33 Cdo 30/2024-139
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. F., zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti žalovanému Tomášovi Vomáčkovi, s místem podnikání Široký Důl 66, identifikační číslo osoby 72833581, zastoupenému JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem, se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, o 45 150 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 285/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 5. 6. 2023, č. j. 18 Co 92/2023-109, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. 6. 2023, č. j. 18 Co 92/2023-109, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 45 150 Kč s požadovaným příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že v období od 16. 8. do 4. 9. 2019 žalobkyně rezervovala ubytování pro 64 dospělých a 15 dětí v penzionu žalovaného v termínu od 4. až 6. 9. 2020, cena za ubytování byla sjednána ve výši 86 000 Kč, dne 4. 9. 2019 žalobkyně změnila termín ubytování na 28. až 30. 8. 2020, dne 15. 10. 2019 uhradila zálohu ve (sjednané) výši 60 200 Kč. Pro případ zrušení ubytování strany sjednaly, že při zrušení ubytování do konce roku 2019 dojde k vrácení zálohy v plné výši, při zrušení ubytování nejpozději měsíc před nástupem na ubytování bude vráceno 25 % zálohy, a při pozdějším zrušení ubytování propadne záloha celá. V červenci 2020 došlo z důvodu zavedení vládních opatření proti koronaviru ke zrušení rezervace v dohodnutém termínu, byl dohodnut nový termín ubytování od 27. až 29. 8. 2021 s tím, že parametry pronájmu se nemění. Dne 28. 2. 2021 žalobkyně smlouvu o ubytování vypověděla a vyzvala žalovaného k vrácení zálohy ponížené o 1 000 Kč.
4. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o obytování podle § 2326 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen jako „o. z.“), přípis ze dne 28. 2. 2019, který žalobkyně označila jako výpověď ze smlouvy, vyhodnotil jako sjednané odstoupení od smlouvy s následkem vyplacení stornopoplatku (odstupné). Protože závazkový vztah účastníků vyhodnotil jako spotřebitelský, zabýval se tím, zda ujednání o odstupném není nepřiměřeným ujednáním. S ohledem na specifické okolnosti - poskytnutí celé ubytovací kapacity za účelem svatby - se povaha předmětu závazku odlišuje od běžných ubytovacích smluv, přičemž je pravidlem, že se svatby rezervují s ročním předstihem, že je obtížné později kapacitu ubytování obsadit, v důsledku čehož nelze na ubytovateli spravedlivě požadovat, aby umožnil ubytovanému odstoupit od smlouvy nebo dát výpověď z ubytování kdykoliv a bez jakéhokoliv plnění ze strany ubytovaného. S odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2013 shledal, že dohodou o stronopoplatku se strany neodchýlily od dispozitivního ustanovení zákona výrazně v neprospěch spotřebitele, neboť poskytovatel ubytování mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětným ujednáním v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy souhlasil. Podle odvolacího soudu by žalobkyně jako spotřebitelka obdobnou atypickou smlouvu o ubytování neuzavřela ani v jiném zařízení, pokud by při individuálním vyjednávání o jejím obsahu trvala na tom, že sice složí téměř rok předem zálohu, ale ta jí bude v plné výši vrácena, jestliže od smlouvy kdykoliv před nástupem ubytování odstoupí nebo ubytování v jeho průběhu předčasně vypoví. Ujednání, které stanoví povinnost zaplatit cenu ubytování nebo její určitou část bez ohledu na to, zda ubytovatel mohl zabránit škodě či nikoliv, je podle odvolacího soudu běžné. Z uvedných důvodů rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že je založen na nesprávném právním posouzení věci s tím, že se odvolací soud při řešení dovolatelkou formulovaných otázek hmotného a procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně tyto otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud přiléhavě vyřešeny.
6. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
III. Přípustnost dovolání
8. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
10. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici).
11. Dovolatelka výslovně uvádí, že napadá všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu. Ve vztahu k nákladovým výrokům však není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. První formulovaná otázka, zda může odvolací soud na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, dospět na základě odchylného hodnocení důkazů provedených nalézacím soudem k jinému skutkovému zjištění a na podkladě něj učinit jiné skutkové a potažmo právní závěry, aniž by odvolací soud sám nějaký důkaz provedl či zopakoval, přípustnost dovolání nezakládá. Námitce, že odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy (zejména smlouvu a v ní sjednané ujednání o stornopoplatku), neboť storno podmíky vyložil jinak, a že při právním posouzení věci vycházel z jiného hodnocení důkazu a že učinil jiná skutková zjištění, přisvědčit nelze. Dovolatelka směšuje skutková zjištění jako výsledek procesu hodnocení v řízení provedených důkazů a jejich právní posouzení. Odvolací soud se od skutkových zjištění soudu prvního stupně neodchýlil, věc posoudil odlišně po právní stránce.
13. Dovolání není přípustné pro dovolatelem namítanou překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu jako důsledku porušení poučovací povinnosti (viz formulace třetí otázky a k ní připojená argumentace), neboť poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže je pro uplatnění odlišného právního názoru (odvolacího) soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale již provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují - li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale již provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015). Poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. tak nebylo namístě, jestliže odvolací soud rozhodoval na základě objasněného skutkového stavu věci, a nikoliv za využití institutu neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1411/2012, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1165/2015, ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4824/2014, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009).
14. Otázka (třetí), zda lze ze strany spotřebitele zrušit uzavřenou smlouvu o ubytování zaplacením odstupného podle § 1992 o. z., pokud spotřebitel již druhé smluvní straně plnil, přípustnost dovolání nezakládá, neboť je z její formulace patrné, že dovolatelka její řešení buduje na odlišném skutkovém terénu, prosazuje-li, že smlouvu zrušila poté, co již žalobci plnila, ač odvolací soud provedeným dokazováním zjistil, že pouze uhradila zálohu.
15. U otázky, zda sjednané storno podmínky ve smlouvě o ubytování uzavřené mezi účastníky jsou z pohledu určitosti a srozumitelnosti platným právním jednáním a zda byly odvolacím soudem vyloženy v souladu s § 1812 odst. 1 o. z., dovolatelka přehlíží, že odvolací soud se otázkou výkladu dotyčného ujednání z důvodu odstranění jeho nesrozumitelnosti či neurčitosti nezabýval. Argumentace dovolatelky, že nárok na vrácení celé zálohy nebyl nikdy sjednán, pomíjí zjištění učiněná nalézacími soudy, že smlouva byla uzavřena již v roce 2019 a v roce 2020 došlo pouze ke změně termínu ubytování. Nad rámec řečeného v dovolání uplatněné skutečnosti týkající se nejasnosti výkladu dotyčného ujednání dovolatelka uplatnila až v dovolání (viz § 241a odst. 6 o. s. ř.).
16. Jak vyplývá z obsahu dovolání a z formulace páté předložené otázky (zda při zrušení spotřebitelské smlouvy o ubytování výpovědí ze strany spotřebitele šest měsíců před termínem ubytování je stornopoplatek odpovídající 75 % zaplacené zálohy spotřebitelem v souladu s principem proporcionality, nárokem poctivým a v souladu s dobrými mravy a není zneužívajícím ujednáním podle § 1813 a násl. o. z.), dovolatelka zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, který ujednání o stornopoplatku vyložil tak, že se jeho sjednáním strany neodchýlily od dispozitivního ustanovení zákona výrazně v neprospěch spotřebitele.
17. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda ujednání o stornopoplatku sjednaném ve smlouvě o ubytování je vzhledem k jeho výši ujednáním přiměřeným, kterou dovolací soud dosud neřešil.
IV. Důvodnost dovolání
18. Podle § 1813 o. z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
19. Podle § 2326 o. z. smlouvou o ubytování (o přechodném nájmu) se ubytovatel zavazuje poskytnout ubytovanému přechodně ubytování na ujednanou dobu nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování v zařízení k tomu určeném a objednatel se zavazuje zaplatit ubytovateli za ubytování a za služby spojené s ubytováním ve lhůtě stanovené ubytovacím řádem, popřípadě ve lhůtě obvyklé.
20. Podle § 2330 o. z. ubytovaný může smlouvu vypovědět před uplynutím ujednané doby (odstavec 1). Prokáže-li ubytovatel, že nemohl zabránit škodě, která mu vznikla předčasným zrušením ubytování ze strany ubytovaného, může žádat, aby mu ubytovaný škodu nahradil (odstavec 2).
21. Podle § 1992 o. z. ujednají-li si strany, že jedna z nich může závazek zrušit zaplacením odstupného, ruší se závazek zaplacením odstupného obdobně jako při odstoupení od smlouvy. Právo zrušit závazek zaplacením odstupného však nemá strana, která již, byť i jen zčásti, plnění druhé strany přijala nebo druhé straně sama plnila.
22. Dopis ze dne 28. 2. 2021, v němž žalobkyně projevila vůli, aby se sjednané ubytování nekonalo, odvolací soud vyhodnotil jako sjednané odstoupení od smlouvy (tento dílčí závěr dovoláním zpochybněn nebyl) a posuzoval, zda ujednání o stornopoplatku pro případ ukončení smlouvy nezakládá značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch žalobkyně (§ 1813 o. z.).
23. Otázkou, kdy lze smluvní ujednání považovat za rozporná s požadavkem přiměřenosti, se Nejvyšší soud zabýval za účinnosti předcházející právní úpravy (zejména zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“), ve svých rozhodnutích opakovaně (srovnej např. rozsudek ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněný pod číslem 93/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 961/2017, stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, uveřejněné pod číslem 102/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a protože východiska obou úprav jsou v zásadě podobná, není důvod se od jeho závěrů odchýlit ani v současné době (tj. od 1. 1. 2014) v poměrech úpravy o. z.
24. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, že pro posouzení, zda smlouva obsahuje ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je významné, zda se strany v konkrétním ujednání odchýlily od dispozitivního ustanovení zákona, kterým by se jejich smluvní vztah jinak řídil, a to výrazně v neprospěch spotřebitele, a zda poskytovatel služby mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy.
25. Podle odvolacího soudu s ohledem na specifické okolnosti (poskytnutí celé ubytovací kapacity za účelem svatby), jimiž se povaha předmětu závazku odlišuje od běžných ubytovacích smluv, nelze na ubytovateli spravedlivě požadovat, aby umožnil ubytovanému odstoupení od smlouvy nebo výpověď z ubytování kdykoliv a bez jakéhokoliv jeho protiplnění. Proto dovodil, že dohodou o stornopoplatku se strany neodchýlily od dispozitivního ustavnovení zákona výrazně ve neprospěch spotřebitele, neboť poskytovatel ubytování mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětným ujednáním v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy souhlasil. Podle odvolacího soudu by žalobkyně jako spotřebiteka obdobnou atypickou smlouvu o ubytování neuzavřela ani v jiném zařízení, pokud by při individuálním vyjednávání o jejím obsahu trvala na tom, že sice složí téměř rok předem zálohu, ale ta jí bude v plné výši vrácena, jestliže od smlouvy kdykoliv před nástupem ubytování odstoupí nebo ubytování v jeho průběhu předčasně vypoví. Ujednání, které stanoví povinnost zaplatit cenu ubytování nebo její určitou část bez ohledu na to, zda ubytovatel mohl zabánit škodě či nikoliv, je podle odvolacího soudu běžné. O ujednání, které zakládá v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalobkyně, nejde.
26. Ustanovení § 2330 odst. 2 o. z. zakládá - pro případ předčasného ukončení smlouvy výpovědí ubytovaným - právo ubytovatele na náhradu škody, prokáže-li, že nemohl zabránit škodě, která mu vznikla předčasným zrušením ubytování ze strany ubytovaného.
27. V projednávané věci se strany od této dispozitivní úpravy odchýlily tím, že pro případ dřívějšího ukončení smlouvy sjednaly odstupné (stornopoplatek) v konkrétní výši. Jde o ujednání, které stanoví povinnost zaplatit cenu za ubytování, resp. její určitou část bez ohledu na to, zda ubytovatel mohl škodě zabránit. Odstupné je smluvní nástroj umožňující zánik závazku zaplacením odstupného. Jde o právo zaplatit určitý obnos a tím závazek zrušit (Šilhán, Josef. § 1992 [Odstupné]. In: Hulmák, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, marg. č. 1 a 2). Funkčně jde o realizaci práva úplatně se vyvázat ze závazku jako o alternativu k možnosti setrvat v něm a naplnit jeho účel splněním; nejde o plnění povinnosti poskytnout odstupné. Oproti odstoupení od smlouvy je právo způsobit zánik závazku spojeno s poskytnutím úplaty, nikoliv s porušením smlouvy či jiným předvídaným důvodem. Úplatná povaha odlišuje poskytnutí odstupného jako možnosti jednostranného zrušení závazku od výpovědi (Výtisk, Michal. § 1992 [Odstupné]. In: Petrov, Jan, Výtisk, Michal, Beran, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání, 3. aktualizace, Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 1).
28. Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že strany ve spotřebitelském vztahu se mohou od dispozitivního ustanovení zákona odchýlit tím, že si odlišně upraví vzájemná práva a povinnosti. Ani dovolatelka nezpochybňuje, že ujednání o stornopoplatcích pro případ zrušení ubytování jsou v daném segmentu poskytování služeb obvyklá. Nesprávnost právního posouzení věci však dovolací soud spatřuje v tom, že odvolací soud se při posouzení přiměřenosti dotyčného ujednání o stornopoplatku nezabýval přiměřeností jeho výše. Tím, zda se s ohledem na sjednanou výši stornopoplatku (i se zřetelem k tomu, že ubytovatel není povinen prokazovat, že nemohl zabránit škodě) nejedná o ujednání, které zakládá v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, se odvolací soud nezabýval, v důsledku čehož je právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.
29. Nesprávnost právního posouzení dovolací soud spatřuje i v tom, že odvolací soud věc právně posoudil podle § 1814 písm. c) o. z., jež zapovídá ujednání, která umožňují, aby podnikatel nevydal spotřebiteli, co mu spotřebitel vydal, i v případě, že spotřebitel smlouvu neuzavře či od ní odstoupí, neboť ztotožnil nárok spotřebitele na vrácení zálohy se zaplacením odstupného pro případ zrušení smlouvy spotřebitelem, ač se jedná o odlišné instituty.
30. Protože je rozhodnutí odvolacího soudu z výše uvedených důvodů nesprávné, dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
31. Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu