33 Cdo 125/2025-1858
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Slabým, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, o 658 950,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 123 C 36/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 6. 2024, č. j. 23 Co 167/2021-1801, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 9. 2024, č. j. 23 Co 167/2021-1826, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 6. 2024, č. j. 23 Co 167/2021-1801, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 9. 2024, č. j. 23 Co 167/2021-1826, se ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 796 279,88 Kč za dobu od 21. 4. 2010 do 12. 6. 2024 a úroky z prodlení z částky 658 950,90 Kč za dobu od 13. 6. 2024 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, a v nákladových výrocích IV. a V., ruší a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání proti měnícímu výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 658 950,90 Kč se dovolání odmítá.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, č. j. 123 C 36/2013-1455, žalovanému uložil zaplatit M. Š. (v řízení před soudy nižších stupňů prvnímu žalobci) 1 159 360,50 Kč s úroky z prodlení ve výši 8 % od 21. 4. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, 7,50 % od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, 7,05 % od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017, 7,50 % od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, 8 % od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, 8,75 % od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, 9 % od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020, 7,25 % od 1.
7. 2020 do 31. 12. 2020, 7,25 % od 1. 1. 2021 do 18. 3. 2021 a za dobu od 19. 3. 2021 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí (výrok I.), žalobci 1 159 360,50 Kč s úroky z prodlení ve výši 8 % od
21. 4. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, 7,50 % od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, 7,05 % od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017, 7,50 % od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, 8 % od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, 8,75 % od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, 9 % od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020, 7,25 % od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020, 7,25 % od 1. 1. 2021 do 18. 3. 2021 a za dobu od 19. 3. 2021 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí (výrok II.), M.
Š. a žalobci přiznal na náhradě nákladů řízení po 1 310 147,30 Kč (výroky III., IV.) a žalovanému uložil nahradit státu na nákladech řízení 171 072,50 Kč (výrok V.). Rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 23 Co 167/2021-1801, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 9. 2024, č. j. 23 Co 167/2021-1826, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodnutí soudu prvního stupně v části, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit M. Š. 658 950,90 Kč se zákonnými úroky z prodlení jdoucími z této částky od 21.
4. 2010 zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), M. Š. uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 1 171 860 Kč (výrok II.), změnil je tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 658 950,90 Kč s kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši 796 279,88 Kč za dobu od 21. 4. 2010 do 12. 6. 2024 a s úroky z prodlení z částky 658 950,90 Kč za dobu od 13. 6.
2024 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí (výrok III.), žalobci přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 872 453,90 Kč (výrok IV.) a žalovanému uložil nahradit státu na nákladech řízení 171 072,50 Kč (výrok V.). Současně připomněl, že v části, jíž byla zamítnuta žaloba M.
Š. o 500 409,60 Kč s příslušenstvím a žaloba žalobce o 500 409,60 Kč s příslušenstvím, nabyl v pořadí první rozsudek ze dne 16. 6. 2022, č. j. 23 Co 167/2021-1606, právní moci (výrok VI.). Z právního úkonu – písemné dohody z 20. 4. 2010 – s přihlédnutím k dalším skutečnostem zjištěným po zhodnocení provedených důkazů odvolací soud dovodil, že se M. Š., žalobce a žalovaný (aniž by sjednali, jakým způsobem se na nákladech stavby budou podílet) dohodli, že na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY vybuduje za účelem obsluhy pozemků v jejich vlastnictví na základě objednávky M-TECH STAVEBNÍ s.
r. o. zhotovitelka SOSTAF s. r. o. vodovodní přípojky a přípojky dešťové a splaškové kanalizace (dále jen „vodovodní a kanalizační přípojka“), že náklady prozatím ponesou M. Š. a žalobce a o podílu žalovaného na vzniklých nákladech stavby se dohodnou po zhotovení díla. Jakým způsobem se po zhotovení vodovodní a kanalizační přípojky vypořádají, ponechaly smluvní strany vědomě následné úmluvě. Dohoda z 20. 4. 2010 je podle odvolacího soudu platným právním úkonem – nepojmenovanou smlouvou ve smyslu § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Dohoda neodporuje obsahu nebo účelu zákona, jestliže strany rozdělení nákladů stavby vyhradily budoucímu ujednání. Podle analogie práva (§ 853 obč. zák.) založila dohoda občanskoprávní vztah, který je obsahem a účelem blízký ustanovením § 829 a § 634 odst. 1 obč. zák. Smluvní strany sdružily peněžní prostředky za účelem společného cíle, který byl naplněn, a pokud neuzavřely dohodu o výši podílu žalovaného, rozhodne o tom soud „na základě spravedlivého uvážení a zejména na základě nejvíce odpovídajících pravidel hmotného práva“.
Přiměřená cena za zhotovení díla (4 393 006 Kč) by se měla rozdělit rovným dílem, tj. 50 % M. Š. a žalobce a 50 % žalovaný, ale s odkazem na § 136 občanského soudního řádu odvolací soud vypořádal vztah účastníků tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 30 % přiměřené ceny díla (658 950,90 Kč). Učinil tak proto, že vlastnicí vodovodní a kanalizační přípojky je objednatelka díla M-TECH STAVEBNÍ s. r. o., ve které má žalobce (i M. Š.) majetkový podíl, a žalovanému zůstává možnost přípojku využívat.
Právo žalobce na vypořádací podíl – argumentuje odvolací soud – není promlčeno. Promlčecí doba podle § 101 obč. zák.
začala běžet ode dne, kdy mohl žalobce zaplacení peněžní částky po žalovaném, který potvrdil uzavření dohody o spravedlivém vypořádání po zhotovení díla, požadovat a uplatnit právo u soudu, tedy až tehdy, kdy žalovaný dal najevo, že na nákladech stavby se nebude podílet. O výši nákladů se účastníci v dohodě z 20. 4. 2010 zavázali po zhotovení díla jednat, takže doba splnění byla dohodnuta (§ 563 obč. zák.). Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně odmítl žalovaný uzavřít dohodu o rozdělení nákladů na stavbu, tedy podílet se na jejím financování po 20. 4. 2010; řízení bylo zahájeno 19. 4. 2013. V meritorním výroku III. napadl žalovaný rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost shledal v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu při řešení následujících otázek hmotného práva:
1) zda dohoda účastníků z 20. 4. 2010 odvolacím soudem kvalifikovaná jako nepojmenovaná smlouva je platným právním úkonem, 2) zda v kladném případě se právo žalobce dohodou založené promlčelo, 3) zda zanikl hmotněprávní vztah účastníků tím, že žalovaný na základě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 6. 2022, č. j. 23 Co 167/2021-1606, zaplatil žalobci peněžní částku s příslušenstvím, 4) zda má žalobce právo na úroky z prodlení za dobu, od kdy měl peněžní částku ve své dispozici do doby, kdy po zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16.
6. 2022, č. j. 23 Co 167/2021-1606, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2023, č. j. 33 Cdo 3541/2022-1643, žalobce peněžní částku vrátil žalovanému, 5) zda společníkům společnosti s ručením omezeným (M. Š. a žalobci) vznikl přímý nárok vůči žalovanému, jde-li o plnění, které poskytli společnosti údajně na úhradu jimi tvrzeného závazku. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu a v souvisejících akcesorických výrocích IV. a V. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud po opakování důkazu listinou (písemnou dohodou z 20. 4.
2010) vyšel po zhodnocení provedených důkazů ze skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně. Nadto zjistil, že „po předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu žalovaný přisouzené nároky … zaplatil a po rozhodnutí Nejvyššího soudu byly žalovanému vráceny zpět“. M. Š. a žalobce jsou rovnodílnými spoluvlastníky pozemků parc. č. XY a stavebních parcel č. XY a XY zapsaných na listu vlastnictví XY pro katastrálním území XY a žalovaný je vlastníkem pozemků parc. č. XY a XY zapsaných na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY.
Podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. XY zapsaného na listu vlastnictví XY jsou M. Š. a žalobce (každý v rozsahu 1/6) a žalovaný (v rozsahu 2/3). Z listiny („Zápis z jednání - písemná dohoda o dalším pokračování aktivit v Areálu pro obchod, skladování a zakázkovou výrobu v XY z 20. 4. 2010“) podepsané M. Š., žalobcem a žalovaným se v bodu 16 uvádí: „Vzhledem k tomu, že dochází ke změnám na společné komunikaci z oboustranného zájmu, náklady, zejména za studii, projekt a inženýring v souvislosti s touto stavbou, budou rovnoměrně rozděleny“ (50 % žalovaný, 50 % M.
Š. a žalobce). „Komunikace bude realizována ve dvou etapách. První etapa od křižovatky na Průmyslové ulici za vjezd do provozovny zóny fy M-tech stavební s.r.o., druhá etapa do konce komunikace. Součástí první etapy bude sjízdný pás (s max. pojezdem těžkých nákladních vozidel v četnosti 4x za 24 hod.) šíře 6 m s křižovatkou do Průmyslové ulice, dále dvě parkovací stání, chodník, rabátka s povrchem z betonové dlažby a chodníkový práh (alternativně přechod). Druhá etapa bude provedena v dohodnutém rozsahu dle přiložené situace“.
Při definici druhé etapy situační plán užívá text: „plochy budou provedeny v souladu s materiálovým řešením I. etapy“ (body 1/, 2/, 3/). Bod 9) definuje dokončení první etapy: „asfaltový povrch za sjezdem do provozní zóny fy M-tech stavební s.r.o. bude ukončen betonovým prahem tvořícím přechod na panelovou komunikaci. Panely budou v místě ukončení asfaltového povrchu přeloženy, aby byl umožněn provoz k hydrantu“, a bod 13) zmiňuje provedení oplocení mezi provozními zónami a ponechání skříní měření.
V textu listiny není vodovodní a kanalizační přípojka zmíněna. SOSTAF s. r. o. byla zhotovitelkou díla a M-TECH STAVEBNÍ s. r. o. jeho objednatelkou a vlastnicí vodovodní a kanalizační přípojky, která je funkční a umožňuje napojení účastníků. Podle revizního znaleckého posudku č. 64/19 z 19. 12. 2019 Vysokého učení technického v Brně, Fakulty stavební, činí obvyklé náklady na zhotovení vodovodní a kanalizační přípojky pro plánovaný areál minimálně 4 393 006 Kč (včetně 3 % VRN a 19 % DPH).
K právní otázce 1). Výhrada dovolatele, že písemná dohoda z 20. 4. 2010 je coby nepojmenovaná smlouva uzavřená podle § 51 obč. zák. neplatná, přípustnost dovolání nezakládá. V občanskoprávní oblasti se uplatňuje zásada privátní autonomie vůle subjektů právních vztahů, která znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení subjektů, zda vůbec a s kým uzavřou smlouvu, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a jaký typ smlouvy pro konkrétní případ zvolí. Svoboda (autonomie) vůle patří k základním právním zásadám a současně k určujícím rysům právního postavení osoby v soukromoprávních vztazích.
V nálezu ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. IV. ÚS 778/25, Ústavní soud – s odkazem na další svoji judikaturu – zdůraznil, že zásada autonomie vůle „dává osobám právo volby právně významného chování, přičemž její konkrétní projevy lze soustředit do čtyř variant chování: autonomie volby, zda učinit právní jednání, či nikoliv, autonomie výběru adresáta právního jednání, autonomie volby obsahu právního jednání a autonomie volby formy právního jednání“. Autonomie vůle představuje elementární podmínku fungování právního státu s tím, že jde o jeden z projevů vázanosti státní moci zákonem podle čl.
2 odst. 3 Listiny a podle čl. 2 odst. 4 Ústavy, a má dvě strukturální dimenze: a) státní mocí lze do autonomní sféry jednotlivce (a tedy i do jeho autonomních volních projevů) zasahovat jen v případech daných výslovným svolením (pokynem) zákonodárce a b) jednotlivec může v mezích své volní autonomie činit vše, co mu zákon nezakazuje (nebo v čem ho neomezuje). Skutečnost, že autonomie vůle je bezprostředně aplikovatelná (a vůči státní moci vynutitelná), se projevuje také při interpretaci smlouvy v soudním řízení, přičemž soud k ní musí přistupovat nikoliv tak, jak má být podle něj bezvadná, ale tak, že v ní (prostřednictvím ní) jednotlivec vyjádřil, co chce (respektive to, co chtěl) dosáhnout.
Jednotlivec tedy činí (činil), co mu zákon nezakazuje, a soud jej výkladem jeho právního jednání (například interpretací jím uzavřené smlouvy) nesmí nutit k tomu, co mu zákon výslovně neukládá. Prioritu musí mít takový výklad smlouvy, který nezakládá její neplatnost, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Ve shora uvedeném nálezu Ústavní soud uvedl, že „autonomii vůle smluvních stran je také třeba respektovat při hledání rovnováhy v horizontálních právních vztazích a při řešení sporů z nich vyvěrajících identifikovat ekonomický účel právního jednání (smlouvy) a tuto hospodářskou funkci se snažit … zachovat (neodporuje-li takový hospodářský účel smlouvy zákonu, dobrým mravům, poctivému obchodnímu styku atp.)“.
Shodným způsobem judikoval Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 3314/20: „V rámci subjektivního práva na svobodné jednání plynoucího z čl. 2 odst. 3 Listiny je chráněna rovněž smluvní svoboda a princip autonomie vůle (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3379/19 ze dne 6. 3. 2020 a judikatura tam citovaná)“.
Ochrana autonomie vůle zajišťuje především to, aby veřejná moc uznala vůli jednotlivce tak, jak ji v konkrétním okamžiku projevil. Dojde-li ke shodě takto projevené vůle dvou stran a vznikne smlouva, je to právě zásada pacta sunt servanda, která garantuje, že tato smlouva a její právní důsledky budou ze strany veřejné moci respektovány a že bude možné domoci se práv a povinností plynoucích z této smlouvy. Základním principem interpretace smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.
Závěr odvolacího soudu, že dohoda z 20. 4. 2010 je, bez ohledu na absenci ujednání o způsobu rozdělení nákladů stavby, které smluvní strany vyhradily dohodě po provedení díla, platným právním úkonem, je v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu. Výhrada dovolatele o nezbytnosti podřadit dohodu ustanovením § 50a a násl. obč. zák. (kterou by rovněž měl za neplatnou), námitka, že odvolací soud neprovedl dokazování k posouzení nároku žalobce z titulu bezdůvodného obohacení (§ 454 obč. zák.), a poukaz na to, že „stav nedohody“ by mohl soud nahradit jen rozhodnutím o žalobě podle § 161 odst. 3 o.
s. ř. (pokud by byla podána), nejsou v rámci celkového posouzení věci relevantní.
K právní otázce 2).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je počátek promlčecí doby určené ustanovením § 101 obč. zák., podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, vymezen objektivně, nezávisle na věřiteli. Promlčecí doba běží ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno, kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o něm, v jeho výkonu mu zabránila nemoc apod.).
Takto objektivně určený počátek běhu promlčecí doby se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka daného právního vztahu. Ve většině případů nastává splatností dluhu, která může být určena dohodou, stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím soudu či jiného orgánu (§ 563 obč. zák.). V případě, že splatnost není takto určena, stává se dluh splatným na požádání věřitele, který tak může splatnost dluhu vyvolat sám.
Podle judikatury v takovýchto případech promlčecí doba začne běžet dnem bezprostředně následujícím po dni, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat, tedy kdy dluh vznikl (srov. rozsudky bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975, ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/1981, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/1981, rozsudky ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, 21 Cdo 3434/2008, ze dne 28.
1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2011, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 284/2010, ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2225/2012, ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2225/2012). V projednávané věci odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, podle něhož účastníci sdružili peněžní prostředky za účelem dosažení společného cíle a na době splnění se 20.
4. 2010 dohodli tak, že se vypořádají smlouvou, kterou uzavřou po provedení díla; žalovaný však smlouvu o výši finančního podílu na stavbě odmítl uzavřít. Bylo-li řízení zahájeno 19. 4. 2013, je právní závěr odvolacího soudu ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
K právní otázce 3). V rozsudku ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2535/2022, Nejvyšší soud dospěl k těmto právním závěrům: „Poskytl-li žalovaný žalobci požadované plnění na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který byl později zrušen dovolacím soudem, je soud povinen v řízení pokračovat a ve věci meritorně rozhodnout. Zjistí-li v dalším řízení, že splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, tedy že žalobci uplatněný nárok náležel, žalobu zamítne, neboť žalovaný zaplacením splnil svou povinnost a nárok žalobce již uspokojil. Vyjde-li naopak najevo, že uplatněný nárok žalobci nenáležel, soud žalobu zamítne, neboť nebyla podána důvodně. Výrok rozhodnutí bude tedy po formální stránce vždy zamítavý a pouze důvod, který vedl k zamítnutí žaloby, umožní rozlišit, zda jde o rozhodnutí ve prospěch žalobce, či žalovaného“ (srov. také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, a ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3514/2021). V projednávané věci žalovaný po vydání rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 6. 2022, č. j. 23 Co 167/2021-1606, zaplatil žalobci přisouzenou částku 658 950,90 Kč. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2023, č. j. 33 Cdo 3541/2022-1643, toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, jehož výsledkem bylo rozhodnutí, podle něhož žalobce má právo na žalobou požadované plnění. Protože žalobce po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu peněžní částku žalovanému vrátil, odvolací soud – jak se podává z výkladu shora – nemohl žalobu zamítnout.
K právní otázce 5). Spojuje-li žalovaný přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešeny, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, nemůže být dovolání pro její řešení podle § 237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Takovou je právní otázka formulovaná pod bodem 5) dovolání, jejímž základem je jiný skutkový stav než ten, z něhož vyšel odvolací soud. Oproti zjištění odvolacího soudu, že peněžní prostředky na stavbu žalobce poskytl objednatelce z důvodu splnění svého závazku zajistit financování díla vůči žalovanému, žalovaný dovozuje, že náklady na vybudování vodovodní a kanalizační přípojky uhradila objednatelka díla a M. Š. s žalobcem splnili jen své vkladové povinnosti.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky 4) (přímo související s judikaturou prezentovanou pod bodem 3), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Podle dovolatele odvolací soud nezohlednil „změny ve výši kapitalizovaného příslušenství“, neboť 13. 7. 2022 na základě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 6. 2022, č. j. 23 Co 167/2021-1606, zaplatil žalobci přisouzenou částku 658 950,90 Kč; žalobce ji měl v dispozici do 9. 7. 2023. Po tuto dobu – argumentuje žalovaný – právo na příslušenství z jistiny žalobce nemá.
Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis (§ 517 odst. 2 obč. zák.).
Jestliže žalovaný – byť jen na určitou dobu – splnil peněžitý dluh ze závazkového právního vztahu, nemá žalobce po dobu, kdy peněžní prostředky měl v dispozici, právo na příslušenství pohledávky.
Lze uzavřít, že odvolací soud právní otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil nesprávně. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí ve výroku o příslušenství (úrocích z prodlení) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti měnícímu výroku o věci samé Nejvyšší soud odmítl, protože právní otázky formulované pod body 1), 2), 3 a 5) nejsou s to přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu