33 Cdo 306/2024-175
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Grošpicem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Hellady 697/4, proti žalované UNIQA pojišťovně, a. s., se sídlem v Praze 6, Evropská 810/136 (identifikační číslo osoby 492 40 480), zastoupené JUDr. Radimem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o 1 267 500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 22/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2023, č. j. 55 Co 220/2023-150,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2023, č. j. 55 Co 220/2023-150, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 1. 2023, č. j. 27 C 22/2021-131, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 27 C 22/2021-131, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 375 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 25. 5. 2021 do zaplacení, co do 892 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 1 267 500 Kč za dobu od 21. 3. 2020 do 24. 5. 2021 a dále s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 892 000 Kč za dobu od 25. 5. 2021 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, č. j. 55 Co 220/2023-150, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že úroky z prodlení je žalovaná povinna žalobci zaplatit počínaje od 21. 2. 2020 do
zaplacení, jinak ho potvrdil; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce jako pojištěný a žalovaná jako pojistitelka uzavřeli dne 9. 9. 2015 pojistnou smlouvu č. 3811732294, jejímž předmětem bylo rizikové životní pojištění s dividendou a úrazové pojištění trvalých následků, s pojistnou částkou 1 000 000 Kč. Součástí smlouvy byly smluvní podmínky nazvané „Soubor pojistných podmínek“ obsahující mimo jiné „Všeobecné pojistné podmínky pro úrazové pojištění“ s oceňovací tabulkou pro určování trvalých následků úrazu.
V jejich článku 7 bodě 1 se uvádí, že pokud bylo v pojistné smlouvě sjednáno pojištění trvalých následků úrazu a úraz zanechá trvalé následky, tj. omezení funkce tělesných orgánů nebo jejich ztrátu, vzniká pojištěnému nárok na pojistné plnění. Rozsah trvalých následků určuje lékař pojistitele v procentech dle příslušné oceňovací tabulky platné v době uzavření pojistné smlouvy. V bodě 2 téhož článku bylo sjednáno, že pokud stanoví příslušná oceňovací tabulka procentuální rozpětí, určí pojistitel výši plnění tak, aby v rámci daného rozpětí odpovídalo rozsahu a povaze tělesného poškození vzniklého následkem úrazu.
V noci ze 7. 9. 2017 na 8. 9. 2017 došlo k pojistné události, když žalobce havaroval na motocyklu a utrpěl mnohočetná zranění; v době nehody měl žalobce v krvi alkohol. Žalovaná žalobci vyplatila 150 000 Kč poté, kdy dospěla k závěru o výši nároku žalobce odpovídající 17 % poškození; trvalé následky nechala posoudit svým smluvním lékařem Z. B., který následky vyhodnotil na 20 % poškození. Protože žalobce byl nespokojen s tímto hodnocením, nechala ho žalovaná vyšetřit svým revizním lékařem P. P., který ohodnotil trvalé následky žalobce v celkovém rozsahu 17 %.
Žalobce s hodnocením trvalých následků úrazu provedeným lékaři pojistitelky nesouhlasil a nechal si vypracovat znalecký posudek znalcem MUDr. Wagenknechtem, který ocenil trvalé následky v celkovém rozsahu 63 %. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně výkladem pojistné smlouvy a jejích součástí uzavřel, že jestliže si smluvní strany v článku 7 bodě 1 „Všeobecných pojistných podmínek pro úrazové pojištění“ obsažených v „Souboru pojistných podmínek“ sjednaly, že rozsah trvalých následků pojištěného určí lékař pojistitele, je třeba i v soudním řízení vycházet z posudku a zpráv lékařů žalované.
Ujednání smluvních stran obsažené v článku 7 pojistných podmínek přitom označil za naprosto jasné a srozumitelné. Odmítl argumentaci žalobce, že soud prvního stupně vyložil článek 7 pojistných podmínek ryze formálně, jestliže za podklad pro své rozhodnutí použil znalecký posudek MUDr. Škodové, která zpracovává znalecké posudky pro žalovanou. Akcentoval, že soud prvního stupně k určení trvalých následků žalobce ustanovil „v souladu se smluvními podmínkami“ znalkyni MUDr. Škodovou, jejíž posudek splňuje všechny zákonné náležitosti.
Tato znalkyně se současně vyjádřila ke znaleckému posudku MUDr. Wagenknechta, provedla vlastní vyšetření žalobce a ohodnotila trvalé následky úrazu žalobce na 35 %. Protože MUDr.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na jím artikulovaných otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na otázce, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Prosazuje, že odvolací soud nerespektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu při výkladu právního jednání podle § 556 odst. 1 a § 557 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“), jestliže výkladem pojistné smlouvy a smluvních podmínek, které jsou její nedílnou součástí, dospěl k závěru, že rozsah trvalých následků osoby pojištěné u žalované určují (dle příslušné oceňovací tabulky) výhradně její smluvní lékaři, a to nejen při mimosoudním řešení pojistné události, nýbrž i v případě soudního sporu o výši pojistného plnění, kdy je nezbytné zjistit (určit) rozsah trvalých následků úrazu poškozeného (pojištěného). Nesouhlasí se závěrem, že podle dohody účastníků nemůže požadovat, aby v soudním řízení posoudil rozsah jeho trvalých následků úrazu nezávislý a nestranný znalec, který není ve smluvním vztahu s žalovanou.
Tento výklad pojistné smlouvy, resp. „Souboru pojistných podmínek“, které tvoří její součást, shledává v rozporu například s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2486/2020, a ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2856/2022. Namítá, že smlouvu, resp. Soubor pojistných podmínek, soudy vyložily značně extenzivním způsobem, a že zcela jistě nebylo vůlí smluvních stran, aby i v případě jejich neshody, kterou řeší soudy, mohl trvalé následky úrazu posuzovat výhradně smluvní lékař pojistitele (žalované).
Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i v otázce hodnocení důkazů, kdy aproboval postup soudu prvního stupně, který diskvalifikoval znalecký posudek MUDr. Wagenknechta, ustanovil k zodpovězení otázek o rozsahu trvalých následků znalkyni MUDr. Škodovou, ignoroval rozpory v závěrech obou znalců a bez dalšího vyšel výlučně ze znaleckého posudku znalkyně MUDr. Škodové, jejíž závěry převzal. V případě dvou znaleckých posudků s rozdílnými závěry ohledně stejné otázky, je třeba rozpory odstranit výslechem znalců, kteří posudky vypracovali, případně rozdílné závěry nechat přezkoumat dalším znalcem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.
4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, nebo ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014). Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou označil dovolatel otázku, zda ustanovení obsažené v pojistných podmínkách tvořících součást pojistné smlouvy, kterým je předem vyloučena možnost pojištěného (spotřebitele) požadovat ve sporném řízení, aby rozsah jeho trvalých následků po úrazu přezkoumal nezávislý a nestranný znalec, není ve smyslu § 1753 o. z. neúčinné, popř. se k němu nepřihlíží (§ 1815 o.
z.).
Žádný zájemce o pojištění, tím spíše průměrný spotřebitel, se nemůže platně předem vzdát možnosti navrhovat v soudním řízení, aby rozsah jeho trvalých následků po úrazu přezkoumal nezávislý a nestranný znalec, resp. nelze po něm spravedlivě požadovat, aby se spokojil s tím, že i v případě soudního sporu přezkoumá jeho zdravotní stav výlučně smluvní lékař pojišťovny a soud je takovou nominací vázán. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při výkladu právního jednání (pojistné smlouvy, resp. smluvních podmínek, které tvoří její součást) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je též důvodné. Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odst. 2). Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se odvolací soud může odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního jednání, dospěl (srov. např. usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). V rozsudcích ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019, Nejvyšší soud vysvětlil, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak uzavřel, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věta první o. z.; soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání akcentovaná v § 556 odst. 1 větě první o. z. vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. K těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozhodnutích ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018, ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020, ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 203/2023, ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2835/2023, nebo ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2903/2023). Odvolací soud se při výkladu právního jednání účastníků (tj. pojistné smlouvy č. 3811732294 uzavřené dne 9. 9. 2015 a jejich součástí) odchýlil od shora uvedené judikatury dovolacího soudu, omezil-li se pouze na gramatický výklad, aniž zjišťoval, jaká byla skutečná vůle, kterou smluvní strany projevily v pojistné smlouvě, jejíž nedílnou součástí je „Soubor pojistných podmínek, rizikové životní pojištění s dividendou, Edice 2015“ obsahující mimo jiné „Všeobecné pojistné podmínky pro úrazové pojištění“, resp. dovodil-li, že vůle smluvních stran směřovala k tomu, aby rozsah trvalých následků úrazu pojištěnce určil vždy lékař pojistitelky (tedy i v případě soudního sporu), tzn., že účastníky byla uzavřena dohoda o dokazování, která má za účel bezprostředně ovlivnit proces navrhování, obstarávání, provádění a hodnocení důkazů. Ani gramatickým výkladem posuzovaného právního jednání účastníků však nelze podle názoru dovolacího soudu dospět k závěru, že rozsah trvalých následků úrazu pojištěnce může podle pojistné smlouvy, resp. smluvních pojistných podmínek určit vždy pouze lékař pojistitelky. Nic takového se ze slovního vyjádření článku 7 odst. 1 „Všeobecných pojistných podmínek pro úrazové pojištění“ nepodává. Při respektování ustanovení § 555 odst. 1 o. z. nelze než dospět k závěru, že „Soubor pojistných podmínek“ obsahující mimo jiné „Všeobecné pojistné podmínky pro úrazové pojištění“ sloužil pouze pro potřeby pojišťovny (žalované) při stanovení pojistného plnění v případě pojistné události pojištěnce. Nemůže však zavazovat soudy při úvaze, jaký důkaz ke zjištění skutkového stavu věci provede, resp. kterého soudního znalce pověří vypracováním znaleckého posudku za účelem určení rozsahu trvalých následků úrazu žalobce. Ze samotného textu pojistných podmínek nelze spolehlivě dovodit, že úmyslem smluvních stran bylo, aby i v případě, že jejich spor se stane předmětem soudního řízení, bylo výhradně na lékařích pojistitelky posuzovat rozsah trvalých následků úrazu pojištěnce. Vůli smluvních stran, resp. úmysl jednajících, přitom soudy nesprávně dovozovaly právě a jen z textu pojistné smlouvy a „smluvních podmínek“, které jsou její součástí. Podle § 132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Dohody o dokazování jsou procesními smlouvami, které mají za účel bezprostředně ovlivnit proces navrhování, obstarávání, provádění a hodnocení důkazů. Pole působnosti dohod o dokazování se na první pohled jeví široké, nicméně při bližším zkoumání je přípustnost těchto smluv diskutabilní. V české odborné literatuře jsou všechny důkazní smlouvy odmítány, neboť se příčí všemu, na čem je civilní soudní řízení postaveno (Lavický, Petr. Několik úvah o procesním právu z podnětu díla prof. V. Knappa). Smlouvy o důkazním prostředku porušují povinnost soudu vyšetřit pravdivě skutkový stav za možnosti využití všech přípustných důkazních prostředků. Případné dohody tak budou právně irelevantní a bude záležet na benevolenci stran, zdali je dodrží (Coufalík, Petr. Důkazní smlouvy. In: Hurdík, J., P. Lavický aj. Valdhans (eds.). Dny Práva 2014 – Days of Law 2014: Část I. – Soukromé právo a civilní proces v dynamice vývoje. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2015, s. 49-64, 16 s. ISBN 978-80-210-7897-0.). Pokud jde o žalobcem formulovanou otázku, „zda je ustanovení pojistných podmínek, kterým je předem vyloučena možnost pojištěného požadovat přezkoumání rozsahu trvalých následků úrazu nezávislým a nestranným znalcem, ve smyslu § 1753 o. z. neúčinné, popř. zda se k němu podle § 1815 o. z. nepřihlíží“, nelze než uvést, že odvolací soud sice uzavřel, že účastníci se v článku 7 odst. 1 všeobecných pojistných podmínek pro úrazové pojištění dohodli na tom, který lékař určí rozsah trvalých následků úrazu poškozeného (resp., že rozsah trvalých následků určuje lékař pojistitele), inkriminované ujednání však nepodrobil „testu přiměřenosti“, nepoměřoval ho ani ustanovením § 1753 o. z., ani § 1815 o. z. Považoval-li obsah citovaného článku za dohodu o dokazování, nezabýval se tím, zda taková dohoda neodporuje českému právnímu řádu a zda ji lze (byla-li stranami skutečně uzavřena) mít za přípustnou. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že již v rozsudku ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5508/2007, přijal a odůvodnil závěr, že v procesním právu se neuplatňuje zásada „vše je dovoleno, co není zakázáno“, nýbrž je možno se od procesního práva smluvně odchýlit dohodou jenom tehdy, když to procesní právo umožňuje. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil též toto rozhodnutí (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu