U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce M. C., zastoupeného JUDr. J. V., obecným zmocněncem, proti žalované
Veselých mlýn s. r. o., se sídlem v Praze 4, Ve svahu 17, identifikační číslo
osoby 25708791, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, se sídlem v
Praze 4, Medkova 913, o zaplacení částky 549.474,20 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 366/2006, o dovoláních
žalované a Ing. V. V., zastoupeného JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, se
sídlem v Praze 4, Medkova 913, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.
dubna 2010, č. j. 1 Cmo 350/2009-166, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Dovolání Ing. V. V. se zamítá.
Usnesením ze dne 20. srpna 2009, č. j. 42 Cm 366/2006-156, Městský soud v
Praze rozhodl, že nepřipouští přistoupení Ing. V. V. do řízení jako dalšího
účastníka na straně žalované. Podle jeho názoru je zřejmé, že žalovaná
společnost nebyla v době zahájení řízení pasivně věcně legitimována a žalobce
návrhem na přistoupení Ing. V. jako účastníka do řízení obchází institut
záměny účastníků upravený v ustanovení § 92 odst. 2 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), jež připuštění záměny účastníků podmiňuje souhlasem
původního i nového žalovaného.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se připouští, aby do řízení jako další
účastník na straně žalované přistoupil Ing. V. V.
Odvolací soud dovodil, že možnost vycházející z ustanovení § 92 odst. 1 o. s.
ř. je důležitým procesním oprávněním účastníka řízení, směřujícím rovněž k
odstranění nedostatku pasivní věcné legitimace, vyjde-li v řízení najevo, a
nejedná se o nic jiného než o to, že právo na soudní ochranu lze uplatnit proti
komukoliv, kdo má způsobilost být účastníkem řízení. Jinou otázkou pak je
výsledek řízení ve věci samé; teprve v tomto rámci budou zjišťovány otázky
věcné legitimace žalovaných. Při rozhodování podle ustanovení § 92 odst. 1 o.
s. ř. k takovému zjišťování ještě nedochází. Ve věci dosud nebylo provedeno
žádné dokazování, nemůže být proto jednoznačně zřejmé (nepochybné), že
dosavadní žalovaná nebyla věcně legitimována. Pro odepření souhlasu soudu s
přistoupením dalšího účastníka na straně žalované neshledal odvolací soud ani
jiné opodstatnění.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaná a Ing. V. V. samostatná, leč
obsahově zcela identická dovolání, odkazujíce co do přípustnosti na ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., aniž své výhrady vůči napadenému rozhodnutí,
třebas zastoupeni advokátkou, podřadili pod některý ze zákonem stanovených
dovolacích důvodů. Dovolatelé především namítli, že odvolací soud se nezabýval návrhem na
přistoupení dalšího účastníka řízení z toho pohledu, zda jsou splněny podmínky
řízení. I z odvolání je podle nich zřejmé, že žalobce ví, že podmínky řízení
splněny nejsou, a návrh na přistoupení dalšího účastníka je snahou
neodstranitelný nedostatek těchto podmínek napravit. Argumentovali, že v
případě nedostatku podmínek řízení, který nelze odstranit, není přípustné
provádět změny v okruhu účastníků, ale je třeba řízení podle ustanovení § 104 a
§ 43 odst. 2 o. s. ř. zastavit, a rozhodnutí o připuštění dalšího účastníka je
nehospodárné. Nedostatek podmínek řízení dovolatelé spatřují především v
nedostatku pasivní věcné legitimace původní žalované. Poukazují na to, že
žalobce ke svému tvrzení o pasivní legitimaci žalované žádné důkazy
nepředložil, naopak z jím předložených listin vyplývá, že měl správně žalovat
Ing. V. Žalobcovo nesprávné označení žalobce (zřejmě míněna žalovaná) nelze
napravit, protože od počátku je nesporné a zřejmé, že žalovaná není pasivně
legitimovaným subjektem. Dovolatelé s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 21 Cdo 1421/2005 a 29 Odo 119/2006 vyjádřili přesvědčení, že žalobce
nemůže „suplovat“ své pochybení tím, že se snaží „namísto přistoupení zaměnit
účastníky řízení“. Dal-li najevo, že tak činí proto, že pochybuje o pasivní
legitimaci žalované, nelze jeho návrhu vyhovět. Dovolatelé též vytkli odvolacímu soudu, že vůbec nevysvětlil důvody, které jej
vedly ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Vyjádřili přesvědčení, že
připuštěním přistoupení tohoto účastníka by soud založil nedostatek své
pravomoci, a poukazují na označení Ing. V. identifikačním číslem osoby, jež
není podle jejich mínění nijak podloženo. Shodně navrhli, aby napadené usnesení
bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání Ing. V. ztotožnil se závěry napadeného
rozhodnutí a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Po zjištění, že obě dovolání byla podána ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. účastníky řízení řádně zastoupenými advokátkou, jíž byla dovolání též
sepsána (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou,
zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. V prvé řadě bylo třeba zkoumat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. Z povahy
dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní
přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto
rozhodnutí zruší (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října
1997 sp. zn.
2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3,
ročník 1998, pod číslem 28). Z hlediska posouzení subjektivní přípustnosti
dovolání lze přitom existenci případné újmy na právech účastníka posuzovat jen
z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva (srov. shodně rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2001 sp. zn. 33 Odo 258/2001, veřejnosti
přístupné na www.nsoud.cz). Rozhodnutím, v jehož důsledku nebude žalovaná
společnost jediným žalovaným subjektem, nýbrž týž nárok na zaplacení peněžní
částky bude uplatněn též vůči dalšímu subjektu (s požadavkem, aby byli žalovaní
zavázáni plnit solidárně), žalované společnosti žádná újma na jejích právech
způsobena být nemohla. Podmínka subjektivní přípustnosti dovolání tedy u ní
splněna není a jí podané dovolání bylo podáno někým, kdo není k podání toho
opravného prostředku oprávněn. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. Dovolání Ing. V. – vzhledem ke shora vyloženým principům – subjektivně
přípustné je, a je přípustné též objektivně, byť je – oproti jeho chybnému
právnímu názoru – přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu z podnětu
tohoto dovolání, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody,
včetně toho, jak je tento dovolatel (dále též jen „dovolatel“) obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Podle ustanovení § 92 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do
řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení
vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (odstavec 1). Na
návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo
žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být
takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho
místo vstoupit (odstavec 2). Žalobce má, jak vyplývá z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného
řízení, procesní právo navrhnout, aby do řízení přistoupil další účastník. Návrhu na přistoupení dalšího žalovaného do řízení může soud vyhovět, aniž by
podmínkou vydání takového usnesení byl souhlas původního žalovaného nebo toho,
kdo se takto má stát dalším žalovaným (srov. § 92 odst. 1 o. s. ř.). Oproti
tomu k záměně žalovaného je nutný jeho souhlas (srov. § 92 odst. 2 o. s. ř.). Výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru, že přistoupení dalšího
účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal
nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby
nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení
přistoupit na straně žalované, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do
řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné
pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nehospodárné by
připuštění dalšího účastníka bylo zejména tehdy, jestliže by takový postup
vyvolal další dokazování, které by jinak nebylo potřebné a ve svých důsledcích
by vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, sp. zn. 33 Odo
503/2004, in www.nsoud.cz). Je přitom nepřípustné, aby návrhem na přistoupení
dalšího účastníka do řízení byl obcházen institut záměny účastníka ve smyslu §
92 odst. 2 o. s. ř. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení
zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve
sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud
připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě
lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo
119/2006, uveřejněné pod číslem 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že otázkou, zda další žalobce nebo
žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je věcně legitimován, se
soud při rozhodování o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení
nezabývá (srov. usnesení ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001,
uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 847, svazek 12/2002, či usnesení ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod
číslem 18). Věcná legitimace účastníka řízení (na straně žalobce i žalovaného)
je totiž jakožto otázka hmotněprávní předmětem dokazování, soud ji může
zpravidla řešit až na základě výsledků dokazování v souvislosti s rozhodováním
ve věci samé a nedostatek věcné legitimace není důvodem pro zastavení řízení
nebo odmítnutí žaloby, ale pro zamítnutí žaloby (srov. usnesení ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, ročník 2006, pod číslem 47). V usnesení ze dne 22. října 2009, sp. zn. 25 Cdo 825/2009, in www.nsoud.cz, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že vzhledem
k tomu, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je
zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, je nutno omezující zásahy ze strany
soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně, a proto též výše
citovaná judikatura vyžaduje, že rozpor se zásadou procesní ekonomie či
nedostatek věcné legitimace dosavadního účastníka řízení musí být zjevný. Nelze-li pro účely rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení
posuzovat jeho věcnou legitimaci, pak zásadně (zejména nebylo-li dosud
provedeno žádné dokazování) nelze posuzovat ani věcnou legitimaci dosavadního
účastníka řízení. Soudobá odborná literatura dále upozorňuje na to, že má být
zohledněna případná žalobcova nejistota o pasivně legitimované osobě, že „pánem
sporu“ je koneckonců žalobce a rozhodné je, co je či bylo zřejmé jemu, nikoliv
soudu (srov. Ištvánek, F. in Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha:
Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 433).
K témuž názoru se Nejvyšší soud
přihlásil též v usnesení ze dne 14. dubna 2001, sp. zn. 25 Cdo 3900/2010, in
www.nsoud.cz, v němž navázal závěrem, že je třeba rozlišit nepřípustné zneužití
procesního institutu přistoupení účastníka do řízení od jeho přípustného
využití jako prostředku žalobcovy procesní obezřetnosti. V usnesení ze dne 28. července 2001, sp. zn. 30 Cdo 3575/2009, in www.nsoud.cz, pak Nejvyšší soud k
případům, kdy žalobce hodlá „z opatrnosti“ vedení sporu rozšířit na dalšího
žalovaného, zaujal názor, že takové postupy bývají z hlediska ekonomiky řízení
únosné zejména u případů s takovým skutkovým základem, na němž se objektivně
mohlo podílet více subjektů. Z citovaných judikatorních závěrů, od nichž Nejvyšší soud neshledává důvod se
odchýlit, se zcela zřetelně podává odpověď na všechny otázky otevřené dovoláním
v souzené věci. Především je zřejmé, že dovolatel mylně považuje nedostatek věcné legitimace,
která je (jak shora vyloženo) základním předpokladem věcné důvodnosti žaloby,
za nedostatek podmínek řízení ve smyslu ustanovení § 103 a násl. o. s. ř.,
který brání tomu, aby soud rozhodl ve věci samé (tj. aby se vůbec důvodností
žaloby zabýval). Již vůbec nelze uplatnění nároku proti subjektu, jenž je řádně
označen, leč postrádá pasivní věcnou legitimaci, zaměňovat s nesprávným
označením žalovaného v žalobě, odůvodňujícím postup soudu podle ustanovení § 43
o. s. ř. Není patrno, z čeho dovolatel dovozuje, že připuštěním jeho přistoupení do
řízení soud založil nedostatek své pravomoci. Pravomoc soudů je upravena v
ustanovení § 7 o. s. ř. a přistoupením Ing. V. do řízení nedochází ke změně
žádných skutečnosti rozhodných z hlediska tohoto ustanovení. Totéž platí v
rovině pravomoci soudů České republiky (ve vztahu k pravomoci orgánů jiných
států či k pravomoci rozhodce, srov. § 106 odst. 1 o. s. ř.). Měl-li snad
dovolatel na mysli nedostatek věcné příslušnosti (srov. § 9 ve spojení s § 104a
a o. s. ř.), pak jeho námitka založená na argumentu, že jej žalobce označil
identifikačním číslem, ačkoliv toto označení nevyplývá z žádných listin,
neobstojí. Dovolatel je totiž tímto identifikačním číslem označen v písemné
smlouvě o dílo uzavřené mezi ním a žalobcem dne 14. října 2004, kterou do spisu
založil žalobce, tedy právě v té listině, jíž podle obsahu spisu v rámci své
procesní obrany argumentovala žalovaná společnost (srov. podání z 22. září 2008
a přednes při jednání 6. října 2008) a na jejímž obsahu soud prvního stupně
založil své závěry o zjevném nedostatku její pasivní věcné legitimace. Protože, jako shora vyloženo, soud posuzuje věcnou legitimaci účastníků řízení
až na základě výsledků řízení v rámci rozhodování o věci samé a pro účely
procesního rozhodnutí o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení ji
zkoumat nemůže, musí být nedostatek pasivní věcné legitimace původně žalovaného
subjektu zjevný, má-li být na něm založen závěr o tom, že žalobcův procesní
postup je účelový (že jde o obcházení ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. o
záměně účastníků).
Tak tomu bude zejména v případech, z nichž vycházejí shora
citované judikatorní závěry, totiž kdy nedostatek věcné legitimace vyplývá již
ze samotných žalobních tvrzení nebo z listin, na nichž žalobce zakládá
uplatněný nárok. V posuzované věci však o takovou situaci nejde. Žalobce
označil písemnou smlouvu uzavřenou s dovolatelem za neplatnou a nárok
uplatněný vůči žalované společnosti založil na tvrzení, že jí plnil na základě
následně ústně uzavřené smlouvy o dílo, že cenu těchto prací účtoval této
společnosti a že to byla tato společnost, kdo zaplatil předchozí faktury za
dílo. Z takových tvrzení závěr o zjevném (očividném, zcela nepochybném)
nedostatku pasivní věcné legitimace žalované společnosti nevyplývá. Přistoupení
Ing. V. do řízení žalobce navrhl v reakci na procesní obranu žalované
společnosti, založenou na tvrzení, že smlouva o dílo byla uzavřena s fyzickou
osobou (s Ing. V.), nikoliv s ní, a že tato společnost není ani vlastníkem
(míněno zřejmě vlastníkem příslušného vodního díla, jímž je podle přiloženého
výpisu z katastru nemovitostí Ing. V.). Žalobce v té souvislosti zdůraznil, že
Ing. V. vystupoval zároveň jako fyzická osoba a zároveň jako jednatel žalované
společnosti, setrval však na tvrzení, že smluvní stranou byla žalovaná
společnost. Popsaná procesní situace neumožňuje – tak jak správně dovodil
odvolací soud – učinit ani závěr, že žalobcův návrh na přistoupení Ing. V. do
řízení jako dalšího žalovaného byl veden záměrem obejít ustanovení § 92 odst. 2
o. s. ř., tj. že jde o postup zjevně účelový. Vzhledem k žalobním tvrzením a k
procesní obraně žalované společnosti není vyloučeno (a jeví se spíše
pravděpodobným), že žalobce za stavu nejistoty o tom, zda je pasivně věcně
legitimována žalovaná společnost či Ing. V., hodlá z procesní obezřetnosti
uplatňovat předmětný nárok vůči oběma v úvahu přicházejícím subjektům. Z
předchozího výkladu vyplývá, že jak Nejvyšší soud, tak renomovaná právní
literatura shledávají takový postup procesně přípustným. Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že přistoupení dalšího účastníka na
straně žalované je v souzené věci nehospodárné. Za stavu, kdy dosud nebylo
prováděno vůbec žádné dokazování a kdy ostatně skutečnosti právně významné pro
posouzení pasivní věcné legitimace žalované společnosti budou zřejmě (alespoň
podle dosavadní argumentace stran) splývat s těmi, jež jsou rozhodné pro
posouzení pasivní věcné legitimace Ing. V., je přistoupení Ing. V. do řízení
naopak účelné a hospodárné. Nehospodárné by bylo, kdyby byl žalobce nucen z
procesní obezřetnosti žalovat Ing. V. v dalším, paralelně vedeném řízení. Dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (jehož
prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávním
právním posouzení), pod který lze námitky dovolatele podle jejich obsahu (§ 41
odst. 2 o. s. ř.) podřadit, by tedy uplatněn neopodstatněně. Dán není ani dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
(jehož
prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí), uplatněný námitkou, že rozhodnutí odvolacího
soudu je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Odvolací soud ve svém
rozhodnutí naprosto zřetelně vyložil, na jakých závěrech je jeho rozhodnutí
založeno, a popsal úvahy, jimiž k těmto závěrům dospěl. Nelze tedy než uzavřít, že napadené usnesení odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích námitek správné. Protože z obsahu spisu se nepodává, že
by vydání tohoto rozhodnutí předcházela taková dovoláním neuplatněná vada
řízení, k níž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání Ing. V. V., rovněž bez nařízení
jednání, podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto jeho
usnesením řízení nekončí (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 151
odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.