32 Cdo 4174/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně STILL ČR spol. s. r. o., se sídlem v Praze 10 – Hostivaři,
Štěrboholská 102, čp. 1378, PSČ 102 19, identifikační číslo osoby 49354469,
zastoupené JUDr. Martinem Grubnerem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém
Městě, Washingtonova 1599/17, PSČ 110 00, proti žalované MARTIN URBÁNEK s. r.
o., se sídlem v Praze 8, Bojasova 1245/7, PSČ 182 00, identifikační číslo osoby
45279250, zastoupené Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem ve Všenorech,
Květoslava Mašity 409, PSČ 252 31, o zaplacení částky 121.899,54 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 112 EC
72/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.
dubna 2014, č. j. 91 Co 155/2014-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 6.873 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího advokáta.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozhodnutí, jímž Městský soud v
Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. října 2013, sp. zn. 112 EC 72/2012-126, ve výroku pod bodem I přisuzujícím žalobkyni částku
106.218,27 Kč s úrokem z prodlení, není přípustné. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatelka předně prosazuje názor, že „skutečnost, že žalobkyně vytvořila
novou cenovou nabídku na výměnu řídící jednotky, je s ohledem na to, že tato
oprava měla být provedena z titulu odpovědnosti žalobkyně za vady díla ze
smlouvy o dílo, bezpředmětná, když žalobkyně byla povinna opravu provést
bezplatně“. Cituje závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2008, sp. zn. 32 Odo 1531/2006 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách),
podle nichž pokud má dílo vady, není řádně ukončeno, a to ani když je
objednatel převezme, a povinnost provést dílo nezaniká, ale její obsah se mění
způsobem, který odpovídá právům objednatele vzniklým z vadného plnění. Má za
to, že napadené rozhodnutí je s těmito závěry v rozporu. V tom dovolatelce přisvědčit nelze; odkaz na závěry, jejichž prostřednictvím
Nejvyšší soud dovodil, že v obchodních závazkových vztazích nespadá vždy v
jedno převzetí předmětu díla a splnění závazku provést dílo, je nepřípadná.
Odvolací soud se od těchto závěrů neodchýlil; otázky, na něž se vztahují, vůbec
neřešil (na argumentu, že dovolatelka předmět díla převzala, své rozhodnutí
nezaložil). Neřešil nakonec ani tu otázku hmotného práva, kterou dovolatelka
předkládá, není proto důvod zkoumat, zda nejde o otázku v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud neřešenou. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na
závěru, že plnění, za něž se žalobkyně domáhá úhrady, bylo dovolatelce
poskytnuto na základě úplatných smluv, zahrnujících též příslušný projev vůle
dovolatelky směřující k jejich uzavření, nikoliv na základě jednostranného
právního úkonu žalobkyně, „nové cenové nabídky na výměnu řídící jednotky“, jež
by měla být posouzena jako „bezpředmětná“. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí, kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. nevyhovuje a
není tudíž způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání (srov. k tomu
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013). Jako další důvod přípustnosti dovolání dovolatelka uplatňuje argument, že
závěr, podle něhož z jejího tvrzení, že její zaměstnanec L. P. oznámil
telefonicky žalobkyni, že vozík je opět nepojízdný, nelze dovodit, že žalovaná
vyjádřila vůli k odstranění vad (tj. že by učinila reklamaci), a to i s ohledem
na skutečnost, že jmenovaný nepožadoval po žalobkyni některý ze způsobů, jakým
je možno uplatněné právo z odpovědnosti za vady uspokojit, je řešením „otázky
hmotného a procesního práva“, jímž se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Tuto rozhodovací praxi však nikterak
neoznačila (odkaz na komentářovou literaturu žádnému z kritérií taxativně
vypočtených v § 237 o. s. ř. neodpovídá). Nejvyšší soud vysvětlil již v
usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že má-li být dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání patrno nejen, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde,
nýbrž též od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky
odvolacím soudem odchyluje. V důsledku absence této obligatorní náležitosti,
kterou nelze již napravit (srov. § 241b odst. 3 větu druhou o. s. ř.), nelze
posoudit přípustnost dovolání v této jeho části. Závěr o tom, že dovolatelkou tvrzený obsah telefonického sdělení jejího
zaměstnance L. P. nelze považovat za uplatnění práv z odpovědnosti za vady, pak
odvolací soud založil nejen na argumentu, že jmenovaný neuvedl, jakým způsobem
dovolatelka požaduje práva z odpovědnosti za vady uspokojit [k čemuž
dovolatelka otevírá otázku výkladu § 562 odst. 2 písm. a), § 436 a § 437 obch. zák.], nýbrž v prvé řadě na závěru, že tvrzené sdělení nelze vyložit jako
projev vůle směřující k oznámení vad díla.
Tento závěr pak dovolatelka
nezpochybnila způsobem, který by mohl založit přípustnost dovolání, tím spíše,
že nevymezuje ani otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se měl
odvolací soud v rámci kritizovaného právního posouzení odchylky od ustálené
judikatury dopustit. Nejvyšší soud vysvětil již v usnesení ze dne 23. října
2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na
posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí
návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení
některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z
těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. To pak
nutně platí i v tom případě, v němž posouzení každé z více právních otázek vede
samo o sobě k závěru o neúspěchu procesní obrany žalované strany. V souzené
věci to znamená, že i kdyby byla otázka výkladu shora uvedených ustanovení
obchodního zákoníku předložena řádně (to jest s označením příslušné ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při jejím
řešení odklonit), k posouzení dovolání jako přípustného by to nestačilo
Argumentuje-li pak dovolatelka porušením rovnosti účastníků, které spatřuje v
tom, že jí soudy neumožnily prokázat rozhodná tvrzení výslechem navržených
svědků, pak pomíjí, čím soudy tento svůj postup odůvodnily, totiž právě tím, že
její tvrzení, k němuž měli navržení svědci vypovídat, by v případě, že by bylo
prokázáno, neumožnilo závěr o tom, že byl učiněn projev vůle směřující k
oznámení vad díla. Přípustnost dovolání nemůže založit ani výtka, že výzva soudu prvního stupně
podle ustanovení § 118a o. s. ř. ve vztahu k žalobkyni překročila účel a smysl
poučovací povinnosti soudu (že soud poskytl nepřípustný návod a pomoc) a že se
tak stalo v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996,
sp. zn. 2 Cdon 661/96 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2,
ročník 1998, pod číslem 14). V označeném rozhodnutí se Nejvyšší soud
vyjadřoval k obecné poučovací povinnosti soudu stanovené v § 5 o. s. ř. Ustanovení § 118a o. s. ř. bylo do občanského soudního řádu vloženo až novelou
provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., závěry
uvedeného rozhodnutí se tedy na řešení předestřené otázky procesního práva
nevztahují. Výklad k účelu poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a o. s. ř. podal Nejvyšší soud například v rozsudcích ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32
Cdo 1591/2011, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, a v usnesení
ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1199/2012, přičemž soud prvního stupně se
při poučování žalobkyně od tam přijatých závěrů nikterak neodchýlil, a
neodchýlil se od nich tudíž ani odvolací soud při přezkumu jeho procesního
postupu. To, v čem dovolatelka spatřuje exces, není v intencích těchto
judikatorních závěrů ničím jiným než řádným, velmi důkladně učiněným poučením
podle ustanovení § 118a o. s. ř. Učinit závěr o přípustnosti dovolání neumožňuje ani související otázka, „zda v
daných situacích existuje tzv.
nutnost opakovaného vyzývání a poučování soudem,
právě z důvodu předcházení překvapivých rozhodnutí“, a to hned z několika
důvodů, z nichž každý by postačil sám o sobě. Jako příslušný předpoklad přípustnosti dovolání dovolatelka označila rozpor s
„ustálenou rozhodovací praxí“, ani v tomto ohledu však příslušnou rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu nikterak neoznačila a dovolání je tak i v této části
zatíženo absencí obligatorní náležitosti, bránící zkoumat jeho přípustnost. Odvolací soud ostatně takovouto otázku procesního práva neřešil (vůbec se jí
nezabýval), jeho rozhodnutí tudíž na jejím řešení nezávisí. K řešení takové
otázky pak neměl ani důvod. Bylo by tomu jinak, kdyby dovolatelka v rámci
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně příslušná skutková tvrzení
doplnila a uplatnila odvolací důvod stanovený v § 205 odst. 2 písm. f) o. s. ř., tj. že dosud zjištěný skutkový stav věci neobstojí, neboť tu jsou další
skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny, ve spojení s § 205a
odst. 1 písm. d) o. s. ř., který umožňuje uplatnit před odvolacím soudem
skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně,
jestliže jimi má být splněna povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost, za
předpokladu, že pro nesplnění některé z těchto povinností neměl odvolatel ve
věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a o. s. ř. Pak by se
odvolací soud otázkou, zda soud prvního stupně splnil svou poučovací povinnost
podle ustanovení § 118a o. s. ř., zabývat musel. Podle obsahu spisu však
dovolatelka popsaný postup nezvolila. Nelze nakonec přehlédnout ani to, že dovolatelce se v řízení před soudem
prvního stupně opakovaného poučení dle ustanovení § 118a o. s. ř. ve
skutečnosti dostalo, a to nejprve písemného, usnesením ze dne 9. listopadu
2012, č. j. 112 EC 72/2012-38, a poté ústního, do protokolu při jednání konaném
dne 25. dubna 2013. Pro úplnost lze dodat, že s námitkou, že došlo k narušení rovnosti účastníků
též tím, že soud prvního stupně poučením podle ustanovení § 118a o. s. ř. zavázal dovolatelku tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti nad rámec toho, co
hodlala ke své obraně učinit, a s námitkou, že na ni tento soud přenesl břemeno
tvrzení, tedy s námitkami plynoucími ze zjevného nepochopení příslušných
procesních institutů, se odvolací soud vypořádal způsobem, který v plném
rozsahu odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (k účelu a povaze
poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř. srov. již citovaná rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, 32 Cdo 1519/2012 a 29 Cdo 1199/2012 a ke kritériím rozhodným
pro určení nositele břemene tvrzení a důkazního břemene např. rozsudek ze dne
29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy,
ročník 1998, číslo 7, rozsudek ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, a
usnesení ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 28 Cdo 882/2013). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. března 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu