33 Cdo 1160/2022-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce K. P., bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ing. Andrejem Štaňko, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2396/184, proti žalované Generali České pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo 452 72 956, o zaplacení 709.137,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 69/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 20 Co 429/2019-161, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, č. j. 30 C 69/2017-102, zamítl žalobu o zaplacení částky 709.137,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že účastníci řízení uzavřeli dne 30. 9. 2010 smlouvu o životním pojištění DIAMANT č. 57492080-12, s počátkem pojištění 1. 10. 2010 na pojistnou dobu 15 let, tj. do 30. 9. 2025. Smluvní vztah se mimo smlouvy řídil Všeobecnými pojistnými podmínkami úrazového pojištění ŽP-VPP-DIM-0001 (dále jen „VPP“) a doplňkovými pojistnými podmínkami ŽP-VPP-DIM-0002 (dále jen „DPP“).
Vedle životního pojištění, z něhož není žalobou uplatňován žádný nárok, bylo sjednáno rovněž úrazové pojištění (mimo jiné) pro pojištění trvalých následků úrazu s progresivním plněním a pojistnou částkou 2.000.000,- Kč. Dne 22. 10. 2012 žalobce utrpěl úraz pravého kolena, přičemž dne 14. 4. 2016 u žalované uplatnil požadavek na zaplacení částky připadající na trvalé následky úrazu. Žalobci byla provedena totální endoprotéza pravého kolenního kloubu 26. 2. 2016. Poskytnout pojistné plnění v rozsahu žalované částky 709.137,- Kč žalovaná odmítla, neboť podle jejího přesvědčení je právo žalobce v tomto rozsahu promlčeno; pojištění zaniklo výpovědí žalobce ze dne 18.
4. 2017 ke dni 19. 6. 2017. Soud prvního stupně podle § 3081, § 3028 odst. 3, § 3036 zákona č 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), § 1 odst. 1 a 3, § 8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, podle čl. 11 odst. 1 a 3 VPP, podle čl. 6 bodu 4.2 DPP a § 100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dovodil, že právo žalobce je promlčeno. Promlčecí lhůta začala běžet rok po pojistné události, tj. dnem 22. 10. 2013 a skončila 22. 10. 2016, přičemž žalobce uplatnil požadavek až žalobou doručenou soudu dne 17.
1. 2017, tedy opožděně.
Rozsudkem ze dne 14. 1. 2021, č. j. 20 Co 429/2019-161, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se jak se skutkovými, tak i právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že při posuzování počátku běhu promlčecí lhůty je určující pojistnou událostí žalobcův úraz a nikoliv jeho následky. Podle odvolacího soudu žalobci nic nebránilo v tom, aby požadavek na vyšší pojistné plnění uplatnil u soudu po dobu běhu promlčecí lhůty (tj. do 22. 10. 2016) ihned poté, co jej žalovaná informovala dopisem ze dne 11. 5. 2016, že jeho požadavek poskytnout další pojistné plnění odmítá. Poúrazový zdravotní stav žalobce se ustálil po provedení totální endoprotézy dne 26. 2. 2016, k čemuž ovšem došlo až po třech letech od úrazu, což znamená, že stav po 22. 10. 2015 mu nemohl založit žádné právo na pojistné plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku hmotného práva, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, a to počátku běhu promlčecí lhůty práva na pojistné plnění z úrazového pojištění, konkrétně nároku na pojistné plnění za trvalé následky úrazu, která sice již byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena, avšak nyní má být posouzena dovolacím soudem opětovně, ale jinak.
Podle jeho přesvědčení by otázka počátku běhu promlčecí lhůty práva spotřebitele na pojistné plnění z úrazového pojištění v případě, kdy formulářové pojistné podmínky definují pojistnou událost jako úraz a zároveň posouvají okamžik určení rozsahu trvalých následků k okamžiku jejich ustálení, případně do doby 3 let od úrazu, měla být vyřešena Nejvyšším soudem jinak, než v usneseních ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 749/2019, a ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2221/2020. Podle dovolatele v těchto rozhodnutích Nejvyšší soud nevzal v úvahu specifickou povahu trvalých následků spočívající v procesu jejich postupného ustálení nebo postupného vzniku, když pro trvalé následky je typické, že vznikají až s odstupem času.
Uvedená rozhodnutí nadto dovolatel považuje za rozporná s právem na ochranu spotřebitele. Podle něj nelze v případě úrazového pojištění trvalých následků spotřebitele, kdy je vznik nároku na pojistné plnění odvislý od jejich ustálení, považovat za pojistnou událost úraz, přestože to tak bylo mezi účastníky řízení sjednáno. Opačný závěr by znamenal, že v případě neustálení trvalých následků do jednoho roku od úrazu by promlčecí doba spotřebiteli, jakožto slabší smluvní straně, začala běžet ještě před tím, než by mu nárok na pojistné plnění vůbec vznikl.
Spotřebiteli by tak plynula promlčecí doba již ve chvíli, kdy by neměl objektivní možnost žalovat svůj nárok u soudu. Přijetí tohoto závěru je podle dovolatele v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, jakož i smyslem a účelem ustanovení § 8 zákona o pojistné smlouvě. Má proto za to, že okamžik, k němuž se určuje rozsah trvalých následků, musí být i počátečním bodem, od něhož začne běžet promlčecí lhůta. Je přesvědčen, že závěry citovaných rozhodnutí, aplikovaných na právní poměry nyní souzené věci, jsou nesprávné, neboť přehlíží 3 klíčové faktory: nerovnost postavení stran smluvního pojistného vztahu a s ní související ochranu pojištěnce jakožto spotřebitele, povahu trvalých následků a proces jejich ustalování, a v neposlední řadě teleologii ustanovení § 8 zákona o pojistné smlouvě.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který dal za pravdu žalované, která se dovolávala striktně jazykového výkladu § 8 zákona o pojistné smlouvě a judikatury Nejvyššího soudu představované jeho shora citovanými dvěma usneseními. Tento jazykový a formalistický výklad jde proti ratio legis § 8 zákona o pojistné smlouvě a je v rozporu s výkladovými pravidly vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, nebo ze dne 10.
8. 2006, sp.
zn. I. ÚS
138/06). Podle dovolatele existuje i rozpor v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu při řešení otázky promlčení práv ze smluvního pojistného plnění z titulu trvalých následků úrazu. Tento názorový konflikt spatřuje v závěrech rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1999, sp. zn. 30 Cdo 1229/99, ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1411/96 a ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 323/99, s jeho novějšími rozhodnutími, představovanými usneseními ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 749/2019, a ze dne 31.
8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2221/2020. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání. Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné, neboť Nejvyšší soud neshledal důvod proto, aby byla formulovaná otázka hmotného práva vyřešena jinak, než jak byla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 8 zákona o pojistné smlouvě, ve znění platném do 31. 12. 2013, právo na plnění z pojištění se promlčí nejpozději za 3 roky, a jedná-li se o životní pojištění, za 10 let; promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události.
Rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci konvenuje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, představovanou rozsudkem ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2008 (dále jen „Sbírka“), rozsudkem ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5175/2008, a též s usneseními ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2221/2020, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 749/2019 (dostupnými na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz), podle níž pro běh tříleté promlčecí lhůty (doby), která počíná podle § 8 zákona o pojistné smlouvě běžet jeden rok po vzniku pojistné události, je podstatné, jakým způsobem pojistnou událost vymezili účastníci v pojistné smlouvě.
V nyní souzené věci si účastníci dohodli, že pojistnou událostí je úraz pojištěného (srov. čl. 11 odst. 3 VPP, které jsou součástí pojistné smlouvy).
Běh promlčecí lhůty (doby) práva na pojistné plnění ve smyslu uvedené judikatury Nejvyššího soudu a ve smyslu § 8 zákona o pojistné smlouvě, začal plynout za 1 rok po vzniku pojistné události (samotného úrazu), nikoliv od okamžiku vzniku trvalých zdravotních následků, jak se žalobce nesprávně domnívá. Odvolací soud tak rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že nárok žalobce je promlčen, uplatnil-li jej u soudu až 17. 1. 2017, přičemž k úrazu došlo 22. 10. 2012. Nejvyšší soud nemá důvod měnit ustálenou rozhodovací praxi, která dovozuje, že pro běh tříleté promlčecí doby, která počíná podle § 8 zákona o pojistné smlouvě běžet rok po vzniku pojistné události, je podstatné, jakým způsobem pojistnou událost účastníci vymezili v pojistné smlouvě (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5175/2008, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 346/2013, ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1463/2014). Poukazuje-li dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž měl v obdobné věci rozhodnout Nejvyšší soud odlišně, jedná se o rozhodnutí vztahující se k předešlé právní úpravě, či k úpravě nároku uplatněného z titulu náhrady škody (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, publikovaný pod č. 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jejichž závěry nelze na řešení otázky běhu promlčecí doby aplikovat.
Odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí vyložil smluvní ujednání účastníků s ohledem na zcela určité ustanovení § 8 zákona o pojistné smlouvě v otázce počátku běhu promlčecí doby práva na pojistné plnění. Přípustnost dovolání není způsobilá založit výtka dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nevypořádal-li se se všemi jeho námitkami; nejedná se o otázku procesního práva, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Namítané vady řízení neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o.
s. ř.; přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 nebo ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2748/2019 – dostupné na webových stránkách - www.nsoud.cz). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř.). Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání.
Protože žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů, byla jí přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř.
(viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300,- Kč [§ 1 odst. 1, 2 a § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).