USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. G., zastoupeného JUDr. Richardem Pechou, advokátem se sídlem Praha 1, Voršilská 130/10, proti žalované ACTORESS PRODUCTION s.r.o., se sídlem Hradec Králové, Komenského 264/5, identifikační číslo osoby 05325277, o 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 122/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2023, č. j. 25 Co 286/2022-184, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 24 926 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Žalobce se po žalované domáhá zaplacení 3 000 000 Kč představující souhrn pěti plateb, které uhradil na její bankovní účet. Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 25 Co 286/2022-184, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (soud prvního stupně) ze dne 1. 6. 2022, č. j. 15 C 122/2021-154, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce a David Balda uzavřeli dne 29. 11. 2019 smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se dohodli, že nejpozději do 30. 1. 2020 uzavřou smlouvu o spolupráci (producentskou smlouvu) na projektu s pracovním názvem FOS. Smlouva obsahovala ujednání (v článku I. odst. 1), podle něhož se žalobce zavázal částku 450 000 Kč (označenou jako předběžná záloha) zaslat Davidu Baldovi na bankovní účet vlastněný žalovanou. V dodatku ke smlouvě č. 1 (ze dne 12. 3.
2020), jímž došlo k prodloužení lhůty pro uzavření budoucí smlouvy do 30. 5. 2020, se žalobce zavázal zaslat Davidu Baldovi částku 350 000 Kč na bankovní účet vlastněný žalovanou. Ve smlouvě i v dodatku byly ujednány podmínky, za nichž byl David Balda povinen žalobcem poskytnuté peněžní vklady žalobci vrátit. Dne 4. 6. 2020 žalobce a společnost Balda Film s.r.o. (jednatelem a společníkem je David Balda) uzavřeli producentskou smlouvu, jejímž předmětem byla příprava, výroba, postprodukce, propagace a prodej filmu s pracovním názvem „Manipulace“.
Producenti se dohodli, že David Balda bude mít primárně na starosti kompletní výrobu a tvůrčí stránku filmu, žalobce oblast finančního zajištění projektu. Součástí smlouvy byl rozpočet. Strany se dohodly, že samotnou výrobu filmu objednají u žalované. V článku V. odst. 4 smlouvy se žalobce - pro případ, že objem finančních prostředků třetích stran (fondů, dotací, sponzorství, darů) nebude dostatečný k naplnění rozpočtu produkovaného filmu - zavázal poskytnout žalované danou částku z vlastních prostředků dle přiloženého cashflow, v článku V.
odst. 6 smlouvy bylo ujednáno, že hlavními bankovními účty produkovaného filmu budou dva bankovní účty, jejichž majitelem je žalovaná. Platbami ve výši 450 000 Kč, 350 000 Kč a 590 000 Kč poukázanými na bankovní účet vlastněný žalovanou žalobce plnil svůj závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí a jejího dodatku. Platbami ve výši 660 000 Kč a 950 000 Kč poukázanými na bankovní účet vlastněný žalovanou žalobce plnil svůj závazek z producentské smlouvy. Odvolací soud po právní stránce věc posoudil podle § 2991, 2993 a 2995 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“). S poukazem na závěry Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4279/2016 a sp. zn.
28 Cdo 3427/2020) dovodil, že bankovní účet, jehož majitelem je žalovaná, byl na základě ujednání mezi žalobcem a Davidem Baldou užit toliko coby sjednané platební místo, kam byly poukázány dotyčné platby, jež nepředstavují plnění poskytnuté žalobcem žalované (jak bylo tvrzeno v žalobě), nýbrž plnění poskytnuté žalobcem Davidu Baldovi či společnosti Balda Film s.r.o. coby žalobcově smluvní straně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že závazkový vztah (ať již smluvní či bezesmluvní povahy) mezi žalobcem a žalovanou nevznikl, žalovaná proto není ve sporu pasivně věcně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení otázky „zda plnění třetí osobě, která má vykonat pro smluvní strany nějaké plnění za odměnu, je či není pravou smlouvou ve prospěch třetího“, při jejímž řešení se – dle jeho přesvědčení – odvolací soud odchýlil od „veškeré jím citované judikatury Nejvyššího soudu, zejména“ od jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2031/2007, sp. zn. 33 Odo 679/2003 a 28 Cdo 179/2014. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že bankovní účet žalované byl pouze platebním místem pro splnění závazku žalobce s Davidem Baldou či společností Balda Film s.r.o.
Prosazuje, že v producentské smlouvě (konkrétně čl. II. 1.) „bylo jasně sjednáno uzavření smlouvy s žalovanou, na základě které měla být zahájena vlastní výroba filmu (k uzavření předpokládané smlouvy o výrobě filmu s žalovanou však nedošlo)“. Žalovaná „od samého počátku byla partnerem“; platby poukázané žalované „považuje za platby určené producenty jako odměna žalované za výrobu filmu“. Platby ve výši 660 000 Kč a 950 000 Kč „byly platbou žalované, jako odměna za zajištění výroby filmu“. Platby ve výši 450 000 Kč, 350 000 Kč a 590 000 Kč učiněné na základě smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 29.
11. 2019 a jejího dodatku č. 1 „byly zálohami plateb (odměn) žalované za výrobu filmu“. „David Balda a Balda Film s.r.o. se za asistence žalované s vysokou pravděpodobností pokusili uvést žalobce úmyslně v omyl a ponechat si žalobcem zaplacené prostředky bez jakéhokoliv protiplnění“. Rovněž namítá, že soudy „naprosto excesivním způsobem, který hrubě neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř.“, provedly hodnocení důkazů, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Na podporu své argumentace poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 2219/2012 a sp. zn. I. ÚS 301/02. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popř. zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání není přípustné. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (odvolacím soudem přiléhavě citovaná) je ustálena v závěru, že plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby vymezený coby platební místo nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající.
Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Taková platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019, jeho usnesení ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016, a ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3427/2020). Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že mezi žalobcem a žalovanou (která není stranou posuzovaných smluv uzavřených mezi žalobcem a Davidem Baldou či společností Balda Film s.r.o.) žádný závazkový vztah nevznikl, proto žalovaná není ve věci pasivně legitimována. Z formulace k dovolacímu přezkumu předložené otázky vyplývá, že dovolatel správnost uvedeného závěru odvolacího soudu zpochybňuje vlastní skutkovou verzí, že posuzované smlouvy obsahují ujednání zakládající žalované přímé právo požadovat splnění na žalobci (ve smyslu § 1767 odst. 1 a 2 o.
z., označované též jako pravá smlouva ve prospěch třetí osoby), tedy procesně neregulérním způsobem. Na posouzení k přezkumu předložené otázky („zda plnění třetí osobě, která má vykonat pro smluvní strany nějaké plnění za odměnu, je či není pravou smlouvou ve prospěch třetího“) tak - i vzhledem k výše uvedenému - není napadené rozhodnutí založeno. Námitky týkající se správnosti výkladu (obou) posuzovaných smluv jsou skutkové povahy, neboť dovolatel jejich prostřednictvím buduje (prosazuje) vlastní úsudek o tom, co si strany ve smlouvě sjednaly (včetně toho, kdo je smluvní stranou, resp. stranou toho kterého závazku), prosazuje-li, že (v případě smlouvy o smlouvě budoucí) platby ve výši 450 000 Kč, 350 000 Kč a 590 000 Kč „byly zálohami plateb (odměn) žalované za výrobu filmu“, a že (v případě producentské smlouvy) platby ve výši 660 000 Kč a 950 000 Kč byly „platbami určenými producenty (tj. žalobcem a Davidem Baldou) jako odměna žalované za výrobu filmu“ s tím, že žalovaná „od samého počátku byla partnerem“.
Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. (nyní § 555 odst. 1 a § 556 odst. 1 o. z.), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002).
Skutkový základ sporu, který byl
podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, který zjistil, že bankovní účet, jehož majitelem je žalovaná, byl na základě ujednání obsaženého v obou posuzovaných smlouvách – jejichž smluvní stranou žalovaná není – užit toliko coby sjednané platební místo (v článku I. odst. 1 smlouvy o smlouvě budoucí a čl. II. odst. 3 jejího dodatku č. 1; v článku V. odst. 4 ve spojení s čl. V. odst. 6 producentské smlouvy), na nějž byly poukázány dotyčné platby představující vklady žalobce podle smluv uzavřených s Davidem Baldou a společností Balda Film s.r.o., nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2031/2007 (které není obsaženo ve „veškeré odvolacím soudem citované judikatuře Nejvyššího soudu“, od níž se – dle přesvědčení dovolatele – odvolací soud odchýlil), není přiléhavý pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz, neboť v nyní souzené věci nešlo o posouzení ujednání (obsaženého v kupní smlouvě uzavřené za účinnosti právní úpravy platné do 31. 12. 2013) považovaného za smlouvu ve prospěch třetí osoby ve smyslu § 50 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013. Napadá-li dovolatel způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné po č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV.
ÚS 191/96). Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV.
ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že bankovní účet vlastněný žalovanou byl v obou posuzovaných smlouvách – jejichž smluvní stranou žalovaná není – sjednán toliko coby platební místo; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli.
Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Napadá-li žalobce rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu jeho nákladového výroku, tak ve vztahu k němu není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložil-li žalobce k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Přestože výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), sluší se uvést, že dovolací soud přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení spočívající v nákladech za právní zastoupení advokátem (§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř.); tyto náklady tvoří odměna za zastupování advokátem ve výši 20 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k?dovolání) podle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrada hotových výdajů 300 Kč za uvedený úkon podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, k tomu 21 % DPH ve výši 4 326 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., což je celkem 24 926 Kč. Žalobce je povinen náhradu uhradit přímo žalované, neboť k datu vydání tohoto rozhodnutí již dotyčný advokát žalovanou nezastupoval (z důvodu, že má pozastavenou činnost). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně co mu ukládá pravomocné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 10. 4. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu