33 Cdo 3392/2021-463
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. K., bytem v XY, zastoupeného JUDr. Radkou Konárovou, advokátkou se sídlem v Podbořanech, Mírová 533, proti žalované H. K., bytem v XY, zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, o zaplacení 310.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 13/2016, o dovoláních žalobce proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 7. 2020, č. j. 17 C 13/2016-326, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 19 Co 317/2020-373, 19 Co 318/2020, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 7. 2020, č. j. 17 C 13/2016-326, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 19 Co 317/2020-373, 19 Co 318/2020, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 310.000 Kč jako (obvyklé) hodnoty daru - ideální jedné poloviny v žalobě specifikovaných nemovitostí (pozemku parc. č. XY s rodinným domem čp. XY a pozemku parc. č. XY v obci a katastrálním území XY). Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 7. 2020, č. j. 17 C 13/2016-331, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 11. 2020, č. j. 17 C 13/2016-339, zamítl žalobu požadující, aby žalovaná zaplatila žalobci 310.000 Kč, žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 47.625,60 Kč a České republice – Okresnímu soudu v Kladně „nepřiznal soudní poplatek“.
Rozhodl tak poté, kdy usnesením ze dne 29. 7. 2020, č. j. 17 C 13/2016-326, zamítl návrh žalobce na připuštění změny žaloby spočívající v jejím rozšíření na částku 876.310 Kč. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 19 Co 317/2020-373, 19 Co 318/2020, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že v roce 1982 žalobce daroval své manželce (žalované) ideální jednu polovinu v žalobě specifikovaných nemovitostí (dále jen „předmětné nemovitosti“).
Manželství účastníků bylo rozvedeno v roce 2011. Společné jmění manželů (účastníků) zaniklo již v roce 2007 v souvislosti s prohlášením konkursu na majetek žalobce. V rámci konkursního řízení došlo dne 17. 12. 2010 k uzavření dohody mezi insolvenčním správcem a žalovanou o vypořádání společného jmění manželů v důsledku prohlášení konkursu; podle ní veškerý majetek a dluhy převzal žalobce jako úpadce. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2011, č. j. 45K 1002/2007-116, byla tato dohoda schválena.
Majetek nabytý účastníky jako manžely za trvání manželství nedosahoval svojí hodnotou zjištěné výše přihlášených pohledávek (v konkursním řízení byly přihlášeny pohledávky ve výši 1 030 814 Kč). Účastníci se proto dohodli, že žalovaná na žalobce převede zpět svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech, což by mu umožnilo dluhy umořit. Dne 2. 11. 2010 uzavřeli smlouvu, kterou žalovaná žalobci svůj podíl na předmětných nemovitostech darovala zpět; návrh na vklad vlastnického práva podle této darovací smlouvy měl na základě dohody účastníků podat žalobce, kterého pro tento účel žalovaná vybavila bianko podepsaným návrhem na vklad; žalobce však návrh nepodal.
V září 2014 žalovaná svůj podíl na předmětných nemovitostech darovala K. K., dceři účastníků. V tomto právním jednání, jímž žalovaná zmařila realizaci svého příslibu převést darované nemovitosti zpět na něho, žalobce spatřuje hrubé porušení dobrých mravů a úmysl poškodit ho. K. K. uzavřela v průběhu soudního řízení s žalobcem darovací smlouvu, podle níž mu svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech získaný od žalované darovala; vlastnické právo podle této smlouvy nebylo dosud do katastru nemovitostí vloženo.
Na podkladě těchto skutkových zjištění odvolací soud - poměřuje skutkový stav věci správně zákonem č.
40/1964 Sb.,
občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2132/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3771/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 437/2020, ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1841/2020), - shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že chování žalované, pro které žalobce požaduje vrácení daru, nenaplňuje skutkovou podstatu ustanovení § 630 obč. zák. pro vrácení daru.
Konstatoval, že při posouzení chování žalované nelze odhlédnout od konkrétních okolností případu, kterým byl vlastní průběh konkursního řízení, neboť příslib (zpětného) darování nemovitostí byl žalovanou učiněn právě v souvislosti s tímto řízením. Protože bylo zjištěno předlužení, přicházel v úvahu jediný způsob vypořádání SJM, a to podle § 274 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, tedy zahrnutí celého majetku bývalých manželů do majetkové podstaty; závazky uplatněné včasnými přihláškami pohledávek se pak mohly (měly) uspokojit v insolvenčním řízení a tomu odpovídal i obsah dohody uzavřené mezi insolvenčním správcem a žalovanou.
Insolvenční soud usnesením ze dne 25. 11. 2011 povolil nucené vyrovnání, což představovalo povinnost zaplatit 35 % pohledávek přihlášených věřitelů do jednoho roku; usnesením ze dne 26. 8. 2013 vyslovil nucené vyrovnání pro nesplnění za neúčinné. Žalobce měl od roku 2010 k dispozici darovací smlouvu na polovinu předmětných nemovitostí, které mohl - pokud by podal návrh na vklad svého vlastnického práva do poloviny roku 2013 - použít k úhradě části pohledávek v souladu s povoleným nuceným vyrovnáním; objektivně mu nic nebránilo návrh na vklad včas podat a dosáhnout částečného oddlužení.
To pak znamená, že žalobce mohl výrazně ovlivnit průběh insolvenčního řízení tím, že by po získání ideální poloviny nemovitostí od žalované na základě darovací smlouvy získal do výlučného vlastnictví další majetek, kterým mohl větší část pohledávek umořit. Žalovaná tento průběh neovlivnila, jestliže svůj podíl na předmětných nemovitostech v září 2014, tedy více jak rok poté, co insolvenční soud vyslovil nucené vyrovnání pro nesplnění za neúčinné, darovala dceři. Byť tedy nesplnila příslib podílet se na úhradě zjištěných dluhů v insolvenčním řízení tím, že převede svůj spoluvlastnický podíl na žalobce, její jednání nedosáhlo takové intenzity, aby ho bylo možno kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 630 obč. zák. Zásadní vliv na neúčinnost nuceného vyrovnání měl sám žalobce vlastní pasivitou, neboť do srpna 2013 neučinil nic pro to, aby došlo ke vkladu jeho vlastnického práva z darovací smlouvy, kterou účastníci uzavřeli 2.
11. 2010.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že v jeho „rámci napadá i usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 7. 2020, č. j. 17 C 13/2016-326“, neboť je přesvědčen, že soud prvního stupně „neporozumněl zcela podstatě návrhu na změnu žaloby“. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že „je zapotřebí vyřešit otázku hmotného a/ nebo procesního práva, odlišným způsobem, nežli tak učinil Krajský soud v Praze, případně pak jde o otázku hmotného a/ nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v řízení zjištěné chování žalované vůči němu naplnilo znaky hrubého porušení dobrých mravů. Žalovaná svým postupem porušila dohodu uzavřenou v listopadu 2010, z níž léta profituje, a znemožnila mu, aby uhradil dluhy, které vznikly za trvání manželství a které převzal. Úmyslně tedy poškodila nejen jeho, ale i konkurzní věřitele. Pochybení soudů pak žalobce spatřuje i v tom, že neprovedly všechny jím navržené důkazy, zejména důkaz znaleckým posudkem Ing. Pavla Bogudského ze dne 10.
3. 2016 (odhadem ceny nemovitostí, který není v jeho dispozici) a výslechem svědkyně K. M., která koupila nemovitost z konkurzní podstaty. Odepření jejich provedení vnímá jako porušení práva na spravedlivý proces. Závěrem se obsáhle vyjadřuje k vypořádání SJM, které má za nespravedlivé, a „upozorňuje na další dříve nedostupný důkazní materiál, který s věcí neoddělitelně souvisí, a tím jsou poznámky činěné žalovanou v roce 2009“, které soudy ve svých rozhodnutích nereflektovaly. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1 věta první o.
s. ř.).
Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů, proto řízení o dovolání žalobce směřujícímu proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 7. 2020, č. j. 17 C 13/2016-326, zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, ze dne 26. 10 2011, sp. zn. 20 Cdo 3313/2011, nebo ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4856/2016).
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 19 Co 317/2020-373, 19 Co 318/2020, není přípustné. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť není úkolem dovolacího soudu z moci úřední při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž je vždy povinností
dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání. V dovolání použitá formulace, že „je zapotřebí vyřešit otázku hmotného a/ nebo procesního práva, odlišným způsobem, nežli tak učinil Krajský soud v Praze“, nepředstavuje řádné vymezení přípustnosti dovolání v intencích § 237 o. s. ř., neboť nevystihuje požadavek, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (nyní) posouzena jinak. Právní otázka, kterou má žalobce za dovolacím soudem dosud neřešenou, není sice v dovolání výslovně formulována (a dovolacímu soudu je známo usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15), z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je však nepochybné, že jde o posouzení hrubého porušení dobrých mravů v intencích ustanovení § 630 obč. zák., na němž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolatel se mýlí, že tato právní otázka nebyla v rozhodovací praxi dosud vyřešena. Názor, že nebyla vyřešena v daném skutkovém terénu, nelze - jak bude posléze blíže zdůvodněno - akceptovat, neboť by to vedlo nepřijatelně k tomu, že dovolání by bylo vždy přípustné, jestliže by v rozhodnutí odvolacího soudu byla aplikována právní norma s relativně neurčitou hypotézou.
Podle § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Pojem dobrých mravů činí z citovaného ustanovení právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení skutkové podstaty právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata ustanovení § 630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně; nelze ji „objektivizovat“.
Odborná literatura i soudní praxe jsou zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnického práva dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru, k jehož platnosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 453/2000, ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96 a ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, popř. usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1416/2013). Jen tak - při současném splnění zákonných předpokladů podle § 630 obč. zák. - nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví s právními účinky ex nunc (okamžikem, kdy projev vůle došel obdarovanému).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, v nichž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti § 630 obč. zák., opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Cdo
538/2003, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5055/2015, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3097/2015, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2015, ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2228/2016, nebo ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 578/2021). Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu nevzbuzuje z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného chování účastníků právního vztahu objektivizovaně (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy.
Soudy vždy hodnotí nejen to, zda
chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod. Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a následně rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud k aplikaci § 630 obč. zák. obecně přijal. Správně usoudil, že při hodnocení chování žalované nelze odhlédnout od průběhu konkursního řízení, neboť příslib (zpětného) darování nemovitostí učinila právě v souvislosti s ním.
Akcentoval, že žalobce měl od roku 2010 k dispozici darovací smlouvu na polovinu předmětných nemovitostí, které - pokud by včas podal návrh na vklad svého vlastnického práva - mohl použít k úhradě části pohledávek v souladu s povoleným nuceným vyrovnáním; objektivně mu nic bránilo návrh na vklad podat a dosáhnout částečného oddlužení. Žalovaná tento průběh neovlivnila, jestliže svůj podíl na předmětných nemovitostech v září 2014 (tedy více jak rok poté, co insolvenční soud vyslovil nucené vyrovnání pro nesplnění za neúčinné) darovala dceři, a byť nesplnila příslib podílet se na úhradě zjištěných dluhů v insolvenčním řízení tím, že převede svůj spoluvlastnický podíl na žalobce, její jednání nedosáhlo takové intenzity, aby ho bylo možno kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák.; zásadní vliv na neúčinnost nuceného vyrovnání měl sám žalobce vlastní pasivitou.
Úvaha odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalované jako obdarované nelze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy a není tak splněna jedna ze zákonných podmínek pro vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák., není nepřiměřená. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že náležitě nepřihlédl k tomu, že žalovaná léta profituje z dohody uzavřené v listopadu 2010, že mu znemožnila, aby uhradil dluhy, které vznikly za trvání manželství a které převzal, že úmyslně poškodila nejen jeho, ale i konkurzní věřitele, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká,
že právní posouzení věci založil na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Přehlíží, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný a dovolací soud z něj vychází. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Nadto je vhodné připomenout, že výrazem toho, že v dovolacím řízení jde o mimořádný přezkum pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu podle skutkového stavu k okamžiku vydání napadeného rozhodnutí, je vyloučeno v dovolání uplatňovat nové skutečnosti či důkazy (§ 241a odst. 6 o.
s. ř.). Přípustnost dovolání není s to založit ani námitka, že odvolací soud porušil právo žalobce na spravedlivý proces, jestliže neprovedl všechny jím navržené důkazy. Žalobce jejím prostřednictvím nezpochybnil žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28.
8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení - jsou-li skutečně dány - však dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Žalobce v dovolání sice výslovně uvedl, že „je činěno do celého rozsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu“, proti nákladovým výrokům však žádné konkrétní výhrady v dovolání neuplatnil. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu