33 Cdo 1699/2024-666
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. J., zastoupeného Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem se sídlem v Praze 2, Libušina 3, proti žalované P. J., zastoupené Mgr. Norbertem Ostrčilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 36 C 315/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2024, č. j. 22 Co 216/2023-630, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 24 926 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Norberta Ostrčila, advokáta.
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 1. 2024, č. j. 22 Co 216/2023-630, potvrdil rozsudek ze dne 9. 6. 2022, č. j. 36 C 315/2021-564, jímž Okresní soud Praha – východ (soud prvního stupně) zamítl žalobu požadující, aby žalovaná „byla povinna vrátit žalobci dar finančních prostředků ve výši 3 000 000 Kč, kdy darovací smlouva byla uzavřena formou notářského zápisu NZ 581/2016, N 438/2019 ze dne 2. 5. 2019 JUDr. Lucií Vaňkovou, notářkou se sídlem v Praze v notářské kanceláři na adrese Praha 2, Nové Město, 120 000, Václavská 316/12“, a rozhodl o nákladech řízení; zároveň odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že v době před uzavřením manželství poskytl žalobce žalované finanční dar ve výši 3 000 000 Kč, o čemž byl 2. 5. 2019 sepsán notářkou JUDr. Lucií Vaňkovou notářský zápis; darované peníze měla žalovaná použít na dům v XY, v němž bude rodinná domácnost účastníků. Dne 17. 5. 2019 účastníci uzavřeli manželství a XY se jim narodila dcera AAAAA (pseudonym). Dopisem ze 7. 6. 2021 žalobce svůj dar odvolal. Odvolání daru odůvodnil jednak tím, že žalovaná „úmyslně popřela jeho právo vídat se s nezletilou AAAAA (pseudonym) a totéž udělala jeho matce a dceři“, a dále tím, že se žalovaná vůči němu dne 13.
9. 2020 „dopustila hrubého násilí spočívající v násilném vyhození a účelné výměně zámků u vstupních dveří z domu, a to v období po jeho hospitalizaci po těžkém průběhu onemocnění Covid – 19 na JIP“. Odvolací soud uzavřel, že revokační důvody popsané v odvolání daru ze dne 7. 6. 2021 nejsou způsobilé vyvolat zamýšlené účinky; první důvod – co do popisu neurčitý a vágní – žalobce sice při soudním jednání konkretizoval, avšak jím popsané jednání žalované (žalovaná mu v průběhu září až prosince 2020 opakovaně bránila v kontaktu s nezletilou AAAAA (pseudonym), úmyslně dceru nepřipravovala na styk s otcem) neprokázal; žalovaná žalobci ani osobám mu blízkým neznemožňovala setkávat se s nezletilou.
Návrh žalobce na předběžné opatření spočívající v prozatímní úpravě soud pravomocně zamítl jako nedůvodný a jeho návrhy na výkon rozhodnutí se týkaly styků, které měly proběhnout až po 7. 6. 2021, tedy ani důvodem pro odvolání daru být nemohly. Stran druhého uplatněného revokačního důvodu vzal odvolací soud za prokázané, že žalobce neopustil dům v XY pouze pro závadné chování žalované, ale v důsledku konfliktního soužití účastníků; partnerský vztah účastníků byl emočně bouřlivý, často se hádali a obviňovali, verbálně i fyzicky se napadali a jejich vzájemná komunikace byla dlouhodobě problémová.
Podíl žalované na tom, že žalobce opustil dům v době, kdy ještě nebyl po ukončení hospitalizace v dobré zdravotní kondici, nedosahoval takové intenzity, aby se dal kvalifikovat jako zjevné porušení dobrých mravů opodstatňující vrácení daru podle § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalovaná dala žalobci najevo, že po proběhlém konfliktu si nadále nepřeje společné bydlení, žalobce se tomu podvolil a z domu odešel.
Nebylo prokázáno, že by se žalovaná uchýlila k fyzickému násilí a rozhodně nešlo o situaci, kdy by žalovaná bez příčiny a překvapivě vyzvala či násilím přinutila žalobce k odchodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že a) „v dané věci řešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to ve vztahu k revokačnímu důvodu odvolání daru spočívajícímu v bránění styku žalobce s nezletilou dcerou AAAAA (pseudonym)“, a b) „odvolací soud se při řešení právní otázky, na níž je založeno napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to ve vztahu k revokačnímu důvodu vrácení daru spočívajícím v tom, že se žalovaná dopustila hrubého násilí vůči žalobci, kdy tohoto násilně vyhodila z domu a účelně provedla výměnu zámků u vstupních dveří z domu, a to v období po hospitalizaci žalobce po těžkém průběhu onemocnění Covid-19 na JIP, kdy byl žalobce ve zuboženém stavu, když opomenul provést žalobcem navrhované důkazy, resp. k těmto nepřihlédl (dostatečně) a tento postup odvolacího soudu vedl k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces podle čl.
36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod“.
V souvislosti s otázkou ad a) žalobce odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně zjistil skutkový stav věci a jeho právní závěry jsou proto rovněž nesprávné. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v řízení prokázal (opatrovnickým spisem), že mu žalovaná ve styku s nezletilou AAAAA (pseudonym) opakovaně bránila a uvádí, že žalovaná v minulosti podmiňovala jeho možnost „být otcem“ úhradou finančních prostředků, takže její konání bylo od počátku zištné. Ačkoli byl vztah účastníků bouřlivý, považuje bránění ve styku s nezletilou za záměrnou činnost s cílem ho zraňovat.
Nezletilou neviděl reálně i několik měsíců. Pokud s žalovanou uzavřel dohodu o výchově a výživném, tak pouze za účelem stabilizace vztahů a zmírnění negativního dopadu na nezletilou AAAAA (pseudonym); nemůže to být přičítáno k jeho tíži, ani vést k úvaze soudu, že nebyl naplněn znak zjevného rozporu chování žalované s dobrými mravy. Ve vztahu k druhé v dovolání formulované otázce dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil intenzitu zásahu žalované vůči němu. Prosazuje, že přes komplikovaný a konfliktní vztah účastníků naplnilo v řízení zjištěné chování žalované směřující k jeho „vyhození“ z domu znaky zjevného rozporu s dobrými mravy, jak předpokládá ustanovení § 2072 o.
z. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a namítla, že žalobce v
dovolání zpochybňuje zejména skutkové závěry, na nichž je právní posouzení věci založeno, a viní odvolací soud z nesprávného hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve pozdějším znění (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29.
8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, uznal, že se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, požaduje-li Nejvyšší soud po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání; bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání.
Opačný postup by totiž představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Formulace, že „otázka revokačního důvodu odvolání daru spočívajícího v bránění styku žalobce s nezletilou dcerou AAAAA (pseudonym) má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v intencích ustanovení § 237 o.
s. ř. (nevystihuje ani jedno ze čtyř zde uvedených kritérií přípustnosti); z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce nepožaduje, aby dovolací soud jím v minulosti vyřešenou konkrétní právní otázku nyní řešil jinak, nýbrž žádá, aby věc posoudil odlišně od odvolacího soudu. Vytýká-li žalobce v souvislosti s takto formulovanou otázkou odvolacímu soudu, že nevzal za prokázané, že žalovaná jemu i osobám jemu blízkým opakovaně bránila ve styku s nezletilou AAAAA (pseudonym), nenapadá žádný závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že právní posouzení věci založil na nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci.
Přehlíží, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že důkazům, které byly v řízení odvolacím soudem provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že záměrné opakované bránění žalovanou žalobci ve styku s nezletilou AAAAA (pseudonym) nebylo prokázáno, takže o výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se nejedná.
K dovolacímu přezkumu předložená otázka vztažená k revokačnímu důvodu vrácení daru spočívajícímu v „násilném vystěhování žalobce z domu v XY a bránění ho užívat“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjadřující se k aplikovatelnosti ustanovení § 2072 o. z., není způsobilá založit přípustnost dovolání. Dárce může od darovací smlouvy odstoupit pro nevděk obdarovaného, ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy (§ 2072 o.
z.). V ustanovení § 2072 o. z. je definován pojem „nevděk“ tak, že jde o chování, jímž obdarovaný dárci ublížil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti způsobem zjevně porušujícím dobré mravy. Odstupuje-li dárce od darovací smlouvy pro nevděk, musí konkretizovat, v čem shledává chování obdarovaného nevděčným, resp. musí artikulovat, jak a čím mu obdarovaný „ublížil“, aby bylo možno posoudit, zda šlo o zjevné porušení dobrých mravů. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, v nichž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013, opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“ (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3097/2015, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2016, nebo ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 5141/2016); tento výklad je použitelný i v případě aplikovatelnosti § 2027 o. z. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného chování účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé (podle současné právní úpravy „zjevné“) kolizi s dobrými mravy.
Pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 630 obč. zák., stejně jako nyní z ustanovení § 2072 o. z. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedených ustanovení, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností případu individuálně. Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi a rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutích k aplikaci § 2072 o.
z. (a dříve § 630 obč. zák.) obecně přijal. Jeho úvaha, že v řízení zjištěné chování žalované (obdarované) související s odchodem žalobce (dárce) z domu v Líbeznicích nemůže z hlediska subjektivního a objektivního kritéria naplňovat důvody pro odvolání daru ve smyslu ustanovení § 2072 o. z., není zjevně nepřiměřená.
Přípustnost dovolání není s to založit ani námitka, že odvolací soud porušil právo žalobce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod, jestliže neprovedl všechny jím navržené důkazy (zejména důkaz výslechem svědka O. B., který by „zcela jistě vedl k prokázání značné intenzity, váhy a soustavnosti zjevného porušování dobrých mravů žalované vůči žalobci v období minimálně od příjezdu žalobce a žalované do domu po jeho propuštění z nemocnice v rámci léčení nemoci Covid 19, až po vypuzení žalobce z předmětného domu žalovanou“) a provedené důkazy hodnotil nesprávně z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti. Žalobce jejím prostřednictvím nezpochybnil žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že z toho, že žalobce v dovolání prosazuje vlastní skutkovou verzi, že žalobkyně ho v období po hospitalizaci, kdy byl ve zuboženém stavu, násilně vyhodila z domu v XY a účelově výměnila zámek u vstupních dveří, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Nadto je vhodné připomenout, že výrazem toho, že v dovolacím řízení jde o mimořádný přezkum pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu podle skutkového stavu k okamžiku vydání napadeného rozhodnutí, je vyloučeno v dovolání uplatňovat nové skutečnosti či důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Žalobce sice v dovolání výslovně uvedl, že jej podává „do všech výroků napadeného rozsudku“, proti nákladovým výrokům však žádné konkrétní výhrady neuplatnil.
Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. S ohledem na výsledek řízení dovolací soud již nerozhodoval o návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu