USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY,
zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní
58/110, proti žalovaným 1) A. K., narozené XY, a 2) K. K., narozené XY, oběma
bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 1, Na zábradlí 205/1, o zaplacení 205 464 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 136/2011, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018, č. j. 51 Co
308/2018-515, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení žalované částky představující
doplatek ceny díla. Usnesením ze dne 28. 5. 2018, č. j. 14 C 136/2011-473, Obvodní soud pro Prahu 2
rozhodl, že v řízení bude na straně žalobkyně dále pokračováno se společností
V., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY (dále jen „v.“). Vyhověl tak
návrhu žalobkyně podle § 107a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“) podanému z důvodu, že žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze
dne 22. 5. 2018 postoupila žalovanou pohledávku na v. V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze k odvolání žalovaných změnil
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 5. 2018, č. j. 14 C
136/2011-473, tak, že návrh žalobkyně, aby na její místo do řízení vstoupila
v., zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval při aplikaci §
107a o. s. ř. příliš formalisticky a nezabýval se dostatečně všemi okolnostmi
postoupení předmětné pohledávky. Žalovaná pohledávka byla dne 22. 5. 2018 na
základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena v., jejíž základní kapitál
činí jen 20 000 Kč. Jediným společníkem a jednatelem žalobkyně je P. K., jenž
je také zakládajícím společníkem v. a jejím prvním jednatelem, přičemž obě
společnosti sídlí na stejné adrese. Jednatel v. P. K. byl dne 11. 5. 2018
odvolán a byl jmenován jednatel nový – T. B., jehož adresa trvalého pobytu je
na Obecním úřadě XY. T. B. je zároveň jediným společníkem a jednatelem
společnosti E., přičemž jeho obchodní podíl v této společnosti je postižen
exekučním příkazem, obdobně jako u společnosti B. Pokud by došlo k převodu
obchodního podílu P. K. ve v. na T. B., jak předpokládá smlouva o smlouvě
budoucí ze dne 11. 5. 2018 uzavřená mezi P. K. a T. B., který má o tento podíl
podle žalobkyně zájem za předpokladu, že v majetku v. bude žalovaná pohledávka,
byl by následně i tento podíl postižen exekučním příkazem a vymahatelnost
nákladů řízení by byla zcela ztížena, pokud by byla žalobkyně ve sporu
neúspěšná. Odvolací soud uzavřel, že jednání žalobkyně, k němuž navíc došlo v
době, kdy mělo být soudem prvního stupně již brzy vyhlášeno rozhodnutí a
žalobkyně soudu ani nedoručila svůj závěrečný návrh, bylo účelové a nemůže
požívat soudní ochrany. Proti v záhlaví označenému rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně
dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že odvolací soud otázku aplikace § 107a o. s. ř. a § 2 o. s. ř. posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
vyjádřenou v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo
3394/2016, a ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 717/2017, a své rozhodnutí
založil na základě hypotéz a spekulací o zneužití procesních práv ze strany
žalobkyně. Podle dovolatelky je vo106 s. r. o.
ekonomicky aktivní společností,
která v roce 2018 dosáhla kladného výsledku hospodaření, a postoupení žalované
pohledávky z dovolatelky na v. je zcela běžným obchodním případem. Ani problémy
T. B. nemohou mít podle dovolatelky žádný vliv na majetkovou situaci v. Dovolatelka, odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3479/2017, odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nenařídil jednání, nedal
jí možnost, aby se v odvolacím řízení vyjádřila k provedeným důkazům a
neumožnil jí navrhovat další důkazy, čímž ji zkrátil na jejích procesních
právech. Žalované ve vyjádření k dovolání navrhly, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně
zamítl. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud
projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od
30. 9. 2017. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec
2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení [odstavec 3].
Otázka aplikace § 107a o. s. ř. a § 2 o. s. ř. nebyla způsobilá založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím
řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v
dovolatelkou citovaných ani jiných jeho rozhodnutích.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí R 46/2012 formuloval a odůvodnil závěr, podle
něhož nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k
zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených
předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím § 2 o.
s. ř. Takový postup je namístě například tehdy, bylo-li možno dovodit podle
toho, co vyšlo v řízení najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §
107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná
pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou.
Prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu
stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti
pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak
zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže). K tomuto závěru se Nejvyšší
soud přihlásil v řadě rozhodnutí, například v usnesení ze dne 25. 6. 2013, sp.
zn. 23 Cdo 1665/2013 (jež je, jakož všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), kde zdůraznil, že
hrozba zneužití postoupení pohledávky z pohledu náhrady nákladů řízení musí
nabýt reálné podoby.
Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, uveřejněném
pod číslem 30/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zdůraznil, že
obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §
107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze
o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na § 2 o. s. ř. (zda
pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu).
Ústavní soud (a shodně Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 27. 11. 2018,
sp. zn. 20 Cdo 3911/2018) vysvětlil, že obecné soudy by měly svou pozornost
soustředit i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti,
například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, na patrný
nedostatek typického „komerčního“ motivu postoupení, jestliže postupník je
současně ovládající společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní
substrát atd.), a na tomto vůbec podezřelém základě by se pak měly zabývat
otázkou, jaké nepříznivé důsledky – procesním uznáním tvrzeného postoupení
žalované pohledávky – mohou pro dané řízení nastat. Zneužití úpravy procesního
nástupnictví při singulární sukcesi podle § 107a o. s. ř. přitom může podle
okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo
981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení
pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013).
Na závěry vyslovené v R 46/2012 navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 10.
2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, v němž deklaroval, že k možnosti soudu uzavřít,
že návrh žalobce na singulární sukcesi podle § 107a odst. 1 o. s. ř. je
zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu
nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou
předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení
neúspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů
řízení, jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen
splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch
žalovaného. Naplnění obou těchto předpokladů přitom nemusí být postaveno zcela
najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o
nich nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela vyloučit, že během řízení
vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný,
případně že osoba, která má do řízení vstoupit na základě návrhu podle § 107a
odst. 1 o. s. ř., se v budoucnosti stane schopnou nést případnou povinnost k
náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena. Postačuje proto, je-li v době, kdy
soud rozhoduje o návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření, že k
postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto,
aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení
přisouzené náhrady nákladů řízení. Míru pravděpodobnosti, že podání návrhu na
postup podle § 107a odst. 1 o. s. ř., případně postoupení pohledávky na jiný
subjekt, který posléze podá žalobu o její splnění, je zneužitím práva výše
popsaným způsobem, soud poměřuje s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu
nákladů řízení. Závěr Nejvyššího soudu v R 46/2012, podle kterého prostá obava,
že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane
nedobytnou, nepostačuje k zamítnutí návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., je
třeba pojímat tak, že závěr o možném zneužití návrhu podle § 107a odst. 1 o. s.
ř. za účelem, aby se strana žalující vyhnula případně uložené povinnosti k
náhradě nákladů řízení, nemůže být jen hypotetický, ale musí být odůvodněn
konkrétními okolnostmi, jež vyplývají z obsahu spisu.
V nyní projednávané věci odvolací soud rozhodl zcela v souladu s výše citovanou
judikaturou Nejvyššího soudu – ve svém rozhodnutí (viz body 12 a 13 dovoláním
napadeného usnesení) přesvědčivě vysvětlil a pečlivým hodnocením konkrétních
okolností případu (časový okamžik postoupení, personální propojení postupitele
a postupníka, nízký základní kapitál postupníka, nezřetelný důvod postoupení
žalované pohledávky, hrozba postižení obchodního podílu exekucí) odůvodnil,
proč dospěl k závěru, že k postoupení pohledávky došlo s úmyslem, aby případný
procesní neúspěch dovolatelky nevedl k úspěšnému vymožení náhrady nákladů
řízení, a proč tedy považoval návrh dovolatelky podle § 107a odst. 1 o. s. ř.
za zneužití práva.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nesprávný procesní postup, pak přehlíží,
že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vady
řízení, které dovolatelka namítá, nejsou totiž samy o sobě (jak je uvedeno
shora) způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení
věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední
povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou
o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o
procesních pochybeních odvolacího soudu nezahrnující žádnou otázku procesního
práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost
dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních
pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014,
ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32
Cdo 1145/2015). Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo
3479/2017, na něž dovolatelka v souvislosti s touto svou námitkou odkázala,
řešilo situaci, kdy soud neumožnil žalované, aby se k návrhu žalobkyně podle §
107a o. s. ř. vyjádřila. O takovou situaci v nyní projednávané věci vůbec
nejde. Navíc z obsahu spisu se podává, že dovolatelka byla řádně vyzvána, aby
se k odvolání žalovaných proti usnesení soudu prvního stupně vyjádřila, což
také tak učinila, a veškeré skutečnosti, na jejichž základě odvolací soud
rozhodl, plynou ze spisu nebo jsou běžně úředně dostupné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl
pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 2. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu