USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně MOTO RACING GROUP LTD, odštěpný závod, se sídlem v Praze, Vinohradská 2516/28 (identifikační číslo osoby 051 95 951), zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 280/23, proti žalované Střední škola Sion High School, Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Na Kotli 1201/27 (identifikační číslo osoby 713 41 501), zastoupené Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem se sídlem v Praze, U Trezorky 921/2, o zaplacení 76 163,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 60/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2025, č. j. 21 Co 72/2025-306, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 76 163,48 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které žalobkyně na její úkor získala „přeplacením“ školného. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 10. 2024, č. j. 20 C 60/2023-240, výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 36 100,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 2. 12. 2022 do zaplacení. Výrokem II žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 40 063 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně od 2. 12. 2022 do zaplacení, zamítl a výrokem III rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2025, č. j. 21 Co 72/2025-306, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 11 752,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 2. 12. 2022 do zaplacení, potvrdil a ve zbývající části změnil tak, že žalobu co do 24 348 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 2. 12. 2022 do zaplacení zamítl; ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 1. 11. 2018 uzavřela L. Š. s žalovanou „Smlouvu o zajištění výuky žáka SŠ Sion“, v níž se zavázala platit školné za studia své dcery N. N. ve výši 39 000 Kč ročně, resp. školné „stanovené ředitelem školy“; podle informace školy bylo možno školné platit prostřednictvím sponzorských darů od obchodních společností. Firmy partnera L. Š. Speditrans CZ a DIKLO Consulting s.r.o. poukázaly na bankovní účet žalované č. 29135287/0600 (VS 2018120010) dne 3.
21. 2019 částku 40 000 Kč a za školní roky 2020/2021 a 2021/2022 vždy po 25 000 Kč. Mezi stranami bylo nesporné, že tyto „darované částky“ byly brány jako úhrada školného studentky N. N. V prvním ročníku studia (konkrétně dne 1. 11. 2018) uzavřela L. Š. s žalovanou písemnou dohodu o placení sníženého školného ve výši 22 000 Kč (na místo 39 000 Kč); existence případných dohod o snížení školného v dalších letech nebyla prokázána. Pro školní roky 2019/2020, 2020/2021 a 2021/2022 bylo školné sjednáno ve smlouvě o zajištění výuky žáka SŠ Sion částkou 39 000 Kč ročně se splatností ve školním roce 2019/2020 do 15.
9. 2019 a ve školních letech 2020/2021 a 2021/2022 do 30. 9. příslušného kalendářního roku (pro školní rok 2019/2020 ve smlouvě ze dne 1. 11. 2018 ve spojení se Směrnicí o výši školného ze dne 30. 4. 2018 a pro školní roky 2020/2021 a 2021/2022 ve smlouvě ze dne 14. 9. 2020). Odvolací soud vzal za prokázané, že na školném pro studentku N. N. v době jejího studia v letech 2018–2022 mělo být zaplaceno 139 000 Kč (první rok 22 000 Kč a další tři roky po 39 000 Kč) a ke dni 28. 2. 2022 bylo zaplaceno 101 000 Kč (90 000 Kč formou darů a 11 000 Kč na účet žalované).
Protože smlouvu o zajištění vzdělání posoudil jako spotřebitelskou, ovlivnilo to způsob započítávání úhrad poukázaných na dlužné školné z hlediska § 1932 o. z.; platby jsou nejprve započítávány na dlužnou jistinu a poté teprve na vzniklý úrok. Při tomto způsobu započítávání odvolací soud skutkově dovodil, že matka studentky ke dni 28. 2. 2022 na školném a úrocích z prodlení dlužila celkem částku 64 411 Kč, na jistině 38 000 Kč a na úrocích 26 411 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal odvolací soud důvod pro snížení školného včetně odpovídající části úroků z prodlení (celkem o 36 100,48 Kč).
Konstatoval, že smlouvy, které L. Š. s žalovanou uzavřela, jsou srozumitelné, a to i v otázce výše a splatnosti školného a vymezení podmínek pro případnou slevu na školném. Odvolací soud neshledal důvody pro korekci výše sjednaného školného s odkazem na zásady ochrany spotřebitele. Pokud žalovaná trvala na úhradě školného v předem dohodnuté výši, nelze v jejím jednání spatřovat rozpor s dobrými mravy.
Byť se může jevit neobvyklým, že žalovaná (věřitel) nevymáhala závazek platit školné, s jehož úhradou byl dlužník v prodlení, průběžně, nelze jí její pasivitu přičítat k tíži a matce studentky naopak ve prospěch; je především na dlužníku, aby řádně plnit své závazky, což matka studentky nečinila a nerespektovala podmínky smlouvy, neplatila-li školné ve sjednané výši a v dohodnutém termínu (v prodlení byla již s úhradou sníženého školného za první rok studia, když druhou splátku ve výši 11 000 Kč, kterou měla zaplatit do 15.
2. 2019, uhradila až 3. 12. 2019 zápočtem provedeným žalovanou z daru ve výši 40 000 Kč poskytnutého SPEDITRANS CZ, s. r. o. a i další platby školného byly opožděné). Rozpor s dobrými mravy nenaplňuje ani to, že žalovaná ve výzvách k úhradě dlužné částky měnila. Odvolací soud nesdílel závěry soudu prvního stupně, že požadavek žalované na doplacení školného a úroků z prodlení je nemravný proto, že žalovaná s matkou studentky nekomunikovala transparentně a nepřímými náznaky mohla vytvářet dojem, že cena školného může být nižší a vyvolat u L.
Š. určité očekávání, že výše školného může být i nižší. V rozporu s dobrými mravy není z hlediska své výše ani sjednaný úrok z prodlení. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná, které L. Š. dne 28. 2. 2022 převodem na její bankovní účet č. 29135287/0600 (pod VS 2018120010) zaplatila 76 163,48 Kč, se na úkor L. Š. bezdůvodně obohatila o 11 752,48 Kč a v souladu s § 2991 odst. 1 o. z. je povinna tuto částku vydat žalobkyni, které Š. své nároky smlouvou ze dne 14. 6. 2023 postoupila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Toto odchýlení spatřuje v tom, že soud postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a dospěl k jiným skutkovým závěrům, než jaké plynou z dokazování; tím porušil její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a nerespektoval rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4.
1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a ze dne 22. 1 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019, a nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, a ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11. Hodnocení důkazů považuje za svévolné, respektive učiněná skutková zjištění za extrémně nesouladná s provedenými důkazy. Je přesvědčená, že svůj nárok v řízení prokázala. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu, že aby mohla být úspěšná, musela by prokázat, že dohoda o slevě na školném byla uzavřena v písemné formě, neboť podle dohody o placení školného veškeré změny a doplňky smlouvy musely být učiněny písemnou formou, a že na základě provedeného dokazování nelze dospět k závěru, že mezi žalovanou a L.
Š. byla uzavřena (v jakékoli formě) dohoda o opuštění dříve vyhrazené písemné formy, dovolatelka namítá, že soud sice připouští opustit smluvenou (písemnou) formu, a to ústním či konkludentním jednáním, ale v podstatě považuje smlouvy o studiu a uzavřené darovací smlouvy jako dva na sobě nezávislé smluvní vztahy, neboť k opuštění formy v daném případě došlo uzavřením darovacích smluv na jinou výši školného, než byla základní výše nastavená smlouvou o studiu. V tom spatřuje rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22.
1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019. Protože se odvolací soud nevyjádřil k některým zásadním odvolacím námitkám, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Veškerá argumentace žalobkyně v dovolání se omezuje na výhrady k hodnocení provedených důkazů a zjištěnému skutkovému stavu, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel. Takové námitky nevystihují způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Jde o námitky skutkového charakteru nebo jsou jimi vytýkány vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí (ostatně sama dovolatelka je označuje za „vážné vady důkazního řízení, které měly za následek neúspěch žalobkyně ve věci a porušily tak právo žalobkyně na spravedlivý proces“). Platí zásadně, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. K vadám – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Argumentací týkající se vad řízení doprovázenou odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu se dovolací soud podrobněji nezabýval. Jen pro úplnost je možné výslovně zmínit, že rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, neboť z něho je zřejmé, na základě jakých úvah ke svým závěrům dospěl. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, vysvětlil, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelkou vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jí nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezila dovolací důvod a předpoklad přípustnosti dovolání. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v daném případě nepřichází do úvahy. Ústavní soud ve své judikatuře (srov. nálezy ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a stanovisko pléna Ústavního soudu přijaté dne 28. 11. 2017 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Z toho, že žalobkyně v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalobkyní zpochybňovaný závěr odvolacího soudu, že se jí nepodařilo prokázat uzavření dohody o slevě na školném či dohody o hrazení snížení školného formou daru, a to ani ve formě ústní či konkludentní. O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, a o výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. rovněž nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v dané věci nejedná. Přípustnost dovolání tak není s to založit ni námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019, vztahující se k možnosti opustit dříve vyhrazenou písemnou formu právního jednání, neboť na ní není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (není-li dovoláním relevantně napaden, popř. není- li ve vztahu k němu řádně vymezena přípustnost) souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí rovněž spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013, nebo jeho usnesení ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010). Žalobkyně sice v dovolání výslovně uvedla, že jím napadá rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku III, proti nákladovému výroku však žádné konkrétní výhrady neuplatnila. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). O návrhu žalobkyně na vstup L. V., ze dne 8. 9. 2025 na její místo, dovolací soud nerozhodoval, neboť ustanovení § 107a o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§ 243b část věty za středníkem o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu