U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců
A) J. K., a B) J. K., zastoupených Mgr. Evou Hosmanovou, advokátkou se sídlem v
Kladně, Gorkého 502, proti žalovaným 1) Ing. J. P., a 2) K. H., zastoupeným
JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích 6, Žižkova
tř. 1321/1, o 10.221.015,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
4 C 310/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 20. 9. 2012, č.j. 36 Co 40/2012-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího
řízení 77.880,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Evy
Hosmanové, advokátky.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 6. 2011, č.j. 4 C 310/2002-97,
uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobcům 4.000.000,- Kč s 20,9%
úroky z částky 2.000.000,- Kč od 6. 12. 2000 do zaplacení, s 6,5% úroky z
prodlení z částky 2.000.000,- Kč od 3. 1. 2002 do zaplacení, s 20,9% úroky z
částky 2.000.000,- Kč od 26. 7. 2000 do zaplacení a s 6,5% úroky z prodlení z
částky 2.000.000,- Kč od 1. 2. 2002 do zaplacení, a na náhradě nákladů řízení
293.200,- Kč. Soud prvního stupně nárok žalobců posoudil podle § 657, § 658
odst. 1 a § 517 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že ujednání o výši smluvních úroků nezpůsobuje neplatnost
smluv o půjčkách pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.) a že na úroky z
prodlení, jejichž výši stanoví prováděcí předpis, mají žalobci právo ode dne
následujícího po sjednaném termínu splatnosti (úroky z prodlení jim přiznal jen
v tom rozsahu, v jakém je požadovali). K odvolání, kterým žalovaní rozhodnutí soudu prvního stupně napadli pouze v
meritorním výroku o příslušenství jistiny (smluvních úroků a úroků z prodlení),
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2012, č.j. 36 Co 40/2012-200,
„změnil“ rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil zaplatit
společně a nerozdílně žalobcům 3.865.828,- Kč (úroky 20,9% ročně z půjčky ze
dne 26. 7. 2000 za dobu od 26. 7. 2000 do 14. 3. 2012), 3.713.516,- Kč (úroky
20,9% ročně z půjčky ze dne 6. 12. 2000 za dobu od 6. 12. 2000 do 14. 3. 2012),
1.315.671,- Kč (úroky z prodlení 6,5% ročně z půjčky ze dne 26. 7. 2000 za dobu
od 1. 2. 2002 do 14. 3. 2012) a 1.326.000,- Kč (úroky z prodlení 6,5% ročně z
půjčky ze dne 6. 12. 2000 za dobu od 3. 1. 2002 do 14. 3. 2012); současně
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Protože v průběhu odvolacího řízení (14. 3. 2012) žalovaní zaplatili žalobcům 6.000.300,- Kč (tím byla splněna podle
výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, který nabyl právní moci, jistina dluhu
4.000.000,- Kč) a protože žalobci vzali žalobu co do 2.000.300,- Kč zpět,
odvolací soud zrušil v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a řízení
zastavil. Se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně se odvolací soud
ztotožnil. Výše úroků jen nepatrně přesáhla dvojnásobek v té době obvyklé
úrokové míry peněžních ústavů, sjednaná úroková sazba odpovídá konkrétní
situaci a míře rizika návratnosti (nedobytnost pohledávky představovala pro
žalobce podstatně větší újmu než pro finanční ústav, přičemž bankovní půjčku /
úvěr/ nemohli „ať z důvodu předlužení či z důvodů jiných“ žalovaný a Mgr. B. H. získat) a události následující po uzavření smluv (průběh a výsledky jednání
stran o splacení dluhu) nemohou mít na jejich platnost z pohledu § 39 obč. zák. žádný vliv. Ani pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. nebyly podle odvolacího
soudu zjištěny relevantní skutečnosti. Žalovaní ve sjednané době žádnou z
půjček ani zčásti nesplatili, jistinu pohledávky a část příslušenství uhradili
žalobcům až po dvanácti letech (v době, kdy již probíhalo soudní řízení).
Takovou skutečností není to, že žalobci po splatnosti půjček znemožnili prodej
zástavním právem v jejich prospěch zajištěného souboru nemovitostí (pozemků) ve
vlastnictví právního předchůdce žalované. Rozhodnutí odvolacího soudu (vyjma výroku o zrušení rozsudku soudu prvního
stupně a zastavení řízení v rozsahu 2.000.300,- Kč) napadli žalovaní dovoláním,
jímž prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, namítají,
že smluvní úrokové zatížení obou půjček spolu s výší sankčních úroků z prodlení
je z hlediska všech okolností případu natolik nepřiměřené, že jeho intenzita
způsobuje neplatnost právních úkonů pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). Zjištění, ke kterým soudy obou stupňů dospěly, měly vést i k závěru o
šikanózním chování žalobců po celou dobu trvání závazkových právních vztahů z
půjček (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Zda v rámci posouzení přiměřenosti výše
úrokového zatížení lze formou sčítání přihlížet i k úrokům z prodlení a zda po
splatnosti půjčky zákonné úroky z prodlení nahrazují smluvní úrok z půjčky,
označili žalovaní za „dílčí právní otázky, které nebyly dosud v judikatuře
řešeny.“ Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci se ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhli odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Posouzení otázky diformity či konformity rozhodnutí soudů obou stupňů ve smyslu
§ 237 odst. 1 o.s.ř. není odvislé jen na tom, zda odvolací soud formálně
rozhodl podle § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle § 220 o.s.ř., neboť tato
skutečnost sama neodpovídá na otázku, zda jde o potvrzující nebo měnící
rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou
stupňů v tom, zda a jak posoudily práva a povinnosti v právních vztazích
účastníků. Tam, kde soudy posoudily práva a povinnosti v právních vztazích
shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Jestliže okolnosti
významné pro rozhodnutí věci byly oběma soudy posouzeny rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto soudů odlišná, jde o
měnící rozsudek odvolacího soudu. V projednávaném případě odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku o věci samé potvrdil
(stejně jako soud prvního stupně přiznal žalobcům právo na příslušenství
pohledávky, které – v důsledku splnění jistiny – kapitalizoval), bez ohledu na
to, že výrok byl formulován jako měnící. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek
vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
je vyloučeno (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo
jeho dřívější, odvolacím soudem zrušené rozhodnutí), zbývá přípustnost dovolání
vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje
se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní,
vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních,
navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání
odůvodnit, je tedy důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
(nesprávné právní posouzení věci). Výjimečně může být v dané souvislosti
relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a
to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu
odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu. Při přezkumu
napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních
otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud
uplatněnými dovolacími důvody, pokud jsou způsobilé, včetně jejich obsahového
vymezení, vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
V rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak, než
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze – jak již bylo řečeno výše –
uplatňovat výhrady proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., tj. námitkami, jejichž obsahem je tvrzení,
že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a které jsou způsobilé
zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně
námitkami, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků
(zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Dovolací soud
proto pominul námitku dovolatelů, podle níž zjištění, že „žalovaní půjčky k
datu jejich splatnosti nevrátili a až dosud na tyto půjčky neuhradili ničeho,
je pouze zaviněním žalovaných a nikoliv jakýmkoli jednáním žalobců“, je v
extrémním rozporu s výsledky důkazního řízení.
Dovolací argumentací, podle které je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném
vyhodnocení provedených důkazů a toho, co vyšlo za řízení najevo, se dovolací
soud jako právně bezcennou nezabýval. Výtky, že soud prvního stupně nepřihlédl
ke tvrzením žalovaných, že odvolací soud hodnotil jen takové skutečnosti, z
nichž se souladnost výkonu práv s dobrými mravy podává, a že soudy obou stupňů
přecenily okolnost pozdní úhrady dlužných částek (nedodržení splatnosti),
nepostihují žádný z přípustných dovolacích důvodů; jde o polemiku se zásadou
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.s.ř. (k závěru, že samo hodnocení
důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu z 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, usnesení Nejvyššího
soudu z 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu z
27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009; v judikatuře Ústavního soudu srov. v
obdobných souvislostech např. nález Ústavního soudu z 6. 1. 1997, sp. zn. IV.
ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu).
Skutkové zjištění, které odvolací soud převzal z řízení před soudem prvního
stupně a které – jak vyplývá z výkladu podaného výše – je vyloučeno z přezkumu,
je následující.
Na základě smluv z 6. 12. 2000 a z 26. 7. 2002 přenechali žalobci žalovanému a
Mgr. B. H. (právnímu předchůdci žalované) dvakrát 2.000.000,- Kč. Dlužnici se
zavázali peněžní částky (po 2.000.000,- Kč) vrátit nejpozději do 2. 1. 2002,
resp. do 30. 1. 2002. V každé smlouvě strany sjednaly úroky z půjčené částky ve
výši 20,9% ročně od podpisu smluv. Žalobci zajistili pohledávky z půjček
zástavními smlouvami uzavřenými s Mgr. B. H., jejichž předmětem byly
nemovitosti (pozemky) ve vlastnictví dlužníka; ohledně týchž nemovitostí
uzavřeli i kupní smlouvy ve prospěch žalobců jako nabyvatelů, které byly v
soudním řízení shledány neplatnými (rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích z
1. 9. 2004, sp. zn. 6 C 4,5/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v
Českých Budějovicích z 26. 1. 2005, sp. zn. 7 Co 2406/2004, bylo pravomocně
určeno, že ke dni smrti právního předchůdce žalované byly pozemky /zastavené a
prodané/ ve společném jmění manželů). Jistiny pohledávek 4.000.000,- Kč
žalovaní uhradili žalobcům 14. 3. 2012, na příslušenství zaplatili jen
2.000.300,- Kč a právo na zaplacení zbytku pohledávky sjednaných úroků a úroků
z prodlení zůstalo sporným. V řízení před soudy obou stupňů bylo dále zjištěno,
že úroky z úvěrů poskytovaných bankami byly v době první půjčky 9,75% a v době
druhé půjčky 9,34% ročně. Skutečnosti, že žalovaní peníze ve sjednané době
splatnosti nevrátili (čímž narůstal úrok včetně úroků z prodlení), že žalovaný
a Mgr. B. H. koupili ztrátovou firmu, že právní předchůdce žalované
neinformoval manželku o podmínkách půjček a se společnými nemovitostmi nakládal
bez jejího souhlasu, nemohou jít na vrub žalobců. Ani jedné ze stran sporu
nelze klást k tíži, že jednání o úpravě sporných práv, které s věřiteli od září
2007 vedla žalovaná, nebyla úspěšná; účastníci se neshodli v tom, zda výše
sjednaných úroků je vzhledem k okolnostem daného případu přiměřená.
1) K otázce platnosti smluv o půjčkách, resp. dohody o úrocích (§ 39, § 41, §
658 odst. 1 obč. zák.).
Závěr odvolacího soudu, že výše sjednaných úroků z peněžitých půjček je – se
zřetelem ke zjištěným okolnostem, za kterých byly smlouvy uzavřeny – přiměřená
a dobrým mravům se nepříčí, odpovídá tomu, co Nejvyšší dovodil v rozsudcích ze
dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33
Odo 236/2005. Při sjednávání úroků z peněžité půjčky jedná v souladu s dobrými
mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřené úroky bez ohledu na to, že
dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným
úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou
míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k
nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo
půjček. Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými
osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné
finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných
peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto nemusí být nepřiměřený
ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.
Odvolací soud nepřehlédl – jak se domnívají žalovaní – zajištění půjček
nemovitými zástavami; instituty, které věřitel využije k zajištění pohledávky,
však s úvahou o rozporu úrokové sazby s dobrými mravy nesouvisí.
2) K otázce výkonu práva vyplývajícího z občanskoprávních vztahů v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Pokud odvolací soud neodepřel právní ochranu výkonu práva žalobců na
příslušenství pohledávky, učinil tak v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ze 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004 (srov. také usnesení Nejvyššího
soudu z 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 200/2008, z 28. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo
5092/2009, včetně tam uvedených judikatorních odkazů). Šikanou je takový výkon
práva, jehož jediným cílem je poškodit jiného (zde dlužníky); okolnosti
zjištěné v řízení před soudy obou stupňů týkající se jednání (chování)
účastníků v době po uzavření smluv o půjčkách závěr o výkonu práva v rozporu s
dobrými mravy neumožňují. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (normy s relativně
neurčitou hypotézou) dopadá jen na mimořádně výjimečné případy, kdy je nezbytné
v zájmu ideje spravedlnosti upřednostnit mravní řád společnosti před normami
objektivního práva; to, že o takový extrémní rozpor psaného práva a ekvity v
dané věci nejde, odvolací soud po zhodnocení důkazů přesvědčivě zdůvodnil.
3) K povaze smluvních úroků (§ 658 odst. 1 obč. zák.) a úroků z prodlení (§ 517
odst. 1, 2 obč. zák.).
Na otázky, které žalovaní formulovali závěrem dovolání, dává soudní praxe i
odborná literatura jednoznačnou odpověď. Smluvené úroky představují odměnu za
půjčení peněz, kdežto úroky z prodlení jsou sankcí za porušení povinnosti, tj.
za nezaplacení dluhu řádně a včas. Zatímco povinnost dlužníka zaplatit věřiteli
smluvené úroky vzniká ze závazku ve smlouvě, povinnost platit úroky z prodlení
vyplývá bez dalšího ze zákona jako důsledek prodlení se splněním dluhu. I když
dlužník není v prodlení s plněním dluhu, může věřitel požadovat úroky smluvené
a úroky z prodlení může požadovat při prodlení dlužníka i u bezúplatné půjčky.
Dohodnuté úroky a úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky (§ 121 odst.
3 obč. zák.), mají však jiný právní důvod a věřitel je může požadovat vedle
sebe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 518/2003, z
27. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 657/2005, a z 24. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo
1401/2014, jakož i Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.
Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, str. 1551 a 1856). Z uvedeného výkladu se podává, že pro posouzení
přiměřenosti výše úrokového zatížení nelze obě sazby úroků sčítat a že zákonné
úroky z prodlení nenahrazují od splatnosti pohledávky úroky, které si strany
sjednaly.
Lze uzavřít, že otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a které žalovaní
nabídli k přezkumu v dovolacím řízení, vyřešil odvolací soud v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se dovolací soud nemíní odchýlit;
nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b
odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobci mají právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování
advokátkou v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č.
484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný
ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny
dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu
7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v
rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 77.280,- Kč. Součástí
nákladů jsou paušální částky náhrad za úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) ve výši 600,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 21. srpna 2014
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu