29 Cdo 1365/2013

29 Cdo 1365/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa

Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce

J. Š., zastoupeného Mgr. Jakubem Oniskem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anny

Letenské 34/7, PSČ 120 00, proti žalovanému M. S., zastoupenému JUDr.

Drahomírem Šachtou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, PSČ 150

00, o zaplacení 2.000.000,- Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu na zaplacení

6.834.087,80 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 200/2009, o

dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března

2012, č. j. 5 Cmo 406/2011-128, takto:

I. Dovolání se v části, v níž směřuje proti výroku I. písm. c) rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č. j. 5 Cmo 406/2011-128, v

rozsahu 6.115.471,80 Kč, odmítá.

II. Dovolání se v části, v níž směřuje proti výroku I. písm. a) rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č. j. 5 Cmo 406/2011-128, zamítá

.

II. Ve zbylém rozsahu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.

března 2012, č. j. 5 Cmo 406/2011-128, ruší a věc se vrací tomuto soudu k

dalšímu řízení.

Žalobce se domáhá zaplacení částky 2.000.000,- Kč s příslušenstvím jako smluvní

pokuty, která byla mezi žalobcem a žalovaným sjednána pro případ prodlení

žalovaného s úhradou ceny za převod akcií obchodní společnosti EUROCOOP

INSPEKTA a. s. (dále jen „společnost“). Žalovaný proti žalobci uplatňuje

prostřednictvím vzájemného návrhu právo na zaplacení 6.834.087,80 Kč, a to

jednak z titulu náhrady škody, kterou měl žalobce žalovanému způsobit porušením

povinností ze smlouvy o převodu akcií, a jednak z titulu smluvní pokuty, která

měla být pro případ porušení těchto povinností sjednána. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2011, č. j. 37 Cm 200/2009-77,

zavázal žalovaného zaplatit žalobci 500.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.),

zamítl návrh žalobce na zaplacení 1.500.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.),

zavázal žalobce zaplatit žalovanému 118.616,- Kč (výrok III.) a 25.000,- Kč

(výrok IV.), zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 6.690.471,80 Kč

(výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Žalobce a žalovaný uzavřeli 2. prosince 2008 smlouvu o úplatném převodu

cenných papírů, na jejímž základě žalovaný za částku 50.000.000,- Kč nabyl

akcie společnosti (dále jen „smlouva“). 2) Cena za převod akcií měla být uhrazena ve dvou splátkách, přičemž druhá

splátka ve výši 20.000.000,- Kč měla být uhrazena do 29. dubna 2009. 3) Pro případ prodlení žalovaného s úhradou druhé splátky byla ve smlouvě

sjednána smluvní pokuta ve výši 2.000.000,- Kč, splatná do deseti dnů ode dne

doručení výzvy žalobce k její úhradě. 4) Žalobce a žalovaný ve smlouvě sjednali právo žalovaného jednostranně

uplatnit slevu z ceny za převod akcií, pokud v mimořádné účetní závěrce

společnosti sestavené k 31. březnu 2009 budou evidovány jakékoli neuhrazené

závazky společnosti vůči třetím osobám, vzniklé přede dnem uzavření smlouvy. 5) Žalobce ve smlouvě učinil řadu prohlášení vztahujících se k majetkovým a

právním poměrům společnosti. Mimo jiné uvedl, že:

a) společnost řádně aplikuje účetní postupy,

b) společnost podala veškerá daňová přiznání,

c) společnost řádně splnila svoji daňovou povinnost,

d) společnost nemá ke dni podpisu smlouvy „jiné závazky, a to ani mimobilanční

závazky, než ty, které jsou uvedeny v účetních závěrkách společnosti

vyhotovených ke dni 31. 7. 2008“,

e) s majetkem společnosti bylo mezi 31. červencem 2008 a 2. prosincem 2008

nakládáno s péčí řádného hospodáře,

f) ke dni podpisu smlouvy nebyla „v platnosti“ žádná plná moc či prokura

udělená společností, vyjma plné moci udělené panu M. D. za účelem „realizace

fotovoltaické elektrárny Dubňany“. 6) Pro případ, že se kterékoli z prohlášení žalobce ukáže být nepravdivé,

sjednali žalobce a žalovaný smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč „pro každé

takovéto nepravdivé prohlášení.“

7) Na účet žalobce byla 4. května 2009 připsána část druhé splátky ve výši

13.811.495,54 Kč; zbytek druhé splátky byl na účet žalobce připsán 3. června

2009. 8) Po daňové kontrole zahájené 29.

října 2009, jejímž předmětem byla daň z

příjmu společnosti za zdaňovací období 2007 a 2008, byla společnost Finančním

úřadem pro Prahu 5 zavázána zaplatit na dodatečném platovém výměru, úrocích z

prodlení a penále 118.616,- Kč. 9) Mezi 1. srpnem 2008 a 2. prosincem 2008 společnosti vznikly závazky vůči

čtyřem soukromým subjektům, které nebyly uvedeny v účetních závěrkách

společnosti vyhotovených k 31. červenci 2008. Výše závazků odpovídala částce

6.115.471,80 Kč. 10) Žalovaný uzavřel se společností dne 8. prosince 2008 smlouvu o úvěru,

jejímž prostřednictvím se zavázal poskytnout společnosti úvěr ve výši

6.500.000,- Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný nesplnil povinnost uhradit druhou

splátku ceny za převod akcií včas. Tím mu vznikla povinnost uhradit žalobci

smluvní pokutu ve výši 2.000.000,- Kč, která se (po výzvě žalobce) stala

splatnou 2. června 2009. S přihlédnutím k tomu, že žalovaný povinnost uhradit

druhou splátku ceny za převod akcií splnil několik měsíců před zahájením řízení

v projednávané věci, snížil soud smluvní pokutu na 500.000,- Kč. Ve zbývající

části nárok žalobce zamítl. Ve vztahu k části uplatněného vzájemného návrhu odpovídajícího výši dodatečného

platového výměru správce daně, úroků z prodlení a penále v celkové výši

118.616,- Kč, dospěl soud k závěru, že prohlášení žalobce o tom, že s majetkem

společnosti bylo mezi 31. červencem a 7. prosincem 2008 nakládáno s péčí

řádného hospodáře, bylo nepravdivé. Z toho soud prvního stupně dovodil, že

žalovanému vznikla škoda, neboť společnosti musel pro zachování jejího

bezproblémového chodu (prostřednictvím úvěru) poskytnout vlastní finanční

prostředky. Soud rovněž konstatoval, že žalobci vznikl závazek platit

žalovanému smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč, kterou však snížil s

odůvodněním, že „částka 25.000,- Kč je zcela přiměřená k hodnotě a významu

zajišťované povinnosti.“

Část vzájemného nároku, jejímž prostřednictvím se žalovaný domáhal úhrady škody

ve výši 6.115.471,80 Kč, soud zamítl. Škoda měla žalovanému – podobně jako v

případě dodatečného platového výměru – vzniknout tím, že byl jako jediný

akcionář nucen společnosti (prostřednictvím úvěru) poskytnout vlastní finanční

prostředky ke krytí nároků ze závazků společnosti vzniklých mezi 1. srpnem 2008

a 2. prosincem 2008. K tomu soud uzavřel, že žalovanému byly předmětné

pohledávky do 31. března 2009 známy, a proto mohl uplatnit slevu z ceny za

převod akcií. Pokud žalovaný možnosti uplatnit slevu nevyužil, nelze jí

dosáhnout z jiného právního titulu (z titulu náhrady škody). Soud zamítl též nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 400.000,- Kč, jejíhož

zaplacení se žalovaný domáhal s odkazem na nepravdivá tvrzení žalobce ohledně

toho, že společnost nemá ke dni podpisu smlouvy jiné závazky než ty, které jsou

uvedeny v účetních závěrkách ze dne 31. července 2008. Soud prvního stupně vzájemnému návrhu žalovaného nevyhověl též ve vztahu ke

smluvní pokutě ve výši 100.000,- Kč. Té se žalovaný domáhal s tvrzením, že

nepravdivé je i žalobcovo prohlášení, v němž uvedl, že za společnost jednaly

vždy jen osoby k tomu oprávněné.

K tomu soud uvedl, že „žalovaný neprokázal, že

měl žalobce povědomí o plných mocích, které případně jiné subjekty udělily M. D.“, z čehož dovodil, že toto prohlášení žalobce nebylo nepravdivé. K odvolání žalobce, jímž napadl II. a IV. výrok rozsudku soudu prvního stupně,

a k odvolání žalovaného, jímž napadl IV., V. a VI. výrok rozsudku soudu prvního

stupně, Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil II. výrok

rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovaného zavázal zaplatit žalobci

1.500.000,- Kč s příslušenstvím [první výrok písm. a)], změnil IV. výrok

rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že nárok žalovaného na zaplacení 25.000,-

Kč zamítl [první výrok písm. b)], potvrdil V. výrok soudu prvního stupně [první

výrok písm. c)] a rozhodl o nákladech řízení [první výrok písm. d) a druhý

výrok]. Odvolací soud konstatoval, že výši smluvní pokuty, která zajišťovala povinnost

žalovaného uhradit včas druhou splátku ceny za převod akcií, nepovažuje za

nepřiměřeně vysokou; proto nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty i ve

zbylém rozsahu vyhověl. Ohledně škody, která měla žalovanému vzniknout v důsledku nepravdivých

prohlášení, dospěl odvolací soud k závěru, že jde toliko „o prohlášení převodce

vztahující se k majetkovým a právním poměrům emitenta, nikoli o výčet závazků

žalobce“, čímž je vyloučeno, aby žalobce porušil smluvní povinnost. Zpochybnil

též závěr soudu prvního stupně, podle nějž žalovanému poskytnutím úvěru vznikla

škoda, neboť proti závazku věřitele (žalovaného) poskytnout dlužníkovi peněžní

prostředky stojí závazek dlužníka (společnosti) takto poskytnuté prostředky

vrátit a zaplatit úrok. Ve vztahu k nárokům na zaplacení smluvních pokut odvolací soud konstatoval, že

„přestože jednou z funkcí (smluvní) pokuty je i funkce sankční, nemůže se (...)

jednat o sankci za nepravdivost prohlášení (...), ale pouze o sankci za

porušení povinnosti.“ Protože tedy prohlášení žalobce nezaložila žádnou smluvní

povinnost, nemohou být zajištěna smluvní pokutou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do

přípustnosti na § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou,

která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvody podle §

241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek

odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení. První námitkou dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se řádně nevypořádal s

jeho argumentací, podle níž „uplatnění“ smluvní pokuty za situace, kdy veškeré

závazky vůči žalobci byly vypořádány, je šikanózním výkonem práva, který je v

rozporu s dobrými mravy a jehož účelem je pouze obohacení žalobce (nikoli

kompenzace újmy). Druhou námitkou dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, podle nějž tím,

že se prohlášení žalobce ukázala být nepravdivá, nedošlo k porušení žádné

právní povinnosti. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání proti prvnímu výroku písm. c) rozsudku odvolacího soudu není přípustné, neboť jde o výrok, jímž bylo

potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně (aniž by byla splněna podmínka

zásadní právní významnosti ve věci samé). K první z námitek dovolatele žalobce uvádí, že dle jeho názoru se odvolací soud

s tvrzenou argumentací vypořádal zcela dostačujícím a přesvědčivým způsobem. K druhé námitce žalobce uvádí, že na sebe prohlášeními nepřevzal žádnou

povinnost a smluvní pokuta tedy dle jeho názoru „nemá zákonem předepsané

náležitosti a je neplatná“; i kdyby však smluvní pokuta zákonem předepsané

náležitosti naplňovala, bylo by dle názoru žalobce (s odkazem na rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1180/2000, uveřejněný v

časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 137) na místě

aplikovat § 440 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Dovolání proti prvnímu výroku písm. a) a b) rozsudku odvolacího soudu je

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání proti prvnímu výroku písm. c) rozsudku odvolacího soudu může být

přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V rozsahu, v kterém odvolací soud prvním výrokem pod písm. c) rozhodl o

vzájemném návrhu dovolatele na náhradu škody, tj. co do 6.115.471,80 Kč,

Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal, neboť dovolatel v tomto směru

závěry odvolacího soudu vůbec nenapadá a dovolacímu přezkumu je tak neotevírá. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243b odst. 5, § 218

písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné. V (dovoláním zpochybněném) rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o vzájemném

návrhu dovolatele na zaplacení smluvní pokuty, tj. co do 575.000,- Kč, je

dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené

rozhodnutí řeší otázku, zda lze smluvní povinnost sjednat „prohlášením“ o

vlastnostech podniku společnosti jedné ze smluvních stran smlouvy o koupi

akcií, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

1) K první námitce dovolatele:

Otázkou hodnocení přiměřenosti výše smluvní pokuty se Nejvyšší soud zabýval již

v rozsudku ze dne 17. května 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, uveřejněném v

časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2012, pod číslem 137, podle nějž při

hodnocení toho, zda je smluvní pokuta přiměřená, nelze přihlížet ke

skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty. Obdobně platí, že rozpor ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy je v

obchodněprávních vztazích možné posuzovat pouze v případě, že by se dobrým

mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána (rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněný

pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přesto však sama skutečnost, že smluvní pokuta není nepřiměřeně vysoká, resp. že ujednání o smluvní pokutě není v rozporu s dobrými mravy, nevypovídá nic o

tom, jakým způsobem a za jakých okolností věřitel vykonává právo na zaplacení

smluvní pokuty, tedy o tom, zda výkon tohoto práva není v rozporu se zásadami

poctivého obchodního styku (šikanózní) [srov. například rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 19. května 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008, uveřejněný pod číslem

17/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Porušení zásady poctivého

obchodního styku je přitom nutno zkoumat vždy ve vazbě na konkrétní okolnosti

případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2009,

sp. zn. 23 Cdo 4388/2007, veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí

Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách); proto

není možné zobecnit, že by se každý požadavek věřitele na zaplacení smluvní

pokuty stal šikanózním jen proto, že zajištěná povinnost byla dlužníkem

dodatečně splněna. Odvolací soud při svém rozhodování všechny tyto okolnosti relevantně zohlednil

(což v odůvodnění svého rozhodnutí zevrubně vyložil). Neopomněl se přitom

zabývat ani tvrzením dovolatele, podle nějž je požadavek žalobce na zaplacení

smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního

styku, neboť zajišťovaná povinnost byla dovolatelem před zahájením řízení v

projednávané věci splněna. Nejvyšší soud tak v tomto směru nezjistil žádné

pochybení. V rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti výroku I. písm. a) rozsudku

odvolacího soudu, se dovolateli nepodařilo zpochybnit správnost právního

posouzení věci odvolacím soudem; Nejvyšší soud proto dovolání zamítl podle

ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. 2) K druhé námitce dovolatele:

Odvolacímu soudu je možné přitakat v tom, že smluvní pokutu lze sjednat toliko

pro případ porušení smluvní povinnosti (srov. například rozsudek Nevyššího

soudu ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, uveřejněný v časopise

Právní rozhledy číslo 4, ročník 1999, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002).

Ujednání stran vymezující smluvní povinnosti však mohou být formulována různými

způsoby. Pro hodnocení toho, zda ujednání stran zakládá smluvní povinnost,

přitom není rozhodující stylistická formulace konkrétního ujednání, nýbrž jeho

obsah, který má být určen pomocí zákonných výkladových pravidel (§ 266 obch. zák.). Nelze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, podle nějž

„prohlášení“ jedné ze smluvních stran nemůže být způsobilé založit žádnou

smluvní povinnost, resp. se závěrem, podle nějž smluvní povinnost vzniklá

„prohlášením“ nemůže být zajištěna smluvní pokutou (k tomu srov. například

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 4030/2011)

K otázce, zda ve smlouvě o převodu cenných papírů lze jako „vlastnost“ akcií

sjednat též určitou „vlastnost“ podniku emitenta, se Nejvyšší soud vyjádřil

kladně již ve svém rozsudku ze dne 26. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 938/2012

(viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo

5452/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod

číslem 20). Nejvyšší soud přitom neshledává žádný důvod, pro nějž by smluvní

pokuta nemohla být sjednána též jako následek porušení (smluvní) povinnosti

převodce spočívající v závazku převést na nabyvatele akcie mající deklarovanou

„vlastnost“. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že pokud ve smlouvě žalobce

učinil prohlášení týkající se majetkových a právních poměrů společnosti,

zavázal se tím nabyvateli převést na něj akcie, které budou těmto prohlášením

odpovídat. Jestliže smluvní strany pro případ, že se některá z prohlášení

ukážou být nepravdivá, sjednaly smluvní pokutu a jestliže žalobce porušil svoji

povinnost a na žalovaného převedl akcie společnosti, aniž by měly tvrzené

„vlastnosti“, vznikla žalobci povinnost smluvní pokutu zaplatit.

Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, zda smluvní povinnost lze

sjednat též „prohlášením“ jedné ze smluvních stran (na níž napadené rozhodnutí

spočívá), není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu

prvního výroku písm. b) a písm. c) co do částky 575.000,- Kč, a závislých

nákladových výroků [první výrok písm. d) a druhý výrok] podle § 243b odst. 2

věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

V novém rozhodnutí odvolací soud neopomene vzájemný nárok žalovaného posoudit i

z pohledu žalobcem zmiňovaného § 440 odst. 2 obch. zák. Z tohoto pohledu se (i

vzhledem k zaujatému právnímu názoru) odvolací soud věcí dosud nezabýval,

nemohl se jí proto zabývat ani Nejvyšší soud.

Právní názor Nejvyššího soud je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta

prvá a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude rozhodnuto i o

nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá

o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince

2012) se podává z bodu 7., článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. dubna 2015

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu