33 Cdo 2014/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobkyně Ing. M. H., zastoupené Mgr. Gabrielou Hamákovou, advokátkou se sídlem
v Hradci Králové, Baťkovo náměstí 625/1, proti žalovanému JUDr. K. B.,
zastoupenému JUDr. Robertem Bezděkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8,
Rohanské nábřeží 657/7, o zaplacení 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 51/2009, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 29 Co
242/2013-186, ve znění opravného usnesení ze dne 4. dubna 2014, č. j. 29 Co
242/2013-208, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 34.606,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Roberta Bezděka, CSc., advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. března 2013, č. j. 7 C
51/2009-158, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení
5.000.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech
řízení. Učinil tak poté, co jeho předchozí (žalobu rovněž zamítající) rozsudky
ze dne 22. září 2009, č. j. 7 C 51/2009-61, ve znění opravného usnesení ze dne
5. listopadu 2010, č. j. 7 C 51/2009-89, a ze dne 19. září 2011, č. j. 7 C
51/2009-118, byly postupně zrušeny usneseními Městského soudu v Praze ze dne
22. března 2011, č. j. 29 Co 570/2010-96, a ze dne 22. května 2012, č. j. 29 Co
28/2012-139, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný podle mandátní smlouvy č. 110060 uzavřené dne 1. 4. 1997 obhajoval manžela žalobkyně Ing. M. H. v
trestní věci; dne 24. 8. 1998 byla citovaná smlouva vypovězena a následně dne
22. 9. 1998 nahrazena novou smlouvou o právní pomoci č. 110137/j. Dne 14. 4. 1997 uzavřeli účastníci smlouvu označenou jako „Smlouva o úschově“, podle níž
žalobkyně žalovanému předala 3.000.000,- Kč za účelem plnění mandátní smlouvy
č. 110060; úschova byla sjednána na dobu neurčitou s jednoměsíční výpovědní
lhůtou. Žalovaný se zavázal převzatou finanční částku řádně opatrovat a na
požádání ji žalobkyni vydat. Dne 21. 4. 1997 uzavřeli účastníci další smlouvu
označenou jako „Smlouva o úschově“, podle níž žalobkyně žalovanému předala
2.000.000,- Kč za účelem plnění mandátní smlouvy č. 110060; smlouva obsahovala
obdobná ujednání jako smlouva ze 14. 4. 1997. Ke dni 15. 1. 1999 byl žalovaný
jmenován vrchním státním zástupcem v Praze a k témuž dni mu byl pozastaven
výkon advokacie. Po obnovení výkonu advokacie zastupoval Ing. H. až do 12. 2. 2003. Žalovaný v průběhu řízení vznesl námitku promlčení práva žalobkyně na
zaplacení žalované částky. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci
soud prvního stupně posoudil „Smlouvy o úschově“ jako platné nepojmenované
(inominátní) smlouvy (§ 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“/) s prvky smlouvy příkazní (§ 724 a násl. obč. zák.) a smlouvy o úschově
(§ 747 a násl. obč. zák.). Protože finanční prostředky, které žalobkyně
žalovanému podle smluv ze 14. 4. 1997 a z 21. 4. 1997 předala „do úschovy“,
byly účelově určeny na plnění mandátní smlouvy č. 110060, která v důsledku
výpovědi ze strany Ing. H. k 12. 2. 2003 zanikla, stalo se k tomuto dni plnění
ze „Smluv o úschově“ plněním nemožným a povinnost žalovaného podle nich plnit
zanikla (§ 575 odst. 1 obč. zák.). Promlčecí doba k uplatnění práva na vrácení
částek 3.000.000,- Kč a 2.000.000,- Kč, které žalobkyně žalovanému předala
podle nepojmenovaných (inominátních) smluv začala běžet dnem následujícím po
zániku účelu těchto smluv, tj. dnem, kdy žalobkyni vzniklo právo domáhat se
vrácení „předmětu úschovy“ (13. 2. 2003). Vzhledem k tomu, že žaloba byla
podána teprve 24. 10. 2008, je právo žalobkyně promlčeno (§ 101 obč. zák.).
Při
posouzení námitky promlčení vycházel soud prvního stupně z (pro žalobkyni)
nejpříznivěji stanoveného počátku běhu promlčecí doby. Vzhledem k tomu, že
mandátní smlouva č. 110060 byla vypovězena již k 24. 8. 1998, mohla totiž
promlčecí doba začít běžet již 25. 8. 1998 (a nikoliv 13. 2. 2003, tj. v den
následující po definitivním ukončení právního zastoupení Ing. H. žalovaným,
které po výpovědi mandátní smlouvy č. 110060 pokračovalo na základě jiných
právních skutečností). Soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalobkyně, že
promlčení práva je třeba posoudit analogicky podle ustanovení § 100 odst. 3
obč. zák. (žádnou ze stran právního vztahu totiž nebyla banka ani peněžní
ústav). Námitku promlčení neshledal (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, a ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo
656/2011) v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně si při uplatnění svého
práva počínala značně liknavě; až do roku 2006 se nezajímala o osud finančních
prostředků účelově vázaných na obhajobu Ing. H. V souladu s principem
hospodárnosti řízení a vzhledem k důvodnosti námitky promlčení, nezjišťoval,
zda žalobkyní uplatněné právo existuje či nikoliv. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 29 Co
242/2013-186, ve znění opravného usnesení ze dne 4. dubna 2014, č. j. 29 Co
242/2013-208, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej
ve výroku o nákladech řízení (co do jejich výše) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. Protože se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že je právo
žalobkyně promlčeno, že „Smlouvy o úschově“ spadají pod režim ustanovení § 51
obč. zák. a že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy,
pro stručnost na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkázal. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, na jehož přípustnost
usuzuje z toho, že napadený rozsudek závisí na otázkách hmotného a procesního
práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a na
otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. - V prvé řadě nesouhlasí s právní kvalifikací smluv ze dne 14. 4. 1997 a
21. 4. 1997 (dále jen „předmětné smlouvy“) a vytýká mu nedostatky ve zdůvodnění
tohoto závěru (z odůvodnění se nepodává, jaké úvahy vedly odvolací soud k tomu,
že jde právě o inomináty s prvky smlouvy schovací a příkazní). Je přesvědčena,
že dovolací soud zatím ve své rozhodovací praxi obdobný smluvní typ
neposuzoval. Zastává názor, že pokud by obstál závěr odvolacího soudu, že se
jedná o smlouvy s prvky smlouvy o úschově a příkazní smlouvy, nemůže současně
obstát závěr, že se jedná o smlouvy inominátní; je-li totiž smlouva podle
obsahu a sledovaného účelu podřaditelná pod určitý smluvní typ, je vyloučeno,
aby byla posouzena jako smlouva jiného smluvního typu nebo jako smlouva
inominátní. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu prezentovanou
např. rozsudky ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3873/2011, a ze dne 22. 1.
2013, sp. zn. 26 Cdo 3077/2012, v nichž byl prováděn výklad smluv v souvislosti
s jejich právní kvalifikací, žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že při typovém
zařazení předmětných smluv nepřihlédl k jejich obsahu, k vůli účastníků ani k
účelu, který účastníci jejich uzavřením sledovali. Podle těchto kritérií jsou
předmětné smlouvy smlouvami o úschově (§ 747 a násl. obč. zák.); k uzavření
smluv o úschově totiž také směřovala vůle účastníků. Žalobkyně upozorňuje, že
odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (usnesením ze
dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4304/2007, a rozsudkem ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1977/2007) na zjištěný skutkový stav neaplikoval ustanovení § 491
odst. 2 obč. zák., ani analogicky ustanovení, která upravují obsahem a účelem
nejbližší smluvní typ (tj. § 724 a násl. a § 747 a násl. obč. zák.). Analogická
aplikace příslušných ustanovení upravujících smlouvu o úschově přitom byla
stěžejní pro posouzení, zda mohlo dojít k zániku povinnosti žalovaného pro
nemožnost plnění. Nesprávným shledává rovněž závěr odvolacího soudu, že
ukončením mandátní smlouvy č. 110060 se plnění z předmětných smluv stalo
nemožným ve smyslu § 575 obč. zák., neboť takový závěr nerespektuje judikaturu
Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudky ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo
605/2005, ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1787/2007, a ze dne 25. 1. 2012,
sp. zn. 32 Cdo 3334/2010), jíž byly vymezeny atributy možnosti, resp. nemožnosti plnění. Připomíná, že ani otázka, zda může nastat nemožnost plnění
ze smlouvy o úschově, dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že plnění z předmětných smluv nebylo
vázáno na mandátní smlouvu, resp. že žalovaný nepřijal částku 5.000.000,- Kč za
účelem plnění povinností, které mu vyplývaly z mandátní smlouvy uzavřené s Ing. H., a že ukončení této mandátní smlouvy nemohlo způsobit nemožnost plnění
závazků ze smluv, které uzavřela s žalovaným ona. Má za to, že odvolací soud
nesprávně zjistil obsah závazku žalovaného, resp. v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 33 Cdo
2300/99, a ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002) nepřípustně nahradil
projevy vůle účastníků zaznamenané v předmětných smlouvách, jestliže dospěl k
závěru, že plnění z nich bylo vázáno na mandátní smlouvu. Prosazuje názor, že
ukončení mandátní smlouvy nemohlo způsobit zánik povinnosti žalovaného
uschovanou částku pro ni opatrovat a na požádání jí ji vydat. Tento názor
podpořila (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008) rovněž argumentem, že vzniklo-li žalovanému právo na odměnu
za zastupování Ing. H. teprve zánikem právního vztahu založeného mandátní
smlouvou (podle odvolacího soudu k 13. 2. 2003), nemohlo se plnění z
předmětných smluv - bylo-li skutečně vázáno na tuto mandátní smlouvu - stát
současně plněním nemožným. Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytýká, že jeho
posouzení není úplné (a tudíž ani správné), neboť v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu (s rozsudky ze dne 10. 8. 2011, sp. zn.
32 Cdo
1438/2010, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010) věc nehodnotil z
hlediska ustanovení § 575 odst. 2 a 3 obč. zák. - Další dovolací námitky směřují proti závěru odvolacího soudu, že právo
žalobkyně na zaplacení (vydání) částky 5.000.000,- Kč je promlčeno. Žalobkyně
namítá, že odvolací soud - veden nesprávným závěrem, že závazky žalovaného z
předmětných smluv zanikly pro nemožnost plnění - určil nesprávně počátek běhu
promlčecí doby. Má za to, že zánik účelu předmětných smluv (i kdyby nastal)
nemohl přivodit zánik v nich sjednaných závazků. Závazky žalovaného (tj. opatrovat uschovanou částku a na požádání ji žalobkyni vydat) tudíž trvaly i po
zániku mandátní smlouvy; vzhledem k tomu, že smlouva byla sjednána na dobu
neurčitou, byl počátek běhu promlčecí doby vázán na splatnost úschovy, tj. na
výzvu k vrácení uschované částky. Protože žalovaného vyzvala k vrácení
uschované částky dopisem ze dne 24. 1. 2006, který mu byl doručen 2. 2. 2006,
začala promlčecí doba běžet 3. 2. 2006. Odvolací soud si navíc protiřečí,
dospěl-li současně k závěrům, že mandátní smlouva měla (mohla) zaniknout k 12. 2. 2003, k 24. 8. 1998 nebo k 22. 9. 1998. I kdyby byl správný závěr odvolacího
soudu o dodatečné nemožnosti plnění, nemohlo být při posouzení námitky
promlčení žalobou uplatněného práva aplikováno ustanovení § 101 obč. zák. Podle
ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33
Cdo 774/2008, a usnesení ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Odo 895/2006, a ze dne
17. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4942/2010, a stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007) vzniká z plnění, které se stalo dodatečně nemožným, nárok z
titulu bezdůvodného obohacení a v takovém případě je namístě námitku promlčení
poměřovat jedině ustanovením § 107 obč. zák.; odvolací soud tudíž pochybil,
posoudil-li námitku promlčení podle jiného ustanovení a nezkoumal-li, kdy se
mohla nebo měla dozvědět, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na její
úkor bezdůvodně obohatil (odvolací soud určil nesprávně počátek běhu
subjektivní promlčecí doby). Žalobkyně odvolacímu soudu dále vytýká, že otázku
promlčení posoudil v rozporu s ustanovením § 100 odst. 3 obč. zák.; připomíná,
že dovolací soud se ve své rozhodovací činnosti dosud nezabýval otázkou, zda je
možné aplikovat toto ustanovení na právní vztahy založené inominátní smlouvou s
prvky smlouvy o úschově. - Dovolatelka není srozuměna ani se závěrem odvolacího soudu, že námitka
promlčení žalobou uplatněného práva neodporuje dobrým mravům a namítá, že
takový závěr je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99. Odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování nevzal náležitě
v úvahu, že to byl žalovaný, kdo připravoval předmětné smlouvy, že žalovaný ji
nedal na vědomí ukončení mandátní smlouvy s Ing. H., že žalovaný neučinil
žádný úkon směřující k vrácení svěřených a opatrovaných finančních prostředků,
a že Ing. H. nevyúčtoval právní služby, přestože se k tomu v dohodě ze dne 21. 6.
2006 zavázal a naopak ji ubezpečoval, že vyúčtování provede, jakmile v
archivu dohledá související spisy. Zohledněna nebyla ani skutečnost, že
žalovaný nesplnil notifikační povinnosti ve smyslu § 577 obč. zák. Žalobkyně
popírá, že by si počínala liknavě; po celou dobu totiž vycházela z přesvědčení,
že žalovaný má povinnost její prostředky opatrovat a jeho chování ji upevňovalo
v přesvědčení, že jí zbývající (na právní zastoupení Ing. H. nespotřebovanou)
částku vrátí. Vše tedy svědčí pro závěr, že žalovaný jednal s úmyslem ji
poškodit. S odkazem na nález Ústavního soud ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS
643/04, žalobkyně prosazuje názor, že námitka promlčení, kterou uplatnil
advokát, by měla podléhat přísnějším pravidlům; advokát je totiž povinen jednat
v souladu s etickými pravidly advokátního stavu a chránit oprávněné zájmy svého
klienta. Žalovaný v postavení advokáta zneužil právo uplatnit námitku
promlčení. - Další výhrady žalobkyně směřují vůči kvalitě odůvodnění napadeného
rozsudku, neboť nevyhovuje požadavkům stanoveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., ani
kritériím nastoleným judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, 33 Cdo 903/2008, nebo usnesením ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo
943/2005). Vadu řízení spatřuje žalobkyně rovněž v tom, že ačkoli žalovaný,
který nesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, netvrdil žádné skutečnosti, z
nichž by bylo možné učinit závěr o nemožnosti plnění, a odvolací soud k
takovému závěru přesto dospěl. Nerespektoval tudíž judikaturu Nejvyššího soudu
(viz usnesení ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 873/2000, 33 Cdo 874/2000, a
rozsudek ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 101/2008). Poslední výtky žalobkyně
směřují vůči usnesení, kterým odvolací soud opravil výrok o nákladech
odvolacího řízení. Žalobkyně namítá nesprávnou formulaci výroku tohoto
usnesení, neboť z ní není zřejmé, která z chybných částí textu výroku rozsudku
odvolacího soudu má být opravena. Vytýká odvolacímu soudu, že změnil výrok,
avšak nikoliv odůvodnění rozsudku (čímž způsobil, že opravený rozsudek nyní
nevyhovuje požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř.), a že jí poskytl nesprávné
poučení o opravných prostředcích. Má přitom za to, že otázky, jak má být výrok
opravného usnesení formulován, zda opravné usnesení, jímž se mění výrok
rozsudku, opravuje bez dalšího též jeho odůvodnění a jaké poučení je třeba v
opravném usnesení uvést, nebyly dovolacím soudem dosud řešeny. Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu ve znění opravného usnesení změnil, popř. zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl. Ztotožnil se se závěry soudů obou stupňů, zejména s úvahou, že promlčecí doba
začala běžet nejpozději 13. 2. 2003. Nesouhlasí s argumenty, které žalobkyně
uplatnila v dovolání, a namítá, že její odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu
jsou nepřiléhavé (neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu věci).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění
podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prostřednictvím
tohoto dovolacího důvodu zpochybnila žalobkyně v prvé řadě právní kvalifikaci
smluv, které účastníci uzavřeli dne 14. 4. 1997 a 21. 4. 1997.
Dovolání je přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle § 491 odst. 1 obč. zák. závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem
výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených
(§ 51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv. Na závazky
vznikající ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení zákona,
která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak
(odst. 2). Podle § 51 obč. zák. mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není
zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona. Smlouva je jednou ze základních právních skutečností vedoucí ke vzniku
občanskoprávních vztahů. Obecně se uplatňující princip privátní autonomie v
občanskoprávních vztazích (§ 2 odst. 3 obč. zák.), zvláště princip smluvní
autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných
subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude
její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku
zvolí. Subjekty mají v prvé řadě možnost zvolit některý z upravených typů smluv
(tzv. pojmenované typy smluv) nebo uzavřít smlouvu atypickou (nepojmenovanou)
podle § 51 obč. zák., případně smlouvu smíšenou kombinující prvky různých
smluv. Zatímco občanský zákoník pojmenované smlouvy poměřuje nejen obecnými
ustanoveními obsaženými v části první, ale ještě dalšími - speciálními -
ustanoveními, u nepojmenovaných smluv taková zákonná ustanovení chybí. Jen
rámcově se v § 51 obč. zák. stanoví, že nepojmenovaná smlouva nesmí odporovat
obsahu nebo účelu zákona; to znamená, že podrobné modality smluvních podmínek
musí obsahovat samy smlouvy. Soudní praxí je obecně zastáván názor, že pro
právní vztahy vyplývající z těchto tzv. inominátních smluv není rozhodující,
jak je smlouva označena, nýbrž jaký je její obsah (obsah vlastního smluvního
ujednání), tedy to, jak jsou vymezeny vzájemné práva a povinnosti smluvních
stran; takto stanovené povinnosti jsou pak pro smluvní strany závazné. Pouze za
situace, kdy není mezi účastníky v určité otázce smluveno ničeho, použijí se na
závazkový právní vztah vzniklý z nepojmenované smlouvy analogicky ta ustanovení
občanského zákoníku, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem mu
nejbližší. Znamená to, že analogie zákona (analogie legis) ve smyslu § 491
odst. 2 a § 853 obč. zák. je připuštěna jen v tom rozsahu, v jakém smlouva
neobsahuje vlastní úpravu. Vztah mezi účastníky nepojmenované smlouvy se tedy
řídí především tím, co bylo ve smlouvě ujednáno (srovnej např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1274/2004, ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Odo 1702/2006, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn.
23 Cdo 76/2012, a
ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4101/2010). Smlouva ze dne 14. 4. 1997 je sice označena jako „smlouva o úschově“ a obsahuje
konstatování, že složitelka (žalobkyně) předává schovateli (žalovanému) „do
úschovy“ finanční částku ve výši 2.000.000,- Kč, avšak současně je v ní
sjednáno, že tato částka je předávána „za účelem plnění mandátní smlouvy č. 110060“ (článek I. smlouvy); úschova je sjednána na dobu neurčitou (článek II. smlouvy), schovatel se zavazuje finanční částku řádně opatrovat a na požádání
ji složitelce vydat, a to celou nebo její část s tím, že výpovědní lhůta činí 1
měsíc. Článek III. smlouvy obsahuje ujednání, že schovatel je oprávněn s
částkou v úschově nakládat „na základě mandátní smlouvy č. 110060 ze dne 1. 4. 1997, na základě souhlasu Ing. M. H. nebo složitelky“ a to podle „smluvních
podmínek“. Smlouva ze dne 21. 4. 1997, na jejímž základě žalobkyně žalovanému
předala částku 3.000.000,- Kč, obsahuje totožná ujednání jako smlouva ze dne
14. 4. 1997 s tou výjimkou, že žalovaný se zavázal složenou částku, a to celou
nebo její část, pouze opatrovat (absentuje zde závazek žalovaného uvedenou
částku nebo její část žalobkyni na požádání vydat). Z obsahu předmětných smluv
je zřejmé, že nemohou být – přes své označení - smlouvami o úschově. Žalobkyně
předala žalovanému obě finanční částky „za účelem plnění mandátní smlouvy č. 110060“ a žalovaný byl oprávněn s nimi nakládat „na základě mandátní smlouvy
č. 110060…“. Lze logicky dovodit, že pokud by žalovaný nezastupoval manžela
žalobkyně v trestním řízení (neposkytoval mu právní služby), žalobkyně by s ním
předmětné smlouvy neuzavřela a finanční prostředky mu nepředala (nesvěřila). Pojmovým znakem úschovy je převzetí individualizované věci do opatrování. Jestliže došlo k převzetí věci k jinému účelu či z jiného důvodu, jako tomu
bylo v posuzovaném případě, nejedná se již o úschovu, nýbrž o jiný typ smlouvy
(srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský
zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2073
a n.). Ve světle výše uvedeného je (pro právní posouzení smluvního typu)
bezvýznamné, že se účastníci v některých ujednáních opřeli o právní úpravu
smlouvy o úschově a použili její pojmosloví při označení právních úkonů
(„smlouvy o úschově“), jejich účastníků („složitel“ a „schovatel“) i předmětu
(„úschova“); rozhodující není ani skutečnost, že žalovaný se ve smlouvách
zavázal finanční částky „opatrovat“ a (v jednom případě rovněž) „na požádání
vydat“, jestliže skutečným důvodem plnění byla úhrada nákladů právního
zastoupení Ing. H. Z obsahu smluv nevyplývá ani záměr účastníků uzavřít vztah
obdobný příkazní smlouvě (§ 724 a násl. obč. zák.), neboť podstatou příkazu je
právní či faktická činnost příkazníka spočívající v obstarání záležitosti
příkazce a to v jeho prospěch a na jeho riziko. Podstatou vztahu mezi žalovaným
a žalobkyní nebylo obstarání záležitosti žalobkyně žalovaným (na rozdíl od
vztahu žalovaného a Ing. H., jehož podstatou bylo právní zastupování Ing. H.
žalovaným), nýbrž snaha žalobkyně tímto způsobem hradit náklady právního
zastoupení svého manžela. Lze uzavřít, že předmětné smlouvy neodpovídají
žádnému z typů smluv, které jsou výslovně upraveny zvláštními ustanoveními
závazkového práva (občanský zákoník část osmá, hlava druhá až dvacátá první). Soudy obou stupňů tudíž nepochybily, pakliže předmětné smlouvy posoudily jako
smlouvy nepojmenované (inominátní) upravené v § 51 obč. zák. Závěr odvolacího
soudu, že se jedná o nepojmenované (inominátní) smlouvy s prvky smlouvy
příkazní (§ 724 a násl. obč. zák.) a smlouvy o úschově, lze sice označit za
poněkud zavádějící, avšak nelze přisvědčit žalobkyni, že by právní teorie
předmětné smlouvy označila za smlouvy smíšené, neboť obsahují především
ujednání o právech a povinnostech účastníků, které neupravuje žádný smluvní typ
zvláštní části občanského zákoníku. O smlouvy smíšené by se jednalo pouze
tehdy, pokud by byly kombinací smlouvy o úschově a smlouvy příkazní a
neobsahovaly žádná další ujednání, která těmto smluvním typům neodpovídají (viz
výše). S žalobkyní lze naopak souhlasit v tom, že závazek žalovaného opatrovat
finanční částky, které mu předala, a na požádání jí je vydat, je typově
nejbližší ustanovením smlouvy o úschově. Závazky vznikající ze smluv v zákoně
neupravených je však třeba poměřovat ustanoveními zákona, která upravují
závazky jim nejbližší pouze tehdy, nestanoví-li samotná smlouva jinak (§ 491
odst. obč. zák.). Soudy obou stupňů tuto zásadu výkladu předmětných smluv
respektovaly a při hodnocení práv a povinností, které z těchto smluv vznikaly,
přihlédly v souladu s principem privátní autonomie vůle stran v
občanskoprávních vztazích v prvé řadě k ujednání účastníků (i když žalobkyně
tvrdí opak). Námitku, že soudy měly na zjištěný skutkový stav analogicky
aplikovat ustanovení upravující smlouvu o úschově (§ 747 a násl. obč. zák.),
nelze akceptovat; i kdyby předmětné smlouvy odpovídaly nejblíže právě institutu
úschovy, zákonná ustanovení by bylo namístě aplikovat výhradně tehdy, pokud by
si účastníci vzájemné vztahy smluvně neupravili. Ačkoliv soudy výslovně
nepoužily ustanovení § 491 odst. 2, příp. 3 obč. zák., ze shora uvedeného je
zřejmé, že v tomto směru nepochybily, neboť veškerá zjištění potřebná pro závěr
o oprávněnosti uplatněného nároku bylo možné učinit z obsahu smluv, v nichž si
účastníci vzájemná práva a povinnosti výslovně upravili (odchylně od smluvních
typů výslovně upravených zákonem). Nelze přehlédnout, že kritiku právní kvalifikace předmětných smluv založila
žalobkyně z části na vlastním (od odvolacího soudu odlišném) hodnocení jejich
obsahu, jestliže prosazuje, že z provedených důkazů vyplynulo, že její vůlí
bylo svěřit žalovanému finanční prostředky do úschovy (k opatrování) a vůle
žalovaného směřovala výhradně k jejich úschově a opatrování. Vytýká-li
žalobkyně odvolacímu soudu, že nesprávně zjistil obsah předmětných smluv, resp.
že nepřihlédl k vůli účastníků, která je v nich zaznamenaná, a dospěl tak k
nesprávnému zjištění o účelu předmětných smluv, pomíjí, že zjišťuje-li soud
obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo
2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno nesprávným právním posouzením
věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním
soud prvního stupně) vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy ze
skutkové verze žalobkyně, resp. z její interpretace obsahu předmětných smluv),
musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že
účastníci uzavřeli smlouvy o úschově, které nebyly spjaty s mandátní smlouvou,
resp. mandátními smlouvami, které žalovaný uzavřel s Ing. H. Snaha žalobkyně
směřuje k nahrazení některých ujednání předmětných smluv, z nichž vyplývá
jejich vázanost na smlouvy mandátní, pro ni výhodnějšími ustanoveními zákonné
úpravy smlouvy o úschově. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §
241a o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací
soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy
způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Rovněž námitku, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že se plnění z
předmětných smluv v důsledku zániku mandátní smlouvy č. 110060 stalo plněním
nemožným, žalobkyně zakládá převážně na výtkách skutkového charakteru. Odvolacímu soudu v tomto směru totiž vytýká, že nesprávně zjistil, k čemu se
žalovaný v předmětných smlouvách zavázal, resp. že výkladem nepřípustně
nahradil vůli účastníků zaznamenanou ve smlouvách. Souhlasit nelze s názorem dovolatelky, že závěr odvolacího soudu o nemožnosti
plnění z předmětných smluv je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu
(konkrétně s rozsudky ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 605/2005, ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1787/2007, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo
3334/2010). Zpochybňovaný závěr odvolacího soudu má své logické opodstatnění a
námitky, že výpovědí mandátní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a Ing. H. nezanikl závazek žalovaného vydat žalobkyni částky předané podle předmětných
smluv, mu neodporují. Lze však připustit, že způsob, jakým odvolací soud tento
svůj závěr zdůvodnil, mohl vyvolat pochybnosti o jeho správnosti; bylo totiž
namístě konkretizovat, které z přijatých závazků nemohl žalovaný splnit (v
předmětných smlouvách se žalovaný zavázal „finanční částku řádně opatrovat“ a
případně i „a na požádání ji vydat složitelce“, vždy byl současně oprávněn
použít tyto peníze na úhradu nákladů právního zastoupení manžela žalobkyně
podle mandátní smlouvy).
Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že mandátní
smlouva, kterou žalovaný uzavřel s Ing. H., zanikla, „stalo se plnění z
inominátních smluv nadále plněním nemožným“, aniž přitom ozřejmil, které ze
závazků žalovaného má na mysli. Nedostatečně tak reflektoval zjištění, že
žalovaný byl oprávněn se složenými částkami k plnění účelu mandátní smlouvy
nakládat, zároveň však byl povinen složené částky opatrovat a žalobkyni na
požádání vydat, nebyly-li „spotřebovány“ na úhradu právních služeb, které
žalovaný na základě mandátní smlouvy poskytoval jejímu manželovi. Úvaha soudů o
nemožnosti plnění z předmětných smluv ve světle výše uvedeného obstojí, neboť
soudy pouze opomněly výslovně rozvést, která jednotlivá práva a jim
odpovídající povinnosti nemožnost plnění postihla; z jejich dalších závěrů je
však zřejmé, že jednotlivá práva a jim odpovídající povinnosti v souvislosti s
úvahou o nemožnosti plnění ve skutečnosti oddělily. Konstatovaly totiž, že
žalobkyni vzniklo spolu se zánikem mandátní smlouvy právo žádat žalovaného o
vrácení uschovaných částek, tj. nevyloučily existenci jejího nároku ani
neuzavřely, že by tento případný nárok pro nemožnost plnění zanikl (resp. že by
zanikla povinnost žalovaného vrátit jí nespotřebované finanční prostředky), jak
v dovolání dovozuje žalobkyně. Je zřejmé, že odvolací soud svůj závěr o
nemožnosti plnění z předmětných smluv spojoval se zánikem mandátní smlouvy, na
kterou byly vázány svým účelem. Nemožnost plnění týkající se vztahů mezi
právním zástupcem a jeho klientem, založených mandátní, resp. příkazní,
smlouvou přitom není v rozhodovací praxi soudů neznámá. Ostatně i Nejvyšší soud
v rozsudcích ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4121/2007, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3069/2014, přijal a odůvodnil závěr, že při zániku smlouvy
o poskytování právních služeb odvoláním příkazce (§ 731, § 732, § 33b odst. 1
písm. b/ obč. zák.) se nárok na odměnu advokáta vypořádá podle § 732 obč. zák. s přihlédnutím k § 457 obč. zák.; „nelze totiž přehlédnout, že plnění ze
zrušené smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení
definovaných § 451 obč. zák. Jejím důsledkem je povinnost účastníků smlouvy
vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli.“ Úvahy soudů obou stupňů
jsou vedeny v tom směru, že spolu se zánikem mandátní smlouvy zaniklo oprávnění
žalovaného nakládat s finančními prostředky určenými na obhajobu manžela
žalobkyně (tj. podle zaniklé mandátní smlouvy), čímž zanikl účel, pro který
byly předmětné smlouvy uzavřeny, a jejich další existence tak postrádá význam. V uvedeném případě proto obstojí závěr, že nemožnost plnění mandátní smlouvy
(zapříčiněná její výpovědí ze strany Ing. H.) postihla krom zániku této
mandátní smlouvy pro následnou nemožnost plnění rovněž předmětné smlouvy. Zobecněno, zanikne-li smlouva, na níž je vázáno plnění z druhé smlouvy, pak se
jako logický jeví závěr, že toto plnění již nelze nadále poskytovat, protože k
němu chybí smluvní podklad, a tato druhá smlouva zanikne společně se smlouvou,
na kterou bylo z ní vyplývající plnění vázáno.
Odvolací soud v posuzovaném případě pochybil, jestliže žalobou uplatněné právo
(právo na vydání případně „nespotřebovaných“ finančních prostředků) nepoměřoval
příslušným ustanovením o bezdůvodném obohacení (§ 457 obč. zák.); to však – jak
bude dále ozřejměno - nemění nic na výsledku řízení. Pokud totiž uzavřel, že
„se plnění z inominátních smluv stalo plněním nemožným“, pak jediný způsob,
jakým mohlo dojít k vypořádání vzájemných práv a povinností ze zrušeného
závazkového vztahu, bylo vypořádání v režimu bezdůvodného obohacení (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4121/2007). Protože žalobkyně žalovanému neplnila proto, aby jí finanční částky opatroval a
následně na požádání (nedotčené) vrátil, nýbrž za účelem, který zánikem
mandátní smlouvy odpadl, vznikl jí zánikem mandátní smlouvy nárok na vypořádání
případného bezdůvodného obohacení v podobě částky, kterou žalovaný případně
nespotřeboval na právní zastoupení Ing. H. Nelze přisvědčit žalobkyni, že
žalovanému vzniklo právo na odměnu za zastupování Ing. H. teprve zánikem jejich
právního vztahu založeného mandátní smlouvou a plnění z předmětných smluv se
tudíž nemohlo stát zánikem mandátní smlouvy plněním nemožným. Odkaz žalobkyně
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008, je
nepřiléhavý (závěry, které Nejvyšší soud přijal v uvedeném rozsudku, na právní
vztah Ing. H. a žalovaného nedopadají). Ve věci vedené pod sp. zn. 33 Cdo
1475/2008 Nejvyšší soud posuzoval případ, v němž právní vztah advokáta a
klienta založený smlouvou o poskytování právní pomoci (služeb) zanikl splněním,
tedy tím, že advokát provedl příkaz. Tímto okamžikem vzniklo advokátovi právo
na odměnu (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4319/2011). V případě Ing. H. a žalovaného však právní zastoupení
založené mandátní smlouvou č. 110060 zaniklo výpovědí. V případě zániku
mandátní smlouvy výpovědí (ať už klienta nebo právního zástupce) se nárok na
odměnu advokáta vypořádá podle § 732 obč. zák. s přihlédnutím k § 457 obč. zák. jako nárok na plnění ze zrušené smlouvy, tj. jako nárok na vypořádání
bezdůvodného obohacení (srovnej již výše citované rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4121/2007, a ze dne ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3069/2014). Od okamžiku zániku právního zastoupení Ing. H. výpovědí
proto nebylo možné plnit na základě zaniklé mandátní smlouvy a na ni vázaných
předmětných smluv, nýbrž bylo třeba provést vypořádání podle zásad o vydání
bezdůvodného obohacení. Konečně neobstojí ani námitka, že odvolací soud v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo
1438/2010, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010) věc nehodnotil z
hlediska ustanovení § 575 odst. 2 a 3 obč. zák. V dané věci nebylo třeba se
zabývat tím, zda bylo možné plnění uskutečnit za ztížených podmínek, s většími
náklady nebo až po sjednaném čase (§ 575 odst. 2 obč. zák.), případně zda se
nemožnost týkala jen části plnění (§ 575 odst. 3 obč.
zák.), neboť došlo k
objektivní nemožnosti plnit na základě zrušené smlouvy. Otázka, zda se
nemožnost týkala jen části plnění, by mohla navádět k závěru, že předmětné
smlouvy nezanikly v části, v níž si účastníci sjednali povinnost žalovaného
uvedené částky opatrovat (a v jednom případě na požádání vydat žalobkyni),
avšak uvedenému brání právní hodnocení předmětných smluv jako nepojmenovaných
smluv uzavřených nikoliv za účelem úschovy nýbrž za účelem financování právního
zastoupení Ing. H. Předmětné smlouvy zanikly jako celek pro následnou nemožnost
plnění. Řečeno jinak, z hodnocení předmětných smluv nevyplývá, že by se jednalo
o závazkový právní vztah s dělitelným plněním, u kterého může nastat i částečná
nemožnost plnění (§ 575 odst. 3 obč. zák.). Dosavadní závěry lze shrnout následovně: smlouvy ze dne 14. 4. 1997 a ze dne
21. 4. 1997 označené jako „smlouvy o úschově“ byly uzavřeny za účelem plnění
mandátní smlouvy č. 110060; žalobkyně na jejich podkladě poskytla finanční
prostředky na úhradu právních služeb, které poskytoval žalovaný jejímu
manželovi Ing. H. Smlouvy neobsahují příkaz k plnění a úmyslem smluvních stran
nebylo ani sjednání úschovy finančních prostředků, které by žalovaný opatroval
a následně v plné výši vrátil žalobkyni. Proto neodpovídají žádnému smluvnímu
typu upravenému v občanském zákoníku a jedná o tzv. inominátní smlouvy. Vzhledem k jejich vázanosti na mandátní smlouvu (smlouvy) zanikly spolu s ní
pro následnou nemožnost plnění způsobenou výpovědí mandátní smlouvy. V případě,
že složené finanční prostředky nebyly zcela spotřebovány v souvislosti s
právním zastoupením Ing. H., vznikl žalobkyni nárok vrácení „nespotřebovaných“
finančních prostředků z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení (§ 457 obč. zák.). Právní kvalifikace vztahu účastníků je nezbytná pro posouzení námitky
promlčení, kterou v řízení vznesl žalovaný. Jakkoli odvolací soud částečně
nesprávně posoudil právní vztah účastníků (tuto otázku řešil jako
prejudiciální), nemělo to na závěr o promlčení práva žalobkyně vliv (viz
následující výklad). Nadále je třeba zabývat se dovolací námitkou zpochybňující závěr odvolacího
soudu, že právo žalobkyně na vydání žalované částky je promlčeno. Žalobkyně
oproti odvolacímu soudu prosazuje v prvé řadě názor, že povinnost žalovaného
opatrovat složené částky a na požádání jí je vydat trvala i po zániku účelu
předmětných smluv, neboť byla sjednána na dobu neurčitou. Promlčecí doba k
uplatnění práva na vydání složených peněz proto začala běžet teprve ode dne
následujícího poté, kdy žalovaného vyzvala k jejich vrácení. Pokud by obstál
závěr odvolacího soudu, že předmětné smlouvy zanikly pro nemožnost plnění, pak
odvolacímu soudu vytýká, že posoudil promlčení podle nesprávné právní normy,
tj. podle § 101 obč. zák., ačkoli ho měl posoudit podle § 107 obč. zák., a že
se nezabýval tím, kdy se mohla nebo měla dozvědět o tom, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor obohatil. Dovolává se závěrů,
které Nejvyšší soud přijal ve svém rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo
774/2008, v usneseních ze dne 29. 1. 2008, sp. zn.
26 Odo 895/2006, a ze dne
17. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4942/2010, a ve stanovisku občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpnj 204/2007. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110 obč. zák.). K promlčení soud přihlédne
jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat. Podle § 451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním
bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odst. 2). Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle § 107 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odst. 1). Nejpozději se právo na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné
bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odst. 2). Jak již Nejvyšší soud vysvětlil výše, plnění ze smlouvy, která byla zrušena, se
vypořádá podle zásad bezdůvodného obohacení. Protože odvolací soud neposoudil
nárok žalobkyně na vydání (nespotřebované části) složených finančních
prostředků jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák. (k
tomu např. analogicky rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 774/2008, na
které odkazuje žalobkyně /usnesení ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Odo 895/2006, a ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4942/2010, na uvedenou věc nedopadají/), pochybil rovněž v
navazující úvaze při subsumpci dosavadního hodnocení věci pod příslušné
ustanovení občanského zákoníku upravující promlčení. Promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení se posuzuje podle speciálního ustanovení § 107 obč. zák. a nikoliv podle obecné úpravy § 101 obč. zák., jak nesprávně učinil odvolací
soud (při absenci hodnocení vypořádání ze zrušené smlouvy podle § 451 a 457
obč. zák.). Závěr o promlčení práva žalobkyně však přesto obstojí. Zjištění,
kdy se žalobkyně dozvěděla o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na
její úkor obohatil (tj. určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle §
107 obč. zák.), totiž nemá vliv na závěr o promlčení. Judikatura Nejvyššího soudu týkající se promlčení práva na vydání bezdůvodného
obohacení je rozsáhlá a jednotná (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo
528/2006, a ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1050/2005). U práva na vydání
plnění z bezdůvodného obohacení je speciálně stanovena dvojí kombinovaná
promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá,
resp. desetiletá.
Jejich počátek je stanoven odlišně a jejich vzájemný vztah je
takový, že jsou na sobě nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce. Skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí
dobu, to znamená, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí
uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí dříve. Počátek subjektivní
promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. se váže k okamžiku, kdy oprávněný
nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a
kdo je získal. Touto vědomostí se míní znalost takových skutkových okolností, z
nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Pro stanovení počátku
běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující
okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo, tj. den, kdy
skutečně (fakticky) došlo k získání bezdůvodného obohacení, a to bez zřetele na
to, zda oprávněný subjekt o svém právu na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení věděl či nikoli (viz rovněž Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M.,
Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2009, s. 554). Objektivní tříletá promlčecí doba podle § 107 odst. 2 obč. zák. začala v
posuzovaném případě běžet dnem následujícím poté, kdy předmětné smlouvy
uzavřené dne 14. 4. 1997 a 21. 4. 1997 zanikly pro nemožnost plnění, tj. dnem
následujícím po výpovědi mandátní smlouvy č. 110060. Je bezvýznamné, že
mandátní smlouva č. 110060 byla nahrazena novou mandátní smlouvou (resp. dalšími mandátními smlouvami), a právní zastoupení Ing. H. žalovaným skončilo
až ke dni 12. 2. 2003, neboť plnění z předmětných smluv bylo výslovně vázáno
pouze na mandátní smlouvu č. 110060; z předmětných smluv se nepodává, že by
účastníci projevili vůli použít složené finanční prostředky na úhradu nákladů
právního zastoupení Ing. H., které by žalovaný poskytoval na základě jiné
mandátní smlouvy. Nutno zdůraznit, že písemně učiněný projev vůle nelze
nahrazovat (jak prosazuje žalobkyně) takovým výkladem vůle smluvních stran,
který by s ním byl v rozporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010). Mandátní smlouva č. 110060 byla
vypovězena 24. 8. 1998; následující den měla žalobkyně možnost poprvé požádat o
vrácení složených částek, resp. té jejich části, která nebyla použita na úhradu
nákladů právního zastoupení jejího manžela. Objektivní promlčecí doba tedy
uplynula 25. 8. 2001. Protože žaloba byla podána u soudu až 24. 10. 2008, právo
žalobkyně na plnění z bezdůvodného obohacení se promlčelo v důsledku marného
uplynutí samostatně běžící objektivní promlčecí doby. Za této situace je zcela
nadbytečné zabývat se otázkou, kdy se žalobkyně dozvěděla o tom, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor obohatil, tj. určením počátku běhu
dvouleté subjektivní promlčecí doby. Pro úplnost se sluší poznamenat, že závěr o promlčení práva by obstál i v
případě, že by předmětné smlouvy obsahovaly závazek žalovaného složené částky
opatrovat a na požádání je žalobkyni vydat bez vazby na mandátní smlouvu.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2677/2014,
navázal na své předchozí rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod označením R 28/84, a dále rozhodnutí ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, publikované v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod označením C 1610, a rozhodnutí ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo
2690/2008, a ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004. Přijal a odůvodnil
závěr, že posouzení námitky promlčení práva na vrácení úschovy (resp. nepravidelné úschovy) podléhá obecnému právnímu režimu promlčení upravenému v
ustanovení § 101 obč. zák.; právo se tedy promlčí uplynutím tříleté promlčecí
doby počínající dnem, kdy mohlo být uplatněno poprvé. Dnem, kdy právo mohlo být
- objektivně posuzováno - vykonáno (uplatněno) poprvé, je zásadně den, kdy
právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu, neboli kdy se právo
stalo nárokem (actio nata). Není rozhodné, z jakého důvodu - subjektivního či
objektivního - tak věřitel neučinil. Actio nata nastává ve většině případů
splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh, resp. započít s
jeho plněním; tato splatnost může být určena dohodou či stanovena právním
předpisem nebo rozhodnutím orgánu (§ 563 obč. zák.). Nebyla-li splatnost dluhu
určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu, lze o
splnění dluhu dlužníka požádat kdykoliv. Dlužník je v takovém případě povinen
podle § 563 obč. zák. splnit dluh prvého dne poté, kdy byl o jeho splnění
věřitelem požádán (splatnost je určena výzvou věřitele). Může-li však věřitel
vyvolat splatnost dluhu sám, pak - objektivně posuzováno - může své právo jako
protiklad dluhu i vykonat. První objektivní možnost vykonání práva je tedy dána
okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V těchto případech je
proto třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby ten den,
který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto
tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek
promlčecí doby rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto
právního vztahu a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. Nejvyšší soud uvedené závěry vztáhl na smlouvu o úschově (resp. nepravidelnou
smlouvu schovací, kde jsou předmětem úschovy věci druhově určené, typicky např. peníze). Ve věci vedené pod sp. zn. 33 Cdo 2677/2014 se sice jednalo o právní
vztah, u něhož nebyla stanovena doba plnění (režim § 750 obč. zák.), avšak
uvedené závěry lze vztáhnout i na případ, kdy byla sjednána úschova na dobu
neurčitou, tj. kdy byl vznik povinnosti schovatele vrátit uschovanou věc vázán
nikoliv k určitému datu, nýbrž na výzvu složitele učiněnou v blíže neurčeném
časovém okamžiku v budoucnosti. Schovatel je v takovém případě povinen vrátit
věc prvého dne poté, kdy o to byl složitelem požádán (okamžik vrácení věci je
vázán na výzvu složitele).
Pokud by soudy přisvědčily žalobkyni, že předmětné smlouvy obsahovaly závazek
žalovaného složené částky opatrovat a na požádání je žalobkyni vydat bez vazby
na mandátní smlouvu, promlčecí doba by začala běžet v případě smlouvy uzavřené
14. 4. 1997 dne 15. 4. 1997 a v případě smlouvy uzavřené 21. 4. 1997 dne 22. 4. 1997. Právo žalobkyně na vrácení uschovaných finančních prostředků by se tak v
případě, že by obstálo jí prosazované právní hodnocení věci, promlčelo již 15. 4. 2000, resp. 22. 4. 2000. Nelze nevidět jistou nelogičnost a nesystematičnost dovolací argumentace, resp. účelovou snahu dovolatelky zvrátit závěr o promlčení jejího práva při ignoraci
základních právních souvislostí (existenci objektivní promlčecí doby u
promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení a snahu prosadit názor o
vázanosti počátku běhu promlčecí doby na výzvu věřitele u promlčení plnění ze
závazkových právních vztahů sjednaných na dobu neurčitou). Žalobkyně
neozřejmila, proč se po 12. 2. 2003, kdy došlo k zániku právního zastoupení
jejího manžela žalovaným, až do roku 2006 nezajímala o osud svých finančních
prostředků a žalobu podala teprve 24. 10. 2008. Nelze přehlédnout, že rovněž
argumentaci, jíž žalobkyně zpochybňuje právní závěr o promlčení práva, zčásti
zakládá na vlastní skutkové verzi (výkladu obsahu předmětných smluv). Skutkového charakteru jsou rovněž námitky, jimiž žalobkyně odvolacímu soudu
vytýká, že nesprávně určil počátek běhu promlčecí doby, vyšel-li z jiného data
než předestírá ona, resp. vyšel-li současně ze tří různých možných dat. Žalobkyně nesprávně interpretuje zdůvodnění závěru odvolacího soudu o
promlčení. Odvolací soud dal dostatečně zřetelně najevo, který okamžik považuje
za rozhodný (definitivní ukončení zastupování Ing. H. žalovaným) a od něho
odvíjel svůj závěr o promlčení práva žalobkyně. Upozornil přitom, že vychází z
data pro žalobkyni nejpříznivějšího, neboť si byl vědom toho, že předmětné
smlouvy byly výslovně vázány na mandátní smlouvu č. 1100060, která byla
vypovězena již 24. 8. 1998. Bezpředmětný je požadavek žalobkyně, aby se dovolací soud vyjadřoval k možné
aplikaci § 100 odst. 3 obč. zák. při posuzování promlčení práv z právního
vztahu založeného smlouvou o úschově uzavřenou mezi advokátem a jeho klientem. Již z textu ustanovení § 100 odst. 3 obč. zák. vyplývá, že se týká promlčení
práv z vkladů na vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných
účtech za trvání vkladového vztahu, tedy právních vztahů mezi peněžním ústavem
(do něhož jsou vloženy vklady) a vkladatelem. Snaha prosadit touto cestou
názor, že právo složitele na vydání předmětu úschovy sjednané na dobu
neurčitou, je právem, které se nepromlčuje, je lichá. Nelze poměřovat právo z
vkladů s právem na vrácení úschovy, ani porovnávat postavení advokáta s
peněžním ústavem. Přisvědčit nelze ani poslední dovolací výtce, že odvolací soud nerespektoval
judikaturu Nejvyššího soudu, jestliže námitku promlčení, kterou žalovaný v
řízení uplatnil, nehodnotil jako nemravnou (v rozporu s dobrými mravy).
Odvolací soud respektoval konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se
nemíní odchýlit ani v souzené věci. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li
někdo promlčení práva, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v
právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k
jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení
se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem
zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby
nezavinil, a vůči němuž by zánik práva v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného
práva a s důvody, pro které nebylo právo včas uplatněno; tyto okolnosti přitom
musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný
zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku
promlčení (vedle rozsudků Nejvyššího soudu, na které odkázal soud prvního
stupně, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25
Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a usnesení ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, a ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1842/2015). Odvolací soud, který plně převzal závěry
soudu prvního stupně, se v souladu s ustálenou judikaturou zabýval pro věc
rozhodnými okolnostmi posuzovaného případu a svůj závěr o tom, že námitka
promlčení uplatněná žalovaným není v rozporu s dobrými mravy, náležitě
odůvodnil. Nedovodil, že jde o výjimečný případ, kdy námitka promlčení je
výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby
nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku
uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem. Argumentuje-li
žalobkyně vlastní verzí skutku (oproti soudu prvního stupně prosazuje, že to
byl žalovaný, kdo zavinil, že své právo nemohla uplatnit včas) ve prospěch
právního závěru, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neuplatňuje
ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka se mýlí, tvrdí-li, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí
nerespektoval závěry, které Nejvyšší soud přijal a odůvodnil v rozsudku ze dne
28. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 10 ročník 2000 str. 463. V něm Nejvyšší soud zabývající se otázkou, v čem lze
spatřovat postup, který je v rozporu s § 7 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, v tehdy platném znění, dovodil, že má-li výkon práva směřovat k
uskutečnění cíle sledovaného právní normou, pak cílem právní úpravy promlčení
(tj. objektivního práva) je umožnit dlužníkovi, který využil svého oprávnění
vznést v průběhu řízení námitku promlčení, aby způsobil zánik věřitelova
nároku.
Takto vyjádřeno, nelze předpokládat, že by osoba, která vznesla námitku
promlčení, neměla v úmyslu způsobit v konečném důsledku „poškození druhého
účastníka právního vztahu“, neboť skutečnost, že v případě kladného závěru o
promlčení práva věřitele zanikne věřitelova možnost domoci se promlčeného
subjektivního práva s úspěchem u soudu, vždy představuje pro věřitele „nevítaný
vedlejší následek takového jednání“ (uplatnění námitky promlčení). Závěry, které zaujal Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS
643/04, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 171/2005, jichž se žalobkyně dovolává, na posuzovaný případ nedopadají. Ústavní
soud posuzoval rozpor námitky promlčení s dobrými mravy v závazkovém právním
vztahu mezi matkou a synem. Vztah mezi nejbližšími příbuznými nelze postavit
naroveň vztahu mezi advokátem a jeho klientem. Skutečnost, že advokát porušil
svoji povinnost chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta nebo že
jednal v rozporu s pravidly profesionální etiky, by sice mohla být jedním z
hledisek pro posouzení rozporu uplatnění práva vznést námitku promlčení s
dobrými mravy, nelze však a priori předjímat, že každá námitka promlčení
uplatněná advokátem v závazkovém vztahu mezi ním a jeho klientem, je porušením
etických pravidel advokátního stavu, jak se snaží prosadit žalobkyně. Soudy v
uvedené věci nezjistily nic z toho, co žalobkyně žalovanému v dovolání vytýká. Snaha žalobkyně prokázat opak není uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. Ačkoliv odvolací soud při posouzení námitky promlčení aplikoval nesprávnou
právní normu, dospěl k (obsahově) správnému závěru o promlčení práva žalobkyně;
tento závěr obstojí ve všech dalších hodnocených rovinách (ať už jako zde
správné hodnocení promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení nebo
žalobkyní prosazovaného práva na vydání uschované věci u úschovy sjednané na
dobu neurčitou), jakož i při poměřování námitky promlčení korektivem dobrých
mravů. Lze uzavřít, že žalobkyni se nepodařilo žádnou z dovolacích námitek -
jakkoliv některé byly oprávněné - zvrátit závěr o promlčení žalobou uplatněného
práva. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Obstojí-li závěr o promlčení žalobou uplatněného práva, je nadbytečné zabývat
se dovolací námitkou, že odvolací soud zatížil řízení vadou, jestliže své
rozhodnutí náležitě nezdůvodnil a jestliže se nevypořádal se všemi odvolacími
námitkami. Výtkou, že odvolací soud dospěl k závěrům o nemožnosti plnění a o promlčení
práva žalobkyně, aniž by žalovaný, který nesl břemeno tvrzení a břemeno
důkazní, tvrdil jakékoliv skutečnosti, z nichž by bylo možné tyto závěry
učinit, žalobkyně odvolacímu soud nevytýká, že řízení zatížil vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nýbrž ho rekriminuje z
toho, že své rozhodnutí založil na skutkových zjištěních, která nemají oporu v
provedeném dokazování.
Taková námitka nepředstavuje uplatnění způsobilého
dovolacího důvodu. Nad rámec své přezkumné činnosti považuje dovolací soud za
vhodné uvést, že právní posouzení věci odvolacím soudem bylo provedeno na
základě v řízení zjištěných skutečností, především obsahu mandátní smlouvy č. 110060 a smluv označených jako smlouvy o úschově ze dne 14. 4. 1997 a 21. 4. 1997 a nesporného tvrzení stran, že mandátní smlouva č. 110060 byla ukončena
výpovědí k 24. 8. 1998. Pro závěry o nemožnosti plnění z předmětných smluv ani
o promlčení práva žalobkyně nebylo žádných dalších tvrzení žalovaného třeba. Odvolací soud se proto při zjišťování rozhodných skutečností od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo
873/2000, 33 Cdo 874/2000, a rozsudku ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo
4291/2007, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 101/2008) neodchýlil. Snaha žalobkyně (výhradami vůči opravnému usnesení odvolacího soudu) přimět
dovolací soud, aby se vyjadřoval k tak triviálním otázkám, jakými jsou
formulace výroku opravného usnesení a k tomu, zda je tímto usnesením změněno
odůvodnění předchozího rozsudku v části, které se toto usnesení týká, se jeví
jako ryze účelová; odpovědi na uvedené otázky lze nalézt v příslušných
ustanoveních hlavy čtvrté občanského soudního řádu. Pokud odvolací soud
žalobkyni nesprávně poučil o opravných prostředcích, uplatní se ustanovení §
240 odst. 3 o. s. ř. Případný závěr o tom, že opravné usnesení nevyhovuje
požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř., by nemohl vést ke zrušení meritorního
rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání
bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. S ohledem na to, že Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s
platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb.,
postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „cit. vyhl.“). Tyto náklady
sestávají z odměny advokáta v částce 28.300,- Kč (§ 7 bod 6. ve spojení s § 9
odst. 3 písm. a/ cit. vyhl.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši
300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky), s připočtením částky
6.006,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z
odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).