USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců
JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně PROFI CREDIT
Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Thunovská 192/27, identifikační číslo
61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci
Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované M. B., zastoupené Mgr. Petrem
Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, o zaplacení částky
32.985,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod
sp. zn. 12 C 58/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové -pobočky v Pardubicích ze dne 17. 3. 2021, č. j. 27 Co
323/2020-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3.291,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Ervína Perthena, MBA, advokáta.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 22. 9. 2020, č. j. 12 C 58/2020-91, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni na jistině 28.422,17 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a
smluvní pokutu ve výši 4.563,- Kč. Zároveň rozhodl o nákladech řízení. Soud
prvního stupně vyšel z toho, že smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne 8. 9. 2015, č. 9100952808, se žalobkyně zavázala poskytnut žalované finanční
prostředky ve výši 83.000,- Kč, žalovaná se zavázala úvěr splácet v
pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5.246,- Kč, s tím, že celkově
žalobkyni zaplatí 188.856,- Kč, výpůjční úroková sazba ročně představovala
86,98% a roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila 86,97%. Rozhodčím nálezem
vydaným rozhodcem JUDr. Martinem Týle dne 16. 11. 2016, č. j. 101 Rozh
6304/2016-7, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 188.169,08 Kč s
úrokem z prodlení a smluvní pokutou za každý den prodlení se zaplacením částky
146.885,08 Kč. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 9. 2019,
č. j. 34 EXE 2106/2017-103, byla zastavena exekuce vedená na majetek povinné
(žalované) podle shora citovaného rozhodčího nálezu. Usnesení Okresního soudu v
Ústí nad Orlicí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové-
pobočky v Pardubicích ze dne 22. 1. 2020, č. j. 18 Co 323/2019-219. Soud
prvního stupně zjistil, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované
výpisem z registru SOLUS ze dne 8. 9. 2015, z potvrzení zaměstnavatele o výši
příjmu ze dne 3. 9. 2015, z potvrzení mBank S.A. ze dne 4. 9. 2015, z výpisu z
běžného účtu za období od 4. 8. 2015 do 4. 9. 2015, a z listiny vyhotovené
žalobkyní, označené ze „hodnocení klienta“. Podle těchto listin měsíční výdaje
žalované představují 13.100,- Kč a její volné zdroje činí 8.900,- Kč měsíčně. Přestože soud prvního stupně dospěl k závěru, že k ujednáním o úrocích nelze
přihlédnut (§ 1813 a § 1815 o. z.), dovodil, že tato okolnost nepůsobí
neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Podle soudu prvního stupně
úvěruschopnost žalované byla ověřována nejen na základě jí poskytnutých údajů
(viz „hodnocení klienta“), ale žalobkyně prověřovala její tvrzení ze shora
uvedených listin. Z tohoto důvodu o úvěruschopnosti žalované nebyly pochyby. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne
17. 3. 2021, č. j. 27 Co 323/2020-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Z bodu 10 čestného prohlášení žalované a z bodu 10. 1. smlouvy o revolvingovém
úvěru, z výpisu z nebankovního registru klientských informací a z registru
SOLUS, z potvrzení o povolení k inkasu, z výpisu z účtu žalované ze dne 4. 9. 2015 a za dobu od 15. 6. 2015 do 1. 9. 2015, z výplatního lístku za měsíc
červenec 2015, z potvrzení zaměstnavatele ze dne 3. 9. 2015, z formuláře
„hodnocení klienta“ ke smlouvě o úvěru se ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně ve vztahu k námitce neplatnosti smlouvy o úvěru a (ne)prověření
úvěruschopnosti žalované. S ohledem na odvolací argumentaci žalované dodal, že
smlouva o úvěru je platnou smlouvou, přičemž nepřehlédl výši dohodnutých úroků
z pohledu § 1813 a § 1815 o.
z., která s odkazem na § 574, § 576 a § 577 o. z. nepůsobí neplatnost právního jednání jako celku. Zdůraznil, že usnesením
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 9. 2019, č. j. 34 EXE
2106/2017-103, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky
v Pardubicích ze dne 22. 1. 2020, č. j. 18 Co 323/2019-219, byla exekuce na
majetek žalované (povinné) zastavena z důvodu netransparentnosti výběru
rozhodce. Zbývající právní úvahy odvolacího soudu představují tzv. obiter
dictum v situaci, kdy určujícím důvodem pro zastavení exekuce byl nedostatek
pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález, jenž by byl titulem k výkonu
rozhodnutí (k exekuci). Podle odvolacího soudu se z dokazování podává, že
žalobkyně před poskytnutím úvěru prověřovala majetkové poměry žalované, a
nebylo pochyb o její způsobilosti poskytnutý úvěr splatit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí závisí
na vyřešení právních otázek,
· při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, popř. jde o otázku v rozhodovací činnosti dovolacího
soudu dosud nevyřešenou, zda
A. se příčí dobrým mravům úvěrová smlouva s úrokem 86,98 % p. a. sjednaná v září 2015 při poskytnutí jistiny 83.000 Kč mezi spotřebitelem a
úvěrujícím podnikatelem obsahující ujednání o smluvní pokutě 134.032,- Kč
ročně,
B. je nepřezkoumatelné rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže soud při
rozhodování o odvolání žalované nepřihlédne ke skutečnostem a důkazům, které v
řízení uplatňovala? · které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny
- zda k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka stačí pouze ověření
jeho příjmů a již nikoliv jeho výdajů,
- zda je absolutně neplatná úvěrová smlouva, jestliže věřitel „s
odbornou péčí“ neposoudil úvěruschopnost dlužníka,
- zda „absentuje-li v případě úvěru platně uzavřená smlouva, má dlužník
povinnost plnit úroky a smluvní pokutu“,
- zda je nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu v situaci, kdy soud „rozhodne
na základě prakticky shodných skutkových okolností odlišně od své předchozí
rozhodovací praxe, aniž by své odchýlení odůvodnil.“
Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné
zamítnout. Usnesením ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3307/2021, Nejvyšší soud dovolání
odmítl. Zdůraznil, že přípustnost dovolání nezakládá výtka dovolatelky, že
odvolací soud nezjišťoval okolnosti významné pro poměření výše úrokové sazby
(86,98 % p. a.) korektivem dobrých mravů. Tímto argumentem dovolatelka totiž
odvolacímu soudu vytýkala, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Totéž platí i o její námitce, že odvolací soud
řádně neodůvodnil své rozhodnutí, pokud se chtěl odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe, a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Jde však o
námitky týkající se vad řízení, k nímž dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání neshledal Nejvyšší soud
přípustným ani pro řešení otázky, zda k řádnému posouzení úvěruschopnosti
dlužníka stačí pouze ověření jeho příjmů a již nikoliv jeho výdajů, neboť její
řešení stavěla dovolatelka na vlastním skutkovém závěru, což je v rozporu se
skutkovými závěry odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně). Jinými
slovy řečeno, žalovaná řešení této právní otázky založila na vlastní skutkové
verzi, tj. procesně neregulérním způsobem. Shora uvedené platí i pro
dovolatelkou předestřenou právní otázku, že žalobkyně neposoudila „s odbornou
péčí“ její úvěruschopnost; i touto otázkou se odvolací soud řádně zabýval
(srovnej odst. 1 str. 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Předložila-li
dovolatelka dovolacímu přezkumu právní otázku, zda má dlužník povinnost plnit
na úroky a smluvní pokutu, není-li smlouva o úvěru platná, pak záměrně
přehlídla, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o platnosti
úvěrové smlouvy s výjimkou ujednání o úrocích, k nimž v souladu s § 1813 a §
1815 o. z. nepřihlédl. Ústavní soud ke stížnosti žalované (stěžovatelky) nálezem ze dne 26. 4. 2023,
sp. zn. IV. ÚS 450/23, konstatoval, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, č. j. 33 Cdo 3307/2021-219, bylo porušeno její ústavně zaručené právo
na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (výrok
I.), a usnesení Nejvyššího soudu zrušil (výrok II.); ve zbytku ústavní stížnost
odmítl (výrok III.). V prvé řadě se vymezil vůči těm částem ústavní stížnosti,
jimiž žalovaná (stěžovatelka) namítala, že
a) nebyl-li rozhodčí nález zrušen postupem podle § 31 zákona o rozhodčím
řízení má stále účinky pravomocného rozhodnutí a vytváří tak překážku věci
rozhodnuté, neboť obsahově odpovídá důvodu zmatečnosti podle § 229 odst. 2
písm. b) o. s. ř. Ze spisu ani z podání žalované přitom není zřejmé, že by
taková žaloba byla podána. Proto je tato námitka v řízení o ústavní stížnosti
podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná,
b) směrnice Rady 93/13/EHS a judikatura Soudního dvora Evropské unie
vylučují moderaci zneužívajících klauzulí. Tato námitka nebyla obsažena ve
stěžovatelčině odvolání ani v dovolání – její projednání v řízení o ústavní
stížnosti by bylo porušením zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud zdůraznil, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž
je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité
souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s
čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou
(advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel, … že právní
úprava klade na účastníky řízení relativně vysoké nároky, jde-li o řádné
naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu
tak není bezdůvodně (k tomu blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14), že … účastníci dovolacího řízení (potažmo jejich advokáti)
mají ostatně k dispozici obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, která se
obsahovými náležitostmi dovolání a konkrétně problematikou vymezení jeho
přípustnosti podrobně zabývá (bod 33 nálezu), že … zákon nestanoví konkrétní
způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění
předpokladů jeho přípustnosti. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné,
mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části, že … při posuzování
obsahových náležitostí nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a
odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost
nevyjádřil zcela pregnantně [nález ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16 (N
70/85 SbNU 247), bod 19 odůvodnění] (bod 34 nálezu), a přestože formulace § 237
o. s. ř.
umožňuje konstruovat důvod přípustnosti dovolání výlučně za použití
judikatury Nejvyššího soudu, nelze přehlížet, že na situaci rovněž může dopadat
judikatura Ústavního soudu za podmínky, že na ni dovolatel řádně poukáže (což
se stalo) (bod 35 nálezu). Požadovala-li žalovaná, aby dovolací soud – o
ohledem na judikaturu Ústavního soudu – příslušnou právní otázku posoudil
jinak, než jak předtím činil a jak by to odpovídalo judikatuře Ústavního soudu,
kterou Ústavní soud nota bene setrvale potvrzoval, nemohlo jít ve smyslu čl. 89
odst. 2 Ústavy o Nejvyšším soudem vyřešenou otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Je
nepřípustné, aby obecné soudy při rozhodování o takových otázkách přehlížely
jiný právní názor Ústavního soudu (viz např. bodu 17 nálezu ze dne 1. 11. 2016,
sp. zn. III. ÚS 1594/16). S odkazem na dovolatelkou citované nálezy ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS
199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, Ústavní soud dospěl k
závěru, že z odůvodnění dovoláním předložených otázek A a B obsaženého v bodech
43 až 50 dovolání i z bodu 11 v úvodní části dovolání je zřejmé, že žalovaná
(dovolatelka) požadovala po Nejvyšším soudu odpověď na otázku, zda synergický
efekt více smluvních ustanovení může vést k závěru, že smlouva jako celek je
neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této
otázky záviselo, neboť byla-li by smlouva absolutně neplatná, nebylo možné, aby
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejde o vadu řízení podle
§ 242 odst. 3 o. s. ř., nýbrž o otázku způsobilou založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho
části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat
jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Nejvyšší soud předesílá, že pro řízení o ústavních stížnostech před Ústavním
soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 182/1993 Sb.“), platí, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny
orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
Přiměřeně se též uplatní ustanovení
občanského soudního řádu, pokud zákon č. 182/1993 Sb. nestanoví jinak (§ 63
citovaného zákona). Na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem se per analogiam
vztahuje § 226 odst. 1 o. s. ř., přičemž pravidlo o vázanosti právním názorem
platí v tomto případě pro všechny soudy rozhodující v dané věci, tedy i pro
Nejvyšší soud, který podle § 10a o. s. ř. rozhoduje o dovoláních proti
rozhodnutím krajských soudů nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích (viz
nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení, svazek 12, č. 142, a nález ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95, publikovaný tamtéž, svazek 5, č. 9). Obecné soudy tak musí
respektovat právní názor vyslovený v kasačním nálezu Ústavního soudu vydaném v
téže věci a musí podle něj postupovat a řídit se jím. Nejvyšší soud je vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 450/23, jímž ovšem Ústavní soud nevázal Nejvyšší soud právním názorem, že
dovolání žalované je bez dalšího přípustné pro řešení otázky, zda synergický
efekt více smluvních ustanovení může vést k závěru, že smlouva jako celek je
neplatná pro rozpor s dobrými mravy (kteroužto otázku odvolací soud měl vyřešit
v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního i Nejvyššího soudu), nýbrž mu pouze
vytkl (a proto jeho usnesení zrušil), že při posuzování předpokladů
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. pominul, že tvrzení o vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání jsou obsažena na různých místech dovolání, a
že náležitosti dovolání neposuzoval s ohledem na celý jeho obsah podle § 41
odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud proto po kasaci svého předchozího rozhodnutí zásahem Ústavního
soudu ve smyslu § 239 o. s. ř. posuzoval, zda je dovolání žalované pro řešení
shora uvedené otázky přípustné. Ve vztahu ke zbývajícím právním otázkám, jež dovolatelka předložila k
dovolacímu přezkumu, se zřetelem k závěrům citovaného nálezu Ústavního soudu,
který neshledal dílčí úvahy dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podle
usnesení ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3307/2021, za ústavně
nonkonformní, Nejvyšší soud opakuje, že
- přípustnost dovolání nezakládá výtka dovolatelky, že odvolací soud
nezjišťoval okolnosti významné pro poměření výše úrokové sazby korektivem
dobrých mravů. Tím dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Totéž platí i
o její námitce, že odvolací soud řádně neodůvodnil své rozhodnutí, a jeho
rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Dovolatelka přehlíží, že k vadám řízení
dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). - dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda k řádnému posouzení
úvěruschopnosti dlužníka stačí pouze ověření jeho příjmů a již nikoliv jeho
výdajů, neboť její řešení staví dovolatelka na závěru, že žalobkyně
neposuzovala výdaje žalované, což je v rozporu se skutkovými závěry odvolacího
soudu (a potažmo i soudu prvního stupně). Žalovaná řešení této právní otázky
zakládá na vlastní skutkové verzi.
Shora uvedené platí i pro dovolatelkou
předestřenou právní otázku, že žalobkyně neposoudila „s odbornou péčí“ její
úvěruschopnost; i touto otázkou se odvolací soud řádně zabýval (srovnej odst. 1
str. 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). - předložila-li dovolatelka k dovolacímu přezkumu otázku, zda má dlužník
povinnost plnit na úroky a smluvní pokutu, není-li smlouva o úvěru platná, pak
přehlíží, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o platnosti úvěrové
smlouvy s výjimkou ujednání o úrocích. Pro řešení této otázky tak nemůže být
dovolání přípustné. Podle Ústavního soudu vymezení přípustnosti dovolání pro otázku, zda synergický
efekt více smluvních ustanovení může vést k závěru, že smlouva jako celek je
neplatná pro rozpor s dobrými mravy, je obsaženo v bodech 43 až 50 dovolání a v
bodu 11 dovolání. Souhrn skutečností, které ve svém důsledku zakládají
neplatnost uvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy má být dán úrokovou
sazbou ve výši 86,98 % p.a., neboť takto sjednaný úrok několikanásobně
překračuje úrokové sazby „v bankách v daném čase a místě obvyklé,“ a dalšími
ujednáními úvěrové smlouvy – zejména těmi sankčními, které kumulativně s výší
úroků způsobují zjevnou nespravedlnost. Dovolatelka prosazuje při řešení otázky ad A, že odvolací soud nerespektoval
judikaturu Nejvyššího soudu představovanou jeho rozsudkem ze dne 15. 12. 2004,
sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož [V] rozporu s dobrými mravy je zpravidla
výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která
podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou
zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při
poskytování úvěrů nebo půjček.), rozsudkem ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo
234/2005, podle něhož [P]ři sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v
souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez
ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Byla-li půjčka poskytnuta na jediný den a smluvený úrok činil 10 % půjčené
částky, je ujednání o takto vysokém úroku, jednáním hrubě porušujícím dobré
mravy, tedy neplatné dle § 39 obč. zák.), a nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12. Je nezbytné poukázat na vývoj judikatorních závěrů, dopadajících do sféry
soukromoprávních poměrů v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále opět jen „o. z.“). Se zřetelem k závěrům vyjádřeným v rozsudcích
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dospěla k
závěru, že „[P]řípadná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o
spotřebitelském úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o
spotřebitelském úvěru jako celku“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 60/2021). Tento závěr je promítnutím obecného pravidla,
podle něhož je na právní jednání nutné hledět spíše jako na platné než jako na
neplatné (§ 574 o. z.).
Je-li důvodem neplatnosti postižena jen část právního
úkonu, má být za neplatnou považována jen ona (důvodem neplatnosti dotčená)
část. Již v rozsudku ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, Nejvyšší
soud konkrétně uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o
úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (srovnej
též závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo
60/2021, a ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1459/2023). Ze shora uvedených důvodů tak rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být v rozporu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ve vztahu k tvrzenému rozporu rozsudku odvolacího soudu s nálezy Ústavního
soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, nutno zdůraznit, že v těchto nálezech Ústavní soud neřešil
otázku neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu její
„nevyváženosti“ (rozporu s dobrými mravy) v neprospěch spotřebitele pro
nepřiměřenou výši sjednaného úroku a zajištění povinnosti úvěrovaného dlužníka
splatit úvěr včas narůstajícími smluvními pokutami v závislosti na délku
prodlení s úhradou jednotlivých splátek úvěru, nýbrž otázku nedostatku
pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, jako předpokladu platného
exekučního titulu; řešení této otázky bylo určující pro závěr o porušení práva
na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Mimo rámec tohoto nosného důvodu nálezu připojil
Ústavní soud úvahy (o neplatnosti nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty) jako
obiter dictum v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do
31. 12. 2013 a zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání
spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (účinného do 1. 1. 2011). K poskytnutí sporného úvěru žalované došlo dne 8. 9. 2015, tj. za
účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, což znamená, že nálezy byly vydány za jiné právní
úpravy. Z těchto důvodů tak nemůže být dovolání přípustné pro tvrzený rozpor rozsudku
odvolacího soudu s nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS
199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 3. 2024
JUDr. Václav Duda
předseda senátu