33 Cdo 3573/2022-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně B. A., zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, proti žalovaným 1) REALITY 21, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1071/17, identifikační číslo 26130742, zastoupené JUDr. Ing. Michaelem Šefčíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Jungmannova 881, a 2) P. K., zastoupenému Mgr. Bc. Ondřejem Říhou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, o 1.056.406 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 225/2014, o dovolání první žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 25. 5. 2022, č. j. 13 Co 383/2021-378, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalovaných domáhala zaplacení částky 1.290.000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně jako zájemkyně a první žalovaná jako zprostředkovatelka uzavřely dne 22. 6. 2012 smlouvu, kterou se první žalovaná zavázala obstarat zájemkyni uzavření dohody o převodu členství v bytovém družstvu. Následně dne 21. 8. 2012 uzavřela žalobkyně jako převodkyně a manželé K. (nabyvatelé) dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s právem nájmu družstevního bytu č. XY v 11. nadzemním podlaží domu č. p.
XY na pozemku parc. č. XY na ulici XY v XY. Téhož dne stejné smluvní strany uzavřely dohodu o finančním vyrovnání souvisejícím s převodem členských práv a povinností spojených s právem nájmu družstevního bytu, podle níž první část ceny za převod ve výši 90.000 Kč již nabyvatelé uhradili a druhou část ve výši 1.290.000 Kč se nabyvatelé zavázali složit nejpozději do pěti dnů od uzavření této dohody na úschovný účet advokáta Mgr. Miloše Vlasáka, který finanční prostředky po splnění podmínek vyplatí převodkyni.
Proto byla dne 21. 8. 2012 uzavřena mezi žalobkyní, manželi K., advokátem Mgr. Milošem Vlasákem a J. S. jako vedlejší účastnící také dohoda o úschově finančních prostředků. Finanční prostředky ve výši 1.290.000 Kč však nebyly žalobkyni nikdy advokátem vyplaceny a výzvou ze dne 5. 10. 2012 žalobkyně uplatnila u první žalované náhradu škody. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaná jako realitní kancelář spolupracovala na základě smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 1. 1. 2011 s advokátem Mgr.
Milošem Vlasákem. Ten zpronevěřil finanční prostředky uložené na jeho úschovných účtech (včetně finančních prostředků žalobkyně ve výši 1.290.000 Kč) a za tento trestný čin byl odsouzen, mimo jiné i k náhradě škody poškozeným. Spolupráce s Mgr. Vlasákem byla dobrovolná a byla nabízena klientům realitní kanceláře jako možnost. Svědeckými výpověďmi bylo zjištěno, že problémy s úschovou finančních prostředků u Mgr. Vlasáka se začaly objevovat v druhé polovině srpna 2012, kdy Mgr. Vlasák vyplácel finanční prostředky až na konci úschovné lhůty, avšak stále v souladu se smlouvou o úschově i zákonem.
Dne 20. 8. 2012 informovala členka vedení první žalované R. V. spolupracující makléře o rozhodnutí vedení již nadále s Mgr. Vlasákem nerozpracovávat nové obchodní případy. Z důvodu opatrnosti se pak první žalovaná rozhodla spolupráci s Mgr. Vlasákem ukončit, a proto dne 22. 8. 2012 uzavřeli dohodu o ukončení smlouvy o poskytování právních služeb. V řízení nebylo prokázáno, že v okamžiku ukončení spolupráce s Mgr. Vlasákem již žalovaná a druhý žalovaný P. K. věděli, že zpronevěřil finanční prostředky na úschovných účtech a tyto úschovy nebudou klientům realitní kanceláře vyplaceny.
Teprve po ukončení spolupráce s Mgr. Vlasákem dne 22. 8. 2012 došlo k situaci, kdy již na jeho účet nebyly připisovány žádné další platby a Mgr. Vlasák přestal být schopen peníze vyplácet. Po datu 22. 8. 2012 již s ním nebyla uzavřena žádná smlouva o úschově. Soud prvního stupně zdůraznil, že předpokladem odpovědnosti za škodu podle § 420 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), je 1) porušení právní povinnosti, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Dospěl k závěru, že škoda, která žalobkyni prokazatelně vznikla ve výši 1.290.000 Kč, nebyla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovaného ani žalované. Škoda byla způsobena výlučně jednáním Mgr. Miloše Vlasáka. Příčinnou souvislost soud prvního stupně shledal pouze mezi porušením právních povinností Mgr.
Milošem Vlasákem a vznikem škody na straně žalobkyně. Z tohoto důvodu žalobu zamítl. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 13 Co 383/2021-378, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 233.594 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 11. 2012 do zaplacení a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve zbývajícím rozsahu zamítavého výroku vůči první žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 1.056.406 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 27.
11. 2012 do zaplacení; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím výroku o věci samé potvrdil. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným ho co do částky 1.056.406 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 1. 11. 2012 do zaplacení a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a první žalovanou. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Vytkl mu, že přehlédl tu skutečnost, že první žalovaná na poradě s makléři dne 20. 8. 2012 vydala pokyn, aby další úschovy nebyly již realizovány s Mgr. Vlasákem, avšak následující den, tj. 21. 8. 2012, úschova s tímto advokátem byla dohodnuta mezi žalobkyní, za vedlejšího účastenství makléřky první žalované. První žalovaná měla se zřetelem k jejím informačním, oznamovacím a zájmy žalobkyně ochraňujícím povinnostem, vyplývajícím ze zprostředkovatelské smlouvy, žalobkyni informovat o problémech souvisejících s opožděnými výplatami úschov Mgr.
Vlasákem, pro něž se s ním předchozího dne rozhodli ukončit další spolupráci. Podle odvolacího soudu, kdyby nebylo mlčení první žalované, byla by úschova jistě realizována jinak než složením peněz u Mgr. Vlasáka, žalobkyně by o své peníze nepřišla. Žalobkyni tak v příčinné souvislosti s kvalifikovaným deliktním jednáním první žalované vznikla škoda představovaná ušlým ziskem odpovídajícím z úschovy neuhrazené kupní ceny za podíl. Nebýt deliktu první žalované, s nímž její vědomost o trestně postižitelném jednání Mgr.
Vlasáka nijak nesouvisí, bylo s ohledem na pravidelný běh věcí možné důvodně očekávat, že k úhradě kupní ceny dojde, a majetek žalobkyně se rozmnoží. Žalovaná tak zodpovídá za tutéž škodu z jiných důvodů. Proti měnícímu výroku o věci samé a proti výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a první žalovanou rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za takovou považuje otázku, zda je dána příčinná souvislost ve smyslu § 420 obč. zák. mezi jejím jednáním a škodou způsobenou třetí osobě advokátem spolupracujícím s realitním zprostředkovatelem (první žalovanou), který zpronevěří finanční prostředky z advokátní úschovy. Je přesvědčena, že neporušila žádnou povinnost, se kterou by se pojil vznik škody žalobkyni.
Navrhla, aby dovolací soud měnící výrok o věci samé rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že i v tomto rozsahu se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání není přípustné. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1214/2018, konstatoval, že porušení předsmluvní informační povinnosti, ať k ní došlo neposkytnutím žádných informací, nebo poskytnutím informací obsahově nesprávných či mylných, představuje porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. (viz § 415 obč. zák.). Obecná odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. je založena na současném splnění čtyř podmínek - 1.
porušení právní povinnosti, 2. existenci škody, 3. vztahu příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4. presumovaném zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností. Ustanovení § 415 obč. zák.
ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody, a jeho aplikace přichází v úvahu, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem újmy jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti je dána pouze tehdy, je-li újma podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události, přičemž základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je právě objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2999/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejvyšší soud se k otázce posuzování příčinné souvislosti jako jednoho z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu vyjádřil v řadě svých rozhodnutí. Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 1025, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána,
a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodlivý následek nenastal. K přerušení příčinné souvislosti přitom dochází tehdy, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li však původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Pro závěr o naplnění podmínky příčinné souvislosti je tedy stěžejní, aby se rozhodující skutečnost, v níž poškozený spatřuje porušení právní povinnosti, jevila jako nevyhnutelná příčina toho, že vzniklá újma (následek) nastala jím prezentovaným způsobem v daném čase a místě, respektive, že vůbec nastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013). V rozsudku ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5007/2016, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „[B]ylo-li zjištěno (skutkové závěry podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že se žalovaná zavázala žalobci i prodávající bytu zajistit též jakýsi „právní servis“, tj. zejména vypracovat příslušné smluvní dokumenty a zařídit vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, pak okolnost, že konkrétní provedení svěřila advokátovi jako tzv. použité osobě (§ 420 odst. 2 obč. zák.) na základě obecné mandátní smlouvy, musí vést k závěru, že je to ona, kdo odpovídá za škodu, pokud ji vyvolala právě neplatnost kupní smlouvy. Proto lze považovat za racionální a odůvodněné očekávání žalobce, že se mu za sjednanou úplatu (provizi) dostane komplexních a bezvadných služeb souvisejících s koupí nemovitosti, zejména za situace, kdy realitní kancelář zajistila i sepsání smlouvy advokátem a jeho účast při jejím uzavírání a vkladu. Pak ovšem není důvodu spravedlivě po žalobci požadovat, aby si ochranu svých práv „pojistil“ ještě jiným způsobem, např. si na své náklady zajistil další právní pomoc nebo vlastními silami ověřoval, zda na majetek M. W. není nařízena další exekuce či zda je smlouva sepsána řádně. Žalobci tak nelze přičítat k tíži důvěru v bedlivé počínání advokáta, jednajícího za realitní kancelář, o němž se důvodně domníval, že poskytuje právní služby na náležité odborné úrovni a bere zřetel na jeho oprávněné zájmy (srov. v obdobné věci rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, publikovaný pod C 14515 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, dále též jen „Soubor“).“ Obdobně srovněj rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, jenž obstál i v ústavní rovině, neboť ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1021/15, odmítl. V nyní souzené věci odvolací soud uzavřel, že první žalovaná před uzavřením smlouvy o úschově dne 21. 8. 2012 neinformovala žalobkyni o problémech s advokátem Mgr. Vlasákem co do včasného vyplácení úschov, a tím porušila svou povinnost jednat v jejím zájmu, tzn. počínat si tak, aby žalobkyně neutrpěla majetkovou újmu. Porušení preventivní povinnosti první žalovanou ve spojení s protiprávním jednáním Mgr. Miloše Vlasáka vedlo k bezprostřednímu vzniku majetkové újmy žalobkyně. Je totiž nepochybné, že nebýt porušení povinnosti informovat žalobkyni o problémech s výplatou uschovaných peněz jiných klientů, nedošlo by ke vzniku škody defraudací finančních prostředků deponovaných v úschově advokáta. Porušení preventivní povinnosti první žalovanou bylo adekvátní příčinou ztráty peněz složených v advokátní úschově. Pro závěr o příčinné souvislosti bylo dostatečné zjištění, že nebýt neposkytnutí kompletní informace o problémech ve spolupráci s advokátem Mgr. Vlasákem, nedošlo by ke zpronevěře peněz žalobkyně. Tak jako ve věci sp. zn. 25 Cdo 5007/2016, i v nyní souzené věci se první žalovaná smluvně zavázala - oproti úhradě odměny za zprostředkování – „poskytovat informace a právní servis nutný k uzavření Dohody o převodu, popřípadě smlouvy o budoucí dohodě o převodu (…) v podobě zpracování návrhů těchto smluv včetně právní konzultace k těmto návrhům (čl. II. bod 1. zprostředkovatelské smlouvy ze dne 22. 6. 2012)“, přičemž „[Z]ájemce a Zprostředkovatel mají vzájemnou oznamovací povinnost ohledně všech skutečností, které mají rozhodný význam pro uzavření Dohody o převodu, resp. Budoucí dohody“ (čl. II bod 4. zprostředkovatelské smlouvy), a „[Z]prostředkovatel učiní vše pro to, aby zájmy Zájemce byly chráněny …“ (čl. II. bod 6. zprostředkovatelské smlouvy). Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5007/2016, tak – mutatis mutandis – dopadají do poměrů nyní projednávané věci, přičemž závěr odvolacího soudu, že první žalovaná odpovídá za škodu, kterou vyvolala porušením nejen smluvní, ale i zákonné informační a preventivní povinnosti podle § 415 obč. zák. konvenuje s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Bylo oprávněné a důvodné očekávání žalobkyně, že za sjednanou provizi ve prospěch první žalované dostane bezvadné právní služby související s převodem členských práv a povinností spojených s právem nájmu předmětného družstevního bytu, a nevznikne jí při tom žádná majetková újma v důsledku úschovy kupní ceny u advokáta; okolnost, že spolupracující advokát peníze zpronevěřil, zakládá ve smyslu ustálené judikatury nárok na náhradu škody jak vůči němu, tak i proti první žalované (realitní kanceláři), jestliže v době, kdy klientům zařídila úschovu, měla již podezření na nespolehlivost advokáta. Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu