33 Cdo 3148/2024-203
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně E. P.,
zastoupené JUDr. Romanou Dvořákovou, advokátkou se sídlem Znojmo, Jana Palacha
1262/11, proti žalovanému L. K., o určení obsahu budoucí smlouvy a nahrazení
projevu vůle žalovaného, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C
170/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24.
7. 2024, č. j. 38 Co 29/2024-186, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2024, č. j. 38 Co 29/2024-186, a
rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 11. 2023, č. j. 12 C
170/2022-149, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil obsah budoucí kupní smlouvy, kterou jí
žalovaný (prodávající) převede vlastnické právo k pozemku parc. č. st. XY o
výměře 1596 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č.p. XY
(rodinný dům), pozemku parc. č. XY o výměře 800 m2 (zahrada), vše zapsáno na LV
XY pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský
kraj, Katastrální pracoviště XY, a nahradí tak projev vůle žalovaného tuto
smlouvu s žalobkyní uzavřít. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2024, č. j. 38 Co 29/2024-186, potvrdil rozsudek ze dne 21. 11. 2023, č. j. 12 C
170/2022-149, kterým Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“)
žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení
ve výši 1 800 Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že dne 11. 4. 2016 uzavřeli účastníci řízení „Smlouvu o smlouvě budoucí“, ve které se
žalovaný jako budoucí prodávající zavázal uzavřít s žalobkyní (budoucí
kupující) kupní smlouvu, na jejímž základě přejde za sjednanou kupní cenu 504
000 Kč vlastnické právo k předmětným nemovitostem z žalovaného na žalobkyni, a
to za splnění sjednaných podmínek. V článku 4 smlouvy bylo sjednáno, že budoucí
kupující uhradí kupní cenu v pravidelných 72měsíčních splátkách po 7 000 Kč,
splatných vždy k 11. dni příslušného kalendářního měsíce, pod ztrátou výhody
splátek, s tím, že první splátka je splatná v den uzavření smlouvy, tedy 11. 4. 2016. V článku 5 smlouvy si smluvní strany mimo jiné dohodly právo budoucího
prodávajícího odstoupit od smlouvy, bude-li budoucí kupující v prodlení se
zaplacením alespoň šesti splátek na kupní cenu. Podle článku 2 odst. 2 měla být
kupní smlouva uzavřena ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy k tomu kterákoli ze
smluvních stran vyzve druhou smluvní stranu; vyzvat k uzavření realizační
(kupní) smlouvy může kterákoli smluvní strana nejpozději do 7 let od uzavření
smlouvy o budoucí smlouvě, a to za podmínky, že nejpozději v den uzavření kupní
smlouvy bude plně uhrazena kupní cena způsobem uvedeným v článku 4 odst. 1. Dopisem z 10. 8. 2022 (odeslaným doporučeně dne 11. 8. 2022) vyzvala právní
zástupkyně žalobkyně žalovaného ke splnění povinnosti uzavřít kupní smlouvu ve
lhůtě do 22. 10. 2022; tento dopis žalovaný převzal dne 16. 8. 2022. Přípisem z
19. 8. 2022 žalovaný žalobkyni sdělil, že odstupuje od smlouvy o budoucí
smlouvě s odkazem na její článek 9 odst. 2, podle něhož se budoucí kupující
zavázala nemovitosti do 30 dnů od podpisu smlouvy na svůj náklad pojistit; ve
stanovené lhůtě neobdržel informaci o tom, že došlo k uzavření pojistné
smlouvy. Dále namítl, že budoucí kupující porušila článek 11 smlouvy, podle
něhož byla povinna informovat ho o stavebních úpravách a pracích a o všech
osobách užívajících nemovitosti a připomněl, že žalobkyně dosud uhradila na
kupní cenu jen 500 000 Kč, přičemž splátky kupní ceny byly sedmkrát opožděny
(konkrétně v červenci 2016, lednu 2017, v únoru, červnu a říjnu 2019 a v lednu
a únoru 2021). Dopisem z 3. 10.
2022 žalovaný upřesnil, že odstupuje od smlouvy
proto, že žalobkyně nesplnila závazek uhradit mu kupní cenu 504 000 Kč v
72měsíčních splátkách po 7 000 Kč s poslední splátkou 11. 3. 2022; rozhodl se
proto využít smluvní ujednání článku 5 odst. 1 a smlouvu ukončit a požádal o
vyklizení nemovitostí. Screenům SMS zpráv, které předložila žalobkyně, soud bez
bližšího zdůvodnění nepřikládal vypovídací hodnotu. Na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud poměřoval právní jednání
účastníků z 11. 4. 2016 ustanovením § 1785 o. z. Ve shodě se soudem prvního
stupně dovodil, že žalovaný dne 1. 10. 2022 důvodně od smlouvy o smlouvě
budoucí odstoupil „s ohledem na její článek 5.1“, podle něhož budoucí
prodávající může od smlouvy odstoupit, pokud bude budoucí kupující v prodlení
se zaplacením alespoň 6 splátek záloh na kupní cenu (žalobkyně byla v prodlení
s úhradou splátek za červenec 2016, leden 2017, únor, červen a říjen 2019 a za
leden a únor 2021); skutečnost, že splátky následně uhradila soud shledal bez
významu s přihlédnutím k zásadě, že smlouvy se mají dodržovat. Dále uzavřel, že
žalovaný po právu odmítl uzavřít s žalobkyní realizační smlouvu k její výzvě z
10. 8. 2022, kterou převzal 16. 8. 2022, neboť k datu, kdy žalobkyně požadovala
smlouvu uzavřít (tj. do 15. 9. 2022), nebyla doplacena sjednaná kupní cena ve
výši 504 000 Kč (zaplaceno bylo pouze 500 000 Kč). Námitce promlčení práva
žalovaného od smlouvy o smlouvě budoucí odstoupit nepřisvědčil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost
usuzuje z přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudků ze dne 25.4.2017, sp. zn. 21
Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, a ze dne 31.10. 2023 sp. zn. 23 Cdo 1042/2023, neboť přes její námitky vyšel (stejně jako před
ním soud prvního stupně) pouze z gramatického výkladu smlouvy a nezjišťoval
skutečnou vůli smluvních stran ve smyslu ustanovení § 556 o. z. ohledně
sjednané možnosti odstoupit od smlouvy. Soud prvního stupně, a implicitně též
odvolací soud, nerespektovaly rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1530/2008, a ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4635/2010, v otázce
možnosti soudu v tzv. sporných řízeních doplňovat dokazování i o jiné důkazní
prostředky, než které účastníci řízení navrhli (§ 120 odst. 2 o. s. ř.); soud
prvního stupně vyhledával skutečnosti a důkazy v neprospěch žalobkyně, což
odvolací soud ignoroval. V rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz
jeho rozsudky ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, ze dne 26. 4. 2023,
sp. zn. 24 Cdo 732/2023, a ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2644/2018), i
rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva (viz rozhodnutí č. 1509/02
ve věci Tatishvili proti Rusku ze dne 22. 2. 2000) odvolací soud podle názoru
dovolatelky napadené rozhodnutí náležitě podle § 157 odst. 2 o. s. ř. nezdůvodnil, když na její újmu odkázal „na jiné důvody“, čímž ztížil možnost
přezkumu rozhodnutí. Došlo tak k porušení Listinou základních práv a svobod
garantovaného práva na spravedlivý proces. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud založil své rozhodnutí na právních závěrech, že byť žalobkyně ve
smyslu ustanovení § 1786 o. z. dne 10. 8. 2022 vyzvala žalovaného, s nímž
uzavřela smlouvu o budoucí kupní smlouvě (§ 1785 o.
z.), k uzavření realizační
(kupní) smlouvy, nevznikla mu povinnost tuto smlouvu uzavřít, neboť k uvedenému
datu nebyla uhrazena kupní cena v plné výši (nebyly splněny podmínky sjednané
ve smlouvě o smlouvě budoucí), a že realizační smlouvu již nelze uzavřít, neboť
žalovaný 1. 10. 2022 od smlouvy o budoucí kupní smlouvě podle § 2001 o. z. po
právu odstoupil „s ohledem na její článek 5.1“, neboť žalobkyně byla v prodlení
se zaplacením alespoň 6 splátek záloh na kupní cenu.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu při výkladu právního jednání (smlouvy o budoucí kupní
smlouvě), nezjišťoval-li skutečnou vůli smluvních stran.
Podle § 555 o. z. se právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.
Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu
jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm
vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam,
jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle
určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi
stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu,
jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání
přikládají (odst. 2).
Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž
odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití
zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu
právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky
hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se
odvolací soud může odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k
závěru o obsahu právního jednání, dospěl (srov. např. usnesení ze dne 10. 4.
2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a
ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019).
V rozsudcích ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020,
sp. zn. 26 Cdo 508/2019, Nejvyšší soud vysvětlil, že právní úprava účinná od 1.
1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu
vůle, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko
skutečné vůle jednajících. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo
61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
pak vyložil, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání
formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z.; soud nejprve zkoumá, jaká
byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu
přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního
jednání, akcentovaná v § 556 odst. 1 větě první o. z., pak vyžaduje, aby soud
právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo
musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud
přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání.
Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl)
jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba
upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých
slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího,
postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. K
těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku svého velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo
684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i v rozsudcích ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018,
a ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020.
Odvolací soud se (stejně jako před ním soud prvního stupně) těmito zásadami
neřídil. Při výkladu smlouvy uzavřené dne 11. 4. 2016, konkrétně jejího
ujednání o možnosti smluvních stran odstoupit od smlouvy, vycházel pouze z
textu článku 5 smlouvy (resp. omezil se pouze na jeho gramatický výklad), aniž
zjišťoval, jaká byla skutečná vůle, kterou zde smluvní strany projevily (§ 556
o. z.). Přitom ujednání o právu budoucího prodávajícího odstoupit od smlouvy,
bude-li budoucí kupující v prodlení se zaplacením alespoň šesti splátek na
kupní cenu, zavdává pochyby o tom, zda vůlí smluvních stran bylo umožnit
budoucímu prodávajícímu odstoupit od smlouvy, nebude-li uhrazeno včas v průběhu
celé doby splácení v součtu minimálně 6 splátek záloh na kupní cenu, nebo pouze
tehdy, neuhradí-li budoucí kupující minimálně 6 splátek po sobě jdoucích. První
alternativu zpochybňuje, že sjednána byla současně ztráta výhody splátek,
kterou žalovaný vůči žalobkyni v průběhu splácení neuplatnil, druhá alternativa
se běžně používá k prověření solventnosti budoucího kupujícího, resp. slouží k
tomu, aby budoucí prodávající včas zjistil, zda je budoucí kupující schopen
kupní cenu uhradit. Pochyby o dodržení smluvních ujednání vzbuzuje rovněž
zjištění, že zatímco ze smlouvy je zřejmé, že sjednána byla kupní cena ve výši
504 000 Kč, z emailové komunikace předložené žalobkyní se podává, že žalovaný
ujišťuje budoucí kupující, resp. jejího otce, který za ni záležitosti spojené s
převodem nemovitostí od počátku fakticky vyřizoval, že kupní cena byla
doplacena, ačkoli v době ujištění bylo zaplaceno pouze 500 000 Kč. Jeví se
proto nezbytným, aby i pochyby o tom, zda žalobkyně doplatila kupní cenu, popř.
zda se účastníci v mezidobí nedohodli na jiné kupní ceně, byly odstraněny nejen
výslechem účastníků, ale i výslechem žalobkyní navrženého svědka R. P. Bez
těchto zjištění totiž nelze spolehlivě dovodit, zda žalovaný odstoupil od
smlouvy o budoucí kupní smlouvě po právu.
Přisvědčit lze rovněž výhradám dovolatelky ke kvalitě odůvodnění napadeného
rozhodnutí.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (příp. jiný účastník řízení), stručně a jasně
vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel
svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přitom přípustné ze spisu opisovat skutkové
přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí
bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozhodnutí musí být
v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Odvolací soud nenaplnil předpoklady § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť své
rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě nezdůvodnil, omezil-li se na konstatování,
že potvrzuje rozhodnutí soudu prvního stupně „z výše uvedených a částečně i
jiných důvodů“, aniž specifikoval, jaké jiné důvody má na mysli. Dostatečně
rovněž nezdůvodnil, proč nevyvodil žádné závěry ze screenů SMS zpráv, které
žalobkyně k důkazu předložila, a proč některé žalobkyní navržené důkazy
(konkrétně výslechy svědků) neprovedl. Napadené rozhodnutí je proto v tomto
rozsahu nepřezkoumatelné.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil. Protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). Pro nadbytečnost již nezabýval dalšími
žalobkyní uváděnými dovolacími námitkami.
V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování tak, aby
bylo možné vyložit právní jednání smluvních stran v souladu se zákonem a
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a aby své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta
druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu