnosti uhradit
případnou pohledávku z titulu náhrady nákladů tohoto řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm
odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, neboť ze znění § 107a odst. 2 občanského soudního řádu plyne,
že při prokázání právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod nebo
přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, soud
návrhu, který z uvedeného ustanovení vychází, vyhoví. Taková právní skutečnost
přitom byla v tomto řízení prokázána. Žádné doklady, které by prokazovaly
nesolventnost nového žalobce a tím by i s jistotou svědčily o tom, že cílem
žalobcova návrhu je zneužití zmíněné procesní úpravy, přitom nejsou součástí
spisu. Pouhá obava, že se případná pohledávka na náhradu nákladů řízení v
budoucnu stane nedobytnou, však pro přijetí závěru, který odvolací soud v
napadeném rozhodnutí učinil, nepostačuje, jak patrno z usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010. Zmiňuje-li pak odvolací
soud nezřetelnost důvodu k postoupení zažalované pohledávky, přehlíží, že
žalobce ve svém vyjádření ze dne 27. 8. 2020 tuto nezřetelnost vyvrátil, když
odkázal na článek I odst. 4 smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 2. 2020,
podle kterého smluvní strany touto smlouvou pouze dokončily svůj původní záměr
vyjádřený již ve smlouvě ze dne 30. 5. 2019. Odvolací soud se nadto nezabýval
ani tím, zda je původní žalobce solventnější, než žalobce nový. Žalobce proto
navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil a vstup
nového žalobce do řízení připustil, popř. aby toto rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. První žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání s napadeným
rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožnila. Současně uvedla, že okolnosti
daného případu nepřipouštějí pochybnosti o tom, že hlavním a jediným účelem
žalobcova návrhu je ochránit žalobce před důsledky předpokládaného zamítnutí
žaloby.
7. Také druhá žalovaná se ve svém stanovisku k žalobcovu dovolání
vyslovila pro jeho zamítnutí (popř. odmítnutí), přičemž uvedla, že dle
judikatury Nejvyššího soudu pro zamítnutí návrhu vycházejícího z § 107a
občanského soudního řádu postačuje, aby v době, kdy soud o tomto návrhu
rozhoduje, zde bylo důvodné podezření, že k převodu pohledávky nebo jiného
práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl
k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení. Odvolací soud přitom v
posuzovaném případě zohlednil též kritéria plynoucí mj. i z nálezu Ústavního
soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, a otázku (ne)existence jistoty
zneužití postoupení pohledávky vyřešil také ve shodě se závěry vyslovenými v
usnesení téhož soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 1180/20. Případná
solventnost původního žalobce je dle názoru druhé žalované pro posouzení řešené
otázky nerozhodná.
8. Za věcně správné označil napadené usnesení odvolacího soudu ve svém
vyjádření rovněž i vedlejší účastník, který zdůraznil, že toto rozhodnutí je
zcela v souladu se závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Připomenul
přitom, že žalobce svůj návrh uplatnil dne 9. 7. 2020, tedy v průběhu
odvolacího řízení proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. 2. 2020, jímž
byla jeho žaloba zamítnuta a žalobce byl současně zavázán k náhradě nákladů
řízení ve značné výši. Žalobce nadto nevyhověl výzvě odvolacího soudu, aby
doložil solventnost nového žalobce, který nevykonává žádnou výdělečnou činnost
a je fakticky i právně ovládán žalobcem. Za tohoto stavu je tedy namístě
uzavřít, že žalobcův návrh představuje zjevně účelové zneužití procesní
úpravy.
III. Přípustnost dovolání
1. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
2. Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a za splnění podmínky
povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Zároveň toto dovolání
obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Nejvyšší soud se proto dále
zabýval jeho přípustností.
3. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
4. Podle § 238a o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího
soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je
procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního
účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně
účastníka (§ 92 odst. 2).
5. Rozhodl-li odvolací soud napadeným usnesením o návrhu žalobce na
vstup nového žalobce do řízení na místo žalobce stávajícího, který vychází z §
107a o. s. ř., je tedy dovolání přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
6. Dovolání není důvodné. 7. Podle § 107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení
řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo
přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve,
než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti,
popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení
jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech
uvedených v § 107. Podle odstavce 2 téhož ustanovení soud návrhu usnesením
vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost
uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo
žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se
nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány. 8. Žalobce svůj návrh na vstup nového žalobce do řízení na jeho místo
odůvodnil existencí smlouvy o postoupení zažalovaných pohledávek, jež byla
dotčenými subjekty uzavřena dne 17. 2. 2020. Tuto smlouvu žalobce ke svému
návrhu současně připojil. Vznik právní skutečnosti, s níž právní předpisy
spojují převod práva, o které v tomto řízení jde, a to skutečnosti, jež nastala
po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tak byl v odvolacím řízení
prokázán. Z tohoto pohledu by tedy bylo možné vznesenému návrhu vyhovět. 9. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo
3013/2010, uveřejněném pod č. 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vyložil, že nelze vyloučit, že soud ve výjimečných případech zamítne návrh
podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby
takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. Takový
postup je namístě například tehdy, je-li možno dovodit podle toho, co v řízení
vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je
zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu
nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou, tj. aby se žalobce
vyhnul případné povinnosti k náhradě nákladů řízení spojené s neúspěchem ve
věci. V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na citované rozhodnutí
Nejvyššího soudu) obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k
rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale
musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní
úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř. (zda nedošlo k účelovému
postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy). Ústavní soud (a také
Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo
3911/2018) vysvětlil, že obecné soudy by měly svou pozornost soustředit i na
jiné ze spisu se podávající, resp.
úředně dostupné okolnosti, například na
nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, na patrný nedostatek typického
„komerčního“ motivu postoupení, jestliže postupník je současně ovládající
společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd., a na
tomto vůbec podezřelém základě by se pak měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé
důsledky – procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky – mohou
pro dané řízení nastat. Nejvyšší soud potom ve své rozhodovací praxi dovodil,
že zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle § 107a
o. s. ř. může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané
strany v průběhu řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo
3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo
993/2013). 10. Na uvedené závěry navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, v němž deklaroval, že k možnosti soudu uzavřít,
že návrh žalobce na singulární sukcesi podle § 107a odst. 1 o. s. ř. je
zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu
nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou
předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení
neúspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů
řízení, jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen
splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch
žalovaného. Naplnění obou těchto předpokladů nemusí být postaveno zcela
najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o
nich nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela vyloučit, že během řízení
vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný,
případně že osoba, která má do řízení vstoupit na základě návrhu podle § 107a
odst. 1 o. s. ř., se v budoucnosti stane schopnou nést případnou povinnost k
náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena. Postačuje proto, je-li v době, kdy
soud rozhoduje o návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření, že k
postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto,
aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení
přisouzené náhrady nákladů řízení. Míru pravděpodobnosti, že podání návrhu na
postup podle § 107a odst. 1 o. s. ř., případně postoupení pohledávky na jiný
subjekt, který posléze podá žalobu o její splnění, je zneužitím práva výše
popsaným způsobem, soud poměřuje s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu
nákladů řízení. Závěr Nejvyššího soudu vyslovený ve výše uvedeném a dovolatelem
zmíněném usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, podle kterého
prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu
stane nedobytnou, nepostačuje k zamítnutí návrhu podle § 107a odst. 1 o. s.
ř.,
je třeba pojímat tak, že závěr o možném zneužití návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř. za účelem, aby se strana žalující vyhnula případně uložené povinnosti k
náhradě nákladů řízení, nemůže být jen hypotetický, ale musí být odůvodněn
konkrétními okolnostmi, jež vyplývají z obsahu spisu (viz též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2868/2019, ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 4037/2019, nebo ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo
1388/2019). 11. V nyní posuzované věci odvolací soud rozhodl zcela v souladu s výše
citovanou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Své zamítavé rozhodnutí
totiž přesvědčivě vysvětlil zhodnocením konkrétních okolností případu, jež
zjistil z obsahu spisu i z předložené smlouvy o postoupení zažalované
pohledávky a na jejichž podkladě vyslovil důvodně dovozenou a reálnou obavu ze
zneužití žalobcova procesního práva ve smyslu § 2 o. s. ř. Poukázal přitom
především na skutečnost, že pohledávka byla postoupena na pobočný spolek, který
vznikl dne 10. 4. 2019 (tj. v době po zahájení tohoto řízení) za účelem „pomoci
osobám poškozeným státem a orgány veřejné moci při výkonu veřejné správy s
výjimkou škody způsobené porušením práva na osobní svobodu, vazbou, testem nebo
ochranným opatřením“, přičemž tento subjekt je prostřednictvím spolku E. t. T.,
identifikační číslo osoby XY, který byl založen dne 30. 1. 2019, fakticky i
právně ovládán jeho předsedou, tj. samotným žalobcem. Dále zmínil časovou
souvislost, kdy k postoupení pohledávky došlo poté, co žaloba byla soudem
prvního stupně nepravomocně zamítnuta a žalobci byla uložena povinnost zaplatit
žalovaným i vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (v případě vedlejšího
účastníka, jenž je v řízení zastoupen advokátem, pak ve výši 492 580 Kč), a
neopomenul ani nezřetelnost (ekonomického) důvodu, který žalobce k postoupení
pohledávky vedl, ani jeho odmítavou reakci na výzvu odvolacího soudu k doložení
solventnosti subjektu, jenž by měl do řízení vstoupit na jeho místo. Závěru,
který poté na základě těchto skutečností odvolací soud učinil, a v souladu s
nímž existence důvodné obavy ze zneužití žalobcova práva, jež může směřovat k
případné budoucí nedobytnosti pohledávek, které žalovaným (především však
vedlejšímu účastníkovi) mohou za žalobcem vzniknout z titulu náhrady nákladů
řízení, brání tomu, aby bylo jeho návrhu vycházejícímu z § 107a o. s. ř. vyhověno, lze tudíž přisvědčit. 12. K rozptýlení uvedených obav přitom nevede ani žalobcova zmínka o
déletrvajícím procesu směřujícím k postoupení zažalované pohledávky, který měl
být završen právě až smlouvou ze dne 17. 2. 2020. Ze spisu je totiž patrné, že
žalobce sice postup podle § 107a o. s. ř. v řízení navrhl již dříve, a to s
poukazem na smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou dne 30. 5. 2019 s
totožným subjektem, ani s tímto svým v pořadí prvním návrhem, který byl vznesen
dne 16. 1. 2020, tj. krátce po právní moci usnesení o připuštění vstupu právně
zastoupeného vedlejšího účastníka do řízení, jenž byl oznámen dne 23. 4. 2019,
však u soudu neuspěl (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 1. 2020, č. j.
65 C 36/2019-79), načež účastníci této smlouvy od ní odstoupili (viz čl. I
odst. 4 nyní předložené smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. 2. 2020). Takovýto postup však sám o sobě o existenci zřetelného ekonomického důvodu, pro
který žalobce zažalovanou pohledávku na výše jmenovaný pobočný spolek nyní
převedl, nijak nevypovídá. 13. Napadené usnesení odvolacího soudu je tedy z uvedených důvodů
správné, a Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a)
o. s. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 5. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu