32 Cdo 3660/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Hany
Gajdziokové ve věci žalobkyně Českomoravská investiční a. s., se sídlem v Brně,
Bartošova 1833/6, PSČ 602 00, IČ 49969854, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem,
advokátem, se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, ul. 28. října 219/438,
proti žalovaným 1) TOBA TRADE s. r. o., se sídlem v Ostravě, Radvanicích,
Ludvíkova 1351/16, PSČ 716 00, IČ 26860414, zastoupené JUDr. Světlanou
Vargovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Musorgského 14, a 2) Správa
železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Nové Město,
Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, IČ 70994234, o určení neplatnosti kupní smlouvy a
určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5
C 16/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne
8. března 2010, č. j. 17 Co 351/2008-279, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v
Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. května
2008, č. j. 5 C 16/2007-219, ve výroku ve věci
samé pod bodem I, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že kupní smlouva
uzavřená mezi žalovanými, podle níž druhá žalovaná převedla na první žalovanou
vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 11639 pro
katastrální území a obec Prostějov, a sice k budově čp. 3164, bydlení, část
obce Prostějov, na pozemku parc. č. 8124, pozemku parc. č. 8122, zastavěná
plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 8124, zastavěná plocha a nádvoří, je
neplatná a že vlastníkem těchto nemovitostí je Česká republika s právem
hospodaření s majetkem státu pro druhou žalovanou, není přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 30. června 2009, dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.), neboť rozhodnutí soudu
prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, kterým by tento soud rozhodl ve věci
samé jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem. Dovolání nebylo shledáno
přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek
odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní
stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.). Platnost kupních smluv uzavřených na základě téhož
nabídkového řízení byla předmětem řady dalších sporů s totožným okruhem
účastníků, které - po zamítnutí žaloby soudy nižších stupňů z téhož důvodu, pro
nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení - dospěly
do fáze dovolacího řízení, a Nejvyšší soud České republiky (dále též jen
„Nejvyšší soud“) dovolání žalobkyně v těchto věcech odmítl jako nepřípustná,
neboť dovodil, že dovoláním vymezené právní otázky (shodné s těmi, které byly
předloženy též v projednávané věci) zásadní význam napadeného rozhodnutí po
právní stránce nezakládají (srov. zejména usnesení ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008, a z poslední doby např. usnesení ze dne 23. března 2010,
sp. zn. 32 Cdo 1317/2008, ze dne 22. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 2622/2008, ze
dne 27. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 5026/2008, ze dne 18. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 180/2008 a ze dne 2. srpna 2010, sp. zn. 32 Cdo 221/2009, www.nsoud.cz). Ústavní soud shledal dovolatelkou kritizovaný postup obecných soudů ústavně
konformním a s jejich právním posouzením se ztotožnil (srov. jeho usnesení ze
dne 4. června 2009, sp. zn. III. ÚS 1817/2008, www.nsoud.cz, jímž ústavní
stížnost žalobkyně proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 913/2008
odmítl jako neopodstatněnou).
V konkrétních poměrech této věci pak nelze nalézt důvod, pro který by se měl
Nejvyšší soud od závěrů svých předchozích rozhodnutí odchýlit. Lze tedy na ně
pro stručnost odkázat a uzavřít, že tu z dovoláním vymezených právních otázek,
na nichž napadené rozhodnutí spočívá, odvolací soud řešil v souladu s právními
předpisy a s judikaturou Nejvyššího soudu a též soudu Ústavního, jestliže
dospěl k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení
ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. (a nelze se tedy zabývat důvodností
žaloby), protože z právních předpisů nevyplývá vynutitelné právo ucházet se o
majetek státu označený v ustanovení § 38a zákona č. 77/2002 Sb., o akciové
společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o
změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění účinném do 31. 12. 2006, a
žalobkyní požadované určení by tak nemohlo mít příznivý dopad na její právní
postavení. Závěry odvolacího soudu nejsou v podmínkách projednávané věci ani v rozporu s
další dovolatelkou označovanou judikaturou Nejvyššího soudu, která se týká
otázek věcné legitimace neúspěšného účastníka veřejné obchodní soutěže
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 1997, sp. zn. 20 Odon 8/96) a
veřejného výběrového řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009,
sp. zn. 23 Cdo 787/2007). Na projednávaný případ, kdy požadované určení nemůže
založit vynutitelné právo žalobkyně ucházet se o majetek státu, citovanou
judikaturu vztáhnout nelze. Spojuje-li konečně zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka s
právním posouzením v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince
2009, č. j. 27 Co 399/2009-424, na které odkazuje, je třeba uvést, že
k těmto závěrům se Nejvyšší soud vymezil již v rozsudku ze dne 3. srpna 2010,
č. j. 32 Cdo 2389/2010-428, kterým právní posouzení odvolacím soudem shledal
nesprávným. Od závěrů popsaných v tomto rozhodnutí nemá dovolací soud důvod se
odchýlit ani v projednávané věci.
Z hlediska uplatněných dovolacích námitek tu nejsou ani jiné okolnosti, které
by činily rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce,
dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s §
218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaným,
které by měly na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu