USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Václavy Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobců a) T. G., b)
N. G., c) J. Z., d) M. K., e) L. M., f) D. M., všech zastoupených JUDr. Luborem
Ludmou, advokátem se sídlem v Olomouci, Hanáckého pluku 1153/6, a g) obce XY,
zastoupené JUDr. Pavlem Brauchem, advokátem se sídlem v Praze 4, Klepálkova
3132/4, proti žalované Sattelfest s.r.o., se sídlem v Praze 9, Lovosická 778/2
(identifikační číslo 27399711), o určení vlastnického práva, vedené u Okresního
soudu Praha-západ pod sp. zn. 37 C 46/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2023, č. j. 26 Co 133/2022-344, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.
2. 2022, č. j. 37 C 46/2021-256, určil, že „kanalizace pro veřejnou potřebu na
pozemku parc. č. XY o výměře 6 896 m2 – orná půda v obci XY, zapsaném na LV č.
XY, v ulici XY, jejíž průběh je zachycen v plánku ze dne 23. 1. 2021, jež je
nedílnou součástí tohoto rozsudku a jejíž technické parametry jsou uvedeny v
popisu kanalizace, jež je nedílnou součástí tohoto rozsudku (dále jen
„kanalizace“), je ve vlastnictví obce XY, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že obec XY uzavřela se společností CG REALITY SERVIS s.r.o.,
která prováděla výstavbu obytného souboru XY, dvě dohody; podle nich měla
uvedená společnost vedle poskytnutí finančního příspěvku obci zajistit výstavbu
kanalizačního řadu v ulici XY v katastrálním území XY na pozemku parc. č. XY,
který sousedí s pozemky žalobců a) až f). Pro tyto účely bylo dne 21. 6. 2012
vydáno stavební povolení. Protože k realizaci sjednané výstavby kanalizace
nedošlo, zhostila se tohoto úkolu nově žalovaná, jejímž jednatelem byl v té
době Grigore Vdovicenco, jehož rodina také vlastnila pozemky v dané oblasti. Na
žádost žalované bylo 25. 8. 2014 vydáno rozhodnutí měnící původní stavební
povolení co do osoby stavebníka a projektové dokumentace. Dne 14. 9. 2014
uzavřeli žalobci a) až f) (resp. jejich právní předchůdci) jako objednatelé s
žalovanou jako zhotovitelkou smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení
kanalizační stoky a kanalizačních přípojek k nemovitostem ve vlastnictví
objednatelů v souladu s projektovou dokumentací vypracovanou společností
MAZÁČEK GROUP, s. r. o. a podle podmínek stanovených v rozhodnutí Městského
úřadu Černošice ze dne 21. 6. 2014, č. j. MUCE 26838/2012/OZP/V/La (ve
stavebním povolení). V článku III., bodě I bylo formulováno, že „…objednatel se
zavazuje za řádně provedené dílo zaplatit sjednanou cenu. Následně bude dílo
zhotovitelem předáno do majetku obce XY a do správy VAK Beroun“. Žalovaná dílo
prováděla prostřednictvím společnosti MAZÁČEK GROUP, s.r.o. Ve smlouvě o dílo
sjednaná cena byla zaplacena (s výjimkou částky splatné po kolaudaci, kterou
jsou objednatelé připraveni uhradit), cenu víceprací (způsobujících navýšení
sjednané ceny díla) odmítli objednatelé uhradit. Na podkladě těchto zjištění se
soud prvního stupně nejprve zabýval otázkou, zda je dán naléhavý právní zájem
na požadovaném určení ve smyslu § 80 občanského soudního řádu. Kladnou odpověď
podpořil závěry dovozenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2220/2013, a odkázal na rozsudek ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo
3877/2018, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil k pravidlu o neopodstatněnosti
určovací žaloby tam, kde lze žalovat na plnění, tak, že „vyslovený předpoklad
nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo
určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na
splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při
možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by
nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování
sporů.“ Následně uzavřel, že žalovaná je pasivně věcně legitimována ve sporu o
požadované určení. Konstatoval, že podle § 498 ve spojení s § 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jsou inženýrské sítě (tedy
i kanalizace) nemovitou věcí, která není součástí pozemku.
Kanalizaci lze
považovat za dokončenou (byť doposud nebyla zkolaudována), jelikož je
nezaměnitelně individualizována (v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020). Uzavřel, že vlastníkem
kanalizace se podle článku III. bodu I. smlouvy o dílo, předsmluvních jednání
mezi obcí XY a CG REALITY SERVIS s.r.o., s přihlédnutím k obecným zásadám a
smyslu občanského zákoníku stala obec XY (žalobci své vlastnické právo netvrdí,
naopak požadují určení, že vlastníkem je obec). Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 3. 2023.,
č. j. 26 Co 133/2022-344, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o zjištění, že
kanalizace byla (viz rozhodnutí Městského úřadu Černošice, odboru životního
prostředí ze dne 20. 10. 2017) dokončena, a že žalovaná o kolaudaci dosud
nepožádala. Odvolací soud sice přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že vůlí
stran smlouvy o dílo bylo, aby se konečným vlastníkem kanalizace stala obec XY,
která poskytla pozemky pro realizaci výstavby kanalizační stoky, ale na rozdíl
od něho uzavřel, že nebyla-li obec účastníkem smlouvy o dílo, nemohla na jejím
podkladě nabýt vlastnické právo (nebyla objednatelem ani kvaziobjednatelem);
ujednání obsažené v článku III. bodu I. smlouvy o dílo nelze interpretovat tak,
že po dokončení kanalizace se jejím vlastníkem stane automaticky (bez
jakéhokoliv právního jednání, kterým by bylo vlastnické právo převedeno) obec
XY. Uzavřel, že bylo-li dílo dokončeno a splatná část ceny díla ze strany
objednatelů zaplacena (nárok na zaplacení víceprací žalované nevznikl a
nedoplacená část ceny není dosud splatná), nabyli k předmětu díla vlastnické
právo objednatelé; ti by měli naplnit citované ujednání smlouvy o dílo. Připomněl, že splnění sjednané povinnosti se lze domáhat žalobou o nahrazení
prohlášení vůle.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž formulují
otázky, které lze shrnout do tří tematických okruhů. V prvé řadě odvolacímu
soudu vytýkají, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce
„souladnosti s potřebami praktického života“ ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3877/2018, upřel-li jim právo
požadovat určení, že vlastníkem kanalizace je obec XY, přestože kanalizace je
věcí sloužící ve veřejném zájmu a pro veřejnou potřebu; napadený rozsudek tak
„neslouží potřebám praktického života, naopak svědčí jen zbytečnému
rozmnožování sporů“. Dále namítají, že odvolací soud otázku naléhavého právního
zájmu na jimi požadovaném určení posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu (konkrétně s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2852/2007, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4366/2015,
ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2885/2005, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33
Cdo 1734/2013, usnesením ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3397/2016, a
stanoviskem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, č.j. Pl. ÚS-st. 21/05). Třetí
okruh otázek se vztahuje k interpretaci vůle smluvních stran odvolacím soudem. Dovolatelé v této souvislosti vytýkají odvolacímu soudu, že nerespektoval
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1266/2016,
jestliže ustanovení § 2599 odst. 1 o. z. neposoudil jako dispozitivní, resp. nezohlednil, že ve smlouvě je vyjádřena vůle stran převést vlastnické právo na
obec XY. Odvolacímu soudu vytýkají, že formulaci o „předání do majetku obce“
nesprávně vyložil (nerozlišoval mezi významem pojmů „předání do majetku“ a
„převod vlastnického práva, dokonce tyto pojmy zaměňoval“). Dovolatelé
prosazují, že formulace použitá ve smlouvě jen deklaruje shodnou vůli stran
(tedy objednatelů i zhotovitele), aby se konečným vlastníkem kanalizace stala
obec. Taková vůle byla jasně vyjádřena v předsmluvních dokumentech. Předsmluvní
dokumentaci a obsah jednání mezi obcí XY a CG REALITY SERVIS s.r.o. však
odvolací soud nebral při právním posouzení věci v potaz. Dovolatelé mají za to,
že obec XY byla vlastníkem díla již od počátku a bylo povinností zhotovitele
(nikoli objednatelů) předat dílo do majetku obce. Právním titulem vlastnictví
obce nebyla samotná smlouva o dílo, ale předsmluvní dokumentace a projevy
stran, které byly všem známé. Objednatelé nikdy vlastníky díla nebyli a nikdy
se tak necítili, ani tak nevystupovali. Vlastnictví obce je zřejmé i ze smlouvy
o poskytnutí pozemků, v níž je deklarováno, že obec je vlastníkem komunikací,
pozemků a inženýrských sítí (vodovodu a kanalizace) v XY; objednatelé ve
smlouvě o dílo pouze poskytli finanční prostředky a žalovaná se za vlastníka
neprávem označuje. Žalovaná ve vyjádření k dovolání zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a
navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není (určovací žaloby podle § 80 o. s. ř.), po procesní stránce spočívá v tom,
že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý
právní zájem. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení
bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní
postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění
povinnosti. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by
bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď
ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což –
řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo)
již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní,
případně hmotněprávní situaci, v níž objektivně v již existujícím právním
vztahu musí být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být
vystaven konkrétní újmě. Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo
jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v
právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech,
v nichž určovací žaloba účinněji, než jiné právní prostředky vystihuje obsah a
povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout
úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů
účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou
naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je
určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Dovolatelé viní odvolací soud z toho, že se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, jestliže neshledal existenci naléhavého právního zájmu
na požadovaném určení.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se
však podává, že „…souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované
věci je dán naléhavý právní zájem“. Výtky dovolatelů v tomto směru, včetně
odkazů na judikaturu dovolacího soudu, jsou tudíž zcela liché a nemohou založit
přípustnost dovolání. Pokud soud shledá existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení
(což v tomto řízení shledaly soudy obou stupňů), je žalobcům přiznáván pouze
nárok na vydání meritorního rozhodnutí; meritorní rozhodnutí může být buď
vyhovující nebo zamítavé (jako tomu bylo v případě napadeného rozhodnutí). To,
zda bude žalobě vyhověno, je otázkou věcné legitimace účastníků. Otázku věcné legitimace spojují dovolatelé nepřiléhavě s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3877/2018, od něhož se odvolací soud
podle jejich názoru odchýlil, neshledal-li (na rozdíl od soudu prvního stupně)
důvodnou jejich žalobu na určení, že vlastníkem díla zhotoveného žalovanou
(kanalizace) je obec XY. Odkazované rozhodnutí se však zabývalo otázkou
existence naléhavého právního zájmu na určení za situace, kdy bylo možné podat
žalobu na plnění, přičemž dospělo k závěru, že při naplnění určitých kritérií
může být dán naléhavý právní zájem na určení i za situace, kdy je možné žalovat
na plnění; věcnou legitimaci neřešilo. Odvolací soud (který přisvědčil soudu prvního stupně, že je dán naléhavý právní
zájem na požadovaném určení) založil své rozhodnutí na závěru, že žalobě nelze
vyhovět proto, že neexistuje právní titul, kterým by obec XY nabyla vlastnické
právo ke kanalizaci zhotovené podle smlouvy o dílo uzavřené 14. 9. 2014 mezi
žalobci a) až f), resp. jejich právními předchůdci, jako objednateli a
žalovanou jako zhotovitelkou. Takovým právním titulem totiž není smlouva o
dílo, jestliže obec XY nebyla jejím účastníkem, tedy jedním z objednatelů,
kteří nabyli vlastnické právo zhotovením díla (originárním způsobem), a v
řízení nebyl prokázán (ale ani tvrzen) jiný důvod nabytí vlastnického práva
(převod, přechod apod.). Brojí-li dovolatelé proti uvedenému závěru námitkami,
že odvolací soud nesprávně interpretoval vůli smluvních stran vyjádřenou v
článku III. bodu I. smlouvy o dílo (k interpretaci vůle stran smlouvy o dílo a
obce XY pak cílí otázky předkládané k dovolacímu přezkumu), a vytýkají-li mu,
že nevzal v potaz obsah předsmluvních jednání účastníků, nezpochybňují právní
posouzení věci, nýbrž nepřípustně skutkové závěry odvolacího soudu. Pomíjejí,
že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho
správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v
dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní
uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. O
výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních
lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13,
ze dne 26. 9. 2005, sp.
zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne
28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS
985/15), se v posuzovaném případě nejedná. Závažné procesní pochybení
spočívající v libovůli soudu a extrémním rozporu jeho skutkových zjištění s
provedenými důkazy nelze dovodit pouze z toho, že při hodnocení důkazů dospěl
ke skutkovým zjištěním, s nimiž účastník řízení nesouhlasí. Důkazům, které byly
v řízení provedeny a následně vyhodnoceny, odpovídá přesvědčivě zdůvodněný
skutkový závěr odvolacího soudu, že v řízení nebyla prokázána existence titulu,
na jehož základě by obec Řitka nabyla žalovanou zhotovené dílo do vlastnictví. Nad rámec uvedeného se sluší připomenout, že ani odvolací soud nepochyboval o
tom, že strany smlouvy o dílo měly zájem na tom, aby se po zhotovení díla obec
XY stala vlastnicí kanalizační stoky, což ostatně ve smlouvě deklarovaly za
použití formulace „byla předána do majetku obce“, nezjistil však, že by tento
záměr zrealizovaly (že učinily jakékoli právní jednání, na jehož základě by
obec vlastnické právo nabyla). Deklaraci toho, co subjekt zamýšlí učinit, nelze
ztotožňovat s tím, co skutečně učiní. Přípustnost dovolání nejsou s to založit výtky dovolatelů vztažené ke kvalitě
odůvodnění napadeného rozsudku (dovolatelé ho hodnotí jako nedostatečné a
„protichůdné“), ani námitky, že odvolací soud „nelogickým a neodůvodněným
postupem“ zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36
odst. 1 Listiny práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod, jestliže nevyslyšel zcela jasnou vůli aktérů a
„potvrdil sporný a prakticky neřešitelný stav“. Nevystihují totiž způsobilý
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., resp. nezpochybňují žádný
právní závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Protože dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolání proti nákladovým výrokům
napadeného rozsudku není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).