33 Cdo 2648/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně RUDOLF JELÍNEK a.s. se sídlem Vizovice, Razov 472, identifikační
číslo osoby: 499 71 361, zastoupené Mgr. Dagmar Maršíkovou, advokátkou se
sídlem Zlín, Ševcovská 3246, proti žalovanému R. P., zastoupenému JUDr. Milanem
Štětinou, advokátem se sídlem České Lípa, Jiráskova 614/11, o 5.000.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 31/2014,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016,
č. j. 20 Co 403/2015-169, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016, č. j. 20 Co
403/2015-169, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
2013 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2016, č. j. 20 Co
403/2015-169, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení
5.000.000 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 20. 6. 2011
kupní smlouvu, jíž žalovaný prodal žalobkyni dům č. p. na pozemcích parc. č.
701/1, 1039/3 a 706 a pozemky parc. č. 707/1, 702/2, 710/2, zapsaných u
Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště Praha na LV
č. 1379 pro katastrální území M. S., obec P., za kupní cenu 60.500.000 Kč.
Žalovaný v kupní smlouvě výslovně prohlásil a ujistil žalobkyni, že dům č. p.
včetně jeho součástí, příslušenství a přístavby není památkově chráněn a že
údaje zapsané v katastru nemovitostí o předmětu prodeje odpovídají skutečnému
stavu. Pro případ, že prohlášení či ujištění žalovaného uvedené v kupní smlouvě
nebude odpovídat skutečnosti, si smluvní strany v článku V. odst. 7 kupní
smlouvy sjednaly smluvní pokutu ve výši 5.000.000 Kč za každý jednotlivý případ
nepravdivého prohlášení nebo ujištění. Podle výpisu z katastru nemovitostí ze
dne 20. 6. 2011 je na LV č. 1379 u domu č. p. a pozemků uveden způsob ochrany
jako památkově chráněné území. Podle sdělení Národního památkového ústavu ze
dne 1. 7. 2014 je dům č. p. s ohradní zdí s portálem na pozemku parc. č. 710/2
a s pozemkem parc. č. 707/1 zapsán podle zákona č. 22/1958 Sb. do státního
seznamu nemovitých kulturních památek hlavního města Prahy a je kulturní
památkou. Zatímco soud prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu věci
dovodil, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, neboť
prohlášení žalovaného, že dům č. p. není památkově chráněn, neodpovídá
skutečnosti, odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě
obsažené v kupní smlouvě ze dne 20. 6. 2011 je neplatné pro rozpor se zákonem
(§ 39 obč. zák.), neboť je v rozporu s účelem právní úpravy smluvní pokuty a
není jím zajištěn existující hlavní závazek. Za takový nelze považovat ujištění
žalovaného, že předmět prodeje není památkově chráněn, protože z ujištění
nevyplývá pro žalovaného žádná povinnost, kterou by měl splnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se při
posouzení otázky neplatnosti ujednání o smluvní pokutě sjednané pro případ, že
se ujištění žalovaného ukáže být nepravdivým, odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu prezentované rozsudky ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo
4030/2011, a ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1365/2013. Dovolacímu soudu
navrhuje, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí
rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné, neboť žalobkyně nevymezuje,
v čem spatřuje jeho přípustnost, navíc nikterak nezohledňuje obsáhlou
judikaturu dovolacího soudu, na níž odvolací soud odkazuje. Za stěžejní
považuje to, že smluvní pokuta nezajišťovala žádný hlavní závazek, který měl
porušit; navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání odmítl. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínek
uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř. a je přípustné podle §
237 o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo
odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky platnosti ujednání o
smluvní pokutě z hlediska zajištění existujícího hlavního závazku (tj. otázky
hmotného práva), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. žalobkyně namítla, že
smluvní pokuta zajišťující povinnost žalovaného odevzdat jí předmět koupě s
vymíněnou vlastností (nemovitost nepodléhající památkové ochraně) byla sjednána
platně a jí vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, neboť žalovaný tuto
povinnost porušil. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Podle § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12.2013 (srovnej § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále opět jen „obč. zák.“),
sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je
účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když
oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (odst. 1). Smluvní
pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo
stanoven způsob jejího určení (odst. 2). Institut smluvní pokuty zakotvený v (kogentních) ustanoveních § 544 a § 545
obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je
donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku (srovnej
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1237/96, ze
dne 22. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1529/96, ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo
675/99, ze dne 30. 11.
2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, a ze dne
26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009). Závazky vznikají z právních úkonů,
zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo
jiných skutečností uvedených v zákoně (§ 489 obč. zák.). Pro smluvní pokutu je
typické, že ji lze sjednat jen pro případ porušení smluvní povinnosti, tj. povinnosti, která vznikla z dvou či vícestranného právního úkonu - smlouvy. Naproti tomu z § 544 obč. zák. nelze dovodit, že by bylo možné smluvní pokutou
zajistit splnění mimozávazkových povinností nebo povinností ze závazků, jež
vznikají na základě jiných právních skutečností než jsou smlouvy. Smluvní
pokutou tedy lze zajistit splnění pouze těch povinností, které vyplývají ze
závazkových právních vztahů založených smlouvou. Nejvyšší soud již v odůvodnění
rozsudku ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001, uveřejněného v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C
1274, vyjádřil názor, podle něhož okruh povinností, jež lze smluvní pokutou
zajistit, není omezen, neboť každá platně sjednaná povinnost může být tímto
způsobem zajištěna. Obecně se tak může jednat o povinnost poskytnout plnění ve
věcech, v činnostech nebo v penězích, o povinnost zdržet se nějaké činnosti;
zajištěna může být i povinnost poskytnout plnění v dohodnutém místě, v
dohodnutém čase, v potřebné jakosti, zajistit lze i porušení plnit bez právních
vad a pokuta se může vztahovat i k plnění nekompletnímu. Akcesorická povaha
smluvní pokuty je dána tím, že nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného
(hlavního) závazku a nemůže bez něj existovat, její platnost je závislá na
platnosti závazku hlavního. Podle § 588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět
koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a
zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. V posuzovaném případě byl jedním z předmětů koupě dům č. p., o němž žalovaný v
článku III. odst. 2 kupní smlouvy prohlásil, že včetně jeho součástí a
příslušenství a přístavby není památkově chráněn. Článek V. odst. 7 kupní
smlouvy obsahuje ujednání, podle něhož „jestliže některé prohlášení či ujištění
prodávajícího uvedené v kupní smlouvě nebude odpovídat skutečnosti, zavazuje se
prodávající uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 5.000.000 Kč za každý takový
případ“. Účastníci řízení nezpochybnili zjištění, že dům č. p. je nemovitou
kulturní památkou. Interpretací obsahu výše uvedených ujednání kupní smlouvy (za pomoci
výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák.) lze dojít k závěru, že
vyjadřuje shodnou vůli smluvních stran zajistit smluvní pokutou splnění závazku
žalovaného odevzdat žalobkyni předmět koupě, který nebude památkově chráněn,
tedy poskytnout jí plnění se smluvenou vlastností. Byť tento závazek není ve
smlouvě takto přímo verbálně vyjádřen, použití slovních obratů „prodávající
prohlašuje a ujišťuje kupujícího, že …. dům označený v čl. I. odst.
1 této
smlouvy včetně jeho součástí a příslušenství a včetně přístavby není památkově
chráněn …. jestliže některé prohlášení či ujištění prodávajícího uvedené v této
kupní smlouvě nebude odpovídat skutečnosti …. je prodávající povinen a zavazuje
se uhradit kupujícímu smluvní pokutu ve výši 5.000.000 Kč v každém jednotlivém
případě s tím, že touto sjednanou smluvní pokutou není dotčen nárok kupujícího
na náhradu škody“ svědčí - logicky - o zájmu žalobkyně nabýt do vlastnictví jen
věc, která má smluvenou vlastnost, a o tom, že se žalovaný zavázal odevzdat jí
předmět koupě vymíněné kvality (§ 588 obč. zák.). Lze tudíž uzavřít, že
jazykové vyjádření obsahu projevu vůle smluvních stran zachycené ve smlouvě
umožňuje učinit závěr, že vůle účastníků směřovala k zajištění splnění
uvedeného závazku žalovaného. Dovolací soud z výše uvedených důvodů nesdílí závěr odvolacího soudu, že
„ujednání o smluvní pokutě, které má sloužit pouze jako sankce pro případ, že
se prohlášení účastníka smlouvy ukáže být nepravdivým, je neplatné pro rozpor
se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák.“ Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl tudíž uplatněn opodstatněně. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část první
věty za středníkem, § 226 odst. 1 a o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.