33 Cdo 3164/2024-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně M. R., zastoupené JUDr. Jaroslavem Tesákem Ph.D. LL.M., advokátem se sídlem Brno, Veveří, Jaselská 940/23, proti žalované J. Š., zastoupené JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem Břeclav, Smetanovo nábřeží 956/6, o 328 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 16 C 147/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2024, č. j. 14 Co 213/2023-368, ve znění usnesení ze dne 29. 7. 2024, č. j. 14 Co 213/2023-380, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 14 Co 213/2023-368, ve znění usnesení ze dne 29. 7. 2024, č. j. 14 Co 213/2023-380, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části o věci samé a ve výroku o nákladech státu potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že rodiče žalobkyně dne 7. 8. 2009 poskytli žalované (která byla tehdy parnerkou jejich syna a zároveň bratra žalobkyně) půjčku 327 864 Kč za účelem koupě městského bytu, doba i podmínky jejího vrácení se měnily s tím, že nejpozději se stala splatnou v roce 2012, kdy započal běh tříleté promlčecí doby, která marně uplynula, tudíž došlo k promlčení práva na její vrácení. Žalobkyně právo na vrácení půjčky nabyla po úmrtí rodičů (věřitelů) děděním v roce 2022.
4. Uplatnění námitky promlčení žalovanou shledal odvolací soud rozporným s dobrými mravy. Poukázal na to, že žalovaná si za půjčené peníze v roce 2009 koupila byt a získala majetkovou hodnotu, která během času podstatně narostla s tím, že jeho tržní hodnota mnohonásobně převyšuje dlužnou částku a navíc žalované přináší další možnosti zhodnocení jmění prostřednictvím pronájmu. Půjčka jí byla poskytnuta v dobré víře za účelem úspory finančních nákladů spojených s bankovní půjčkou, kterou by si jinak musela vzít, přičemž vztahy mezi rodiči žalobkyně a žalovanou minimálně v té době byly velmi dobré, o čemž svědčí nejen, že jí poskytli bezúročnou půjčku s dlouhou dobou splatnosti, ale i to, že jí umožnili bydlení v rodinném domě, který původně vlastnili a který byl na jejich přání převeden do vlastnictví dcery žalované, a to s opomenutím jejich přímých potomků (nepominutelných dědiců), ač zde byly neúspěšné snahy o opětovný převod domu do jejich spoluvlastnictví. K „vyřešení záležitosti s domem“, na něž žalovaná posléze vázala vrácení půjčky, tak nikdy nedošlo. Přestože měla v úmyslu se s nezletilou dcerou do svého bytu odstěhovat, tento záměr neuskutečnila a naopak její dcera v zastoupení žalované podala žalobu na vyklizení domu proti svému otci a proti žalobkyni, která zde jako rodinný příslušník původních vlastníků vyrostla a měla zde dlouhá léta své věci. Podle odvolacího soudu se rodiče žalobkyně (věřitelé) s ohledem na rodinné vazby soudního vrácení peněz nedomáhali z omluvitelných důvodů, mezi něž nepochybně patřil velmi dobrý a blízký vztah k vnučce i k samotné žalované a jejich společné bydlení v jednom domě vyžadující pro bezproblémové soužití dobré vztahy, dále přístup žalované, která je opakovaně ujišťovala o své snaze peníze vrátit, a i s ohledem na měnící se podmínky vrácení, kdy otec žalobkyně předpokládal, že by žalovaná mohla peníze vracet z nájemného, což však rovněž nečinila. Odmítl tvrzení žalované, že peníze vracela formou investic do rodinného domu, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná na ně neměla peníze (nedostatkem peněz ostatně odůvodňovala žalobu o vrácení daru) a na nákladech spojených s provozem a údržbou domu se až do své smrti převážně podíleli rodiče žalobkyně, a to i z titulu osob oprávněných z věcného břemene jeho užívání, a poté žalovaná za svou nezletilou dceru jako vlastnici. Odvolací soud proto uzavřel, že k promlčení nároku došlo již za života rodičů žalobkyně, která marné uplynutí promlčecí doby nezpůsobila, a nepřiznání práva na vrácení půjčky v důsledku uplynutí promlčecí doby by pro ni bylo za dané situace nepřiměřeným postihem.
5. Žalovaná v podaném dovolání, jehož součástí učinila i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť neaplikoval obecné zásady pro posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, a zároveň má za to, že uvedená otázka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy doposud Nejvyšším
soudem nebyla vyřešena. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy lze dovozovat z okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku, tudíž je irelevantní argumentace odvolacího soudu, že půjčka byla poskytnuta v rámci dobrých vztahů, nebo to, že za ni získala byt. Dále namítá nesprávné skutkové zjištění ohledně spoluvlastnictví žalobkyně či rodičů, a že zpětného převodu se domáhal pouze bratr žalobkyně, a to nikoliv vůči rodičům, ale vůči osobám, jež dům užívaly, aniž měly užívací právo, přičemž není zřejmé, jak tyto okolnosti mají dokládat rozpor s dobrými mravy.
To, že původní věřitelé vrácení půjčky nikdy soudně nevymáhali, ač jim v tom nic nebránilo, nemůže podle dovolatelky jít k její tíži. V tomto směru je podaná žaloba spíše nerespektováním rozhodnutí původních věřitelů půjčku nevymáhat s vědomím, že bude promlčena. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně marné uplynutí promlčecí doby, která marně uplynula za života jejích předchůdců, nezpůsobila, podle mínění dovolatelky znamená, že každý dědic promlčené pohledávky má jistou právní ochranu a neplatí vůči němu námitka promlčení, jak by mohla být uplatněna vůči jeho předchůdci, který promlčení zavinil, když prakticky žádný dědic se na promlčení pohledávky jeho právního předchůdce nepodílí.
Nadto v projednávané věci soud prolomil promlčení s odstupem přibližně šesti let. Dovolatelka proto klade otázku, zda věřitel má mít možnost odkazovat své dávno promlčené pohledávky s tím, že dědic, jenž s pohledávkou neměl nic společného a marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, bude pohledávku i po letech úspěšně vymáhat. Podle dovolatelky odvolací soud (stejně tak i soud prvního stupně) právní závěr týkající se rozporu námitky promlčení s dobrými mravy neodůvodnil; podle ní se o žádnou výjimečnou intenzitu okolností, jež by odůvodňovaly zásah do právní jistoty – možnosti uplatnit námitku promlčení, navíc za situace, kdy rodiče žalobkyně marné uplynutí promlčecí doby zavinili, neboť jim nic nebránilo svůj nárok žalovat u soudu, nejedná.
6. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jak je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).
11. Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
12. Dovolatelka sice ohlašuje, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť neaplikoval obecné zásady pro posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, a zároveň, že uvedená otázka (rozporu námitky promlčení s dobrými mravy) doposud Nejvyšším soudem nebyla vyřešena; tedy ve vztahu k jedné otázce, kterou podle jeho přesvědčení odvolací soud nesprávně právně posoudil, uvádí dva důvody přípustnosti.
13. Dovolací soud - oproti mínění dovolatelky - má za to, odvolací soud zásady stanovené rozhodovací praxí dovolacího soudu a závěry týkající se posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nejen že aplikoval, ale jejich aplikace je vzhledem ke všem zjištěným okolnostem dané věci správná. Otázka souladnosti uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy přípustnost dovolání nezakládá.
14. Pojem “dobré mravy” v intencích § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), Nejvyšší soud vyložil opakovaně v řadě svých rozhodnutí, v nichž dovodil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu "dobré mravy" zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
15. Právní jednání (úkon) se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, a R 15/2015 citovaný výše).
17. Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněného pod číslem 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a R 15/2015 citovaný výše).
18. Námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k jistotě právních vztahů a je tedy použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. V rozporu s dobrými mravy by bylo námitku promlčení možné shledat pouze v těch výjimečných případech, kdy by byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010).
19. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak vychází ze závěru, že posouzení otázky, zda uplatněná námitka promlčení odporuje dobrým mravům, je především úkolem soudů nižších stupňů, jež disponují bezprostředním přístupem ke skutkovým okolnostem věci a mají prostor pro náležité uvážení všech takto relevantních okolností, přičemž jejich úvahy dovolací soud v zásadě koriguje toliko v případě, kdy je lze označit za zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1764/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 791/2016).
20. Odvolací soud při svém posouzení zvážil konkrétní okolnosti řešené věci i povahu vztahu mezi účastníky jakožto osobami v blízkém rodinném vztahu (k tomu srov. Nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04), jakož i veškeré okolnosti, jež byly pro posouzení věci významné, přičemž nelze nic vytknout závěru, že zde existovaly omluvitelné důvody, pro které se právní předchůdci žalobkyně v době, kdy ještě neuplynula promlčecí doba, po žalované vrácení půjčky soudně nedomáhali. Na zneužívající charakter uplatnění námitky promlčení ze strany žalované odvolací soud soud usuzoval nejen z toho, že ač se předchůdci žalobkyně vrácení půjčky vůči žalované domáhali, k podání žaloby k soudu měli zdrženlivý postoj nejen s ohledem na zachování rodinných vztahů, ale i proto, neboť je žalovaná po celou dobu ujišťovala, že půjčku vrátí, ač tak neučinila. Úvahu odvolacího soudu ústící v závěr o tom, že námitka promlčení vznesená žalovanou se dobrým mravům příčí, dovolací soud zjevně nepřiměřenou neshledal. Lze shrnout, že zde byly okolnosti, jež mohly omluvit neuplatnění nároku včas (před uplynutím promlčecí doby), a které svědčí pro závěr, že vznesená námitka promlčení je výrazem zneužití práva na úkor druhého účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil.
21. Argumentaci dovolatelky, že rodiče žalobkyně zavinili marné uplynutí promlčecí lhůty, dovolací soud neshledává opodstatněnou. Pokud se rodiče žalobkyně vrácení peněz nedomáhali soudně proto, že měli blízký a velmi dobrý vztah k žalované, která byla partnerkou jejich syna a zároveň matkou jejich vnučky, a dále i proto, že je žalovaná ujišťovala o své snaze peníze vrátit, pak nejde o případ, kdy by (původní věřitelé) marné uplynutí promlčecí lhůty zavinili.
22. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nepřezkoumatelnost rozhodnutí), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
23. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
24. Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.].
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 2. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu