NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Cdo 3921/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně ŠkoFIN s. r. o., se sídlem v Praze 5, Pekařská 6, PSČ 155 00,
identifikační číslo osoby 45805369, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti žalovanému M. T.,
zastoupenému Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem, se sídlem v Praze – Novém
Městě, Vladislavova 1390/17, o zaplacení částky 420.855,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 64/2007, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2009, č. j.
58 Co 135/2009-116, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2009, č. j. 58 Co
135/2009-116 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 28 C
64/2007-78, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 420.855,-
Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, tak, že žalobu o zaplacení částky
420.855,- Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok pod bodem I), a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel z odvoláním nezpochybněného skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně, že žalobkyně a žalovaný (jako nepodnikatel) uzavřeli dne
12. května 2004 leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl osobní automobil
značky Seat Toledo (dále jen „předmět leasingu“) v pořizovací ceně 791.000,10
Kč. Žalovaný se zavázal zůstatek pořizovací ceny po úhradě měsíční splátky
hrazené předem (akontace) hradit žalobkyni ve 48 měsíčních splátkách po
19.739,98 Kč splatných vždy do prvního dne v měsíci, s výjimkou první splátky
splatné do 13. května 2004. Závazkový vztah byl dohodou podřízen obchodnímu
zákoníku a bylo ujednáno, že smlouva se řídí obchodními podmínkami finančního
leasingu žalobkyně (dále jen „obchodní podmínky“), které v článcích 5.4.1. až
5.4.6. stanovily, že v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy má
žalobkyně nárok na zaplacení nesplacené části leasingu, tj. částky rovnající se
součtu všech v budoucnu splatných leasingových splátek za dobu od účinností
odstoupení od smlouvy do konce doby finančního leasingu dle splátkového
kalendáře, dále všech leasingových splátek splatných do data ukončení
leasingové smlouvy, veškerých nákladů spojených s předčasným ukončením smlouvy,
náhrady škody odpovídající příslušnému zvýšení daňové povinnosti a úroku z
prodlení ve výši 0,1 % denně z plateb neuhrazených ve lhůtě splatnosti. Žalovaný vozidlo převzal do užívání dne 13. května 2004, téhož dne uhradil
akontaci ve výši 158.200,10 Kč a ze sjednaných splátek uhradil pouze první
splátku ve výši 19.739,98 Kč splatnou dne 13. května 2004. Další splátky
počínaje splátkou splatnou dne 1. června 2004 již neuhradil; dne 28. května
2004 přijel s vozidlem k dodavateli ASB – Autoslužby Bartoš s. r. o. s tím, že
bylo vykradeno, a potvrdil nezájem na placení dalších leasingových splátek
(resp. zájem nepokračovat v leasingovém vztahu) pro rozsah poškození vozidla
havarovaného třetí osobou. Žalobkyně dne 27. května 2004 zmocnila společnost
INTERACT a. s. (na základě smlouvy uzavřené dne 6. června 1996) k odejmutí
předmětu leasingu žalovanému, ta kontaktovala žalovaného nejdříve dne 2. června
2004 a dohodla s ním postup při předávání předmětu leasingu tak, že bude předán
u dodavatele v Liberci; k tomu došlo dne 3. června 2004. K dohodě o podmínkách
ukončení leasingové smlouvy nedošlo, žalobkyně proto dne 2. července 2004
vypověděla leasingovou smlouvu pro prodlení s úhradou sjednaných splátek
dopisem, jenž byl žalovanému poštou uložen na adrese uvedené v leasingové
smlouvě dne 8. července 2004. Žalobkyně zaplatila společnosti INTERACT a. s. (na základě její faktury z 15.
června 2004 a v souladu se smlouvou s ní
uzavřenou) za zajištění předmětu leasingu částku 10.950,- Kč (10.450,- Kč za
odebrání vozidla dne 4. června 2004 a 500,- Kč za vypracování písemné
dokumentace o průběhu ukončení zakázky). Dne 11. října 2004 poukázala
pojišťovna žalobkyni částku 194.503,- Kč jako pojistné plnění za škodu na
předmětu leasingu. Dne 10. listopadu 2004 žalobkyně zaplatila společnosti ASB –
Autoslužby Bartoš s. r. o. na základě faktury ze dne 12. října 2004 za opravu
předmětu leasingu částku 216.114,- Kč. Dne 18. listopadu 2004 žalobkyně
uhradila společnosti AUTOCENTRUM ELÁN s. r. o. částku 3.697,40 Kč za odtah
předmětu leasingu z Liberce (z místa sídla dodavatele) do Teplic (místo sídla
uvedené společnosti). Dne 17. prosince 2004 zaplatila částku 1.200,- Kč za
znalecký posudek, jímž byla stanovena obecná cena předmětu leasingu ke dni 12. listopadu 2004 ve výši 534.900,- Kč. V období od 7. prosince 2004 do 28. června
2005 uzavřela žalobkyně se společností AUTOCENTRUM ELÁN s. r. o. postupně pět
komisionářských smluv na prodej předmětu leasingu za cenu postupně snižovanou
od 565.000,- Kč do 405.000,- Kč. Předmětné vozidlo bylo nejpozději 22. července 2005 prodáno za cenu 405.000,- Kč a komisionář dne 18. července 2005
vyfakturoval žalobkyni za zprostředkování prodeje vozidla částku 19.278,- Kč,
kterou mu žalobkyně uhradila dne 9. srpna 2005. Žalobkyně provedla dne 4. srpna
2005 finanční vypořádání předčasně ukončené leasingové smlouvy a vyzvala
žalovaného k úhradě částky 420.855,- Kč, sestávající na straně jedné z
neuhrazených pohledávek vzniklých před předčasným ukončením smlouvy ve výši
52.510,46 Kč, z tzv. náhrady škody ve výši 653.326,27 Kč a z nákladů spojených
s předčasným ukončením smlouvy ve výši 249.857,40 Kč a na straně druhé z
odpočtu pojistného plnění ve výši 194.503,- Kč a z prodejní ceny vozidla ve
výši 340.336,13 Kč. Odvolací soud především dovodil, že žalovaný po vrácení vozidla před 1. dubnem
2004 a následné výpovědi smlouvy již neměl povinnost platit leasingové splátky,
neboť smlouva skončila podle článku 5.2.5. obchodních podmínek dnem vrácení
vozidla, tj. 1. června 2004. Zdůraznil, že žalobkyni by se přiznáním žalované
částky dostalo za dvoutýdenní trvání leasingového vztahu „při vynaložených
791.000,- Kč plnění navíc ve výši 407.298,-Kč“ a žalovaný by pak měl žalobkyni
zaplatit za 14 dnů užívání předmětu leasingu téměř 600.000,- Kč. Představu
žalobkyně o podnikání lze podle názoru odvolacího soudu shrnout tak, že za
zájemce o automobil zaplatí kupní cenu a v tomto okamžiku by měla mít bez
ohledu na všechny další do úvahy připadající události zaručen zisk v podobě
úroků za vynaložené finanční prostředky, a to bez jakéhokoliv podnikatelského
rizika.
Pokud žalobkyně na základě svých obchodních podmínek uplatňuje nárok na
finanční služby bez ohledu na způsob předčasného ukončení leasingového vztahu,
vlastně poskytuje úvěr na pořízení vozidla, na rozdíl od úvěru však požaduje
zaplacení finanční služby (svůj zisk, byť v jakési odúročené výši) i za dobu,
kdy již poskytnuté prostředky byly vráceny, a to bez ohledu na způsob ukončení
leasingového vztahu a tedy i bez ohledu na případné zavinění spotřebitele. Žalobkyně tedy chápe podstatu leasingu jinak než žalovaný, v leasingové smlouvě
však není uvedená skutečnost odpovídajícím způsobem zachycena, jestliže není
jasně uvedena na titulní straně, kterou občan podepisuje, či např. v preambuli
obchodních podmínek. Odvolací soud usoudil, že ujednání obsažené v obchodních
podmínkách, podle něhož je leasingový nájemce v případě předčasného ukončení
leasingového vztahu povinen zaplatit všechny zbývající leasingové splátky, je
neplatné podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)
pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku a s dobrými mravy podle
ustanovení § 256 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a § 3 obč. zák. a lze ho označit i za snahu obcházet ustanovení o úvěrové smlouvě podle
ustanovení § 497 a násl. obch. zák. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 29 Cdo 1424/2000 a 32 Odo 1089/2004 zároveň dovodil, že výkon práva
podle uvedených smluvních podmínek formulářového typu, tj. požadavek žalobkyně
na platbu jakékoliv finanční služby za dobu po ukončení leasingového vztahu, je
v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení § 256 obch. zák. a tudíž nepožívá právní ochrany. Odvolací soud uzavřel, že pokud částky započitatelné ve prospěch žalovaného
(záloha na splátky ve výši 19.739,98 Kč, pojistné plnění ve výši 194.503,- Kč a
prodejní cena, včetně DPH, kterou je třeba připočíst, ve výši 777.443,11 Kč)
nedosáhly žalobkyní vynaložených 791.000,- Kč, bylo to pouze jejím postupem,
kdy ponechala bazaru nemalou provizi a zbytečně zaplatila spolupracující
společnosti INTERACT a. s. za odběr vozidla, které žalovaný bez její asistence
sám odevzdal; tyto platby nemohou jít k tíži žalovaného. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně sice v obou výrocích, podle obsahu však
toliko ve výroku o věci samé) napadla žalobkyně dovoláním, jež z hlediska
přípustnosti opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka především podrobila kritice závěr odvolacího soudu o rozporu
uplatnění jejího nároku se zásadami poctivého obchodního styku a ohradila se
proti aplikaci právních závěrů vyslovených v rozhodnutích Nejvyššího soudu,
řešících jiný skutkový stav.
Argumentovala podstatou finančního leasingu jako
způsobu financování pořizované věci a zdůraznila, že leasingový nájemce neplatí
úhradu za užívání věci, nýbrž leasingové splátky sloužící k úhradě pořizovací
ceny, nákladů spojených s pořízením věci, nákladů pojištění a přiměřeného zisku
za poskytnutí finanční služby. Zdůraznila, že se nedomáhá pouze úhrady splátek
sjednaných po skončení leasingu, nýbrž úhrady z titulu vypořádání předčasně
ukončené leasingové smlouvy, obsahujícího položky ve prospěch obou účastníků, a
vytkla odvolacímu soudu, že se zaměřil izolovaně na jednu položku a rozpor se
zásadami poctivého obchodního styku neposuzoval komplexně. Vysvětlila, že se
nedomáhá ničeho jiného než pořizovací ceny předmětu leasingu, nákladů vzniklých
v důsledku předčasného ukončení leasingové smlouvy a úroku z pořizovací ceny,
jenž představuje její zisk. Poukázala na to, že předčasné ukončení leasingu
nezpůsobila, proto jeho důsledky nemohou jít k její tíži, a odkázala na článek
3.1.9. obchodních podmínek, podle něhož nemožnost trvale či dočasně užívat
předmět leasingu nezbavuje leasingového nájemce povinnosti hradit leasingové
splátky splatné do dne ukončení smlouvy, jakož i na rozhodnutí sp. zn. 32 Odo
579/2004 a 32 Odo 1127/2006, v nichž Nejvyšší soud vyslovil závěr, že riziko
zničení, poškození, ztráty, odcizení či předčasného opotřebení předmětu
leasingu nese nájemce, a to i tehdy, když na těchto událostech nenese vinu. Závěr odvolacího soudu, že leasingový vztah skončil dnem vrácení vozidla,
dovolatelka označila za mylný, vycházející z chybného výkladu článku 5.2.5. obchodních podmínek. Zpochybnila též správnost zjištění o době vrácení předmětu
leasingu. Zdůraznila, že podle zjištění soudu prvního stupně jí byla zaplacena
celkem částka 712.779,21 Kč, podle výkladu odvolacího soudu by se jí tedy
dostalo méně, než kolik činila pořizovací cena vozidla. Odvolací soud podle
jejího názoru nesprávně do prodejní ceny zahrnul daň z přidané hodnoty, neboť
tuto částku musela odvést finančnímu úřadu a je proto jejím nákladem vzniklým v
důsledku předčasného ukončení leasingu. Vytkla odvolacímu soudu, že nedůvodně
odmítl přihlédnout k uplatněným nákladům vyvolaným předčasným ukončením
leasingové smlouvy, a namítla, že úvahy, z nichž vycházel, jsou v rozporu s
důkazy provedenými soudem prvního stupně. Zdůraznila, že odvolací soud dospěl k
jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž prováděl dokazování, a
tato jeho skutková zjištění nemají v důkazech provedených soudem prvního stupně
podklad. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. července
2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného
zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že
dovolání proti výroku pod bodem I napadeného rozsudku je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé. Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je
dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a
dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 30. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004, podle nichž leasingové
společnosti v případě předčasného ukončení smlouvy nevzniká právo na zaplacení
splátek, jež v té době nebyly splatné, resp. že ujednání takové právo
zakládající je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. V rozsudku
velkého senátu ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, uveřejněném pod
číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R
24/2011“) však Nejvyšší soud dospěl k opačnému právnímu závěru. Vyložil v něm
především, že podstatou tzv. finančního leasingu je závazek leasingového
pronajímatele předat leasingovému nájemci jím vybraný předmět leasingu,
pořízený obvykle z prostředků leasingového pronajímatele, a závazek
leasingového nájemce uhradit náklady s tím spojené rozložené do leasingových
splátek, po jejichž zaplacení má leasingový nájemce právo předmět leasingu od
leasingového pronajímatele koupit. Jeho smyslem je zajistit za úplatu
financování věci pro leasingového nájemce, který se k ní chová od předání jako
k věci vlastní se všemi riziky na své straně. Leasingové splátky tak mají jinou
povahu než nájemné, protože nejde primárně o úplatu za užívání předmětu
leasingu, ale fakticky o splátky ceny, za niž předmět leasingu pořídil
leasingový pronajímatel, zvýšené o případné další složky (např. úročení
finančních prostředků, za něž byl předmět leasingu pořízen, pojištění apod.) a
zahrnující i přiměřený zisk. Leasing má na rozdíl od běžného nájmu především
funkci pořizovací a protihodnotou leasingových splátek tedy není možnost
předmět leasingu užívat, ale především možnost splácet jeho pořizovací cenu
postupně. Na povinnosti leasingového nájemce zaplatit leasingovému
pronajímateli dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu tedy
nic zásadně nemění, je-li předmět leasingu vrácen předčasně. Leasingový
pronajímatel nadto na rozdíl od běžného pronajímatele nemá zájem na vrácení
předmětu leasingu po ukončení smlouvy, protože jednak v průběhu leasingu
dochází ke znehodnocení předmětu leasingu, jednak mu tím vznikají další náklady
spojené s údržbou, uskladněním, následnou realizací apod. Sjednali-li tedy
účastníci leasingové smlouvy pro případ jejího předčasného ukončení z důvodů na
straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek včetně těch, jež se
stanou splatnými po ukončení smlouvy, jde o ujednání podle ustanovení § 351
odst. 1 obch.
zák., jež je právním důvodem žalobní pohledávky, představující
souhrn splátek. Výkon tohoto práva pak není v rozporu s poctivým obchodním
stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy. Jsou-li
totiž náklady vynaložené leasingovou společností a její přiměřený zisk
rozloženy do všech leasingových splátek, má leasingová společnost s ohledem na
zásadu pacta sunt servanda právo na jejich zaplacení, i když dojde k
předčasnému ukončení smlouvy pro porušení smluvních povinností leasingovým
nájemcem, a tomu odpovídá povinnost leasingového nájemce všechny leasingové
splátky jí uhradit. Tyto závěry pak byly stvrzeny a blíže rozvedeny ve stanovisku občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn
204/2007, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jen „R 25/2011“). V něm Nejvyšší soud mimo jiné vyložil (v
souladu se svou dosavadní judikaturou, srov. např. rozsudky ze dne 15. března
2006, sp. zn. 32 Odo 579/2004, a ze dne 28. května 2008, sp. zn. 32 Odo
1127/2006, jakož i rozsudek ze dne 23. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 5130/2008,
stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 1817/09), že je to (podle obchodních podmínek, na něž odkazují
leasingové smlouvy) vzhledem k podstatě leasingu leasingový nájemce, kdo nese
nebezpečí škody na věci, zdůraznil, že dohoda stran o tom, že leasingový
pronajímatel má právo na úhradu všech sjednaných leasingových splátek, odpovídá
zásadám, na nichž je finanční leasing založen, a není v rozporu s dobrými
mravy, a vysvětlil, že přestože obchodní podmínky často rozlišují mezi výpovědí
a odstoupením od smlouvy, ve skutečnosti se vždy jedná o odstoupení od smlouvy,
neboť závazky, které jsou předmětem leasingové smlouvy, neodpovídají znakům
skutkové podstaty obsažené v hypotéze ustanovení § 582 odst. 1 obč. zák. K argumentaci odvolacího soudu okolnostmi, za nichž žalovaný přestal platit
leasingové splátky, související s otázkou, který z účastníků leasingového
vztahu nese nebezpečí škody na předmětu leasingu, Nejvyšší soud odkazuje též
např. na svůj rozsudek ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 32 Cdo 1883/2011, jenž je
veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách (stejně jako ostatní zde
citovaná jeho rozhodnutí), jímž neshledal relevantní obranu leasingového
nájemce, že povinnost hradit leasingové splátky porušil nezaviněně, když
vozidlo se stalo nepojízdným a on neměl prostředky na odstranění závady. Dovodil, že byl-li leasingový pronajímatel oprávněn vypovědět smlouvu z důvodu
prodlení leasingového nájemce se zaplacením splátky bez ohledu na okolnost, pro
kterou nájemce své závazky neplní, pak důvod, pro který nájemce splátky
neplatil, není rozhodný. Uvedené závěry se ve všem všudy uplatní též v posuzované věci. Pokud pak jde o
odvolacím soudem zdůrazňované postavení žalovaného jako spotřebitele v
předmětném závazkovém vztahu, podřízeném režimu obchodního zákoníku dohodou
podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák., Nejvyšší soud odkazuje na svůj
rozsudek ze dne 3. srpna 2011, sp. zn.
32 Cdo 1373/2010, v němž formuloval a
podrobně odůvodnil závěr, že leasingovou smlouvu, kterou na straně nájemce
uzavřela fyzická osoba, která není podnikatelem, lze považovat za smlouvu o
spotřebitelském úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách
sjednání spotřebitelského úvěru, a že sjednají-li si účastníci v leasingové
smlouvě pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně
leasingového nájemce - fyzické osoby, která není podnikatelem - právo na úhradu
dlužných splátek, tj. i splátek splatných po odstoupení od leasingové smlouvy,
jde o ujednání odpovídající přiměřenému vypořádání mezi spotřebitelem a
věřitelem podle ustanovení § 10 uvedeného zákona. Založil-li odvolací soud dovoláním zpochybněný závěr o tom, že žalobkyni
nevzniklo uplatněné právo, popřípadě že výkon tohoto práva je v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku, na nesprávném posouzení povahy tohoto
práva a na nesprávném posouzení podstaty finančního leasingu vůbec, pak jeho
právní posouzení není správné a uplatněný dovolací důvod stanovený v § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. je v tomto ohledu naplněn.
Lze ostatně dodat, že právní posouzení odvolacího soudu je v určitých otázkách
nedůsledné. Rozpor se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu ustanovení
§ 265 obch. zák. se nevztahuje k samotnému právu, nýbrž k jeho výkonu, a jeho
důsledkem není neplatnost právního úkonu, nýbrž odepření právní (tj. zejména
soudní) ochrany. Závěr o tom, že určité právo nevzniklo, neboť právní úkon,
jímž mělo být založeno, je neplatný (pro rozpor s dobrými mravy či z jiného
důvodu) a nevyvolal tudíž zamýšlené právní účinky, se pak neslučuje se závěrem,
že tomuto právu je na místě odepřít soudní ochranu, neboť jeho výkon je v
rozporu s dobrými mravy či s pravidly poctivého obchodního styku. Logickým
předpokladem, jehož splněním je podmíněno poměření výkonu práva s pravidly
etiky a případné odepření právní ochrany, totiž je, aby toto právo vzniklo, tj.
především aby bylo platně založeno.
Nesprávný je též dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu o zániku
leasingového vztahu v důsledku vrácení předmětu leasingu. Dovolatelka důvodně
namítá, že vrácení předmětu leasingu má podle článku 5.2.5. obchodních podmínek
za následek „skončení smlouvy“ pouze v tom případě, pokud se tak stalo poté, co
byla leasingovému nájemci odeslána výpověď, a předtím, než uplynuly dva týdny
od jejího odeslání. Tato skutečnost by ovšem měla význam pouze v tom případě,
že by se skutečně jednalo o výpověď (a nikoliv o odstoupení od smlouvy, jak
vyloženo shora), neboť v takovém případě by leasingový vztah nezanikl až
uplynutím dvoutýdenní výpovědní lhůty, nýbrž již vrácením předmětu leasingu.
Právní posouzení odvolacího soudu není správné ani v otázce, zda výtěžek z
prodeje předmětu leasingu je třeba do vypořádání zahrnout spolu s daní z
přidané hodnoty. Je-li leasingová společnost jako plátce této daně povinna ji
odvést státu, pak nejde v konečném důsledku o její příjem a k zohlednění této
daně v rámci vypořádání tu není žádný důvod.
Neobstojí ani závěry, z nichž odvolací soud vycházel v úvaze, zda dovolatelka
po právu zahrnula do vypořádání náklady vynaložené v souvislosti s předčasným
ukončením leasingového vztahu. Nejvyšší soud v citovaném R 25/2011 vyložil s
odkazem na ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák., že leasingový pronajímatel má
rovněž právo na náhradu nákladů, jež mu vznikly v souvislosti s předčasným
ukončením leasingové smlouvy, například nákladů na transport předmětu leasingu,
jeho úschovu, zajištění a zpeněžení. Je přitom třeba přisvědčit dovolatelce, že
skutkové závěry odvolacího soudu, na nichž v této otázce založil své
rozhodnutí, postrádají dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních soudu prvního
stupně, na něž se (protože sám dokazování neprováděl) odvolací soud odvolává.
Není zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil závěr, že k odevzdání vozidla došlo
bez asistence společnosti INTERACT a. s., a že žalovaný vozidlo sám odevzdal
(rozuměno tomu, komu podle smlouvy měl, tj. žalobkyni), když skutková zjištění
soudu prvního stupně vedou k závěru opačnému. Jinou otázkou je, zda tato
asistence byla vzhledem k zjištěným okolnostem odůvodněná a zda náklad
spočívající v odměně za její poskytnutí byl vynaložen účelně a v odpovídající
výši; na řešení této otázky však odvolací soud zamítavé rozhodnutí nezaložil.
Neobstojí ani posouzení, v jehož důsledku odvolací soud nepřihlédl k provizi
vyplacené za prodej předmětu leasingu; není zřejmé, jaké důsledky a cestou jaké
úvahy dovozuje odvolací soud ze závěru, že provize byla nemalá.
Tím je (oproti očekávání dovolatelky) naplněn jednak dovolací důvod stanovený v
§ 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, jednak dovolací důvod nesprávného právního posouzení
stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Pro úplnost, nad rámec uplatněných dovolacích námitek a v zájmu hospodárnosti
dalšího řízení, Nejvyšší soud upozorňuje, že odvolací soud ve své kalkulaci
zahrnul ve prospěch žalovaného pojistné plnění vyplacené žalobkyni z pojistné
události, jíž bylo zřejmě poškození vozidla, přitom však opomněl zohlednit ve
prospěch žalobkyně částku, kterou vynaložila na opravu vozidla (srov. výklad o
tom, kdo nese nebezpečí škody na předmětu leasingu).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší
soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil,
včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a
věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu