33 Cdo 2635/2019-709
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci
žalobkyně S. Ž., bytem XY, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalovanému M. Š., bytem
XY, zastoupenému JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Vodičkova 699/30, o vypořádání majetku sdružení, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 129/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, č. j. 29 Co 188/2018-656, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, č. j. 23 C 129/2005-595,
zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k majetku získanému při společném
podnikání ve sdružení UNIFIS, do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal
peněžní prostředky ve výši 888.833,46 Kč, do výlučného vlastnictví žalovaného
přikázal peněžní prostředky ve výši 913.833,46 Kč, žalobkyni uložil zaplatit
žalovanému 25.000 Kč, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby mu žalobkyně
zaplatila 1.832.611,90 Kč, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 29 Co 188/2018-656, Městský soud v Praze
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k hotovosti 1.761.739,70 Kč v
pokladně sdružení UNIFIS, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k peněžním
prostředkům ve výši 15.927,22 Kč na účtu č. XY a peněžní částku přikázal do
výlučného vlastnictví žalovaného, zamítl vzájemnou žalobu žalovaného o
zaplacení 2.421.291,60 Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před
soudy obou stupňů. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že předmětem
vypořádání účastníků je majetek získaný výkonem společné činnosti v den zániku
sdružení, jímž byly peněžní prostředky na bankovním účtu (§ 841 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028
zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Jelikož s účtem po zániku
sdružení disponoval žalovaný, přikázal peněžní prostředky jemu. Vypořádání
peněžních prostředků ve výši 1.761.739,70 Kč nepřipadá v úvahu, protože tato
hotovost v pokladně sdružení ke dni jeho zániku nebyla. Ve vztahu k nárokům
uplatněným vzájemnou žalobou dovodil, že z ustanovení § 833 a § 834 obč. zák. vyplývá, že účastníci sdružení se nemohou po jeho zániku domáhat, aby jim byly
vráceny peníze a jiné druhově určené věci (hodnoty), které vložili do sdružení
z titulu vlastnického práva, ale mohou dosáhnout jejich vyrovnání jen v rámci
vypořádání podílového spoluvlastnictví (F, E, H). Právo žádat po žalobkyni
náhradu za splnění závazků věřitelům (A), za které odpovídají všichni účastníci
sdružení společně a nerozdílně (§ 511 odst. 3, věta první, § 835 odst. 2 obč. zák.), vzniklo žalovanému v okamžiku, kdy ze svého majetku splnil závazek
společný všem členům sdružení, a to bez ohledu na trvání či zánik sdružení. Promlčecí doba pro uplatnění (vykonání) práva na peněžitá plnění pod bodem A
začala běžet v okamžiku, kdy žalovaný jednotlivé částky na plnění tvrzených
závazků sdružení vynaložil (§ 100, § 101 obč. zák.); jestliže platby byly
uskutečněny do konce roku 2003, uplynula koncem roku 2006 obecná promlčecí
doba. Nároky žalovaného C, E, G, CH, I a K odvolací soud posoudil jako právo na
vydání toho, co žalobkyně (podílová spoluvlastnice) získala ze spoluvlastnictví
nad míru odpovídající jejímu podílu na společném majetku sdružení na úkor
žalovaného (§ 137 odst. 1, § 139 odst. 1 obč. zák.). Promlčecí doba pro jejich
uplatnění je tříletá a běží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé (§ 101
obč. zák.).
Protože žalobkyně – vyjma nároku CH – získala majetkový prospěch za
trvání sdružení, které zaniklo v červnu 2003, je právo promlčeno. Pokud jde
nárok CH, částku 43.412,81 Kč převzala žalobkyně od Loca Agency, a.s., 1. 3. 2004, takže promlčecí doba uplynula 1. 3. 2007 (§ 101 obč. zák.). Běh
promlčecích dob souvisejících s nároky A, C, E, G, CH, I a K se podle
odvolacího soudu nestavěl (§ 112 obč. zák.). Právo na plnění B (úhrada
nájemného z nebytových prostor a nákladů řízení) odvolací soud žalovanému
nepřiznal proto, že povinnost plnit vznikla po zániku sdružení a žalovaný
splnil jen tu část, která odpovídala jeho podílu. Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze
podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud vyšel z toho, že účastníci nejpozději 1. 1. 1995 založili ústní
dohodou sdružení, z něhož žalobkyně k 10. 6. 2003 vystoupila. Tím sdružení
zaniklo, jelikož jediným členem zůstal žalovaný. Smlouvu o vypořádání majetku
získaného výkonem společné činnosti sdružení účastníci neuzavřeli. Žalovaný
vložil do majetku sdružení minimálně 50.000 Kč. V den zániku sdružení byly na
účtu č. XY peněžní prostředky ve výši 15.927,22 Kč. Existence hotovosti v
pokladně sdružení ke dni jeho zániku ve výši 1.761.739,70 Kč nebyla prokázána. Žalobou navzájem žalovaný po žalobkyni požadoval 50.000 Kč a 124.105,30 Kč
[hotovostní vklady do majetku sdružení (F, E)], 538.697,75 Kč [zůstatek na
účtu, který dal k dispozici sdružení (H)], 96.358 Kč [A sestávající z částek
9.750 Kč za úhradu honoráře 13. 6. 2003 Z. Z., 15.000 Kč za úhradu honoráře 17. 6. 2003 J. B., 868 Kč za úhradu 23. 6. 2003 Pražské plynárenské, a.s., 6.040 Kč
za platby Českému Telecomu, a.s., po zániku sdružení, 7.500 Kč za úhradu
honoráře T. N. po zániku sdružení, 6.250 Kč za úhradu 20. 5. 2003 D. M. /vytvoření hudebního díla/, 49.700 Kč zaplacené 25. 7.
2003 Finančnímu úřadu
pro Prahu 8 /daň z přidané hodnoty/], 156.083,63 Kč [platba nájmu kanceláří po
zániku sdružení, náhrady nákladů řízení o vyklizení a exekuce (B)], 655.958 Kč
[polovina zisku sdružení za rok 2002 (C)], 124.105,30 Kč [plnění získané
žalobkyní z majetku sdružení nad rozsah jejího podílu (E)], 400.000 Kč [plnění
získané žalobkyní z majetku sdružení nad rozsah jejího podílu (G)], 26.607 Kč
[plnění získané žalobkyní z majetku sdružení nad rozsah jejího podílu (CH)],
101.000 Kč [plnění získané žalobkyní z majetku sdružení nad rozsah jejího
podílu (I)], 272.500 Kč [plnění získané žalobkyní z majetku sdružení nad rozsah
jejího podílu (K)]. Z obsahu spisu se podává, že u Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo žalobou z 15. 1. 2004 zahájeno řízení (vedené pod sp. zn. 14 C 16/2004, 14 C 124/2005), jímž
se žalovaný domáhal, aby mu žalobkyně vydala účetnictví sdružení UNIFIS za roky
1993 až 2002 a aby vypracovala účetní uzávěrku za první pololetí roku 2003 k
datu 30. 6. 2003. Podáním z 1. 2. 2006 žalovaný požadoval vypořádat podílové
spoluvlastnictví účastníků ze společného podnikání ve sdružení UNIFIS
sestávající z finančních prostředků ve výši 1.807.666,92 Kč s tím, že žalobkyně
mu uhradí 903.833,46 Kč a 298.579 Kč z titulu vrácení vkladů poskytnutých do
sdružení. Podání neobsahuje požadavek na zaplacení jedné poloviny částek, které
byly žalovaným po zániku sdružení z jeho výlučných prostředků zaplaceny na
závazky oběma účastníkům společné. Teprve ve vyjádření, které bylo doručeno
soudu prvního stupně 1. 8. 2007, žalovaný vznesl vůči žalobkyni další
požadavky, které následně rozšiřoval a upravoval do podoby obsažené ve
vyjádření z 15. 12. 2016. Usnesením z 6. 4. 2006, č. j. 14 C 124/2005-43,
Obvodní soud pro Prahu 6 připustil změnu žaloby podáním z 1. 2. 2006 a zastavil
řízení (o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků ze společného podnikání
ve sdružení UNIFIS sestávající z finančních prostředků ve výši 1.807.666,92 Kč
a o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému 903.833,46 Kč a 298.579 Kč). Usnesením z 31. 8. 2006, č. j. 39 Co 340/2006-51, Městský soud v Praze shora
uvedené rozhodnutí v napadeném výroku o zastavení řízení – pro neodstranitelný
nedostatek podmínky řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. – potvrdil. Judikatura Nejvyššího soudu je při výkladu § 833, § 834, § 835 a § 841 obč. zák. ustálena v následujících závěrech:
- Při skončení účasti jednoho z účastníků dvoučlenného sdružení
založeného podle § 829 obč. zák. dochází vždy k zániku (a tedy rozpuštění)
sdružení a na majetkové vypořádání jeho účastníků je třeba použít § 841 obč. zák. Samotným zánikem sdružení ovšem nezaniká podílové spoluvlastnictví jeho
účastníků k věcem uvedeným v ustanoveních § 833 a § 834 obč. zák. Nedohodnou-li
se účastníci při rozpuštění sdružení (jeho zániku) na vypořádání podílového
spoluvlastnictví, může se kterýkoli z nich domáhat zrušení podílového
spoluvlastnictví a provedení soudního vypořádání podle § 142 obč. zák. Ustanovení § 841 obč. zák.
zakládá nároky účastníků rozpuštěného sdružení na
vypořádání, nikoli jejich povinnost vypořádat všechny věci v podílovém
spoluvlastnictví, které i při zániku sdružení trvá dál, neboť zákon zánik
podílového spoluvlastnictví se zánikem sdružení nespojuje. V podílovém
spoluvlastnictví účastníků sdružení jsou jednak poskytnuté peníze nebo jiné
věci určené podle druhu (§ 833 obč. zák.) a dále i majetek získaný při výkonu
společné činnosti (§ 834 obč. zák.). Jelikož podílové spoluvlastnictví
účastníků vzniká i k penězům a jiným druhově určeným věcem jejich vkladem do
sdružení, nemohou se účastníci domáhat po zániku sdružení jejich vrácení z
titulu vlastnického práva podle § 839 obč. zák., ale i zde mohou jako
spoluvlastníci – s podíly určenými podle § 833 obč. zák. – dosáhnout jejich
vydání jen v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví [rozsudek ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 33/2002 (dále jen „R 33/2001“), rozsudek ze dne 8. 12. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 4771/2009]. - Není v rozporu s ustanovením § 841 resp. § 142 obč. zák., domáhá-li
se účastník sdružení zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pouze k některému
majetku získanému při výkonu společné činnosti. Jinak řečeno, žalobce může
předmětem žaloby učinit jen některé hodnoty nebo peněžitou náhradu za majetek
získaný výkonem společné činnosti sdružení, popřípadě může žalobou (vzájemnou
žalobou) uplatnit samostatně vymahatelné pohledávky i za trvání sdružení,
jejichž uspokojení nelze vázat na rozpuštění sdružení a tím i na vypořádání
podílového spoluvlastnictví žalobou podle § 142 obč. zák. (R 33/2001, rozsudek
ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3650/2016). - Ustanovení § 834 obč. zák. nerozlišuje mezi odvozeným (derivativním)
a původním (originárním) nabýváním majetku z činnosti sdružení; oba případy se
v právních poměrech účastníků sdružení projeví shodně, a to vznikem podílového
spoluvlastnictví (rozsudky ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4942/2009, a ze
dne 29. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 699/2001). K otázce promlčení práva podle § 100 a § 101 obč. zák. vychází soudní praxe
konstantně z toho, že dnem, kdy právo mohlo být – objektivně vzato – vykonáno
(uplatněno) poprvé, je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat
podáním žaloby u soudu, neboli kdy se právo stalo nárokem (actio nata). Není
rozhodné, z jakého důvodu – subjektivního či objektivního – tak věřitel
neučinil. Actio nata nastává ve většině případů splatností dluhu, tj. dnem, kdy
měl dlužník poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním; tato splatnost
může být určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu
(§ 563 obč. zák.). Nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou či stanovena
právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu, lze o splnění dluhu dlužníka požádat
kdykoliv. Dlužník je v takovém případě povinen podle § 563 obč. zák. splnit
dluh prvého dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán (splatnost je
určena výzvou věřitele). Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak
může své právo jako protiklad dluhu i vykonat.
První objektivní možnost
vykonání práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění
požádat. V těchto případech je proto třeba považovat za den rozhodný pro
počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku právního vztahu
sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného
právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den následující po dni,
kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu a nikoli den, kdy došlo ke
splatnosti dluhu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002,
sp. zn. 33 Odo 665/2002, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2690/2008, ze dne
27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004, a ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo
2634/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2011). Lze uzavřít, že při řešení shora vymezených otázek hmotného práva, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno, se odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu prezentované uvedenými rozhodnutími. Zbylé výhrady dovolatele – nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu
při posuzování obsahu procesních podání účastníků – nejsou s to založit
přípustnost dovolání, protože žalovaný jimi nezpochybňuje právní posouzení věci
(§ 237, § 241a odst. 1, 3 o. s. ř.). K vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li
dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené
rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázku případné existence či neexistence tvrzené
vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8.
2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2020
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu