32 Cdo 20/2019-402
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Modrá pyramida stavební spořitelna, a.s., se sídlem v
Praze 2, Bělehradská 128, čp. 222, PSČ 120 21, proti žalovaným 1) L. Č.,
narozenému XY, bytem XY a 2) M. Č., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr.
Jiřím Zájedou, advokátem se sídlem v Blatné, Zahradnická 38, o zaplacení 1 687
130,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C
102/2014, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 14. 12. 2017, č. j. 22 Co 1559/2017-331, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalovaná 2) podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský
soud v Českých Budějovicích ve vztahu k žalované 2) potvrdil vyhovující
rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 8. 3. 2017, č. j. 7 C 102/2014-262
(výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud
projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od
30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec
2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení [odstavec 3].
Dovolání, z jehož obsahu se podává, že směřuje toliko proti rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé, trpí vadou, neboť neobsahuje obligatorní
náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání,
které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované
věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za
splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), usnesení ze dne 27. 8.
2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit
č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, ze dne
30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2446/2014, která jsou, stejně
jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na www.nsoud.cz].
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně
konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13, a ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3791/2014, jimiž byly odmítnuty
ústavní stížnosti proti posledně jmenovaným usnesením Nejvyššího soudu a která
jsou veřejnosti k nahlédnutí na www.usoud.cz, a zejména Stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod
číslem 460/2017 Sbírky zákonů, dále jen „Stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16“).
Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou
otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení
této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované R 4/2014). V
usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 (ústavní stížnost proti
němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 267/2014)
Nejvyšší soud zdůraznil, že z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může
být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti
dovolání. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením několika alternativ
přípustnosti dovolání zároveň.
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že „napadené rozsudky se
odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a projednávaná otázka
by měla být posouzena jinak“, uplatnila současně dva předpoklady přípustnosti
dovolání, které se vzájemně vylučují. Ani z obsahu dovolání přitom nelze
dovodit, který z předpokladů přípustnosti zamýšlela dovolatelka uplatnit. Na
žádná rozhodnutí dovolacího soudu dovolatelka neodkázala.
I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v §
237 o. s. ř., tedy aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla
(dovolacím soudem) posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého
svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit
(srov. shodně například již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); to
však dovolatelka – jak se podává již shora – neučinila. Pouhý nesouhlas
dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání
založit nemůže.
Dovolatelka rovněž oproti požadavkům stanoveným pro obsah dovolání v § 241a
odst. 2 o. s. ř. nevymezila ohlášený dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř. Ve své argumentaci
toliko polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, přičemž však přehlíží,
že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších
stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013
nelze v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění
odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod;
tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo
4566/2014, a ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014).
K doplnění dovolání, které dovolatelka učinila podáním doručeným Nejvyššímu
soudu dne 21. 6. 2018 (č. l. 348 an. spisu), Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť
dovolatelka tak učinila až po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. § 241b
odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání,
během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již
uplynula (srov. § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady,
jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených
náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) dovolání žalované 2) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl
pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 1. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu