33 Cdo 2083/2023-407
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně TorMonT eximpo, s.r.o., se sídlem v Plzni, Purkyňova 3032/15, identifikační číslo 26316510, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, proti žalované GREEN PROJECT s.r.o., se sídlem v Praze 10, Vajdova 1040/8, identifikační číslo 27195783, zastoupené Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 138/4, o 1.356.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 13 C 40/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2021, č. j. 20 Co 21/2020-327, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 8. 2021, č. j. 20 Co 21/2020-327, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), odmítl odvolání žalované proti zamítavému výroku o částce 114.000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Soudy vzaly za prokázané, že dne 10. 7. 2015 uzavřela žalovaná jako objednatelka a žalobkyně jako zhotovitelka smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla výroba a montáž nového oplocení pro projekt „Revitalizace parteru sídliště Řepy“.
Součástí smlouvy o dílo bylo i ujednání o smluvních pokutách. Podle čl. 13. 1. smlouvy, pokud zhotovitelka nedokončí celé dílo ve sjednaném termínu zaplatí objednatelce smluvní pokutu ve výši 0,5 % z celkové ceny díla bez DPH za každý započatý den prodlení. V čl. 13. 2. smlouvy si smluvní strany sjednaly pro případ, že by objednatelka neuhradila fakturu ve smluveném termínu podle smlouvy o dílo, uznává objednatelka smluvní pokutu ve výši 0,5 % z fakturované částky za každý den prodlení s úhradou.
Mezi účastnicemi byl před Okresním soudem Praha – západ pod sp. zn. 6 C 139/2016, veden soudní spor, jejímž předmětem byl nárok zhotovitelky (nynější žalobkyně) na doplacení ceny díla ve výši 850.000 Kč s úrokem z prodlení. Rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 6 C 139/2016-63, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 15. 5. 2018, č. j. 6 C 139/2016-103, uložil Okresní soud Praha – západ žalované povinnost uhradit žalobkyni 850.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 30. 11. 2015 do zaplacení (rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27.
11. 2018, č. j. 17 Co 2/2018-123, a podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1320/2019, odmítnuto). V řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 139/2016 bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že žalovaná je v prodlení s úhradou ceny díla od 30. 11. 2015 (minimálně do 27. 11. 2018, kdy byl vyhlášen rozsudek odvolacího soudu). Soudy ve smyslu § 159a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dospěly k závěru, že žalovaná byla v období od 21. 1.
2016 do 31. 12. 2016 v prodlení s úhradou ceny díla, a žalobkyni tak vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 1.470.500 Kč. V průběhu řízení započetla žalovaná pohledávky z titulu smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla ve výši 2.907.000 Kč a ze smlouvy o dílo ze dne 2. 12. 2014 - Lochotínský park (mezi totožnými účastnicemi) ve výši 850.000 Kč. Soudy posoudily pohledávku z díla „Lochotínský park“, jako nejistou, neboť ke zjištění, zda pohledávka vůbec existuje, by bylo potřeba provádět dokazování, které by nepřiměřeně prodlužovalo řízení.
K námitce započtení za pozdě předané dílo žalobkyní v nyní projednávané věci, soudy dospěly k závěru, že nový termín dokončení díla byl dne 16. 10. 2015, žalobkyně dílo dokončila 24. 10. 2015, prodlení s dokončením díla tak činilo 8 dní, žalované vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 114.000 Kč, a proto v této části nebyla žalobkyně úspěšná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále opět jen „o. s. ř.“), spojuje s tím, že při řešení otázek hmotného a procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jeho rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Je přesvědčena o tom, že v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.
9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, odvolací soud vyřešil otázku započtení jejích pohledávek vůči pohledávce žalobkyně, neboť se námitkou započtení dostatečně nezabýval (odmítl se zabývat jejími tvrzeními a důkazními návrhy). Není srozuměna se závěrem, že její pohledávky jsou nezpůsobilé k započtení. Jsou pohledávkami plnění stejného druhu, mezi stejnými smluvními stranami, přičemž okolnost, že se nejedná o pohledávky vyplývající ze stejné smlouvy neznamená, že nejsou způsobilé k započtení. Při řešení otázky vázanosti soudů závěry, které byly přijaty v rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 30.
3. 2017, č. j. 6 C 139/2016-63, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 15. 5. 2018, č. j. 6 C 139/2016-103, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, č. j. 17 Co 2/2018-123, 17 Co 250/2018, má za to, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011. Za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje dovolatelka právní otázku, zda je možné přiznat nárok na smluvní pokutu za porušení jiného než smluvního ujednání.
Oba soudy posoudily vznik práva žalobkyně na smluvní pokutu na základě závěrů v předcházejícím řízení (sp. zn. 17 Co 2/2018, 17 Co 250/2018). Za nevyřešenou rovněž považuje dovolatelka otázku důsledků zániku pohledávky započtením, které bylo provedeno po nabytí právní moci rozsudku, kterým se přiznává pohledávka, vůči níž toto započtení směřuje. Soudy obou stupňů vyšly z nesprávného právního závěru, že vázanost dřívějším soudním rozhodnutím, podle něhož k určitému dni pohledávka existovala (v tomto případě z titulu nároku na zaplacení ceny díla), je takového charakteru, že jednostranný zápočet proti této pohledávce učiněný po nabytí právní moci dřívějšího soudního rozhodnutí nezpůsobuje zánik těchto pohledávek ke dni, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.
V důsledku tohoto názoru oba soudy snížily o částku jimi uznaného oprávněného zápočtu žalobkyní nárokované smluvní pokuty, namísto snížení částky ceny díla, ze které si žalobkyně smluvní pokutu nárokovala. Její jednostranný zápočet přitom směřoval proti požadavku na doplatek ceny díla. S tímto odůvodněním žalovaná navrhla zrušit jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit Okresnímu soudu Praha – západ k novému projednání a rozhodnutí. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, a zda je dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Směřuje-li dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, není přípustné, neboť není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání [§ 243c odst. 3 věta první a § 218 písm. b) o. s. ř.]. Odvolací soud výrokem II. odmítl odvolání žalované proti té části výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba proti žalované zamítnuta co do částky 114.000 Kč s úrokem z prodlení. Dovolatelce tak nebyla způsobena újma na jejích právech odstranitelná v dovolacím řízení (srov. usnesení ze dne 30.
10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a z pozdější doby usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, či ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2829/2020). Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné. V části, ve které směřuje dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. Dovolatelkou namítaný rozpor rozsudku odvolacího soudu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, při řešení otázky započtení nezpůsobilých pohledávek žalované vůči pohledávce žalobkyně (§ 1987 odst. 2 o. z.) přípustnost dovolání nezakládá. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že likvidita pohledávky užité k započtení je hmotněprávním předpokladem započtení; není-li taková pohledávka „jistá a určitá“, odporuje započtení ustanovení § 1987 odst. 2 o.
z. a je zpravidla (relativně) neplatné (srov. R 37/2011, rozsudek Nejvyššího ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. 26 Cdo 845/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2301/2022). Nejistou nebo neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z.
je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky (srov. R 37/2021, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020). Míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky je potřeba posuzovat relativně ve vztahu k pohledávce pasivní. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017). Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o.
z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné. Vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu).
Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Při posuzování, zda je aktivní pohledávka „neurčitá či nejistá“ ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., je proto třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost. Lze-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky vzniklé ze stejného vztahu, není na místě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím § 1987 odst. 2 o.
z. (R 37/2021). Z otázky předložené žalovanou v dovolání není zřejmé, z jakého důvodu by v základu odůvodněný závěr odvolacího soudu neměl obstát (srovnej § 241a odst. 3 o. s. ř.). Pro řešení této právní otázky tak není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolání není rovněž přípustné pro tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011. Podle něj platí, že „[Ř]ešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
6. 2009, sp. zn.
23 Cdo
1961/2009).“ Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 649/2021, zdůraznil, že „[V]ýkladem ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení, mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou.
K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž dále zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a o.
s. ř. a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není [(srovnej shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007) – viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1727/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. I.ÚS 2738/23, Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná]. Výrokem rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 30. 3. 2017, č. j. 6 C 139/2016-63, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 15. 5. 2018, č. j.
6 C 139/2016-103, bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni doplatek ceny díla (850.000 Kč), s jehož úhradou byla v prodlení od 30. 11. 2015, a proto jí byl přiznán i nárok na úrok z prodlení od uvedeného data (rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, č. j. 17 Co 2/2018-123); tímto výrokem mezi týmiž účastniceni je soud v nyní probíhajícím řízení vázán. Závazně (výrokem rozhodnutí) bylo totiž rozhodnuto o otázkách podstatných i v nyní souzené věci, tj. o okamžiku prodlení s dlužnou částkou, představující doplatek ceny díla, s čímž se pojí vznik práva na zaplacení smluvní pokuty.
Platí, že otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl). Takovými jsou dovolatelkou předestřené otázky, zda je možné přiznat nárok na smluvní pokutu za porušení jiného než smluvního ujednání, a otázka důsledků zániku pohledávky započtením, které bylo provedeno po nabytí právní moci rozsudku, kterým se přiznává pohledávka, vůči níž toto započtení směřuje.
Na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.